Láska a nenávist

Byla hluboká noc, měsíc však na širou krajinu vrhal stříbřitou záři, díky které vše vypadalo tak kouzelně a neskutečně krásné. Ve tmě se rýsovaly budovy, jejichž střechy stříbřitě zářily a sem tam vrhaly stín na malé keře, které díky tomu vypadaly ještě tajuplněji a nebezpečněji, v dáli ševelil les.
Vše vypadalo tak klidně a vyrovnaně. Vše mělo svou dynamiku a rovnováhu, vše bylo krásně přehledné... Až na nepatrný stín, který byl na jedné střeše a tím narušoval rovnováhu a měsíční světlo lámal do podoby, vzdáleně připomínající obrys těla.
Cosi se krásně zalesklo a pak s nepatrným, tlumeným bouchnutím dopadlo na tašku střechy, kde se roztříštilo na milion malých, dokonalých diamantů.
„Proč?“ Zelené oči, skleněné od slz, pohlédly na měsíc a trochu se pod náhlým světlem přivřely, čímž z nich stekly další slzy.
Zvuk, který působily při dopadu, byl sotva slyšitelný, jí však připadal neskutečně hlasitý a vyděšeně přelétla očima vesnici. Snad to nikoho nevzbudilo.
Ne... Vše bylo v pořádku. Všichni spali, neměli ani nejmenší tušení o jejím trápení, byla tu jen ona... A ta neskutečná bolest.
Pevně k sobě přimáčkla nohy, bradu si opřela o kolena a holeně pevně obemkla pažemi. Trochu se zatřásla, když se přes ni přehnal jemný vánek, který tak milovala, teď ho však nesnášela a proklínala jej. Svůj stisk nepovolovala, ba naopak. Bála se, že když nohy spustí, rána v jejím srdci se zvětší a tím se vydere na povrch. Že ji roztrhá na kusy.
„Proč?“ vzlykla zase přerývavě a tentokrát oči zavřela, ve snaze potlačit příval slz.
Proč musel odejít? Co ho k tomu vedlo? Touha? Sobectví? Nenávist? Pomsta?! Proč od nich odešel? Od přátel? Od domova?
Co teď vlastně cítila? Lásku? Snad, milovala ho přeci. Nenávist? Určitě, nenáviděla ho z celého srdce.
Tak proč pro něho plakala, pro zrádce?
Cítila se tak nepotřebná, tak zbytečná a prázdná. To jedině ona ho mohla zastavit, tak proč to jen nedokázala? Byla slabá, on to vždy říkal, a taky měl pravdu. Byla na nic, neustále se starala pouze o sebe a na ostatní se neohlížela, nikdy nezvládla nic sama.
Ale teď, když odešel, si uvědomila, že celé ty roky byla slepá. Byla zaslepena pouze jím a neviděla ty, kteří se o ni strachovali a měli ji rádi.
Byla mu za to vděčná, ale stále ho nenáviděla. Zradil ji! Zradil své přátelé, tým, ty, co v něho doufali, zradil naprosto všechny. A jediný důvod toho všeho? Pomsta, doufala ona. Snažila se potlačit všechny pocity, které jí říkaly, že v tom bylo mnohem více, než pouze pomsta...
Vše uvnitř se bouřilo. Chtěla ho najít, přivést zpět a pořádně z něho tu namyšlenost vytlouct, na druhou stranu ho ale milovala a toužila po tom ho sevřít v náručí, toužila po tom, aby on ty city opětoval.
Bohužel teď byla sama. Nebyl tu absolutně nikdo, kdo by ji s chlácholivými slovy objal a láskyplně sevřel. Nebyl tu nikdo a ona to věděla...
Vyděšeně se rozhlédla, zda-li zvuk dopadajících slz někoho nevzbudil...