Mít pro koho žít.

Malé hnědovlasé děvčátko leželo v posteli, vzlykalo nad bolestí. Ano, příšerně to bolelo, byla nemocná… Zraněná… Ztracená. Přesto nechtěla zemřít, svírala ruku své sestry v pevném stisku. Třáslo se. Její starší sestra levandulovými očima přihlížela, nevěděla co dělat, ale chtěla být statečná… Nešlo to.
„Ne-Nee-san.“ Špitla holčička.
„Hanabi, no tak… Vydrž.“ Pokusila se její sestra usmát.
Nešlo to, z očí se ji kutálely slzy, nedokázala to ani říct. Nechtěla aby ta bolest její sestry pokračovala, ale… Nedokázala jí říct ani něco naznačit. Chtěla jen aby tu s ní zůstala jenom o minutu déle, aby minuta následovala minutu a ta další… A další…

Nepamatuješ si přec? Všechno jsi ztratila kvůli tomu býti Kunoichi, proč se stále snažíš? Vidím to, Tvé slzy, perly pláče dopadají na zem jenom při vzpomínce. Ani učitelka nezůstala… Ani její dítě. Oba zabili v boji. Smutné… Smutné to bylo… Tohle už přece nechceš zažít, ne?

„Kurenai-sensei!“ vykřikla černovlasá dívka.
Viděla to, viděla vraha i jak se bezmocné tělo její učitelky kácí na zem. Jenom pohled ji vehnal do očí slzy a bezmoc. Jako by jí osud sebral vše, teď i hlas, schopnost pohybu. Stala se z ní kamenná socha. Stala se kamenem, kámen, ale nic necítí… Stala se ostrovem, ale ostrov nikdy nepláče. Čím se stala?
Nedokázala nyní nic, jenom přihlížet jak vrah přistupuje i k plačícímu dítěti. Nic jiného… Jenom stát a hledět.

Ty nejsi kunoichi, rozhlédni se. Tento pokoj je tmavý kout, do kterého se denodenně schováváš. Pokud jsi shinobi, tak konečně vstaň a něco dělej! Než ztratíš víš než se stalo. To přece nechceš, ne? No tak Hinato… I nejlepší přátelé… Kiba i Shino… Vstaň už!

„Kiba-kun!“ křikla Hinata.
Kiba se stále držel na nohou, když dostal poslední zásah. Akatsuki nikoho nešetřili… Ale oni chránili přece svou týmovou partnerku. Dívka jenom bezmocně seděla ve trávě, avšak nepřítel si jí všiml. Zaútočil ledové kopí letělo, když se před ní objevil Shino. Zasáhl ho… Tohle jí vehnalo mnohem více slz do očí, chytila stále žijícího broučího přítele.
„Shino-kun…“ vzlykla.
„Ko-nec… Na-kon-ec-i já…“ řekl ztěžka.
„Shino-kun!“

Chceš ztratit i jej? Tvé nohy se náhle hýbou, skutečně vstáváš, no tak, trochu snahy. Vstáváš… Po tvé tváři se i přesto kutálí mnoho slz, ale stojíš. Není to tak těžké, ne? Ale proč stále bojovat? Máš ještě pro koho?
„Naruto-kun!“
Ano, Naruto náš hokage… Tvá láska zůstala i přes všechny problémy, pomoz mu a vyjádři své city, Hinato… On na to už čeká moc… Moc dlouho. Zdá se mi to jako včera, když jsi se v rohu krčila, ale teď… Teď odcházíš jako dospělá. Jsme na Tebe hrdí, Hinato.