Tíha života - 04.díl

Potemnělý pokoj, velká postel, dvě ležící osoby... takhle vypadá první společná noc Kiby a víly po dlouhé době. Oba spokojeně podřimují a klidně dýchají. Zdají se jim pokojné sny o společné budoucnosti. Nikdo je neruší.
Víla přehodila svou ruku přes Kibovo rameno a stále ještě spíc se kolem něj omotala celá. Chlapec se probral a jemně ji odstrčil. Ona neklidně zavrčela a pootevřela velké oči. Usmála se na svého snoubence a jakmile si uvědomila, co je za den, posadila se a propukla v hlasitý smích.
„Co se děje?“ Optal se jí Kiba vyděšeně.
„Dnes je nejšťastnější den mého života!“ Vyskočila z postele a pokusila se vytáhnout na nohy i Kibu.
„Ach... dnes máme svatební den!“ Vypískl chlapec a objal ji kolem štíhlého pasu. Zatočil s ní několikrát kolem vlastní osy a opatrně postavil na zem. Políbili se a šťastně upadli zpět do postele.

„Dejte to sem! Ty, v tom modrém! Víc doprava! Ten dort odneste dovnitř!“ Přípravy se rozjížděly v plném proudu a Gaarovi už tryskaly kapičky potu z čela. Otřel si je rukávem svého obleku a šel na chvíli do budovy.

„Někdo jde! Kibo, nech toho!“ Chlapec se právě pokoušel zlechtat svou přítelkyni, která se aktivně bránila. Dveře se otevřely a v nich stál zmožený Kazekage.
„Taky byste se mohli pustit do chystání a ne si tu hrát!“ Jeho pohled byl pevný, ale v hlase byl slyšet lehký smích. Oba přikývli a chtěli se obléct. Gaara pochopil a odešel z místnosti. Po chvíli ho dohnali a společně věšeli dlouhé řetězy z květin. Nikde ale nebylo vidu po Narutovi.
„Asi ještě spí...“ Uklidňoval je Kiba. Moc to ale nepomohlo. „Jdu se po něm poohlédnout.“ Mrkl na vílu a zmizel.
„Pojď, ještě je třeba vybrat ti šaty.“ Pobídl ji Gaara. Na tohle se nejvíce těšila. „Temari ti pomůže, neboj.“ Dodal po chvíli cesty.
Dorazili do prostorné místnosti, plné různých bílých a růžových šatů. Uprostřed té krásy stála dívka se čtyřmi culíky a úsměvem na tváři. Pozdravila nově příchozí a předstrčila před vílu krásné, růžové šaty s bílými květinami a krajkami, jež zdobily zlatavé lemy. Dívce poklesla čelist, sundala je z věšáku a utíkala za závěs.
Odhrnula látku a vyšla ven. Šaty jí krásně padly a vypadaly na ní přímo božsky, že i Gaarovi ukápla slina. Temari ho však nakopla do holeně, až sykl bolestí. Poté mu šeptla: „Takhle se chová Kazekage?“
On jí však stejně zákeřně odpověděl: „Takhle se bije Kazekage?“ Víla, která jejich rozhovor slyšela se musela rozesmát a oni se k ní po chvíli přidali.
Klika se pohnula, ale Temari hbitě přiskočila ke dveřím. „Ne, Kibo! Sem teď nesmíš!“
„Je to ale nutné!“ Vykřikl. Víla se šla ihned převléct a Kazekageho sestra mezitím vpustila chlapce do pokoje. Ten si pohledem přeměřil všechny šaty kolem a poté spustil: „Naruto tu nikde není! Nikdo ho od včerejšího večera neviděl!“ Všichni ztichli a víle se dokonce zasekla v pohybu. Rychle se oblékla a vyšla zpoza látky.
„Cos to řekl?“ Otevřela ústa dokořán. „Já to věděla, že s ním něco je!“ Spustil se jí z očí vodopád slz. Nikdo ale netušil, že Naruto je za oknem a celou událost pozoruje. Netušil, že pro ni znamená tolik, aby brečela. Seskočil na zem a šel za nimi. Dlouhou chodbu prošel tiše jako kočka a otevřel dveře.
„O co jsem přišel?“ Zazubil se. Víla po něm vrhla pohoršený pohled, ale náhle ho objala kolem krku. „Kdes byl?“
„No... šel jsem navštívit pár starých přátel... a taky hrob babči Chiyo. Prostě jsem se procházel.“ Ráda ho zase viděla a tak mu neměla nic za zlé. Zato Kiba něco tušil... a nelíbilo se mu to.