Naruto - Dar z nebes (4.kapitola)

04. kapitola - První pokus. První útok.

„ Je to tady. Den D.“
Šeptnul muž, zakrytý v plášti v barvách Deštné. Byl to bílý plášť, který dole měl čtyři tmavě modré vlnky a na zádech modrý mrak, velmi podobný mraku, který měly na svých šatech Akatsuki. Tento muž stál před branami Listové, v čele padesáti členné armády, která i s ním čekala na vpuštění do vesnice. Blonďaté vlasy mu překrývaly modravé oči, ve kterých bylo jevno, že se k něčemu shrnuje. Jeho spiklenecký úsměv tomu také naznačoval.
Velká brána se začala pomalu otevírat. Zjevili se čtyři ninjové. Byl to tým Gai. Lee, TenTen, Neji a samozřejmě, samotný, velký mistr Gai.
„Vítejte.“
Přivítal skupinu Gai srdečným pozdravem, otočil se a pokynul na ostatní z jeho týmu.
„Jistě, Gai-sensei.“
Vyhrknula TenTen.
„Pojďte prosím za námi. Zavedeme vás k vašim pokojům.“
Pokynul na armádu Neji. Celý tým Gai se rozestoupil. Vojsko popošlo a vstoupilo do Konohy. Tým Gai zaujal své postavení. Neji s TenTen v zadních rozích armády, která byla oděna do stejných oděvů, jako její blonďatý vůdce. Lee se postavil vedle vůdce a Gai vedl celý prapor k jejich dočasnému obydlí.
„Hokage-sama vás k večeru očekává ve své kanceláři. Stanoví vám pravidla a čas vašeho odchodu.“
Oznámil Lee. Blonďatý muž jen kývnul, při čemž se mu o kousek posunula ofina. Lee při krátkém odhalení jeho oka ze záclony vlasů sebou trhnul.
„Naru ….“
Vyhrknul, když v tom se rychle zarazil myšlenkou, že to Naruto být nemůže.
„Prosím?“
Otázal se mrazivým hlasem vůdce, aniž by pootočil hlavu.
„Nic. Jen jste mi někoho připomněl.“
Odpověděl rozpačitě Lee a otočil pohled na Gaie.

„Výborně! Léčíte se opravdu rychle.“
Oznámila mladá, hnědovlasá sestřička, když již oblečené Chiaki pomáhala na kolečkové křeslo.
„Můžu už jít domů?“
Tázala se smutná Chiaki a vrhnula lísavý pohled do sestřiččiných světle hnědých očí.
„Můžete, ale měl by u vás někdo být, dokud se plně nezotavíte. Aby se vám náhodou něco nestalo.“
Potvrdila sestřička a postrčila vozík do Miiných rukou. Chiaki ve studu sklopila hlavu.
„Nebojte. My se o ni postaráme.“
Vyhrknula Mia. Chiaki se v tu ránu probrala, zvedla hlavu a pohlédnula do miiných černých oček.
„Vy … Vy … Vy se o mě postaráte?“
Otázala se a očka jí jen zářila.
„Jistě. Máme to za úkol.“
Mrknula na ni Mia pravým okem a počala tlačit vozík ze dveří.
„Děkujeme.“
Uklonila se Sakura a hned po Kakashim s Narutem vyšla z nemocniční místnosti na chodbu. Došli až ke schodům, kde akční Naruto Chiaki vzal do náruče a snesl ji dolů. Ta se celou cestu červenala jako rajče. Kakashi jednou rukou snesl složený vozík, který dole zase rozložil a Naruto do něj pohodlně usadil rozpačitou Chiaki.
„Arigato.“
Poklonila hlavou na dva muže a už se s milým úsměvem za Miiného pohonu vezla ven z nemocnice.
Tým Kakashi ji vezl ulicemi Konohy a ona si prohlížela procházející lidi, jakoby je ještě nikdy neviděla. Když v tom se v dálce, na stejné ulici, objevila postupující armáda vojáků z Deštné, v čele s Gaiem.
