Je to krutý

Pein stál na chodbě své nové školy. Rozhlížel se po stěnách s podivnými obrazy od neuznaných mazalů, kteří jsou jistě zasloužilými umělci, ale jejich malby jsou prachsprosté mazanice. Nikdy nepochopil, že ty obrazy může někdo ocenit.
Bylo to zrovna včera, kdy se dozvěděl, že ve škole na kterou nastoupil chodí už rok jedna jeho kamarádka. Zrovna ta, jenž se mu tuze líbila už od osmi let. Akorát šla chodbou směrem k němu. Byla tak nádherná. Její překrásné modré vlasy, modré oči ve kterých se ztrácel. Vydržel by se do nich dívat klidně celý den. Její trénovaná postava, sebevědomá chůze a tak krásný melodický hlas spolu s dokonalým vychováním.
„Co na mě čumíš ty kryp*e?“ Blue se otočila na jednoho z kluků, kteří nastoupili spolu s Peinem do prváku.
„To je pěkně v ha*zlu. Jsem starší a ona je o třídu vejš. Pokud na mě bude takhle taky vychylovat tak jsem v hajzlu.“ Smutnil si Pein.
„A-ahoj Blue.“ Zvedl Pein ruku na pozdrav.
„Jé ahoj. Ty sem chodíš taky?“ Zastavila se Blue před ním.
„J-jo, jó no.“ Vykoktal.
„Že jsem tě neviděla minulý rok?“
„Zku*vená vláda! Jenom kvůli ní jsem musel studovat o dva roky dýl než normální lidi! Jak já se jim pomstím ó jak já se jim pomstím! Teďka budu vypadat jako totální i*iot před mojí milovanou Blue. A co teprve ty daně? Musím platit nehorázný prachy za úplný nic! Jenom blbý brejle na kolik mě přijdou a stejně je nenosím. Potom k tomu připočtu demen*ního premiéra a zkorumpovaný poslance! Teďka řeknu, že jsem prvák a Blue se semnou už nikdy nebude chtít vidět. Bééé!“Proběhlo mu hned z mysli.
„Já jsem teďka v prváku.“ Pein sklopil smutně hlavu.
„Jé, tak to tě můžu i doučovat.“ Rozzářila se Blue štěstím.
Pein nikdy nebyl na doučování. Nepotřeboval to. Byl dost chytrý. Vlastně si myslel, že na jeho chytrost nikdo nemá. Jednou zašel ke kamarádovi, který mu pouštěl nějaká videa stažená z internetu. Jenom Kakuzo měl vysokorychlostní internet. Právě to jedno video bylo o doučování. Mladá, pohledná američanka v hodně těsném tričku. Pein se domníval, že rodina té dívčiny byla velmi chudá a nemohla si dovolit nová velká trička, a tak nezbylo dívce nic jiného než nosit malá stará trička. Nejspíš po mladších sourozencích od sousedů.
Ta slečna, se špatně namalovaným obočím, seděla na posteli s několika knížkami. Mladík, který vypadal hodně na to, že celé dny prosedí v posilovně opravdu vypadal na to, že potřebuje doučit. Pein se ani nedivil, že potřebuje, když je celý den v posilovně a teďka se sotva vejde rameny do dveří.
Najednou se všichni začali svlékat. Pein si nejdřív myslel, že je jim horko, ale po chvíli došel k jinému názoru.
„Jestli mi Blue nabízí doučování… hmmm.“
„Jo to by bylo fajn.“ Souhlasil Pein s případným doučováním.
Pein ještě před rozloučením pochválil Blue novou sukni.
„Viděls ten novej obraz?“ Ukazoval jeden student druhému.
„Ne asi ty debile. Ty v**e to seš tak blbej, nebo nepoznáš, že má oči? Ku*va to je asi jasný, že to viděl. Proč jsou lidi takový debi*ní?“ Blue se vmísila do rozhovoru dvou studentů.

