Chlapec z jiného světa: Rozhovor, Speciál

„Tati?“ zeptal se Michi.
„Ano? Copak potřebuješ?“ zeptal se Hiashi.
„Tati, co je Icha Icha?“ zajímal se Michi.
„No víš, to je kniha pro dospělé. A odkud to víš?“ Zděsil se Hiashi.
„Vážně? Tak proč to čte mamka? Já to vím od mamky, když jsem četl obal knihy.“ Práskl svou mamku Michi.
„Cože?“ divil se Hiashi.
„Ano a vždycky se u toho divně culí a červená se.“ Řekl své postřehy Michi.
„Vážně?“ divil se.
„Ano.“ Přitakal syn.
„To si musím dočíst.“ Řekl Hiashi nahlas.
„A proč si to nesmím taky číst?“ chtěl vědět Michi.
„No, to je kniha pro dospělé a děti by to nepochopily.“
„Ale já jo.“
„Ani ty ne, dokonce ani Kumiko.“ Nedal se Hiashi.
„Ne? A viděl jsem to i u Kakashi-senseie, strejdy Naruta a několika dalších lidí.“
„Michi, ale oni jsou už dospělí a taky tomu rozumí.“
„A o čem to vlastně je? Aspoň naznač.“ Prosil Hiashiho syn a dělal přitom psí očka.
„No, víš je to… Ale co ti to budu vykládat, stejně bys to nepochopil.“ Málem už se podřekl, protože to taky četl. (Je to tajemství )
„No tak, tati…“ nechtěl se vzdát Michi.
„Ne, už jsem to řekl a basta.“
„Tak dobře, nebudu tě už dál trápit. A pověz mi jak si se seznámil s mamkou?“ náhle Michi změnil téma.
„To jsem ti musel vyprávět, ale dobře…“ a rozvyprávěl se Hiashi a když byl asi v půlce, tak se Michi zeptal:
„Řekni mi obsah nějaké knížky.“ Zase odbíhal na jiné téma.
„A kterou bys chtěl slyšet?“
„Icha Icha a kdo to píše, když je Jiraiya-sama mrtvý.“
„Nikdo, ale myslím, že to píše, ale tajně, Naruto.“ Vyslovil teorii Hiashi.
„Fakt? Strejda Naruto je spisovatel?“ další otázka.
„Ale není to jistý, tak mě neber za slovo, jasný? A ne, že se strejdy budeš ptát, až ho uvidíš, ten by mi dal.“ Hiashi se při té představě otřásl.
„Dobře.“
„Tati?“
„Ano synku?“
„Můžu se zeptat?“
Další příval otázek začíná.
„Na copak?“ snažil se Hiashi vyjít svému synovi vstříc.
„Odkud se berou miminka.“
Hiashi se opotil a v duchu si myslel: ,A jé… jednou to přijít muselo, ale proč právě já?‘
„No to je trochu komplikovaná záležitost. Maminka by ti ji vysvětlila líp než já.“ Snažil se odvést pozornost, ale to se mu nepovedlo.
„Tak mi to řekni ve stručnosti.“ Žadonil Michi.
„Víš, že já a mamka jsme rodiče, že?“ začal Hiashi vysvětlovat.
„Ano to vím, tak dál.“ Řekl netrpělivě Michi.
„A určitě víš, že jsi byl devět měsíců u maminky v bříšku.“
„Ano, honem vysvětluj.“
„Než se má narodit miminko, tak se musí mít dva lidé rádi a jak se máme s maminkou rádi, tak jsi vznikl ty a tvoje starší sestra.“
„Tatíí, to mi děláš schválně, tohle taky vím.“ Stěžoval jsi Michi.