„Tak jdeme, jdeme armádičko. Nějak zaostáváte.“
Popoháněl je Gai a sám si to nakračoval vysokými kroky.
„Aaa! Kakashi! Co vy tu děláte?!“
Řval přes ulici na Kakashiho, který jako obvykle dělal, že jej nezná a lenivě hleděl na mraky.
„Gai-sensei! Plníme tu úkol! Děláme chůvy!“
Křičel na něj zpět Naruto a smál se z plna hrdla při vyslovení suchého vtipu, kterému se dokonce ani Mia, která se směje všemu, nesmála. Jen na něj nevěřícně hleděla a krčila obočí.
Mezi tím Gai i se všemi návštěvníky dorazil až k nim. Chiaki si prohlédnula všechny přítomné a hluboce polknula se zděšeným výrazem. To jsou oni. Přišli si pro mě. Hrozila se ve své mysli. Gai poodstoupil blíže ke Kakashimu a počal s ním rozmlouvat:
„Kakashi, musíme si někdy znovu dát zápas ….“
Zaslechla Chiaki jediná slova, když uzřela postavu, která doposud stála za Gaiovými zády. Neslyšela, nevnímala z návalu zděšení. To ne! Je tu i on! Hrozila se v sobě neustále a hleděla na blonďatého velitele pluku. Ten malinko pozvednul hlavu. Ofina se mu opět pohnula a zjevilo se jedno modré oko. Křečovitě pohlédlo na Chiakin zděšený obličej. Na tváři se mu zjevil zubatý a zlostný úsměv.
„Chiaki-sama. Dlouho jsme se neviděli.“
Vyhrknul chladným hlasem, přistoupil a pokleknul před Chiaki. Uchopil její zkoprnělou ruku a políbil ji na klouby. Chiaki neměla slov. Jen s vyděšeným výrazem hleděla na blonďáka, který před ní klečel a zubil se na ni, jako by byla jeho přítelkyně.
„Přestaň s tou komedií. Já vím moc dobře, proč tu jsi.“
Šeptnula mu do ucha Chiaki, když se probrala z prvotního šoku.
„A já vím, proč tu jsi ty. Oba dva jsme tu ze stejného důvodu. Neodcházej od nás jen kvůli němu.“
Promlouval jí do duše, šeptajíc do jejího ucha.
„Je to má věc. Nepleť se do ní … Ať se do toho neplete nikdo z vás.“
Pohrozila trošku ráznějším šepotem. Muž se pousmál ještě více a těsně, než si stoupnul Chiaki ještě něco pošuškal do ucha. Ta na něj hleděla naštvaným pohledem a její zuby skřípaly o sto šest. Pěsti svíraly madla vozíčku a tělo se celé třáslo.
„Chiaki, jsi v pořádku?“
Otázala se ustaraně Sakura. Chiaki se rázem uklidnila.
„Jistě. Mohly bychom už jít?“
Otázala se unaveně.
„Ale samozřejmě. Mio, Sakuro. Odvezte ji do jejího …“
Přitakal Kakashi, když v tom mu do řeči skočila Mia.
„Já si ji vezmu k sobě domů. Mám tam jen své dva malé bratránky a mamku. No, vlastně mamka jde dnes na schůzi Nayoko klanu, tak tam budou jen mí bratránci a fůra místa.
Nabídnula se Mia. Kakashi chvíli přemýšlel a pak kývnul. Mia na Kakashiho hodila vděčný úsměv a se Sakurou a Chiaki na vozíku se dali dál do ulic, směrem k jejímu domu.
„Sakuro, máš dnes večer čas?“
Tázala se zvědavě Mia.
„Ano, proč?“
Nechápala Sakura.
„Jen, žeby jsi mohla u nás přespat. Uděláme babinec.“
Zařehnila se Mia a zvědavě čekala Sakuřinu odpověď. Ta chvíli dumala nad večerním plánem a po chvíli přemýšlení kývnula.
