Přátelství jako květina

Právě jsem umyla misku od rybízového džemu. Dělala ho moje máma, když nám na zahrádce vyrostly tuny rybízu. Zamyšleně přenáším poslední lžičku do svých úst. Nikdo mi neříká, že si k tomu mám dát chleba. Proč? Protože tu nikdo není. Nedávno jsem četla jednorázovku od hAnko La Soledad... Byla smutná, protože byla doma sama. Já jsem sama pořád. Samota je strašná věc, ale častý společník. Hodně lidí se z ní zblázní, a protože si nemají s kým povídat, a nechtějí si Samotu připustit k tělu, mluví sami se sebou. Normální člověk si řekne, že to jsou blázni, ale já je chápu. Samota... Je totiž krutý společník. Příliš krutý na to, aby s ní někdo vydržel příliš dlouho. I tady, u mě v bytě. Pořád tady hrají písničky, je puštěná televize, rádio... Protože když ne, je tady ticho. A já se bojím. Bojím se ticha, bojím se tmy. Jako malá jsem se bála, že až usnu, tak máma odejde a nechá mě doma samotnou. Když mi bylo deset, bála jsem se, že nikdy nebudu mít přátele. Pamatuju si jako dnes, jak jsem kvůli tomu vylezla z postele a šla to povědět mámě. Ta mi řekla, že jednou přátele mít budu, a já se rozplakala, protože jsem je chtěla mít už teď. A před prázdninami jsem se bála, že ty přátele, které mám, ztratím. Proč? Protože já už je ztrácím... Ona je moje sousedka, stačilo by mi překonat šestnáct schodů a mohla bych s ní mluvit. Za celé prázdniny jsem ji viděla jednou. Proč? Nevím, prostě to tak je. Ale teď už dost mých myšlenek...

Sai odložil štětec. Byl ve svém bytě. Sám. Jako vždycky. Jeho přátelé, nebo spíš týmoví partneři byli někde spolu, a on byl doma. Sám. Proč? Nevěděl. Prostě to tak bylo. Někdo zaťukal na okno. Sai sebou trhl a ohlédl se. Za sklem se na něj křenil Kiba, tak otevřel.
„Ahoj Kibo. Co chceš?“
„Jen jsem se tě chtěl zeptat... Nechceš jít se mnou a Shinem ven? Já jen, že jsi tu sám...“
„Oh.... Dobře. Půjdu. Hned. Jenom, počkej chvíli, musím tohle uklidit... Ne počkej, kašlu na to, jdeme,“ řekl Sai. Věděl, že takhle se barva i jeho oblíbený štětec zničí, ale byl tuhle oběť schopen přinést. Věděl, že toho později bude litovat, ale nechtěl, aby na něj kluci čekali. Přeci jen, příště by se jim třeba nechtělo čekat, a šli by bez něho... Přátelé... kdysi měl jednoho opravdového přítele. Nepotkali se náhodou. Když vyšel z akademie Rootu a koupil si za našetřené peníze svůj první byt, byl jeho sousedem... Jednou za ním prostě přišel a zeptal se, jestli by se spolu nemohli přátelit... Povídali si dlouho. Sai ho neměl rád. Byl hodně upovídaný a nikdy ho nepustil ke slovu. Byl také trochu hloupý, moc toho neuměl. Měl nějakou práci v továrně na zbraně. Sai ho neměl rád, a přeci to byl ten nejlepší přítel, kterého kdy měl. Chtěl si tohle přátelství udržet, ale bylo mu jasné, že tomu bude muset něco obětovat. Byl to jeho čas. Vždy, když ho jeho soused zavolal, přiběhl jako poslušný pejsek a kýval hlavou na všechno, co mělo být odsouhlaseno. I na to, s čím nesouhlasil. Neměl ho rád, ale žili v dokonalé symbióze a navzájem zaháněli svou samotu. Vytvořilo se mezi nimi jakési pouto... Pouto, které nemohlo snad nic přetrhnout. Nic? Nesmysl. Každé přátelství jednou uvadne, tak jako utržená květina. Některé vydrží bez vody dlouho, a když konečně uschnou, jako vzpomínka na jejich krásu zůstane nádherný usušený květ. Třeba slaměnka, to je květina, která až uschne, je krásná napořád... Ale některé květiny, třeba pampeliška, uvadnou hned. A jsou ošklivé, když uschnou. Ne uschnou, uvadnou. Shnijí. Zplesniví. Zemřou. Jako nevydařené přátelství. Kdo vlastně může být náš přítel napořád? Naši rodiče? Ne. Můžeme klečet na jejich hrobě, ale to není přátelství. Tak spolužáci? Ne. Až se naše cesty rozejdou, nikdy se všichni pohromadě nesetkáme. Tak kdo tedy? Naši sousedé? Co až se odstěhujeme? Přežije snad naše přátelství? Ne. Uvadne. Uschne. Zůstane jen vzpomínka. Ať krásná, nebo ne. Sai měl vzpomínek... hodně. Pamatoval si, jak mu jeho přítel řekl, že nejsou přátelé. Pamatoval si, jak mu bylo jedno, co na něj křičí. Pamatoval si, že si to nechtěl nechat líbit, ale nemohl se hnout. Mohl jen poslouchat. Urážky, nadávky, křik. Po tvářích mu stékaly slzy. Proto už nikdy nehledal někoho, komu by otevřel svou duši. Protože by to nemělo cenu. Každé přátesltví totiž uvadne. Jako květina. Dříve nebo později se změní i Narutovy city k Sasukemu. Dříve nebo později jejich teď už jednostrané přátesltví uvadne. Jako květina.
„Tak co, na co se napijeme?“ pozvedl Kiba skleničku a vytrhl tak Saie ze zamyšlení. „Na přátesltví?“
„Dobře, tak na přátelství,“ souhlasil Sai. „A na květiny,“ dodal, a pozvedl skleničku ke svým rtům.