SRDCE NAPŮL 06
Itachi stál polonahý ve dveřích a zmateně si Sasukeho přeměřoval. Ten měl ruce strčené v kapsách a náramně se bavil výrazem svého bratra.
„Tak co?
Pustíš mě dál, nebo budeme klábosit tady?
Já osobně nemám nic proti, ale někdo by nemusel rozdejchat, až tě takhle uvidí.“
Řekl lehce ironicky mladík a stočil pohled k rudnoucí dívce, která vypadala, že každou chvíli omdlí.
Dlouhlovlasý muž jen cosi nesrozumitelného zamumlal a hbitě vtáhl pošklebující se osobu dovnitř. Rychle se kolem ní prosmýkl a s ručníkem kolem pasu spěchal do ložnice.
„Tak o čem se mnou chceš mluvit?“
Zeptal se už oblečený Itachi Sasukeho, který stál v obýváku a smutně si prohlížel fotku, kterou právě držel v ruce. Trpce se pousmál. Věděl, čím ho ta fotka přitahuje. To tenkrát ještě byli spolu, to byl Sasuke ještě jeho malý bratříček…
„Já…
chtěl jsem se tě zeptat na tu holku, Ayako…
a taky se ti omluvit.
Choval jsem se jako idiot…
Nechtěl jsem, aby to zašlo tak daleko.
Prostě jsem to nezvlád…“
Zašeptal mladší z Uchihů a provinile sklopil zrak k zemi.
„To je dobrý, ale pro příště ten alkohol radši vynech…“
Ozvalo se vedle něj a když vzhlédl, díval se do usměvavých temných očí svého bratra a na rameni cítil pevný stisk jeho ruky. Na chvíli ho jeho reakce trochu překvapila, ale nakonec mu úsměv vděčně opětoval. Itachi mu pokynul, aby se posadil a sám se mezi tím pohodlně uvelebil v protějším křesle.
„No…
takže omluvu už máme za sebou a teď k té druhé věci.
Co, že to bylo?
Aha, už vím, Ayako-chan, že?“
Zauvažoval nahlas Uchiha a zkoumavě se zadíval na Sasukeho, který sebou při vyslovení toho jména nepatrně trhl.
„Ano…
Ty jsi s ní mluvil a jak tě znám, tak si jí určitě nenechal hned tak odejít, co?“
Začal zlehka mladík.
„To máš pravdu, nenechal.
Slíbil jsem jí, že se vše vyřeší, že zjistím, co se děje…“
Odpověděl klidně Itachi a dál pozoroval už značně nervózního chlapce.
„Aha, takže ona je pořád tady…“
Spíš zkonstatoval Sasuke a mírně se zachmuřil.
„Jo…
Je v tom snad nějakej problém?
Naruto už o ní přece ví, ne? Když jste zase spolu…“
Podivil se dlouhovlásek a nejistě se zadíval na postavu, která se krčila v rohu gauče a najednou jako by nevěděl, kam s očima.
„Tys mu o ní neřekl, že?“
Pousmál se smutně Itachi a zavrtal se hlouběji do koženého křesla.
„Ne…
Já…
Nemohl jsem…
Nedokázal jsem mu v tu chvíli znovu ublížit…
Itachi, já mu všechno řeknu, ale ona musí pryč.
Prosím, pomoz mi…“
Zašeptal zničeně mladší Uchiha a upřel na svého bratra prosebný pohled. ten jen rezignovaně sklopil hlavu a ušklíbl se.
„No dobře, postarám se o ni…
Ale jestli Narutovi ublížíš…“
Pronesl varovným hlasem.
„Neublížím…
A děkuju…“
Zvolal Sasuke a radostně se mu vrhl kolem krku.
„Víš, že jsi můj nejoblíbenější bratr?“
Usmál se.
„Jsem tvůj jediný bratr.“
Upřesnil mu Itachi a sledoval jeho veselou tvář.
„Právě proto…“
zašklebil se chlapec a rychle vyběhl z bytu.
„Začíná být horší než Naruto…“
Povzdechl si a unaveně se vydal do postele.
„Tak tady bydlíš?“zašeptala.
