Jak to?
Ani nevím, jak se to stalo. Všechno se semlelo tak rychle… Vážně, ani nevím jak.
Vím, že všude poletovaly kunaie a shurikeny, vybuchovaly výbušné lístky, živel střídal živel. Ninjové, ať ti, kteří tam byli se mnou nebo ti, co byli proti, uskakovali, útočili, snažili se přežít a pokud možno zvítězit. Prostě – bitevní vřava, holý boj o přežití.
Vím, že jsem si odplivl. Ta slina byla moje a byl jsem ještě naživu. Sice s pár škrábanci, ale naživu. Na sobě jsem měl stejnokroj ninjů z Konohy, který mě hřál stejně jako mě vpřed poháněla myšlenka, že musím přežít. Kvůli Konoze. Kvůli těm, které mám rád. Kvůli těm, kteří na mě spoléhají.
Prostě, všude zuřil litý boj a…
Už jsem se zmínil, že bylo pondělí?
Ale to je jedno. Já, snažím se říct, že… No prostě… Nevím jak… Ale… Jak to?
Nemůžu to pochopit. Naše skupina procházela přes jakousi celkem rozlehlou mýtinku. Měli jsme úkol. No a… Zaútočili na nás! Zčistajasna. Jako rána z čistého nebe. Snesli se na nás jako se supi slétají na svou kořist. Překvapili nás a bylo jich mnoho. Všem z naší skupiny bylo jasné, nebo alespoň mě to napadlo, že tu zařveme. Smrt se nám všem zjevila a měla podobu útočníků.
Nehodlali jsme se jen tak vzdát. Dát svou kůži lacino. To ne. Byť to asi nemělo smysl, bojovali jsme. I v tom pekle, které se kolem rozpoutalo jsem si všiml, že slunce potemnělo. A také mi bylo jasné, že ani Bůh nám nepomůže.
Na to všechno jsem myslel a byl jsem ještě naživu. To si uvědomuji. Akorát mi není jasný… Sakra! Proč jsem do tý rány vlítl?! Proč ksakru jsem vlítl do rány kunaie, který by mě byl minul?! Proč?! Chtěl jsem někoho chránit?! Koho?! Chtěl jsem si hrát na hrdinu?! Blbej nápad! Já jsem přeci chtěl žít! A také milovat! Mít svou lásku! Chtěl jsem chránit. Všechno co je mi drahé. Ale já to takhle zahodil. Zahodil! Vlítl jsem do rány, která by nikoho nezasáhla. Za mnou nikdo nebyl! Vlítl jsem do rány, která nebyla určeně nikomu!
Bože! Vzývám tě i když vím, že jsi odvrátil tvář. Volám tě i když v tebe nevěřím. A teď vím proč.
Sám tu sleduji, jak se náš oddíl pomalu mění v jatka. Brodím se krvavým blátem. Ještě před chvílí to byla půda. Obyčejná hlína.
Brodím se tou nechutnou břečkou a s kunaiem smrtelně zabodnutým v hrudníku a vím, že v té břečce za chvíli skončí i mé tělo.
Tohle jsou nejspíš moje poslední myšlenky, které se mi honí hlavou.
Mé tělo slábne.
Padám…
Tma?
Tak fajn, další jednorázovka. Nějak mě nenapadá, co dodat, takže... Posuďte sami.
Protože vaše komenty jsou prakticky totožné, nebude snad vadit, když odpovím oběma najednou
Tu povídku jsem psala na motiv jedné básničky, do které se mi v tu chvíli promítaly moje pocity.
. Nejspíš dost nedokonale a neobratně vyjádřen, ale snad mi další pisatelské zkušenosti jednoho dne umožní, aby to čtenář pochopil tak, jak to autor zamýšlí.
Povídka působí zmateně, protože jsou to myšlenky muže, který umírá a hlavou se mu všechno mele páté přes deváté a zároveň se vrací k tomu, co chtěl. Je toho tolik, co by chtěl a je toho tolik, co se stalo. Je však smrtelně raněný, sil mu nezbývá a naposlední chvíli se snaží všechno pochopit a vajádřit, co by chtěl.
Omlouvám se, že to vyznělo takto, ale on v tom byl určitý záměr
A Kaori ještě děkuji, že jsem ji i mile překvapila
A oběma nemusím snad říkat, že děkuji za koment
Toto se mi hodně líbilo. Původně jsem čekala něco jako výpis hlubokých pocitů a otázek typu "Proč?" Mile jsi mne překvapila, byl tam totiž zahrnut i děj. Takže to bylo hezké, ale, jak říká Katotoka, taky mi chvilkama přišlo, že jsi se trochu zasekla a okecávala jedno a to samé, ale to nevadí, to se stane :D
______________________
Motta: Nejdříve skoč, potom přemýšlej, co dělat. xD
Smrt je jen vykoupení do nového života...
Tím se řídím já!!
Smeťák s mými FeFes xDD
Můj blog xP
Je to dobře napsané
, ale měla jsem chvilkami pocit, že sama nevíš, jak to dopadne 