Pod lampou...

I v chladném podzimním večeru se našli lidé, kteří procházeli konožskými ulicemi. Mrazilo, ruce zábly a nos již nebylo cítit. Lidé ulicemi chodili jen z nutnosti, unavení z práce se těšili domů. Doma si zatopí v krbu a zahřejí ci ruce i dávno umrzlý nos. Těžko, přetěžko by jste hledali člověka, který nikam nespěchal. Člověka, který stál na místě a čekal. Pokud by jste doopravdy hledali, jednoho by jste našli. I když tento večer byl obzvlášť chladný, jeden ninja nevnímal chlad. Na rohu ulice pod lampou nedočkavě přešlapoval na místě. Ne, zima mu nebyla, nemohl se dočkat osoby na kterou čeká. Vždy byl klidný, nervozita u něj byla na posledním místě, ale dnes neovládal svoji mysl. Jeho myšlenky směřovali jen ke pár slovům- kdy už konečně příjde? Nebyla mu zima, zahříval ho pocit, který se v něm rozlil. Tento pocit ho dokázal zahřát víc než parné letní slunce, než jakákoli teplá bunda. Pocity, které v něm ta dívka vyvolávala, byli jeho životní pohon. Pro ni by šel na kraj světa, jedna prochladlá noc byla drobnost. Nikdy by si nepomyslel, že zrovna ona bude jeho životní láskou. Nenápadná dívka, ve které se skrývá víc, než je na první pohled znát. Nejprve se zdá normální, ale to je osudová chyba. Jediné co ona není je normální. Stále ho dokázala překvapovat novými a novými nápady, na všechno měla odpověď a věděla, že naděje nikdy neumírá. Ona ho o tom přesvědčila, měla nekonečnou zásobu naděje, nikdy nepřestávala věřit. Byla tak praštěná, že někdy nevěděl, jestli se mu jen nezdá. Byli tak rozdílní a přitom tak stejní. Více než cokoli jiného na světě je spojoval cit, který k sobě vzájemně chovali. Trvalo tak dlouho než si to dokázali říct. Vždycky věřila, že to tak dopadne. Právě její víra je dovedla tam, kde teď jsou. Naučila ho mít věčně neuhasínající plamen naděje, který tolik potřeboval. Po tak dlouhé době mu dala první pořádný důvod žít, pro ni. I při své houževnatosti to byla jen slabá dívka, která potřebuje ochránit. A on byl jejím ochráncem v životě. Ač byla silná kunoichi, často potřebovala podpořit. Její věčně veselá nálada si vybírala daň, daň která ji zžírala psychiku. Tolikrát propadala nostalgii, té zrádné pasti pro citlivé lidi. Ale on, který se nostaligii celý život úspěšně bránil, ji vždy včas vysvobodil. Oba se víc než potřebovali, oba konečně potřebovali lásku.
Myšlenky na ní mu stále zahřívali srdce. Poprvé přišel v čas, chtěl si na svojí dívku počkat. Byla pro něj tolikrát víc, než nějaké pitomé zvyky. Barevné listí rozfoukané větrem ozařovala zářící lampa, jediný zdroj světla široko daleko. A pak jí uviděl. Z dálky se k němu blížila postava v tyrkysovém plášti. Jestliže ho předtím jeho srdce zahřívalo, teď ho spalovalo. Dlouhé, hnědé vlasy jí vlály ve větru, tmavé oči ve světle lampy zářily nadšením a úsměv odhaloval láskyplný pocit. Pomalu k němu došla. Jejich pohledy se spojily v jeden, nikdo je nemohl odtrhnout. Když stála přímo naproti němu, s pohledem utopeným v jejích kaštanových očích, nahmatal její hrubý plášť. Vysunula svoji ruku z pláště a prohrábla mu vlasy. Jak milovala tu střbrnou zář zdobící jeho hlavu. On její ruku uchopil a políbil. I přes tu masku to byl intenzivní polibek. Nemohla tam jen stát a dívat se mu do očí, přitiskla se k němu a pevně ho stiskla. Hlavu měla klidně položenou na jeho rameni a dívala se do tmy. Milovala ho víc než cokoli jiného a tyhle chvíle pro ni byli nejšťastnější v životě. Jen oni dva pod lampou...
V tom sevření by mohli přečkat věčnost. Ale i věčnost byla pro jejich lásku málo. Najednou zvedla hlavu a znovu se mu podívala do očí. Vítr začal vát ještě víc, její vlasy ho objímaly stejně jako ona. Rukou mu pomalu sunula masku dolů. Hodněkrát viděla jeho obličej, ale vždy byl o něco krásnější. Stoupla si na špičky a přibližovala se k němu ještě blíž. Její hnědé vlasy se zamotali do jeho stříbrných. Rty se jim nenávratně spojily. Jako by to bylo poprvé, každý polibek si vychutnávali. Jejich láska proudila skrz jejich láskyplné obětí. Všude tma, jen pod lampou stáli dva lidé. Jejich láska prožívala období největšího rozkvětu, které nikdy nemělo skončit. Myslíte si, že skončí? Ne, já myslím, že ne...

Zdřejmě jste poznali Kakashiho, že. Ale kdo je ta hnědovlasá dívka? Nejlépe ji můžu popstat jako sebe. Tuto povídku jsem napsala o mě a o Kakashim... Ale nepředstavujte si mě, představujte si sebe i když nemáte hnědé oči a vlasy. Napsala jsem to nejenom pro sebe, ale i pro všechny, které jsou na tom s Kakashim stejně jako já...