Tíha duše 03: vzpomínky bolí že ano?

Pozn.autora: Kdyby vás zajímalo proč je většina psána v kurzivě, tak snad jen, že jsou to vzpomínky :D

Do okeních tabulí velkého, tmavého domu bušil hustý déšť. V celém domě byla tma jen v obývacím pokoji plál oheň ve velkém krbu. Malá dívenka sledovala jak mohutné kapky s tichým pukáním dopadají na sklo oken. Už byla tma, déšť tlumil světlo pouličních lamp a dodával celé noci jakýsi tajemný nádech. Otřepala se zimou, která ji přeběhla po zádech a dlaněmi si protřela paže.
„Proč ještě nespíš Aime?“ vyrušil jí ženský hlas, pomalu se přibližující ke krbu.
„Sleduju déšť Sueno,“ odpověděla dívenka tiše.
Její sestra přešla k oknu a s přimhouřenýma očima vyhlédla přes sklo ven.
„Déšť říkáš?“ zeptala se.
Její sestra jí přikývla, ale nepouštěla oči z přírodní podívané, která se venku odehrávala.
„Proč ho sleduješ?“
„Nevím, zajímá mě. Odkud se bere? A proč prší tak dlouho? A proč začne pršet právě v tu chvíli, když začne?“ zasypala svou sestru typicky nesmyslnými otázkami.
„Déšť? Víš co je déšť? Jsou to slzy,“ odpověděla Sueno tiše. „ Každá kapka deště znamená slzu za duši zemřelého na tomto světě. Pokaždé, když někdo umře tak nebe pláče a roní své slzy dokud smutek neutichne.“
„A pláče nebe za úplně každého kdo umře?“ zeptala se Aime pošetile.
„Za každého kdo se do něj dostane,“
„A jsou maminka, babička, dědeček a všichni ostatní v nebi?“
„Určitě ano,“ přitakala Sueno.

Aime seděla v křesle, ve svém pokoji a opět sledovala bubnující déšť. Ty vzpomínky, které v ní vyvolával se zabodávaly do jejího mozku jako tisíce nožů a vyvolávaly v ní tolik už prožité bolesti.
V celé místnosti byla tma, jen svíčka dohořívala na malém stojánku a házela kolem sebe malý kruh světla, který i tak pomalu uhasínal.

„Sueno!Sueno!“ zakřičela Aime do chodby.
Na schodech se ozval dupot, ale ne takový jaký by vydával obyčejný , nýbrž jaksi tlumený, jakoby kroky té osoby byly až příliš lehké.
„Co se děje?“ ptala se jí její sestra.
„Vypnulo světlo,“ postěžovala si dívenka.
V obličeji její sestry se objevil náhlý stín, trochu se zamračila a dala si ruce v bok.
„Kvůli tomu musíš řvát na celý dům? Otec odpočívá, potřebuje klid a ty si taky klidně vyřváváš jako někde na hřišti,“ pokárala jí.
„Omlouvám se,“ Aime sklopila hlavu a zastyděla se za ztropeným povykem.
Sueno jí položila svou dlaň na malé rameno a odvedla jí do pokoje kde byla hustá tma, jen z okna se linul slabý paprsek svitu měsíce.
„Nechci tady být sama, bojím se,“ zastěžovala si.
„Čeho se bojíš?“ zajímalo její sestru.
„Tmy a taky ve tmě bývají strašidla a duchové a všechny zvuky jsou pak více slyšitelné a strašidelné,“ pronesla sklíčeně a proletěla očima po místnosti.
Sueno se usmála a zavedla jí k měkké posteli.
„Musíš tmu brát jako společníka, jako přítele, pak se jí nebudeš bát. Až budeš starší, pochopíš, že někdy je lepší když je tma a světlo jen všechno ruší a je otravné.“
„Ale já-“ začala Aime, ale větu nedokončila.
Znovu si prohlédla pokoj a zběsilé bušení jejího srdce pomalu, ale jistě ustávalo. Lehla si do postele a až po nos se přikryla dekou. Za pár okamžiků se už ponořila do světa snů.

Aime vstala a přešla místnost až k místu kde ležela svíčka. S jediným máchnutím jí zhasla. Knot tiše zasyčel a tentokrát byl pokoj opravdu zakrytý tmou. Vrátila se ke svému křeslu a znovu do něj usedla.
Povzdechla si a v ruce stiskla malý lesknoucí se přívěsek.

