Zpět domů 6. kap.

6. kapitola: Nemilé přivítání

Ťuk Ťuk! Někdo zaklepal na dveře pracovny, zrovna když Suki dovyprávěla svůj příběh a Tsunade se na chvíli odmlčela, aby si vše promyslela.
„Shizune, vyžeň je, teď tady nikoho nechci!“ sykla Hokage-sama.
„Hai!“ Shizune se chystala uposlechnout rozkaz, ale než to stihla, jakási oranžovočerná šmouha vykopla dveře.
„Hej! Bábi Tsunade, tak jsme tady kvůli t-“
„Naruto kdo tě sem sakra pustil?!“ rozčilovala se Pátá.
„Tak promiňte, ale-“ Naruto se zarazil, když si všiml osoby, která byla v kanceláři navíc. Pohled na ni zapůsobil jako facka a Narutovi tekla krev z nosu. „Sakra Babčo, tohle je ta holka co nás podfoukla!!! To je ona! Kdo tě sem pustil?! Co tady chceš?! Chceš se prát?!!!!“ Naruto si vyhrnoval rukávy. Suki se tentokrát už neudržela a vyprskla smíchy.
„Ty jsi šašek! To není možný...“ řehtala se na celé kolo.
„Co jsi to řekla?!“ Naruto se na ni vrhnul, ale židle na které seděla najednou zela prázdnotou. „C-co?“ Naruto se podivil.
„Á!“ ozvalo se ode dveří zavřískání Sakury. „Ježíš já jsem se lekla!“ chytala dech a snažila se zabránit přicházejícímu infarktu. (Jako medical ninja poznala, kdy jí to hrozí...)
„Promiň...“ omluvila se Suki, která se objevila za ní a pak se otočila na Hokage.
„Až si to tady vyřešíte, tak pro mě prosím pošlete... mám hrozný hlad, asi si zajdu na ramen...“ oznámila Tsunade a vytratila se ze dveří.
„Co to bylo za psychopatku?!“ Naruto málem vyletěl z kůže.
„To se ptá ten pravej...“ pošeptala si Shizune a prasátko TonTon v jejím náručí souhlasně zakvičelo.
Tsunade jim nakázala si sednout a vše jim dopodrobna vysvětlila.
„Takže to byla ta Suki, která byla ANBU?“ divil se Naruto.
„Naruto, ty baka, ty máš tak pomalý myšlení...“ chytala se za hlavu Sakura.

Suki seděla ve staré známé restauraci a čekala na přípravu objednaného jídla. Potkávala spoustu známých tváří, ale většinou se před nimi schovávala. Nechtěla se teď s nikým vybavovat a nikomu to všechno vysvětlovat.
„Tak tady to je slečno...“ starý muž podal Suki mísu s jídlem a nedával najevo, že ji poznal, protože z jejího chování usoudil, že nestojí o pozornost.
„Děkuju...“ řekla vděčně a začala se cpát tou pochoutkou, co jí takovou dlouhou dobu chyběla. Vlastně ani tak moc hlad neměla, spíš se jenom obávala ze setkání s Shikem a Manabem, tak se to snažila oddálit. Ale věděla, že je to blbost. Tak moc se na ně těšila a teď se schovává. Je jak malé dítě...
„Co si dáš Hinato? Tak už se rozhodni!“ slyšela povědomý netrpělivý hlas.
„Když já... no... totiž...“ koktala nesmělá dívka.
„Neji nech ji chudáka, však ona si vybere...“ další známý hlas.
„A vy by jste se taky mohli přestat oblizovat...“ prohodil nakvašený Neji.
„Nezáviď...“ odbil ho někdo neznámý...
Suki se nenápadně pootočila a koukla do jednoho boxu za ní. Seděli tam někteří její přátelé a někdo koho neznala. Neji a Tenten znala z ANBU a ta malá nesmělá musela být Hinata o které jí kdysi Neji povídal. Pak tam seděli ještě kluk s holkou, kteří se po sobě neustále plazili. Suki se na chvíli zastavilo srdce, když jí došlo, že ty masky, které měli ti dva odhrnuté z obličeje už někde viděla. Včera... Jsou to ti další dva ANBU.
Suki do sebe rychlostí blesku hodila zbytek pochoutky, zaplatila víc než bylo třeba a snažila se nenápadně vyplížit. Už byla skoro u dveří, ale zarazila se.
„Shika, Naruto, Manabu ani Sakura asi nepřijdou, viď?“ slyšela jak mluví Tenten.