Zelenovlasá dívka stála uprostřed velké místnosti s barem, několika křesly, stolem a skříní. Všechno bylo dokonale upravené a jednotlivé kusy nábytku k sobě perfektně pasovaly.
„Vždycky jsi měl vkus…“
Procházela se po pokoji, došla k barovému pultu v rohu místnosti. Prsty se zlehka dotkla dřevěné desky a přejížděla po ni, jako by chtěla prozkoumat každou její nerovnost. Pak pomalými kroky obešla bar, kde objevila několik skleněných lahví. Natáhla ruku k jedné z nich a položila ji na desku. Pak vytáhla skleničku, kterou uložila hned vedle. Sáhla po flašce a odstranila zátku, lehce lahev naklonila a naplnila ji čirou tekutinou. Pak ji opět zavřela a uložila na původní místo pod barem. Skleničku si vzala do ruky a nepatrně si lokla. Hořkosladká chuť alkoholu se jí vpíjela do pórů, cítila, jak jí prostupuje a to se jí líbilo. I se sklenkou opustila obývací pokoj a vyšla na prohlídku zbytku domu. Prošla malou chodbou až k jedněm ze zavřených dveří.
„Copak máme tady?“řekla si a znovu se napila. Volnou rukou uchopila kliku a opatrně otevřela. V tu chvíli jako by se jí otevřela brána do nebe. Právě totiž objevila ložnici svého miláčka. Očima přejížděla po prostorné a útulné místnosti. Pozorně sledovala každý detail, až se její pohled zastavil na jednom z nočních stolků, které lemovaly velkou manželskou postel. Pomalu přišla blíž a posadila se na ni. Natáhla paži a sebrala ze stolku malou zarámovanou fotku.
„Kohopak to tu máme?“očima probodávala blonďatého modrookého chlapce, který byl uvězněn v Sasukeho objetí. Oba vypadali tak šťastně.
„Hmm…“ zvedla sklenici a vypila zbytek jejího obsahu.
„To je ten tvůj přítel?“přemýšlela s očima upřenýma na blonďáka.
„Docela ujde… ale… ty seš hezčí! Víš, co by mě zajímalo? Kde si k němu přišel?“ zadívala se na černovlasého chlapce.
„Co je na něm tak zvláštní… Co má on a já ne?“ položila prázdnou sklenici na stolek, pak opatrně přiložila volnou ruku k fotce a něžně prsty pohladila tvář mladého Uchihy. Na to lehce přitiskla své plné rty na jeho podobiznu. Ještě chvíli si obrázek prohlížela a pak ho vrátila zpátky na místo, kde ho před tím našla. Vstala, sebrala skleničku a odcházela z ložnice. Ve dveřích se ještě otočila a zahleděla se na fotografii.
„Však se ještě uvidí, s kým nakonec budeš…lásko!“ řekla a vydala se zpátky chodbou do obýváku. Došla k baru a položila na něj prázdnou skleničku. Sáhla pro láhev saké, aby si dolila…
„Co tady sakra děláš?“
„Ahoj broučku, dáš si taky?“zeptala se, a aniž by jí dotyčný odpověděl, vytáhla další sklenici a obě je pak po okraj naplnila alkoholem.
„Já se tě ptal, co tady ksakru chceš?“
„Přišla jsem za tebou…“odpověděla klidně, sebrala sklenice, obešla bar a zamířila přímo k vysokému černovlasému muži, který se až do teď snažil vypadat vážně. Zastavila před ním a natáhla k němu paži.
„…nejsi rád?“zašeptala.
„Řek jsem ti…“ mladý Uchiha se rozmáchnul a jedním rychlým pohybem vyrazil dívce sklenici z ruky. Ta chvíli letěla vzduchem, dokud ji nakonec nezastavila bílá stěna, o kterou se roztříštila na malé kousky a zanechala na ní po sobě na památku mokrý flek.