Pein stál ve frontě na obědy. Prohlížel si kartičku na kterou se mu obědy účtují a s kterou si otevře všechny dveře ve škole. Nikdy nepochopil, proč mu maminka vybrala fotku, kde je v roláku s košilí a ve stupidních brýlích, které stejně nenosí.
Zrovna ho předbíhal nějaký vysoký svalnatý mago*. Kdyby Pein držel plastovou vidličku tak by ho umlátil. Pein jí však držel.
„Tys mě předběhl.“ Ucedil nevraživě.
„Tak s tím něco udělej.“ Vysmál se mu předbíhač a bral si příbory. Pein mu jednou ranou rozdrtil hrtan a mlátil mu hlavou o stůl s příbory dokud mu nezbyla v ruce pouze krvavá kaše místo hlavy. Celý nerudný se poté šel umýt.

Pein seděl v parku na lavičce před školou a přemýšlel. Vůbec nevěděl jak se svým orientačním smyslel najde cestu k autobusu. Kolem procházela spousta lidí. Napadlo ho se jich zeptat, ale chtěl se s tím vypořádat sám. Koukal zamyšleně na okolní ptáky jak si létají. Ti určitě vědí, při tom rozhledu, kde je autobusový nádraží.
Akorát co si představoval jaké by to bylo být veverkou procházela kolem Blue.
„Jedu domů. Jdeš taky?“ Zastavila se u něj.
Pein se chvíli probíral ze zamyšlení o veverce a nakonec souhlasil. Dostane se domů a bude sedět vedle ní. Co víc si přát?

Stáli velkou frontu na autobus. Pein si říkal, že vytrhne jednu ze značek a propíchne všechny co stojí před ním. Bohužel by se nejspíš zase umazal od krve tak tenhle dobrý plán hodil za hlavu. Blue si akorát začala zapalovat cigaretu.
„Ty kouříš? Jednak je to tady zakázaný a za druhé si tím ničíš zdravý!“ Napomenul jí Pein.
„Bože, chceš taky?“ Vytáhla krabičku.
„Ne… já už přestal…..“ Díval se jak vyfukuje kouř. Nasál tu vůni. Olízl si rty. V hlavě mu probíhal boj jestli si zapálit, nebo ne.
„Já už to nevydržím!“ Vytrhl jí cigeratu z ruky a dopřál si pořádného šluku. „Taková slast.“ Nechal kouř volně procházet ze své pusy. Konečně se dostali na řadu.