„Tak teda v osm?“
Navrhnula Mia a podívala se na pomalu zapadající slunce, které se jímalo mezi obchodem s cukrovinkami a jedním zašlým obytným domkem.
„Jo. V osm.“
Přitakala Sakura.

Cvakla klika u dřevěných, hnědě lakovaných dveří. Do chudě zdobené, dřevem vyteplené místnosti, velikosti tři krát tři metry, ve které byl jen jeden starý visací věšák na kabáty, stojan na boty a obrovské zrcadlo přes celou stěnu místnosti, vjel kovový vozíček s mladou, bílo černovlasou dívkou, který tlačila taktéž dívka, tentokrát leskle černovlasá.
„Tak, jsme tady.“
Oddychla si Mia, zula boty sobě a následně Chiaki.
„Mio!“
Ozvalo se z jedněch ze tří dveří, které vedly z chodby. Z těch prostředních vylétnuli dva nachlup stejní, hnědovlasí chlapci, podle Chiaki tak desetiletí, oba dva odění do stejného, tmavě modrého trička a šedých kalhot. Vrhnuli se Mie kolem krku a láskyplně ji polibkem na tvář, každý z jedné strany, přivítali. Mia se řehnila a v podřepu stískala chlapce kolem pasu. Jakmile se dva malí výtržníci uklidnili a dovolili Mie vstát, tak Mia řekla:
„Kluci, chtěla bych vám někoho představit.“
Pohlédnula na Chiaki. Chlapci se k ní otočili a každý na ni vrhnul zamilovaný pohled.
„Chiaki, tohle je Anzai.“ (安西- poklidný západ)
Poklepala na hlavu chlapci, který Mie sahal po pas, po její pravici. Ten se usmál.
„A tohle je Koike.“ (徹平 – pronikající mír)
Poklepala na hlavu chlapci, který byl stejně vysoký jako jeho bratr, po její levici. Ten se taktéž usmál.
„Kluci, tohle je Chiaki Kiji. Bude tu s námi nějaký čas bydlet.“
Chiaki jim opětovala úsměv.
„Tak, přivítání bychom měli. Kluci, ukažte Chiaki její pokoj. Bude ho mít vedle mého. Já zatím udělám něco k večeři a všechno připravím.“
„A který vedle tvého?“
Otázali se dvojhlasně a posměšně se podívali mie do tváře. Ta si skousnula spodní ret a oběma uvalila lehoučký pohlavek.
„No přece ten, co zbývá. Druhý máte vy dva.“
„Jasně.“
Usmáli se kluci, popadli vozíček, každý za jedno madlo a už rozpačitou Chiaki vezli skrze prostřední dveře, za kterými byl obývací pokoj, do jejího pokoje.
Mia si povzdechla. Odepnula si pás se zbraněmi a mířila do svého pokoje. Přešla skrz obývací pokoj, ve kterém se nacházel jeden nízký, červený gauč, pod ním červený, hustý koberec, před ním skleněný stolek a kolem něj čtyři červené peřinky na sezení. Všude po pokoji byly květiny a police s knihami. Prošla kolem gauče a vešla do prostředních dveří v protější stěně. Ocitla se v modře zařízeném pokoji o velikosti čtyři krát pět metrů. Všude kolem zdí byly modré skříně, přímo naproti dveřím bylo velké okno, pod nímž byl psací stůl s lampičkou a stohem papírů. Uprostřed místnosti ležela matrace s ustlanými peřinami na svém povrchu. Mia hned po vstupu do místnosti zahnula doprava a otevřela první skříň vedle dveří. Byla zamknuta na číselný kód, který znala jen Mia a její matka. V ní se nacházeli přivolávací a jiné svitky, stojan s kunai a malými i velkými shurikeny, stojan se třemi černými ninjakeny, deska, na které vyselo jedno oboustranné čokutó a pod ní police na které byly seřazeny podle velikosti čtyři meče, tachi, nodachi, katana, wakizaši a dvě malé tantó, všechny v černé barvě. Avšak největším unikátem oné skříně byly meče daišó, které vysely nejvýše, až u stropu skříně, a dělaly tak okrasu celé Miiné výbavě. Byly to červené meče se zlatým zdobením v podobě kočky, bojující s drakem. Tsubu, záštitu, tvořil černobílý znak Nayoko klanu a Tsuku, rukojeť, oplétal nádherný Tsukamaki, oplet, z červeného, hedvábného lanka, proplétané Menuki, dekorace pod opletem, žluté barvy. Zasněně se podívala na soupravu dvou, vzájemně se při boji doplňujících mečů, které dostala od své matky k patnáctým narozeninám, jako dědictví klanu a náznak, že právě ona se stane dalším vůdcem klanu. Při pomyšlení na tuhle skutečnost se Mie zvedal žaludek. Nechtěla vést celý klan. Znamenalo by to doživotní uvěznění ve vesnici a jen občasné mise nejvyšší priority. Tenhle život opravdu nechtěla.
