Loutkař I.

Pokusil se pohnout, ale hned to zase vzdal. Jakýkoliv pohyb ho bolel. Pomalou zkusil otevřít oči.
,,Kde..kde to jsem?“
,,Zrovna teď ležíš na poušti, jestli tě to zajímá. A nepokoušej se moc hýbat. Seš krapet víc pochroumanej, bude chvíli trvat, než se zase dáš dohromady.“ Viděl sice rozmazaně, ale rozpoznal, že se nad ním sklání dívka přibližně jeho věku.
,,Kdo si?“
,,Já? No dejme tomu, že tvůj zachránce. Ale jestli ti jde o jméno. Maira, jmenuju se Maira. A kdo seš ty?“
,,Já., já nevím. Nemůžu si vzpomenout.“ Zkusil se posadit. S její pomocí se mu to povedlo. Rohlédl se kolem sebe. Byla noc a všude kolem písek. Upřel zrak do ohně. Přemýšlel. Snažil se vzpomenout, kdo je, odkud pochází, jak se sem vůbec dostal. Zavřel oči.
,,Máš žízeň?“
,,Díky,“ s vděčností přijal nabízenou vodu. Terpve teď si ji mohl dobře prohlédnout. Mohla být přibližně steně vysoká. Černé vlasy, sahající do půlky zad. Tmavě modré oči, ve kterých se odrážely plameny. Všimla si, že ji pozoruje.
,,Nezírej na mě tak. Není na mě nic zajímavýho. A měl by sis eště odpočinout. Nejspíš to vypadá, že tě budu muset vzít sebou. Nemůžu tě nechat ležet v poušti, když ani nevíš kdo si. Takže, ráno vyrážíme.“ S těmi slovy vstala a odešla o několik metrů dál. Tam se znovu posadila a zadívala se do hvězd. Milovala noc, když mohla jen tak sedět a dívat se na nebe.
,,Zajímalo by mě, co je vlastně zač. Sám, téměř mrtvý a urpostřed pouště. A ty jeho loutky, jde z nich docela strach. Že by po něm někdo šel? Koho by mohl zajímat takový...obyčejný loutkař. Snad si po cestě na něco vzpomene.“ Lehla si na záda a ruce založila za hlavu. ,,Ráno moudřejší večera."
Chvíli se na ni díval. V jeho očích byla docela hezká. S námahou si lehl, i když byl vzůru sotva půl hodiny, byl pořád unavený. Podíval se do hvězd. „Proč si na nic nevzpomínám? Jsem sám, nebo mám někde nějaké přátele nebo rodinu? Jestli ano, budou mě vůbec hledat? Chybím někomu?“ Zavřel oči. Po tváři mu stekla jedna jediná slza.