Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! //15. část//

15.- Zlatý stín
„Ne, Děda Mráz,“ ušklíbnu se a vstanu.
„Narumi, co-co tady děláš-ttebayo?“ vykřikne Naruto a tím prolomí krátké ticho, ve kterém na mě všichni zírají s otevřenou tlamkou, já na ně hledím s maximálním triumfem. //vzala jsem si totiž ráno Urinal//
„Co myslíš? Mám tu úkol,“ odvětím a sáhnu pro kunaie.
„Narumi, nechci ti ublížit,“ řekne klidně Kakashi.
„Nemel. Jsem Akatsuki, je tvou povinností mě odvléct k ANBU,“ odpálkuji ho.
„Odkdy takhle uvažuješ?
„He?“
„Pořád jsi to ty...“
„Tak co bude s tou misí-ttebayo?“
„Když to vidíš takhle...“ Kakashi sáhne po kunaích a veškerá milost z jeho obličeje zmizí.
„Ale moment!“ řeknu a vztyčím ukazovák. „Já vám vlastně taky nechci ublížit. Co kdybychom si sem dřepli, trochu pokecali a potom, aby se neřeklo, bych vás omráčila? Všechno by bylo v cajku!“ prohlásím s úsměvem a začnu po kapsách hledat šálky a čaj.
„To nedovolím,“ zavrčí Naruto, „nenechám Gaaru ve štychu!“
„Tak to tedy půjde po zlý-“ Zaseknu se a lépe zaostřím na postavy před sebou. „Kde... Kde je Sasuke?“
„Není tu..“ No nekecej! „...poslal jsem ho zpět do Konohy, aby řekl Tsunade, co se stalo a přivedl nějaké posily,“ ozve se Kakashi, kunaie připravené v ruce, stále však ve volném postoji.
„Nesmím vám dovolit projít,“ zakroutím hlavou a s mizejícím úšklebkem pohlédnu na Naruta, který začíná cenit zuby.
„ANBU si s tebou skvěle pohrají, mrcho!“ ozve se Sakura.
„Mlč, tebe se nikdo na nic neptal,“ protáhnu otráveně.
„Shannaróó!“
„Sakuro, klid. Vy dva běžte napřed, já to tady rychle vyřídím, nesmíme ztrácet čas!“ zavelí Kakashi.
„Kage bushinn no Jutsu!“ vřísknu a okolo mě se objeví pět klonů. „Říkám, že neprojdete!“
Kakashi si povzdechne a rychlým mrštěním kunaiů zruší dva klony. „Jsem Jounin-“
„A já Akatsuki!“ vřísknu.
Sakura už to nevydrží a hodí dvě hvězdice. Bez problému je chytím a hodím zpět. Ona to nečeká a obě se jí zaseknou těsně pod kolena, skácí se k zemi.
Poušklíbnu se a vytáhnu kunai. „Nebojte, udělám s vámi rychlý proces. Nespala bych klidně, kdybych věděla, že jste vy dva umírali pomalu,“ povzdychnu si a naschvál jsem vynechala Sakuřin popis smrti. „protože...“ Mávnu rukou a hodím kunai přímo na Naruta.
Než se mu zbraň zapíchne do čela, stojím před ním a kunai chytím těsně před chlapcovou hlavou. „...Mě chytit nedokážete,“ zacukruji mu do obličeje.
„To se uvidí!“ zavrčí Naruto a v ruce se mu začne sbíhat chakra. Rasengan! Kde se ho mohl naučit?!
Rychle odskočím a moje tři klony tým obklíčí. „Zjistíš, proč mi říkají Zlatý stín.“
„Kekkei genkai...!“ vydechne Kakashi a sundá si z oka ochrannou čelenku. Sharingan! Kde ho vzal? Dneska se teda dovídám hodně zajímavých věcí.
Brácha se na mě s křikem vrhne, bleskurychle se mu vyhnu a kopnu ho do zad. Rasengan udělá do země velkou díru a tím se zvedne trocha prachu.
„Mě nemůžeš chytit, chápeš to?!“
„Zmlkni!“ Podkopne mi nohy a já slítnu vedle něho.
„Ani se nehni!“ zašeptá chladný hlas a ke krku se mi přitiskne kunai. Vzhlédnu. Nade mnou klečí Kakashi a blbě se culí do knihy, kterou má v jedné ruce. Tak to si dělá pr... humor, ne?!
„Jak-jak je možný, že máš kekkei genkai?“ zeptá se Naruto a stoupne si.