„Já ti říkal, že máš zeptat mamky až se vrátí z nemocnice.“
„Tak jo, ale já to chci vědět hned. Co je pravdy na tom, že strejda Shikamaru je šmírák?“ Michi opět změnil téma a tentokrát do celkem bezpečných vod. (I když…)
„Jaks na to přišel?“
„Slyšel jsem tetu Temari jak se baví s tetou TenTen a mamkou, že Shikamaru, prý omylem viděl tetu Tem ve sprše a…“ nedořekl, protože ho přerušil otec:
„Dál to nechci vědět.“
„Ale dál by bylo, že teta Tem zčervenala a řekla, že když jsou manželé, tak je to v pořádku.“
„Ahá.“ Oddychl si Hiashi.
„Znáš strýce Kankura?“ podal další dotaz.
„Ano znám, Proč?“
„Tomu neuvěříš, tak ten se tak strašně opil a spletl si Gaie-senseie se stromem a chtěl ho pokácet, že zavazí v cestě.“
Hiashi vybuchl v hlasitý smích a nebyl k zastavení a Michi se ke svému otci přidal.
Asi po deseti minutách smíchu se uklidnili a Hiashi se namáhavě zeptal:
„To víš od tety Tem?“
„Jo vím.“
„A má to ještě dodatek. Než došel domů, tak potkal tetu Sakuru a řekl jí, cituji: ,Růžová skála, že bych vyšplhal až na vrchol?‘“
Hiashi dostal opětovný záchvat smíchu, ale syn pokračoval:
„Teta Saku se dopálila a Kankura odpálkovala až na horu hokagů a ráno se tam probudil s pořádnou boulí a bolestí hlavy. To je vše.“ Zakončil Michi.
„Michi, to je super a hlavně to nikde moc nevykládej.“
„Jistě a teď mi konečně řekneš, kde se berou miminka a o čem je Icha Icha?“ Začal nanovo Michi.
„Ne a ne a ne. To s těma mimčama ti řekne mamka a na to ostatní si počkáš jako já.“
„Tak dobrá a kdy se vrátí mamka a sestra?“
„Co nevidět by se měly vrátit.“
„A kdy půjdu na Akademii?“ zajímal se Michi.
„No, máš ještě čas, ale od zítřka tě začnu učit ovládat chakru, ale pouze na základní úrovni a na Akademii ti to půjde jedna báseň.“
„Jůůů já se tak těším a naučíš mě i nějaké techniky?“
„Ne to ne.“
„Ale pokud mi to půjde, tak se v tom budu muset cvičit, ne?“ odhal situaci zcela správně.
„Tak dobře, ale jenom ty základní.“
„Jé to bude paráda, že mě budeš učit.“
„Ještě mi neděkuj a hlavně to nebude tak lehké jak si myslíš.“ Poodhalil roušku Hiashi.
„Wow, o to víc budu dřít.“ A Hiashi spatřil v synových očích závan Ohnivé vůle, která už čekala jenom na to, aby byla probuzena v tomto chlapci, který byl vyjimečný.
„Tati?“
„Copak?“
Od přílivu dalších otázek ho zachránil příchod Kaze a Kumiko.
„Ahoj, jsme doma.“ Hlásila svůj příchod Kaze.
„Jsme v kuchyni.“ Ozval se Hiashi.
Sotva se Kaze objevila ve dveřích, tak Michi hned spustil:
„Mami, odkaď se berou mimča?“
„Cože?“
„Ano, Kaze náš syn chce vědět odkud se berou miminka.“ Zopakoval synovu otázku.
„Není na to moc malý?“
„Je a taky chce vědět o čem je Icha Icha.“ Šokoval svou manželku.
„Mě snad klepne a zrovna, když jsem těhotná.“
„Cože?“ divil se Hiashi.
„Jo slyšíš dobře.“
„Tak mi to můžete hned říct.“ Využil příležitost Michi.
„Ale až večer.“ Řekl Hiashi.
„Tak já si to poslechnu taky.“ Přidala se Kumiko.
„Ty taky?“ zaúpěli rodiče společně a v duchu lamentovali: ,My teda máme zvídavé potomstvo.‘