manga_preview
Boruto TBV 17

Hoshi no Chikara 3.

„Ťuky ťuk.“ Ozvalo se za dveřmi a po chvilce následovalo i opravdové zaklepání.
„Pojď dál Saju.“ Řekl Shikamaru a dál si vybaloval věci do skříně.
„Díky.“ Vrzly a dveře a v nich se objevila Saju.
„Copak tu děláš? Neměla jsi náhodou mamce pomáhat s nádobím od večeře?“ Zeptal se Shikamaru a konečně zavřel skříň.
„Jo měla, ale ukecala jsem jí.“ Usmála se rošťácky Saju a posadila se na velkou masivní postel.
„Aha.“ Přikývl Shikamaru a schválně si sedl na židli u pracovního stolu.
„Tak co? Jak se ti tu líbí? Minule jsi se tu zdržel sotva týden. A to jsi pořád někde trajdal s Elyrou. Když jsi odjel, tak byla pořád taková ponořená do sebe. Taková moc klidná. Mamka z toho byla nadšená a tvrdila, že na ní máš dobrý vliv, i když u tebe je ta neaktivnost extrém. Kde jste vlastně pořád poletovali?“ Vychrlila ze sebe Saju a vysela mu na rtech.
„Ále tak různě. Elyra mi ukazovala okolí. Vždyť předtím jsem tady devět let nebyl.“ Rozhodil rukama Shikamaru.
„Jo aha. A nechceš, abych ti zítra ukázala co je tu nového?“ Přikývla zamyšleně, načež se rozzářila.
„No já nevím. Přijel jsem z nějakého důvodu. Víš co. Já si to tu zařídím a potom spolu určitě někam vyrazíme.“ Svraštil obočí Shikamaru a pokusil se vymluvit. Saju měl rád, ale prostě jako kamarádku nebo spíš mladší sestru. Tohle ho stavělo do nepříjemné situace.
„To je škoda, že jsi tu pracovně. A jak dlouho se vlastně zdržíš?“ Trochu povadla, ale stále se ještě dost široce usmívala.
„Dva týdny.“ Odpověděl stručně Shikamaru a pohled se mu na okamžik stočil k oknu. Zdálo se mu, že něco zahlédl. A pokud to bylo to co si myslel, tak byl nejvyšší čas se Saju nějak šetrně zbavit.
„Tak to na sebe bude mít spoustu času.“ Vycenila zuby v dalším zářivém uměnu Saju a zírala Shikamarovi přímo do očí.
„To určitě.“ Oplatil jí úsměv Shikamaru. „Ale já si teď potřebuju odpočinout. Jsem po cestě hrozně utahaný.“ Zatvářil se ospale.
„Jasně. Tak se pěkně vyspi a ráno se uvidíme u snídaně.“ Saju seskočila z postele a v tu ránu byla pryč.
„Uf.“ Ulevil si Shikamaru a došel ke dveřím.

Tam otočil klíčem v zámku. Chvilku ještě stál a prohlížel si pokoj. Od loňska se v něm vůbec nic nezměnilo. Proti němu stálo velké okno, které se táhlo od shora až dolů. Široké bylo přesně jeden metr. Loni to měřil. Napravo stál jen psací stůl a židle, na které ještě před chvílí seděl. Nalevo byla velké postel pro dvě osoby, kterou si Shikamaru zamiloval. Byla hrozně měkoučká a když se v noci převaloval, tak nespadl jako obvykle z postele. Vedle postele, pak stála ještě skříň, v níž byli momentálně vyrovnány jeho věci. Usmál se a zamířil k oknu. Otočil kličkou a dveře se otevřely směrem dovnitř jako dveře. Zavřel oči a nadechl se čerstvého večerního vzduchu. Venku už byla tma a na obloze zářil měsíc a hvězdy.

