Všichni si zaslouží druhou šanci – Jsme to my?, část 1.

Tak jsem tu s další sérii, tentokrát na téma i mezi nepřáteli se najde tvůj přítel. Asi vás zaráží, že píšu pořád něco nového, ale že bych měla starší věci dořešit. No to jsem prostě já. A všem mým čtenářům ji chci věnovat a doufám, že to se mnou vydrží a pochopitelně i těm všem, co si to přečtou!! Už vás nebudu nudit a náš příběh právě začíná...

Boj mezi Narutem a Itachim skončil stejně náhle jako začal. Čili bez varování, ale jak se vytrácel Narutův Rasengan, tak oba dva byli zasaženi létajícími úlomky, které se uvolnili ze zasaženého povrchu země.
Tento boj hodně vyčerpal jejich chakry a byli na pokraji zhroucení, ale oba dva pořád ještě stáli a Itachi řekl:
„Naruto, jsi lepší než jsem čekal, ale mě neporazíš!“
„Že neporazím? Vždyť ty skoro stojíš!“ nedal se Naruto.
„Ty taky.“ Oplatil mu Itachi.
Po tomto krátkém hovoru se nejprve zhroutil Itachi a hned po něm Naruto.
K tomuto boji by nemuselo dojít, kdyby si Itachi nevyšel zrovna na procházku a Naruto se neplížil lesem a něco hledal, i když Neji mu říkal, že tam nemá chodit. On přesto šel a teď zde ležel vedle nepřítele, svého přítele.
Kisame říkal Itachimu, proč chodit na nějakou stupidní procházku, ale Itachi si chtěl provětrat hlavu a utřídit si myšlenky.
Jak Naruto něco hledal a Itachi byl zaměstnán myšlenkami, tak se potkali a došlo k souboji, který takhle dopadl.
Netušili, že tento boj a nadcházející měsíc, ve kterém se toho tolik stane a že události povedou do takového konce…

