Zůstanou jen vzpomínky //2. část//

2.- Náhrada za Rin - Akiko
„Díky,“ zamručel Obito, uchopil dívčinu ruku a zvedl se.
„Není zač, co se ti stalo?“ zeptala se dívka a zářivě se usmála.
„Měl jsem misi,“ zabručel zas a pustil se dívky.
„Jo táák. Já jsem Aki a ty?“
„Uh... Obito.“
„Fajn. Pojď si někam sednou, nebo se tu rozplácneš znova,“ Aki se zvonivě zasmála, podepřela Obita, i když on nechtěl, a pomohla mu doklopýtat k blízké lavičce.
„Jak to, že jsem tě tu ještě neviděl?“ zeptal se Obito, když už seděli.
„Právě jsem se přistěhovala. Nějak se mi v rodné vesnici nelíbilo, tak jsem se usídlila tady,“ informovala ho.
„Aha... Z jaké jsi vesnice?“
„Z Mlžné. Nemám to místo ráda, byla tam moc zima a všichni byli takoví... nepříjemní, tady je to úplně jiné!“ Aki div nevypískla nadšením.
„Aha...“ hlesl znova Obito.
„Na!“ Než stihl chlapec zareagovat, měl v ruce malou lahvičku s nějakou tekutinou.
„Co to je?“
„Je to léčivý lektvar. No, lektvar, já na podobné blbosti nevěřím, je to spíše výtažek z bylin. Ale pomáhá, vážně, dělala ho moje máma a po jeho vypití, se ti rány uzdraví mnohem rychleji než normálně,“ Aki se opět usmála a ukázala na lahvičku.
„A jak ti...“
„Už musím jít. Mám se totiž seznámit se svým novým senceiem a týmem, tak zatím. Snad se ještě někdy uvidíme!“ Aki mu zamávala a doslova odtančila pryč. Obito za ní ještě chvíli zíral. Ta dívka mu připadala tak neskutečně jiná. Smála se jako sluníčko a vše okolo sebe nabíjela dobrou náladou. Pohybovala se tak elegantně a tak měkce našlapovala, že snad ani nevěřil, že se skutečně dotýká země.
Sklopil zrak k lahvičce. Nějak té dívce důvěřoval a to si ani už nepamatoval její jméno. Lehkým cuknutím vytáhl malý špunt a obrátil do sebe obsah lahvičky. Chutnalo to velmi zvláštně. Tekutina byla tak hořká, že se málem zakuckal, zároveň se však na jeho jazyce lehce rozplývala v mentolovém nádechu.
Po spolknutí necítil nic. Proto jen pokrčil rameny a vydal se na bloudění po Konoze.
Uvažoval nad tím, jak je asi Rin. Byla ve velice špatném stavu a on si o ni dělal moc velké starosti.
„Au...“ Chytil se za bolavý kotník, když špatně došlápl na zem a lehce zavrávoral. Kulhaje se doplazil k okraji Konohy, kde si sedl k potoku. Po několika minutách už ho kotník skoro nebolel a když zkontroloval své rány, zjistil, že veškeré škrábance již pokrývá strup a navíc na některých místech byly drobné jizvičky, připomínající dávné škrábance, ke kterým ve skutečnosti přišel včera. Ten ´lektvar´ vážně zabíral! Zjistil, že i ruka v sádře ani moc nebolí a vesele se usmál.
„Za hodinu buď na cvičišti 7.“ Obito sebou prudce trhl, jak ho ten chladný hlas vyděsil.
„Uh?“ Otočil se na znuděného chlapce s šedivou čupřinou vlasů a maskou přes obličej.
„Říkal to sencei, chce nám něco důležitého, tak tam buď,“ chlapec vrhl na Obita přísný pohled a ještě varovně dodal: „Včas!“ A odešel.
Obito za ním jen vyplázl jazyk. Kakashi... Oni dva byli věční rivalové.
Ještě půl hodiny tam seděl a zíral doblba, než si uvědomil, že mu sádra na ruce překáží a tak se vydal do nemocnice, aby mu ji sundali.
„Tak na to zapomeň! Máš ležet a ne se promenádovat po vesnici, ztratil jsi mnoho krve, mohl bys zkolabovat!“ Vykřikla rozhořčeně sestřička, čapla Obita za ucho a už ho chtěla odtáhnout na nejbližší pokoj.
„Ale... Ale já jsem v pohodě! Hej, co to děláš?!“ vyprskl, vyrval se sestřičce, omylem ji přetáhl sádrou do hlavě a vyběhl ven.
„Kruci!“ vyhrkl, když si uvědomil, že tak před deseti minutami měl být na cvičišti 7.
Vyskočil na střechu a co nejrychleji se rozeběhl. Když byl na poslední střeše, která ho dělila od hřiště, pořádně se odrazil a dopadl před jejich senceie. Ušklíbl se, dopad mu nedělal žádné potíže, cítil se zdravý jako rybička.
„Omlouvám se, že jdu pozdě, ale po cestě jsem potkal černou kočku, tak jsem to musel vzít pořádnou oklikou,“ zašklebil se, narovnal si brýle a s troufalým úšklebkem vzhlédl. „Co?!“ vyhrkl, vykulil oči a trochu zacouval.
„Hm...“ Otočil se a obdaroval Kakashiho nehezkou grimasou. „Blb...“
„Obito, kdyby jsi šel včas, žádnou kočku bys nepotkal.“ Obito se otočil zpět k senceiovi. „A toto je naše nová členka týmu, Akiko,“ dodal a ukázal na dívku, kterou držel okolo ramen.
„My už se známe, že, Obito,“ zašvitořila fialovovlasá dívka a usmála se jako sluníčko...