Pein seděl blíž k uličce a napjatě tikal očima ze strany na stranu. Bude jí mít celou cestu vedle sebe. Skoro hodinu! Bude se moci přesvědčovat celou hodinu, aby jí někam pozval na kafe.
„Pozvu Blue třeba do té kavárny, nebo čajovny co otevřeli nedávno dole v ulici. Taky bych jí mohl pozvat do kina, ale to, když tak později. Mam dost peněz? Jsem hrozný škrt, ale na tohle snad peníze najdu. Tak jo pozvu jí… nic to není… co když odmítne? Co, když někoho má? Co, když mě prachsprostě setře? Co, když…“ V tom ho někdo praštil školní taškou do obličeje. To je taky nápad otáčet se v tak malé uličce.
„Au!“ Chytil se Pein za nos.
„Co se tu tak debilně otáčíš? Jsi úplně vypatlanej, nebo co ty kry*le?“ Začala ho Blue bránit. „Není ti nic?“ Zeptala se ho mile.
Taškový útočník se akorát otáčel a chystal se k odpovědi, ale Pein mu vrazil dvacet centimetrů velký nůž do stehna a jak padal tak i do žeber. Doufal, že mu poškodil vážně některý orgán.
„Jsemvpořádkudíkžesesmězastala.“ Vychrlil ze sebe. Blue mu vůbec nerozuměla, a tak se na něj usmála. Ó, ten zářivý úsměv při kterém se Pein tvářil vždy tak přitrouble.
„Teď už se jí, ale nemůže zeptat. Nebo může? Může, proč by ne? Jestli, ale někoho má… co potom? Potom ho zabijeme! Ano, jistě můj milášku.“ Pein hladil jeden ze svých prstýnků na ruce. Když si uvědomil, že se na něj Blue kouká ihned toho zanechal své činnosti.
Předposlední stanice, než budou muset vystoupit. Teď a nebo až zase zítra!
„Víš chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ Začal Pein jednat. Blue se mu podívala do očí a usmála se.
„Já jestli by jsi nechtěla zají…“ V tu Blue začal zvonit telefon.
„Jé, promiň.“ Vytáhla ho a začala mluvit.
Pein hned poznal, že jde o nějakého muže. Někoho koho má nejspíš ráda. Už teď ho nenáviděl. Už teď věděl, že ho zabije. Nejdřív mu zlomí nohu. Ne, ruku. Ano, ruku. To je určitě její kluk. Jasný, zemře.
„To byl brácha.“ Zaklapla Blue mobil.
„Zabíjet se tedy nebude.“ Přikývl si Pein v duchu.
„Jsem jenom chtěl vědět jestli bys nešla na kafe, nebo tak…“ Pein dal do těch slov všechen svůj um. Řekl to velmi rázně a slyšitelně. Chtěl, aby to znělo tak, že na této větě není nic neobvyklého.
Blue náhle ztratila svůj úsměv. Pein se zatvářil nejistě. Nesklopil však zrak a díval se jí zpříma do očí.
„Oh, jistě Peine, ale nezapomeň, že chodím s Ichigem. Pamatuješ si na něj?
„Ale jistě,“ usmál se tázaný, „jak bych mohl zapomenout na toho nagelovanýho namyšlenýho fotbalistu s křivýma nohama. Už teď jsi mrtvej milej zlatej! Vyrvu ti střeva a oběsím tě na nich.“ Pein si v duchu plánoval, jak svého soka vykuchá.
„Říkal jsi něco?“ Otočila se na jeho stranu dívka.
„Vybuchnou játra… Oh, nic nic. Jé už tady vystupuju tak ahoj ve tři v kovárně.“

„Vynes koš, synu!“
„Ale mamí…“ protestoval Pein.
„Dělej, nebo se rozluč s večeří!“
„Sociálku na tebe…!!“ brumlal si mladík s piercingem, když vynášel odpadky notně zapáchající. Náhodou potkal cestou právě svého úhlavního nepřítele.
„Čau Peine, co noha? Minule jsi trochu kulhal. Dneska všechno v pohodě? Zrovna se vrací z domova důchodců, kde vypomáhám, a taky jsem byl dát krev. Nechceš s námi zejtra jít opravit střechu místnímu sirotčinci? Potom jdem dát naše nepotřebné věci organizaci, co je pošle potřebným do Afriky.“ Byl tak milý, charizmatický, hodný a příjemný. Jak s ním Pein stál na chodníku s pytlem odpadků v ruce, zapomněl hned na všechny své starosti a cítil se tak dobře.
„Toho přece nemůžu zabít ani kvůli tomu, abych dostal Blue. To nejde!“ našeptával mu vnitřní hlásek, ale hned se ozval druhý. „Vyrvi mu srdce z těla a sněz ho! Pak jeho osobní kouzlo přijde na tebe!“
„Peina, jsi v pořádku? Koukáš na mě jako bys mě chtěl zabít.“ Ichigo se nervózně usmál. Pein začal mlátit svého nepřítele pytlem odpadků. Po chvíli na něj skočil a vrazil mu ruku do břicha. Všude stříkala krev. Řev oběti byl ohlušující, proto první orgán, který opustil své obvyklé místo, byly plíce.