„Pochybuju, ale řekl jsem jim ať se staví když budou mít náladu, ale.... no nevím...“ odpověděl jí Neji. Suki stála strnule a ani nepostřehla, že si jí někdo všiml. Hinata ji zkoumala pohledem. Bylo zvláštní vidět dívku, jak nehybně stojí u dveří a kouká do prázdna. Reina se otočila po směru Hinatiného pohledu a vykulila oči.
„To je ona!“ zatahala Daichiho za rukáv.
„Sakra, za ní!“ zareagoval, ale Suki už se vzpamatovala a než se stačili vymotat od stolu, byla pryč.
„Koho jste viděli?“ zeptal se Neji, který si jí nevšiml.
„No... ségru Manaba,“ prohodila Reina. Tentenina a Nejiho brada zaduněla o zem, jak jim tam oběma slítli.

No skvělý, už ví že tam je... asi jí nezbude nic jiného než za nimi jít dřív, než jim to vyzvoní někdo jiný... Musí je najít...
Suki seděla v parku, kam dřív chodili s Shikem a odpočívala po vyčerpávajícím zdrhání. Rozhodla se, musí si s nimi promluvit... A to co nejdřív, ať už to má za sebou.
„Tak do toho... teď je jen najít...“ řekla si sama pro sebe a zvedla se ze země. Křup! Suki uslyšela jak se za ní zlomila větvička. Prudce se otočila. A uviděla... jeho.
„Suki...“ zašeptal...
„Shiko...“ oplatila mu, ale nevěděla co víc říct.
„S-Suki... co... ty...“ Shika nemohl uvěřit vlastním očím.
„Shiko, já...“ ani Suki se nedostávalo slov. Civěla na něj a zoufale se snažila něco vymačkat z té své duté hlavy. Byla to taková doba, kdy o něm jenom snila a představovala si, jaké by to bylo, kdyby se znovu setkali. Najednou se zlomila a začala ze sebe všechno sypat. „Shiko... Promiň, já... já neměla jsem odejít, teď to chápu, ale tehdy... opravdu mě to moc mrzí, nikdy jsem tě neměla opustit, tebe ani Manaba! Tak strašně mě to mrzí... promiň... když tehdy to bylo tak těžké rozhodnutí a já byla ještě malá a nic jsem nechápala! Shiko...“ Dívala se mu do očí a snažila se z nich něco vyčíst. Tolik si přála všechno napravit jen kdyby jí dal možnost! Nechtěla ho znovu ztratit... Ona...
„Tak dost...“ zašeptal Shika. Suki se na něj nechápavě zadívala. „Dost! To jsi teda dělat neměla, jak si myslíš, že mě bylo! Vždyť jsem myslel, že jsi umřela! Jak jsi mi mohla lhát!? Dokážeš si představit, jaké to pro mě bylo? Jasně, že ne! Na mě a na Manaba jsi totiž vůbec nemyslela! Sakra a teď se jen tak vrátíš a...“ už nevydržel ten pohled na ni a sklopil oči.
Suki se na něj dívala vyděšenýma očima. Měl pravdu, ve všem měl pravdu a to ji děsilo... Toho se bála, tohohle odmítnutí... Zírala na něj a zoufale si přála, aby se probrala, aby to byl jen zlý sen, ale nebyl... On ji nenáviděl... viděla to na jeho očích... Nemohl jí odpustit... Bylo jí to jasné.
„Sakra...“ špitla, na místě se otočila a zmizela mu před očima.
„Suki...“ zašeptal. Stál na místě a díval se na místo, kde stála. Bylo to správné? Nemyslel to tak, ale v tu chvíli... Teď to podělal...

Naruto procházel Konohou a nevnímal okolí. Kolem sebe se rozhlédl, až když si uvědomil, že všechen hluk vesnice, pobíhajících lidí a řinčení všelijakých věcí, pomalu odeznělo. Stál totiž za vesnicí na louce. Na té louce, na které kdysi on, Sakura a Sasuke dělali Kakashiho test. Přešel ke kůlu, ke kterému ho přivázali a zakázali mu sníst oběd, zatímco se Sasuke a Sakura cpali. Byl to zničující pohled, na to jídlo, co mu v tu chvíli připadalo lepší, než jakýkoli ramen. (už blouznil z hladu >D dočasné pomatení smyslů...) Ale pak mu Sasuke dal svoje jídlo... a Sakura ho krmila...
Naruto se zakřenil při vzpomínce... Teď už ho jen mlátila... zalitoval se. Byl unavený, sedl si na zem před kůl a opřel se o něj zády. To byly časy... Tehdy ještě kompletní tým sedm. Se Sasukem...
