Až příště 2

Cože?! Že by měl jít teď hned k Hokage?! Ale co vyučování?! No jo, no jo. Kvůli vyučování ho to neštve. Ostatní ať tedy blbě nekoukaj.
Vydal se ke dveřím. Celou tu krátkou cestu doufal, že se objeví. Že stiskne kliku a tam bude stát ona. Jejich pohledy se setkají, usmějí se na sebe…
Vyšel ze třídy. V závěsu za ním vyšli jeho kolegové z týmu. Stále doufal. Rozhlédl se. Několik holek postávalo u nástěnky, kluk směřující na záchod, ona nikde. Povzdechl si. Ale třeba ještě…
Možná ji potká venku!

* * *

Zůstala stát a zaraženě se dívala na místo, kde měl sedět On. Nevnímala učitele, který ji káral za pozdní příchod a vyzýval ji, aby si sedla. Dál stála v otevřených dveří. S tímhle nepočítala. Byla to jako rána z čistého nebe. Tak se upnula na myšlenku, že tu bude. Úplně ji to vyvedlo z míry.
Ale… Vždyť… Jako to? Měl tu být. Chtěla mu říct něco důležitého. Musí tu být. Třeba je jen nemocný. Ale nejsou tu ani jeho kolegové. Jak to že tu není? Musí tu být! Prostě musí!
Neuvědomila si, že všechno řekla nahlas.
Kdo? On. On tu není. Bože! Jak se tak všichni můžou blbě ptát?!
Cože?! Že odešel?! Kdy? Kam? Za Hokage? Před chvílí? Kruci! Těsně ho minula.
Znovu nevnímala napomínání učitele.
Náhle se otočila a vyběhla ze třídy. Neslyšela učitele, který ji volal, aby se okamžitě vrátila zpět. Běžela tryskem. Rozhodla se. Dneska to bude. Proběhla školou, vesnicí a zastavila se až přede dveřmi kanceláře Hokage. Chtěla vstoupit a všechno vyklopit a běda tomu, kdo jí bude bránit.
Natáhla ruce ke klice…
Jenže…

* * *

Stál před Hokage. Třásl se vzteky. On a tým dostal misi. Mají vyrazit ihned. Hodnocení mise A. Všechno v něm vřelo. Zatínal pěsti, až se mu v dlaních objevili krvavé stopy po nehtech.
Vždyť… Dneska je důležitý den. Pro něj. Pro ni. Pro oba. Proč to nikoho nezajímá? Vztek vystřídalo zklamání a zoufalství. Chtěl jí všechno říct. A místo toho… Zoufalství znovu vystřídal vztek.
Zle zahlížel na Hokage. Měl chuť po Hokage skočit.
Někdo mu položil ruku na rameno. Sensei. Že mají jít? Ale... On si ještě musí skočit do školy. Musí! Že ne? Že mají misi?! Že musí okamžitě vyrazit?! Ne! To ho nezajímá! Teď si zajde do školy. Teď. A běda tomu, kdo mu bude bránit.
Všichni na něj zůstali nevěřícně zírat. Netušil, že vše řekl nahlas.
Vyrazil ke dveřím. Ví, že bude mít průser, ale to je mu v tuhle chvíli úplně jedno. Otevřel dveře a mínil okamžitě vyrazit směr škola.
Jenže…

* * *

Ona stála v němém úžasu na chodbě přede dveřmi.
On stál v němém úžasu v otevřených dveří kanceláře Hokage.
Mezi nimi práh.
Ona se mu dívala do očí a on se díval do očí jí.
Ona k němu natáhla ruku.
On natáhl ruku k ní.
Nad prahem se jejich ruce setkaly a pevně spojily.
On udělal krok k ní a přešel práh.
Ona zůstala stát a dál se mu dívala do očí.
Ona věděla, že mají málo času.
On věděl, že nemají žádný.
Ona se na něj usmála.
On se sklonil a lehce jí políbil na rty.
„Až příště“ zašeptal.
„Až příště“ zašeptala.
Odtáhl se, usmál se, pohladil ji na tváři a připojil se k čekajícímu týmu. Než zmizel na schodech, ještě se otočil a mrkl na ni.
Neukápla jediná slza.