Odložila svůj opasek do skříně, sundala si kapsy na stehnech, lýtkách a pažích a taktéž je uložila do skříně. Zavřela ji a zamkla lehkým pootočením zámku. Přešla k vedlejší skříni a rozevřela její obrovské dveře, sahající až ke stropu, který byl od země vzdálený asi tři metry. Tato skříň byl plná šatů a různých doplňků pro uchycení zbraní na těle. Sundala si šaty a hodila na zem. Vyjmula další a oblékla si je. V těchto, bílých, sametových šatech vypadala jako lesní víla. Byl to v podstatě šátek, avšak posešívaný tak, že tvořil nádherný přehoz. Nakonec si ještě sepnula vlasy v cop a dala se ven z pokoje.
V obývacím pokoji se na gauči škádlili Anzai a Koike. Mia je letmým očkem skoukla, jestli nevyvádějí nějaké blbosti. Naštěstí nic tak závažného nedělali. Přešla k portálu do kuchyně a dala se do vaření rýžových koulí a nějakého toho občerstvení.
„Kde je Chiaki?“
Tázala se Mia z kuchyně a překřikovala prskající vodu.
„Chtěla se umýt, tak jsme ji dovedli do koupelny. Za chvíli dojde.“
Podali hlášení. Mia se usmála.
O během hodiny se Chiaki stále neobjevovala v obývacím pokoji, přes který se muselo procházet do všech místností. Mia dala klukům jídlo a vydala se do koupelny. Zaklepala.
„Chiaki, je všechno v pořádku?“
Tázala se. Chiaki jí však neodpovídala. Mia proto otevřela dveře a vešla dovnitř. Chiaki seděla na svém vozíčku a koukala z malého okénka ven na ulice konohy, kterými se honila spousta ninjů.
„Co se děje?“
Tázala se Mia. Pohlédla ven a uzřela ten zmatek.
„Už to začalo.“
Řekla Chiaki.
„Co začalo?“
Nechápala Mia, když v tom se ozvala ohromná rána. Mia zmateně pohlédla ven. Hlavní budova Konohy byla v plamenech a její poslední patro se rozletělo do okolí.
„Co se sakra děje?!“
Křičela vyděšeně.
„Neměli sem pouštět ninji z deštné.“
Konstatovala Chiaki ledově klidným hlasem. Mia vyběhla z koupelny. Vyděšený Anzai s Koikem se krčili pod stolem.
„Kluci, vezměte Chiaki a běžte za taťkou! Běžte do podzemí! Pěkně, jak spolu chodíme. Do sklepa a do chodby vpravo. Řekněte taťkovi, ať okamžitě pošle na pomoc jednotku! Jasné?!“
Velela Mia. Kluci kývnuli a zmizeli v chodbě. Mia neváhala, vběhla do svého pokoje a v cuku, letu byla v plné zbroji. Zhasnula v domě všechna světla a vyskočila oknem.