„Už tě konečně opustila?“ Pronesl nějaký hlas vedle něj a on s překvapeně otočil. Předpokládal, že tu bude, ale přesto ho to překvapilo.
„Jo. Divím se, že jí to ještě nepustilo.“ Zasmál se Shikamaru a posadil se na mírně zkosenou střechu vedle ní.
„Tvrdí, že pro ní je to láska na celý život a že ty to prý taky jednou pochopíš. A potom spolu budete až do smrti šťastní.“ Osvětlila mu to Elyra.
„Ach můj bože.Snad si brzy najde někoho jiného.“ Zasténal Shikamaru.
„O tom pochybuji. Nikdo jiný sem totiž nechodí. Někdy mi bývá docela smutno. Nemoct si s někým promluvit jen tak jako přátelé. Všichni jsme rodina.“ Zasteskla si Elyra a podívala se na Shikamara. „Aspoň že jsi se ukázal. Doufala jsem, že tě brzy uvidím, ale nějak jsem se smířila s tím, že se tu už možná neobjevíš nikdy anebo zase za několik let.“
„Taky jsi mi chyběla. Je to jiné mít přátele mimo ninji se kterými každý den spolupracuješ a které znáš do nejmenších podrobností.“ Přikývl Shikamaru a opětoval jí pohled.
„Co že tu vlastně jsi? Dali ti dovolenou?“ Zeptala se a podívala se mu zpříma do očí.
„Ne. Vlastě tak trochu ano. Jde o ten dopis co jste nám poslali. A při té příležitosti jsem dostal i trochu volna.“ Odpověděl a zadíval se na měsíc, který byl zhruba v půli.
„Jaký dopis?“ Zeptala se překvapeně Elyra.
„No ten co nám přišel s žádostí o plný lékařský tým.“ Odpověděl ledabyle, ale potom si všiml jejího výrazu „Ty o tom nic nevíš?“
„Ne. Vůbec nic. Kdo byl podepsaný?“ Zavrtěla hlavou a svraštila obočí.
„Akuma-dono. Psala, že je to krajně naléhavé.“ Odpověděl zadíval se do dálky k většímu domu, než byli ostatní.
„Akuma-sama… Poslední dobou je zvláštní. Ale proč nevím. Nechodí k nám od té doby co její vnuk, tedy můj otec nesouhlasil s jejím přesvědčením a nestal se ninjou. Začala se víc věnovat vedlejším větvím klanu. Ale teď je s ní hodně Saju. Šeptá se, že má dar.“ Pronesla zamyšleně a podívala se stejným směrem.
„Tak Saju. Myslel jsem, že to budeš ty. Vlastně jsi legitimní dědička hlavy klanu. Akuma-dono je tvoje prababička. Tvůj dědeček i otec byli prvorození. A pokud tvůj otec abdikoval… No máš se na co těšit.“ Pokýval hlavou.
„Já a dědic? To se nestane. Měl bys vidět Akuminu družinu. Je složená z vedlejších rodů, ale dva z nich mají dar. Dohromady je jich šest a dva malý se učí. Saju možná bude sedmá. Otec s tím nesouhlasí, ale proti její svobodné vůli nic nezmůže.“ Zasměje se obrátí pohled na druhou stranu, kde se v dálce leskne jezero.
„Takže ty se nakonec neučíš nebeské techniky?“ Povytáhl překvapeně obočí a zkoumavě se na ní zadíval.
„Akuma-sama si to moc přála. Moji rodiče byli proti, ale nakonec dali svobodně vybrat. Když jsem byla malá, tak jsem o tom snila, ale tehdy mi došlo, že nechci být jen dalším stínem Akumo. Až jednou zemře, tak se následníkem pravděpodobně stane otcova sestra a její děti nebo Saju pokud bude mít opravdu dar a bude Akumu poslouchat.“ Trpce se zasmála. „Holt nejsme v přízni.“
„Lepší nebýt v přízni, než být něčím služebníkem. Stejně si, ale myslím, že ty by ses svého snu stát se shinobi jen tak nevzdala.“ Zadíval se jí zpříma do očí a spatřil v nich jiskřičky. Jako vždycky, pomyslel si ironicky.
„Zase mě znáš líp než já sebe.“ Zasmála se vesele. „Máš pravdu. Kvůli Akumo bych se svého snu nevzdala.“
„A co se teda učíš, když ne nebeské techniky?“ Zeptal se a očima bloudil po obloze, jako kdyby něco hledal.
„Není jen den. Zapamatuj si to.“ Řekla najednou vážně. „Třeba ti to ukážu, pokud si na mě najdeš čas a vymaníš se z vlivu Akumo a Saju. Akumo něco chystá a Saju v tom plánu má možná nějakou roli. Ale rozhodně by jsi měl vědět, že Akumo Saju v té lásce k tobě podporuje.“
„Takže další problémy.“ Povzdechl si.
„No už je pozdě a námětů na přemýšlení máš dost.“ Pomalu se zvedla. „Dobrou noc.“
„Máš pravdu. Dobrou.“ Zvedl se také a došlo mu, že je velmi unavený.

Vešel dovnitř pohlédl na postel. Okno nezavřel a rovnou se natáhl. Ještě se otočil, aby se podíval, jestli jí ještě nezahlédne. Ale už tam dávno nebyla. Tichá víla. Co zase chystá? Napadlo ho v jednu chvilku. Potom na to, ale zapomněl. Padá hvězda. Shikamaru… Něco si přej.


Poznámky: 

Tvůrčí krize byla alespoň prozatím nějak překonaná. Ovšem nemyslím si, že to vydrží nějak extra dlouho. Takže si užívejte, dokud mám nápady.

4.77778
Průměr: 4.8 (9 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Seiji
Vložil Seiji, Út, 2012-04-10 20:53 | Ninja už: 4692 dní, Příspěvků: 432 | Autor je: Pěstitel rýže

Už mně dochází slovní zásoba a těším se na další díl, takže jen krátce: Super postavy a jejich povaha, krásně napsané, dokonalá povídka. Tentokrát pohltila povídka mě a ne já ji Laughing out loud

Nezáleží na tom, aby ses vyrovnal tomu nebo onomu člověku, ale jde o to aby ses jednou stal samým sebou.


Obrázek uživatele lacca
Vložil lacca, Po, 2010-01-11 16:04 | Ninja už: 5731 dní, Příspěvků: 362 | Autor je: Prostý občan

Zase moc hezké Smiling

Orokanaru otouto yo. Kono ore o koroshitakuba, urame! Nikume! Soshite minikuku ikinobiru ga ii. Nigete... nigete... sei ni shigamitsuku ga ii. Soshite itsuka, ore to onaji me o motte ore no mae ni koi.

Vždy jsem ho miloval...on mě bude nenávidět. To je spravedlivé.
>>>MOJE FF KNIHA<<<

Chtěla bych poprosit kdyby měl někdo zájem o psaní spoluautorský FF tak ať mi pls napíše!!! :)