Já zemřel? 1

Světlo? zamrkal. Kde by se tu vzalo? Otevřel oči. Světlo. Opravdu. Opět oči zavřel.
„Takže už jsi vzhůru?“ ozval se nedaleko něho dětský dívčí hlásek.
„Já jsem spal?“ překvapeně se posadil. Co to…? vytřeštil oči. Kde to…? Seděl uprostřed rozkvetlé louky. Kolem něj poletovali pestrobarevní motýli a bzučeli čmeláci. Slunce vysoko na obloze svítilo a jeho paprsky ho příjemně hřáli na těle. Až teď si uvědomil, jaká je mu vlastně zima. Proč? Proč cítím takový chlad… Prostupuje celým mým tělem… Zevnitř…
„Ne, nespal.“ odpověděla mu dívenka. Od chvíle, kdy se shinobi probudil, ho pozorovala zkoumavým pohledem a četla každou emoci, která se mu objevila v jeho zjizvené tváři.
Zjizvený se zatvářil zmateně. Tak ale… Co se stalo? Co tu dělám? Proč tu jsem?
„Ty si nic nepamatuješ?“ otázala se dívenka.
Raido vzhlédl a podíval se na děvčátko vedle sebe. Co ta tu dělá? Není jí víc, jak sedm let. A co je tohle za místo? Je to tu krásné… Ale něco mi tu nesedí…
„Ptala jsem se tě…“ ozval se hlásek důrazněji, „jestli si něco pamatuješ?“
„Kde to jsem?“ vyštěkl na ni. „Co tu dělám a kdo jsi ty?“
Holčička protočila očima. „Takže si nic nepamatuješ.“
Zarazil se. Nepamatuju? „Jak to myslíš?“ zeptal se přiškrceně.
„Jak bych to myslela.“ ušklíbla se. „Jestli má slovo nepamatovat se více významů, prosím, pouč mě.“
Raido se na ní zadíval pozorněji. Je jí opravdu sedm? Mluví spíš jako starší. A co je zač? A co je s tímhle místem?
„Líbí se ti tady?“ zeptala se náhle.
Zaskočila ho. Znovu se rozhlédl. Musel uznat, že to místo je nádherné. Všechno je tak krásně barevné, svěží a… nasál nosem vzduch, a voňavé.
„Líbí.“ pronesla spokojeně za něj.
„Neodpověděla jsi mi.“ poznamenal.
„Je to opravdu nutné?“ vytrhla trs zelené a svěží trávy. Až moc zelené a až moc svěží. uvědomil si.
„Chci to vědět.“
„Proč?“ zeptala se zvědavě.
Neodpověděl hned. Jak jí to mám vysvětlit? Jak jí mám popsat, co cítím?
„Necítíš se tu dobře?“ naklonila hlavu na stranu. V očích se jí usadil starostlivý výraz.
„Ano, necítím.“
„Proč?“
Pokrčil rameny.
„Podívej.“ máchla rukou kolem sebe. „Všechno je tu tak krásné. Svěží vzduch, barvy a vůně.“ Sledovala, jak zareaguje. Rozhlíží se kolem. Ale v jeho očích není spokojenost. Spíš – podezření. „A hele.“ ukázala rukou nahoru. „Tak modré nebe jsi určitě v životě neviděl.“
Zjizvený se podíval nahoru. Má pravdu. Tak sytě modré nebe jsem ještě neviděl.
„Kde to jsem?“ zeptal se znovu.
Dívenka sevřela rty. „Je to pro tebe důležité?“
„Jinak bych se neptal.“ odsekl. Začínal mít na tu holku zlost. Proč mi to nechce říct?
„Proč se prostě nekocháš pohledem na tu krásu?“ zlobně se na něj dívala. „Proč si prostě nemůžeš lehnout a neužívat si ten klid. Proč chceš za každou cenu vědět, co se stalo a kde to jsi!“ Během proslovu vstala a založila si ruce v bok. Viděl jí v očích, že se opravdu zlobí.
„A co je sakra špatného na tom, že chci vědět co se stalo?!“ také zvýšil hlas.
Dívka se otočila. Všiml si, že zaťala ruce v pěst. „Co je na tom špatného?“ opakovala po něm. „Tvoje nevědomost ti dovoluje vidět tu krásu. Vnímat tu nádhernou svěžest, vidět tolik barev, cítit tu omamnou vůni…“ nadechla se. „Když se dozvíš pravdu, všechno ztratí svoje kouzlo. Na každou odpověď, kterou ti dám se vynoří desítky dalších otázek a ty se jimi budeš zaobírat. Přestaneš se těšit z té nádhery. Do jasného dne se vloudí stíny, které ti nedají pokoj.“ otočila se k němu. „Rozhlédni se kolem a řekni mi. Chceš tohle všechno obětovat pro pár odpovědí?“ vyčkávavě se na něj podívala.
„Nevědomost?“ z jeho hlasu čišel chladný vztek. „Právě nevědomost mi brání v tom, abych si to tu užíval. To to nechápeš?“ zadíval se na ni.
„Ano, nechápu.“ přikývla. „Nevědomost tě chrání. Díky ní vidíš to, co vidíš.“ ukázala okolo.
„A je tohle opravdu to, co vidím nebo to vidím jenom proto, že nevím, co je to za místo.“ zaútočil slovně.
Dívenka se zatvářila lítostivě. „Děláš chybu.“
„Chybou by bylo, kdybych se to nedozvěděl.“ opáčil.
„Prosím, rozmysli si to.“
Zavrtěl hlavou. „Nenaleznu klid, pokud se to nedovím.“
„Myslíš si, že když ti to povím, budeš klidný?“
„To nevím.“ přiznal. „Chci ale znát pravdu.“
Dívenka se na něj zamyšleně dívala. „A co kdybys ses nejdřív podíval okolo.“ navrhla. „Představím ti ostatní, kteří tu jsou a jsou šťastní.“
„To nepomůže.“
„Co ty víš?“
Chvíli mlčeli.
„Bude to jenom chvíle.“
„Dobrá, půjdu s tebou.“ zvedl se. Uvědomil si, jak je oproti němu malinká. Nesahala mu víc, než po stehna.
Dívka se spokojeně usmála. V jejím úsměvu se zatřpytily drobné bílé zoubky. „Dobrá, tak pojď.“ chytla ho za ruku a odváděla mezi rozkvetlými květy pryč.“