Oheň a led 2

Jak jsem slíbila, pokráčko je tu! Ikdyž nečekaně brzo... XD
Takže předem se omlouvám za to, že je to krátký a taky že ty moje díly nebudou tak skvěle napsaný jako ty od Sanny, ale snad to nebudě tak strašný!!

***

Nečekaná proměna

Zakašlala, ovšem tu z jejích úst vyšlehl malý plamínek rudého ohně.

Nevěřícně pohlédla na ohořelé provazy houpačky. Náhle se svezla k zemi a udiveně mrkala do neznáma. Po chvíli zatřepala hlavou a snažila se uklidnit.
‚To se ti jen zdálo, Ayame! Zdálo se ti to…‘ Její hlas v hlavě ale pomalu zanikal. Dívka se vysápala zpět na nohy a rozběhla se k domu. Cestou měla pocit, že se na ni upírají oči všech, které potkala. Konečně dorazila k velké budově.
Vyšlapala několik schodů a otevřela dveře své ložnice. Praštila sebou na postel a rozplakala se do polštáře. Náhle však její brek utichl. Uvědomila si, že něco není v pořádku. Vstala a rozhlédla se po pokoji.
Skříně byly otevřené, oblečení rozházené, vytrhané listy z knih se válely po zemi a z otevřeného okna foukal dovnitř chladný vítr. Ayame ho ihned zavřela a přes čiré sklo pohlédla do temné noci. Za svitu úplňku se z dáli ozývalo tlumené vlčí vytí.
Znovu okno otevřela a rozhlédla se po vesnici. Žádného vlka ani psa neviděla, zato však spatřila v jednom stínu mladíka, jež s hlavou pozvednutou k měsíci právě procházel kolem. Ayame si ho pořádně prohlédla a s úlekem zjistila, že má delší rezavé vlasy, jež mu vlály v nočním vánku a ve světle lamp se mu leskly překrásné zelené oči.
‚To je ten mladík… ten, který u nás dnes byl!‘ Pomyslela si a usmála se. Ale náhle ji přepadla děsivá myšlenka: ‚Co když to byl on, ten kdo vyl?‘ Jako na znamení pravdy chlapec vydal z hrdla zavytí.
Ayame vyběhla z pokoje a rozrazila domovní dveře. Těkala očima po ulici, ale chlapce vidět nebylo a to před chvílí stál kousek od jejího okna. Namířila si to za roh, ale tam také nikdo nebyl. Proběhla ještě několika ulicemi, ale zdálo se, jakoby už celá Konoha spala. Náhle se octla pod hlavami Hokage. Pohlédla vzhůru a spatřila něčí siluetu. Ozvalo se opětovné zavytí. Je to ON.
„Ale, ale! Není to naše malá Kaen Okayaki?“ Ozvalo se seshora .
„Ne! Já jsem Ayame a vůbec nevím, o čem to mluvíte!“ Podivila se.
„Aha… tak oni ti ještě nic neřekli? Nejdřív jsem si nebyl jist, zda jsi to opravdu ty, ale dosvědčily mi to tvé věci.“ Promluvil a seskočil k ní.
„To vy jste se mi hrabal ve věcech? A co by mi měl kdo říct?!“ V Ayame se samým vzrušením začala vařit krev.
„No přece že jsi…Posledním potomkem dračího klanu!!!“ Ve chvíli kdy to dořekl, dívce se na zádech začalo trhat tričko a dvěma tenkými otvory se ven prodraly dvě obrovitá křídla. Ayame bolestně zaskučela a zkoumavě si je prohlédla.
„Ach… takže ty to opravdu nevíš? Tohle je tvá první proměna, bude hodně bolestivá!“ Řekl a v ten okamžik zmizel v oblaku ledové páry.
Dívka zaskřehotala a rozběhla se do temné postraní uličky. Zastavila se, když se jí protrhly boty a vylezly odporně dlouhé pařáty. Nestačila se divit ani když jí na hlavě začaly rašit rohy, její kůže zešupinatěla a protáhla se jí hlava. Funěla a skučela bolestí…

Bylo ráno a mladá dívka se probouzela v slunečním svitu. Oblékla se a vyrazila dolů na snídani. Usedla ke stolu spolu se svým otcem a začala si do misky nandávat rámen. Náhle pohlédla na muže, sedícího vedle ní a zeptala se ho: „Tati… včera v noci jsem potkala toho podivného chlapce, který se u nás zastavil pro vodu a ten říkal… on říkal, že jsem prý nějaký poslední potomek dračího klanu a že se jmenuji nějak… Kaen Okayaki. Vůbec jsem nevěděla o čem to mluví, jen se tě chci zeptat, jestli ty…“
Teuchi odešel od stolu a začal umývat misky. Nesmělým pohledem si prohlížel kuchyň, ale když zachytil prosebný pohled své dcery, rozhodl se, že jí poví pravdu.

Příště: Co se Ayame dozví od Teuchiho? A ještě spoustu dalších věcí se dozvíte od San!