O pár dní později

Itachi se probudil a po orientaci a rozkoukání se si všiml, že vedle něho leží blonďatý ninja a vůbec si nepamatoval jeho jméno, vlastně ani své.
,Kde to jsem? Kdo jsem? A proč jsem právě tady?‘ přemýšlel v duchu Itachi.
Naruto se také probral a zrovna do pokoje vstoupila zdravotní sestra se slovy:
„Vy jste už vzhůru?“
„Ano a řekněte nám, prosím, kde to jsme?“ zeptal se Itachi.
„Jste v nemocnici a v zemi Dvou polí a větší město je odtud asi padesát kilometrů.“ Odpověděla sestra.
„Které město to je?“ ptal se Naruto.
„Deštná.“
„Tak daleko?“ divil se Naruto.
„Jak daleko?“ chtěla vědět sestra a ostatně i oni dva.
„To nevím, ale připadá mi, že jsem daleko od domova a ta Deštná se mi vůbec nechce líbit.“ Odtušil Naruto a netušil, že je blízko Akatsuki…
„To bude amnesií. Našli vás v bezvědomí a s boulí na hlavě. Je to docela možné, že rána do hlavy, vyčerpání a silné emoce způsobili vaši dočasnou ztrátu paměti a na stolku máte věci, které jste měli u sebe, když vás naši obchodníci našli a vzali vás k nám do nemocnice. Jednu chvíli to už vypadalo, že se neproberete, ale máte tuhé kořínky.“ Vysvětlila sestra, která je měla na starost.
„Ahá a nevíte, kdy se nám naše paměť vrátí?“ zajímal se Itachi.
„To záleží na vás, klidně se může stát, že se vám vrátí hned, za hodinu, zítra, příští týden, měsíc, rok. To nikdo neví.“ Dál vysvětlovala sestra jejich situaci a vyhlídky.
„Děkujeme, za informace sestro.“ Poděkoval Naruto a kupodivu rozuměl všemu, že by ta rána do hlavy byla užitečná?
„A na vaší čelence,“ ukázala na Itachiho. „Je škrábanec. Asi to byl tuhý trénink, když jste se tak zřídili.“ Řekla sestra zcela něco jiného než se stalo, ale jako odhad to nebyl špatný.
„A také podle vaší zřízenosti budete oba dva hodně silní shinobi, protože okolí bylo celé zdecimováno.“ Doplnila sestra informace a v duchu: ,Ten tmavovlasý je hodně hezký.‘
Itachi si vzal svou čelenku s přeškrtnutým listem a při pohledu na ni mu bolestivě píchlo u srdce a vůbec netušil proč.
Naruto na tom byl podobně netušil proč, ale něco uvnitř křičelo, že se má vrátit zpátky. Domů…
„A v nemocnici zůstanete ještě pár dní.“ S těmito slovy odešla a zanechala Itachiho a Naruta svým vlastním myšlenkám, které nebyly právě dvakrát veselé.
„Myslíš, že jsme byli kamarádi?“ dumal nahlas Naruto.
„To nevím, ale asi ano. Vybavují se mi jen útržkovité obrazy o nějakých lidech asi moje rodina a mém bratru.“ Vzpomínal Itachi a víc nic se mu zatím neukázalo.
„Fakt?“
„Jo, Naruto, fakt!“
„Jaks mě to nazval?“ Naruto byl hned v pozoru.
„Naruto, co se ti na tom nezdá?“ opakoval oslovení.
„Naruto a ty jsi…“ vzpomínal Naruto a náhle mu to jméno blesklo hlavou.
„Itachi!“
„Takže já jsem Itachi a ty Naruto, správně?“ kontroloval Itachi a vůbec mu to jako jeho jméno nepřipadalo.
Dva pacienti si probírali své věci a nepřipadalo jim, že jsou to jejich zbraně, vybavení, oblečení. Jakoby se dívali na nějaké cizí neznámé předměty, ale pamatovali jak se s nimi zachází. Nejpodivnější byl Itachiho plášť, který Naruta dráždil a tak ho Itachi musel schovat, aby ho Naruto neroztrhal ještě víc. Teda pokud to ještě šlo a o Narutově oblečení se také nedalo tvrdit, že je čisté a nové…
Do večera si už na nic nevzpomněli a čím víc se snažili si vzpomenout, tak tím víc je bolela hlava a vzpomínky se prozatím někde schovávaly uvnitř a nedraly se na povrch.
Z nemocnice odešli hned druhý den, protože se jejich zdravotní stav zlepšil, i když u Itachiho to bylo jenom zdání…
Doktor při jejich propouštění se rozhodl, že je nechá spolu. Když si vzpomene jeden, tak druhý také.
Byli ubytování u jedné rodiny, která se uvolila, že si je vezme pod svou střechu.
Rodiny se jmenovala Asahi složená z hlavy Asahi Kaira a jeho manželky Isabi a jejich dvou dětí starší dcery Sendai, která byla zhruba v Itachiho věku a pracovala v nemocnici. To ona byla jejich ošetřovatelkou a mladšího syna Iwakiho.
První večer probíhal dobře a Itachi navrhl:
„Budeme vám pomáhat na poli.“
„To nejde. Vy jste zde hosté a nehodí se, aby hosté pracovali.“ Nedal se přemluvit Kairó.
„Ale jak potom se vám odvděčíme za poskytnutou střechu?“ zeptal se Naruto.
„Tak dobře a pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“ chtěl vědět Itachi.
„Že naučíte mého syna nějaké techniky.“ Podal svou podmínku Kairó.
„Vážně tati?“ divil se Iwaki, že se konečně naučí nějaké techniky.
„Pokud s tím budou naši hosté souhlasit.“
„Souhlasíme a budeme se střídat obden. Jeden den budu na poli a Naruto bude učit Iwakiho techniky a druhý den budu učit já a Naruto bude na poli.“ Vymyslel harmonogram Itachi.
„Ujednáno!“
„A pokud se v domě něco porouchá jeden z nás to spraví.“ Nadhodil Naruto.
„Jo a ještě tohle.“ Souhlasil Itachi.
Když už bylo pozdě večer a Itachi nemohl usnout a pořád ho pronásledoval jeden děsivý obraz jak vyvraždil svou rodinu a jediného bratra nechal žít, i když to vůbec nechtěl udělat a cítil, že ho jeho bratr nenávidí až za hrob… A navíc se mu líbila Sendai, ale z nějakého důvodu se tomu citu bránil. Vždyť ji znal od z nemocnice a s ním by nebyla šťastná.
Naruto měl pocit, že Itachiho nenávidí, ale nemohl se ho zbavit, ale něco mu pořád nesedělo a neměl tucha co.