V kavárně:
„Opravdu ti to moc sluší.“ Zářil Pein nad svojí vyvolenou.
„Co to máš na vlasech?“ Natáhla dívka ruku a vytáhla hus masa z Peinových vlasů.
„T-To vůbec není lidské maso, a už vůbec ne Ichigovo, ale… když jsem šel kolem baráku, někdo mi hodil na hlavu kýbl vnitřností. Soused dělá na jatkách. Myslel jsem, že jsem se toho všeho zbavil v koupelně.“ Dokonalá lež, říkal si Pein a smál se své vlastní chytrosti. Jakmile se začal nadechovat, dostal loktem do hlavy od právě procházejícího plešatého mladíka, který se ani neomluvil.
„Omluv mě,“ vstal od stolu.
Jakmile byl skinhead u záchodů Pein do něj vrazil a donutil ho tak na záchody jít.
„Co to kur-„ dál byl slyšet zvuk ramene, jak vyskakuje ze svého oblíbeného místa. Další křupnutí bylo z přelamujícího kolena a následně uchopil Pein plešatou hlavu a začal s ní rozbíjet kachličky a záchodovou mísu se slovy o neslušné vychované mládeži. Nakonec finální kop na zlomení páteře, ale to už mladík stejně necítil.
„Co to bylo za zvuk ze záchodů?“ projevila Blue svůj zájem.
„Ále, to jenom mísa upadla a pár dlaždiček. Potřebovali by to tu opravit.“ Další dokonalá lež!
„Mno a nic… co si dáš?“ Prolomil trapné ticho mladík s piercingem.
„Už jsem nám objednala dvě ledové kávy.“ Usmála se dívka.
„Super,“ Pein strčil ruku do kapsy a s úsměvem začal přepočítávat drobáky, jenž měl připraveně k útratě.

Další ráno co jel autobusem do školy. Vstal dřív, aby si zabral pohodlné místečko. Náhle k němu přistoupil podivný typan. Ani se nezeptal a sedl si. Znáte to jistě všichni. Jedete si v MHD a sedne si k vám nějaký debil s neučesanými vlasy plných lupů, trapným oblečením a co nejhorší zapáchající cigaretovým kouřem až se vám chce zvracet. Takovému člověku by jste v tuhle chvíli nejradši vyrvali střeva a vypíchli oči. Jediný rozdíl mezi vámi a Peinem je ten, že on může.
„Tady je obsazeno smrdutý zjeve!“ pomocí lokte zlomil mladíkovi nos. Druhým úderem mu vyrazil několik zubů. Nečekal na žádnou odpověď omluvy, nebo lítosti. Za takovou drzost a nevychování je v Peinovo osobním kodexu pouze smrt! Hodil mladíka do uličky a začal po něm zuřivě skákat: „Chcípni, chcípni, chcípni! Udělej službu lidstvu a chcípni!“ Po chvíli toho nechal a sedl si zpět na vyhřáté místo. V tom přišel Hidan a nenápadně kopl umírajícího do hlavy: „Zdárec Peine! Je tu volno? Jak to jde?“ Skočil na sedadlo vedle Peina.
„Ale jo dobrý,“ odpověděl tázaný.
„Jo ták, co ty a Blue?“ rozzářily se Hidanovi očka.
„Tak znáš to…“
„Vyspíš se s ní a necháš jí plavat, co?“ Mrkl Hidan.
„Za co mě máš? To víš, že jo.“ Vycenil Pein zuby. „Nebo… ne! Jsem přece tvrďák.“

Pein dorazil do školy a přemýšlel jak si dnes šplhne u Blue. Jak nemilé bylo, když jí uviděl v obětí někoho jiného.
„Co to… kur*a!“ Vysoukal ze sebe.
„Oh, to je, ale obrat,“ komentoval Hidan.
„Peine,“ mávala Blue na pozdrav. „Tohle je Ishida. Můj nový přítel.“
Ishida zvedl ruku na pozdrav: „Čau nuly.“
„Jó… ženský jsou s*ině. Je to krutý,“ prohlásil Hidan.
„Elegantní pánové jako my však taky. Tak… kdo bude v mém hledáčku tento týden…“ Rozhlížel se Pein po chodbě školy.
„Slyšel jsem, že do školy přijali novou sekretářku. Co takhle jí omrknout?“ Navrhl Hidan.