Naruto se tak zamyslel, že by neslyšel vybuchnout granát. Nevšiml si tedy, že se o kůl z druhé strany opřela další osoba. Suki seděla opřená o dřevo, ruce omotané kolem skrčených nohou a bradu položenou na kolenech. Na její nohy pomalu a tiše dopadaly kapičky slané vody a stékali po holé kůži.
„Já baka...“ vzlykala a zavřela oči ve snaze zabránit slzám uniknout. Ale ty si stejně našly cestičku a dál jí stékaly po tváři. Už v sobě neudržela to zoufalství a hlasitě se rozvzlykala. „Jsem hloupá, nic nechápu a vždycky... vždycky všechno pomotám. Nikdy se nerozhodnu správně... a teď mě všichni nenávidí. Neměla jsem se do téhle stupidní vesnice nikdy vracet... Ach jo, já jsem tak pitomá...“ rukama si zakryla obličej a schoulila se do klubíčka. Trvalo ještě pěknou chvíli než se uklidnila a z očí jí už nemělo co téct. Odkryla si obličej a zamžourala. Přímo před jejím obličejem stál blonďatý klučina a probodával ji očima.
„Do prd*le!“ lekla se a zbrkle se zkusila narovnat, jenže hlavou tvrdě narazila o kůl. Zakvílela a zůstala sedět, zatímco se držela za bolavou hlavu.
„Je mi z tebe na nic...“ řekl Naruto. Suki ho poznala a myslela si o něm, že je to blbec, prostě ještě děcko, ale teď se na ni díval se smrtelnou vážností a ona z něj měla respekt.
„J-jak to myslíš?“ ještě ani pořádně nepochopila co jí to říkal a reagovala automaticky.
„Je mi z tebe na nic! Sedíš tady a lituješ se. Říkáš, že jsi si zvorala život a zlost si vylíváš na vesnici. Přestaň se litovat! Jsi jenom ubožák! Když vždycky všechno pomotáš, tak proč se potom nesnažíš to napravit!? Jen si zalezeš do kouta a lituješ se! Jo, je to pravda, ty jsi nemožná! A mě je z tebe zle!“ prudce se narovnal a shora se na ni podíval. Suki po té ledové spršce seděla jako přikovaná. Když si to říkala sama, myslela to vážně a brala to tak. Ale když se do ní takhle obouval cizí kluk, který ji vůbec nezná, dokázalo ji to pořádně rozzuřit. Suki se pomalu vzpamatovala a se vzpurným pohledem se postavila na nohy.
„Kdo si myslíš, že sakra jsi? Vůbec mě neznáš, tak mě tady nepoučuj! Nevíš co se mě stalo, ani si nedokážeš představit, čím vším jsem musela projít! Nic o mě nevíš a dáváš mi kázání?! Jak jsem viděla, tak ty taky nejsi zrovna užitečný! Viděla jsem jenom, jak se chováš jako dítě a pak se necháš mlátit od té Sakury! To ty jsi slaboch!“ slova se z ní plavila jako horká láva a ona si na něm prostě vylívala zlost. Byla navztekaná a moc se jí ulevilo, že se mohla takhle vyřvat.
„Jo... možná o tobě nic nevím... ale vím kdo jsi a slyšel jsem co si říkala...“ Suki se napřímila ještě víc. „Jestli lituješ, že jsi odešla z vesnice a opustila je, tak za nimi běž a omluv se jim... ale nepočítej s tím, že se to hned tak spraví! Vím jak se cítí. Možná tě teď proklínají, ale jediné co chcou je, aby ses vrátila. Moc se jim stýská, ale teď ustoupili těm dalším pocitům. Pocitu ukřivděnosti... Sakra pochop, že k nim nemůžeš jen tak nakráčet, říct, že tě to mrzí a počítat s tím, že se usmějí a řeknou: ‚Jasně, no problem, hlavně že ses k nám vrátila...‘. Takhle to fakt fungovat nebude! Tak se vzpamatuj a koukej s tím něco dělat! Musíš jim dokázat, že tě to mrzí a že se k nim chceš vrátit a že už je nezklameš!“ s pevným výrazem ve tváři jí hleděl do očí a čekal až to vstřebá.
„A-ale...“ Suki byla zaražená. Jak to, že se v tom tak vyznal? Jak to, že tomu všemu tak rozuměl?
„Ty jsi tady byla se Sasukem, že jo? Je ještě pořád tady?“ zeptal se s hlavou skloněnou a jeho pohled se změnil. Suki se plácla do čela. Teď jí to došlo. Ale strnula.
„Jo, Sasuke... on...“ vzpomněla si na cestu sem. Jak k ní byl vždycky hrubý. Ale jednou, když jí obvazoval nohu, tak měla takový pocit... jako by to nebyl on... Ale... Jinak vždycky... byl to zlý člověk a u Orocháče, tam byl... „...já... on se změnil...“ zkoušela to opatrně. Ale Naruto sebou škubl, jako by tohle nechtěl slyšet.