„Dost pravděpodobně jsem ho zdědila, co ty na to?“ pokrčím rameny a sjedu blonďáka kritickým pohledem.
„Ale proč ho nemám já, dattebayo?“
„Namikaze Minato měl přezdívku Žlutý blesk z Konohy, takže to je z jeho strany,“ začne přemýšlet Kakashi.
„Takže ty tu vlastnost nemáš?“ usměji se. Aspoň jedno plus v boji proti nim.
„Je dost možný, že se tohle kekkei genkai dědí pouze u prvorozených...“
„Ale vždyť jsme dvojčata!“
„Trubko! To si jako myslíš, že jsme se narodili najednou?“ zabručím na Naruta, který je z toho hodně špatný.
„A co bude teď?“ zeptám se a stočím pohled nad sebe.
„Nejspíš tě uvězním a jeden můj klon tě odvede do Konohy,“ zamumlá šedovlasý.
„Bude to vězení aspoň komfortní?“
„Chceš snad, abych tě zabil na místě?“
„To... Nebude třeba,“ usměji se a než Kakashi zareaguje, svalí se na zem. Za ním stojí jeden můj klon, který ho právě omráčil.
„Sensei-ttebayo!“ vyhrne Naruto, když se probudí z šoku, to už ale stojím na nohách.
„Nechtěj, abych to udělala...“ zamračím se na něho a vytáhnu shurikeny.
„Jak jsem řekl – nenechám Gaaru dlouho čekat! A kromě toho, jsi zrádce-“
„Ale taky tvoje sestra.“ Zahraju na city a pozvednu obočí. Naruto se nejdříve zatváří trochu ztrápeně, hned však jeho výraz zase ztvrdne. „Neměl jsem sestru patnáct let. Myslím, že teď už to vydržím,“ zavrčí a jeho oči zrudnou. Kyuubi! Do háje, na toho démona jsem úplně zapomněla! Myslím, že teď mi nepomůže ani kekkei genkai...
„Hni se a jsou mrtví!“ vykřiknu rychle a moje klony se postaví nad bezvládného Kakashiho a pěnící Sakuru. //Nemoc šílených krav?// Naruto se trošičku zklidní a začne hekticky přemýšlet.
Buď on, nebo já. Mrším hvězdice, které hravě odrazí. Rozeběhnu se a těsně před ním se vrhnu k zemi, udělám kotrmelec a podkopnu mu nohy. Spadne a já mu zkroutím obě ruce za záda a sednu na něj.
On se jenom ušklíbne a s němým PUF se pode mnou objeví pařez. „Náhrada?!“ vyjeknu, ale to už je Naruto za mnou a já chytím pořádnou pěstí, až mě to odhodí několik metrů.
Vstanu a šokovaně si setřu pramínek krve, který mi steče z pusy. Naštvu se. Hodně se naštvu. „Měl jsi na vybranou-!“ Mám v plánu zakřičet něco drsnýho a potom zabít Sakuru, ale když se k nim podívám, klony jsou pryč a Sakura si hladí pěsti.
„Konec,“ zašklebí se Naruto ďábelsky. „Sensei!“
A jsem v průšvihu. Prudce se otočím, ale to už za mnou stojí Kakashi a v ruce mu jiskří chakra.
„Chidori!“ křikne a mávne ke mě rukou. Uskočím a myslím si, že kdybych nebyla tak rychlá, byla bych pravděpodobně mrtvá. Bohužel se nevyhnu úplně a Chidori mě zasáhne do boku. Bolestivě vykřiknu a vrhnu se na zem na všechny čtyři. Začnu kašlat krev a dusit se.
„Připravena zemřít?“ Kakashi si vedle mě klekne a tváří se neurčitě, skoro až znuděně. Takže... Jeho tenhle boj natolik nudí?
„To si docela fandíš-ttebayo!“ zakuckám se a s námahou vstanu. Je mi jasný, že už vyhrát nemůžu, ale při troše štěstí bych s sebou do pekla mohla vzít aspoň tu sirénu. Jak ponižující vědět, že i ona je teď silnější...
Vyplivnu krev a postavím se do bojovné pozice.
Náhle se ale ozve jekot. Šílený výkřik plný bolesti. Výkřik rvoucí uši. Můj výkřik...
Před očima se mi udělají mžiky a moje nohy začnou ztrácet pevnou půdu. Otočím se, ale to už nohy nevydrží a podlomí se. Před tím, než se mi zatemní mysl, před sebou zpozoruji dvě rozmazané postavy. Jednu nepoznávám, ale ta druhá je mi povědomá až moc.
„Sa-su-ke...“