„Už je mu lépe?“ zeptala se Aime své sestry, která na souhlas přikývla.
Rozeběhla se k pokoji kde spával její otec a tiše zaklepala na dřevěné posuvné dveře.
Ozvalo se tiché: „Dále,“ a ona vstoupila dovnitř.
V pokoji to vonělo všemožnými bylinkami, mastičkami a léky, které její otec pravidelně užíval.
„Aime,“ zachraptěl jásavě muž na posteli, opírající se zády o opěradlo postele.
„Tati! Tati! Sueno mě zapsala do akademie, za tři měsíce půjdu,“ zajásala Aime a vyskočila na okraj postele kde se uvelebila.
Otec se usmál a pohladil svou dceru. „Jsi už tak veliká,“ pronesl potichu.
„Chci se stát kunoichi, abych byla tak dobrá jako Sueno,“ informovala ho hrdě.
Úsměv, který se rýsoval otci na tváři trochu ochabl a vystřídaly ho obavy.
„Nechci, aby jste se v čemkoliv předháněly.“
„Neboj se tati, jsme sestry, vždycky si budeme pomáhat,“ ujistila ho a malýma ručkama ho objala.
Sáhl do zásuvky nočního stolku a rázem vyndal jakýsi stříbřitý přívěsek na tenkém koženém provázku.
„Tohle ti patří Aime, holčičko,“ řekl, když jí šperk vtisknul do rukou.
Pohlédla do své dlaně a pak i na tvář otce, který její ruku stisknul.
„Co je to?“ musela se zeptat.
„Patřilo to tvé matce, chtěla, abys to měla,“ vysvětlil jí a nepatrně se usmál.
„Opravdu?“ podivila se a znovu si přívěsek prohlédla. Otec přikývl a v ten moment do pokoje vstoupila starší dcera.
„Je čas na léky,“ zašeptala.
Její pohled spočinul na Aimině dlani a poté na tváři otce, kterému v tu chvíli obličej zkameněl. Nejmladší osoba si ale ničeho nevšimla a jásavě se podívala na svou sestru, která jí věnovala nucený úsměv.[i]

Za oknem to hlasitě zachrastilo a ona sebou poplašeně škubla. Náhlý zvuk zpřetrhal tok jejích myšlenek a ona se pomalu přiblížila k oknu. Odrhnula závěs a zpoza okenních tabulí na ní zamračeně zíral Uchiha Sasuke. Naprosto překvapená jeho přítomností za jejím oknem, otevřela pusu, ale nevyšel žádný zvuk. Sasuke nervózně zaklepal na sklo, aby jí připomněl, že je to on kdo právě stojí na dešti na parapetové římse.
Zdráhavě mu otevřela a pustila ho dovnitř. Sasuke se oklepal a prohrábnul si mokré vlasy.
„Co- co tady děláš?“ vypadlo z Aime.
„Nevím,“ odpověděl Uchiha.
Povytáhla obočí a znovu si v hlavě přehrála jeho odpověď.
„To nechápu,“ poznamenala.
„Já taky ne,“ ujistil jí Sasuke.
Aime mu mlčky podala suchý ručník a jen sledovala jak se do něj celý zabalil. Nalila mu čaj, který měla na stole a pořád z něj nespouštěla oči.
„Promiň, ale pořád to nějak nechápu,“ vyrušila ticho, které nastalo.
„Nejsi sama.“
Tyhle odpovědi jí začaly štvát a nepatrně zaškubala okem. Nadechla se a vydechla.
„Právě sedíš u mě v pokoji, ocitnul ses tady ani nevím jak, tak bych čekala jakési vysvětlení,“ rýpla do něj a trochu zvýšila hlas.
„Prostě jsem se šel projít, přemýšlel jsem a kroky mě zavedly až sem,“ vysvětlil jí a kývnul rameny.
Dívka na něj chvíli nechápavě hleděla, než se sesunula zpět do křesla a ho nechala sedět na dřevěné židli. Sasuke si jí změřil pohledem, ve kterém poznala jistou lítost, ale zároveň jeho pohled byl podobný tomu jejímu. Cosi je spojovalo. Ani jeden to nemusel vyřknout nahlas, stačil pohled.
Venku znovu zlověstně zahřmělo a zdálo se, že nad Konohou se snesla o něco temnější tma než kdy předtím.
Tenkrát, když její otec zemřel, začalo pršet a byla hluboká noc.