„To je mi jasný...“ řekl tiše. „Ale vrátil se taky, že jo? Je taky tady, nebo ne? Přišli jste spolu, takže teď nemohl jen tak odejít.“ Podíval se jí do očí a očekával její odpověď.
„Já nemám ponětí, kde teď je... Přišel se mnou, to jo, ale pak se objevil Kabuto a ... nevím jestli se nevrátili, když si uvědomili, že jsem nebyla na jejich straně...“ Tento rozhovor jí byl hodně nepříjemný. Šila sebou a snažila se zakrýt rozpaky.
„Jo tak...“ řekl smutně. „To je jedno, hlavně se teď vrať do vesnice a mysli na to, co jsem ti řekl, jasný?!“ Doširoka se usmál a zvedl k ní palec.
„Dobře...“ řekla a taky se usmála. Otočil se a dal se na odchod. Byl jiný než si myslela. Možná se choval jako dítě, ale dokázal jí ukázat cestu a pomoct jí. Byl to pravý ninja.
Suki už taky šla do vesnice a jak řekl, nad vším přemýšlela. Ale pak ji napadla zrádná myšlenka.
„No jo, ale kde budu bydlet? Do ANBU mě asi jen tak nepustí... Musím ještě skočit za Tsunade...“ řekla si sama sobě.
„S tím bych souhlasila, že tě do ANBU jen tak nepustíme...“ ozval se za ní hlas. Rychle se otočila a pohlédla do tváře orlovi... Teda dívala se na masku holky, kterou poznala.
„Toho jsem si vědomá...“ odvětila.
„Ale možná by jsme ti mohli pomoct najít nějaký jiný byt. S Daichim si taky hledáme nějaký byt a tak máme přehled kde je co k mání... Jestli chceš pomůžu ti... Já jsem Reina,“ dívka si odhrnula masku a usmála se na ni.
„C-co? A proč by jste to dělali?“ byla šokovaná Suki.
„A proč ne?“ opáčila Reina. Byla to blondýnka s ořechovýma očima a laskavým úsměvem. Na sobě měla starý známý ANBU obleček a na zádech upevněnou katanu.
„Tak... díky,“ zaraženě přijala nabídku a natáhla k Reině ruku. „Já jsem Suki...“
„Já vím...“ Reina si s ní potřásla rukou pochytila její nechápavý pohled. „Manabu mi o tobě vyprávěl... Jinak bych ti nepomáhala, kdybych o tobě nic nevěděla.“ Reina pohodila svými dlouhými vlnitými vlasy a usmála se. Suki už se cítila jako naprostý pitomec. Pořád se tvářila vyjeveně a trvalo jí dlouho než něco pochopila. Ale teď pochopila jednu věc. Už není tak sama. Reina jí přijala ve vesnici a chovala se k ní vesele a přátelsky. Za chvíli měli pocit, že se znají odmalička.

Reina Suki pomohla najít celkem vkusný malý a cenově přijatelný byt. Pomohla jí se vším co potřebovala a pozvala ji ještě na večeři. V Ichiraku Ramen baru jí představila jejího přítele Daichiho. Byl to tmavovlasý kluk. Měl modré oči a stejně jako Reina byl moc přátelský, jenom trošku nezbedný a občas se choval jako malé dítě.
„Hele zlato, líbí se ti v Konoze?“ zeptal se jen tak Reiny.
„Jasně že jo...“ odpověděla a natáhla se pro trošku saké.
„A nechtěla by ses přestěhovat?“ řekl jen tak, takže Reině způsobil pořádný šok, který potvrzovalo to saké, které vyprskla na svého kluka.
„Šiblo ti? Nikdy mě odsud nedostaneš! Cvoku, vždyť víš, že Konohu bych nevyměnila!!! Jak tě to kruci mohlo napadnout?“ štěkala na něj.
„Hehehe, tak promiň zlato, to byl jenom fór...“ omlouval se jí a smíchy se mlátil do hlavy. Suki, která se naštěstí šikovně vyhla Reininému zběsilému útoku napůl vypitým saké, se teď taky řezala smíchy. Hlavně taky díky tomu, jak Daichi vypadal. Mokrý od nápoje se válel po zemi.
„Vždycky ji to vytočí... a pokaždé mě na to skočí...“ utíral si slzy smíchu.
Suki večer utekl moc fajn a byla ráda, že ty prima lidi potkala. Ale už se nemohla dočkat, až si doma zaleze do teplé postele a konečně si po náročném dni odpočine...