„… aby si vypadla a už se nevracela!“
„Ale Sasuke…my … k sobě přece patříme!“
„Ne! Tenkrát jsem tě jen využil! Využil! Nic víc v tom nebylo! Potřeboval jsem jen nějaký rozptýlení!!!“
„Ty lžeš! Já…já vím, že mě miluješ!“
„Já miluju Naruta!! Ne tebe!!“ křičel. Vytrhl jí sklenici se saké, které se mu okamžitě celé vylilo na ruku a smáčelo mu část rukávu černého trika, a položil ji na skleněný stolek tak prudce, až se pod ní objevilo několik hlubokých prasklin. Pak vyděšenou a zmatenou dívku chytil za paži a táhl ji směrem, kde dřív bývaly vchodové dveře.
„Táhni!!! Táhni a nikdy se nevracej!!!!“
Utíkala od jeho domu, do očí se jí hrnuly slzy, snažila se je zastavit, ale nedokázala to. Celá ta hádka ji pořád pronásledovala. Stále dokola si ji přehrávala v hlavě. Z toho, co jí řekl, mu nevěřila ani slovo.
„To mě miluje. Vždyť mi to už tolikrát říkal. Tak proč najednou změnil názor? Za všechno může ten jeho rádoby přítel! Ten Naruto!“ přemýšlela.
„Musím ho někde najít a promluvit s ním! Nějak ho přesvědčit, že Sasuke miluje mě!“ snažila se vymyslet plán. Stále běžela ulicí, nevšímala si lidí, do kterých vrážela. Stále se jen snažila dát dohromady nějaký způsob, jak najít toho kluka. Kluka, který jí sebral to nejcennější v jejím životě, co kdy měla. Sasukeho Uchihu, její lásku. Stále běžela ulicí, když nedaleko zaslechla, jak někdo volá.
„Naruto! Počkej! Ten rámen nám neuteče!“
„Ale Iruko sensei, vám to tak trvá a já mám hroznej hlad!!“
„Co? Naruto?“ řekla si v duchu. Pak prudce otočila hlavu a uviděla, jak vysoký muž s dlouhými hnědými vlasy staženými do culíku vchází společně s blonďatým chlapcem do jednoho z obchodů, na němž se skvěl nápis Ichiraku ramen.
„Ahoj staříku! Dva hovězí rameny!“ zavolal Naruto.
„A co si dáte vy Iruko sensei?“ dodal.
„Mě taky jeden hovězí ramen.“ řekl s úsměvem.
„ Hned to bude.“
„Vypadáš šťastně, Naruto.“
„Chtěl sem vám to říct už před tím… se Sasukem jsme se usmířili…“
„To jsem rád. To se asi vrá…“ Jejich hovor ale přerušil jounin, který právě přišel.
„Iruko sensei, promiňte, že vás ruším, ale v Akademii jsou nějaké problémy, potřebujeme vás tam.“
„Teď?“
„Ano.“
„Tak dobře, už jdu. Promiň Naruto. Měj se.“rozloučil se, vstal ze židle, vytáhl z kapsy několik jenů a položil je na pult. Pak odešel i s novým společníkem z obchodu.
„Ah? Ten muž šel pryč? To je tam teď sám?“přemýšlela.
„Co kdybych…“ chvíli váhala, ale nakonec se rozhodla. Přeběhla ulici a zastavila se před Ichiraku.
„Teď nebo nikdy!“povzbuzovala se. Zhluboka se nadechla a pak rukou rozhrnula závěsy a vešla dovnitř. Rozhlédla se, hledala toho chlapce, který jí zničil život.
„Tady seš.“ problesklo jí hlavou, když ho uviděla sedět samotného u pultu. Přišla k volnému místu vedle něho a prsty se dotkla sedátka stoličky.
„Je tady volno?“ zeptala se s úsměvem…
Gomenasia za zpoždění!!!!!!!
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
jéééééééééééééééé .... je to užásný ... chce to další díl a to co nejrychlejic bo mi to nedá spát
Je to vážně super celý jsem to přečetla a ráda by jsem se dozvěděla kdy bude další díl je to moc pěkně napsané a to musím fakt ocenit už se těším na další pokráčko, si ho přečtu a pak určitě okomentuji tak se mo těším, zdar !!
Super poviedka... rychlo pokracko
*Lepší hrozný koniec ako hrôza bez konca.*
*Čo z toho, že zajtra bude lepšie, ak vždy, keď sa ráno prebudím, je dnes?*
supr dílek honem pokračování.