Zrození Sanninů - Kapitola sedmá: Nové oči

Nad chrámem Uchiha klanu se začala stahovat mračna. Sasuke s Narutem stoupali po schodech, táhnoucích se ke vchodu do hlavní místnosti. Stanuli před mohutnou dřevěnou branou. Zde se Sasuke podíval na svého společníka: „Dál jdu sám.“
Naruto, ač nerad, poslechl.
Sasuke za sebou zavřel dveře a ještě je zajistil těžkou závorou. Jeho vytoužená chvíle konečně nastala.
Itachi seděl na trůně, který byl určen pro nejmocnějšího Uchihu. Znuděně pozoroval svého bratra, který se blížil.
„Konečně...“ Itachi si začal rozepínat plášť. Zadíval se svému bratrovi do očí. Začali se vvzájemně přeměřovat Sharinganem. Ticho, čekání na první pohyb. Ta nevyhnutelnost střetnutí dopadla na Sasukeho jako blesk. On byl první, který zaútočil.
Chidori vytrysklo ze Sasukeho pravé ruky. Itachi vyprskl smíchy, ale společně se smíchem mu z úst vylétla i sprška krve: „Vážně si myslíš, že to budeš mít tak lehké?“ Švitořící ostří zajelo do Itachiho hrudi. Vrány obklopily Sasukeho tělo a ten se nemohl hýbat.
Rozhlížel se na všechny strany: „To už jsem v genjutsu?“
Prudká rána pěstí ho zasáhla do obličeje. Místo toho, aby poklesl na kolena, začal se smát. Sasukeho Sharingan se začal točit.
„Tvoje iluze proti mému talentu nic neznamenají! Vylez ven!“ Vztekal se mladší Uchiha. Jakmile to dořekl, musel vykrýt kop, který mu mířil do obličeje. Jakmile provedl úhybný manévr, ocitl se Itachi za ním. Chytil ho za hlavu a ke krku mu přiložil kunai.
„Je po všem bratříčku.“ Zašeptal mu do ucha. Místo podříznutí krku začal Itachi kašlat. Zběsilý kašel snížil jeho koncentraci a Sasuke toho využil. Uštědřil svému bratrovi ránu loktem a odskočil na dostatečnou vzdálenost. Itachi propadl dusivému záchvatu kašle. Když ustal, byla jeho ruka pokryta krví: „Příliš pozdě.“ Otřel si ruku do pláště Akatsuki.
Sasuke se rozeběhl proti svému soupeři.

„To je hrozný. Já chci vidět co se tam děje!“ Naruto přešlapoval přede dveřmi. Souboj musel trvat snad již hodinu. Neustálý řev a řinčení zbraní. Budova se několikrát zachvěla, než náhle zavládlo ticho…
Trvalo skoro deset minut, než se dveře otevřely. Kdo z nich vyjde? Itachi, nebo Sasuke?
Naruto nechtěl čekat a prudce rozrazil otvírající se dveře. Sasuke těžce oddechoval a doslova mu spadl do náruče, byl zraněný. Jen tak tak ho stihl zachytit před pádem.
Naruto si ještě stačil všimnout, jak Itachi sedí nehybně na trůně. Z pod zavřených víček mu stékala krev. Vypadalo to, jako by se usmíval, ale na takovou dálku si Naruto nemohl být jistý.
„Sasuke, jsi v pořádku?“ Věnoval se svému příteli.
„Bolí... bolí mě oči.“ Naruto ho vůbec neviděl je otevřít za tu chvíli co opustil místnost.
„Musíš si odpočinout.“ Zvedl ho v náručí a snášel ze schodů dolů.
„Naruto..."
"Jestli tohle někomu řekneš, tak tě zabiju,“ ujistil ho.
Sasuke již dál neprotestoval.

„Dobrý, Sasuke se na nás vykašlal a my se tu teďka máme pozabíjet, nebo co?“ Suigetsu se opřel o svůj meč.
Kakashi přivolal několik svých ninja psů: „Rozdělíme se do menších skupin a půjdeme po stopách našich nepřátel a Sasukeho.“ Psi začali očichávat okolí.
„Máme všechny stopy šéfe,“ přispěchal Pakkun.
„Dobrá,“ Kakashi se rozhlédl po všech zúčastněných. „Suigetsu, Juugo a Konohamaru.“ ukázal prstem.
„Vy se vydáte po stopě Legendárních šermířů. Jestli se Konohamarovi něco stane, tak si vás osobně najdu a zabiju velmi bolestivě.“ Suigetsu nasucho polkl při tom pohledu. Juugo pouze přikývl. Konohamaru jásal, že bude mít menší dohled nad svojí osobou.
„Sakuro, Karin a Sai, vy jdete za Sasukem.“
„Co?“ vřískly slečny.
„Já s ní?“ řekly nastejno.
„Ani omylem!“ odvrátily od sebe pohledy.
„To bude cesta.“ pomyslel si Sai.
„Zbytek, tedy Yamato, Neji a já budeme sledovat Akatsuki, kde by jsme se nakonec měli všichni setkat a zaútočit na jejich základnu.“ Kakashi dal povel a všichni zmizeli za svými cíly.

„Naruto...“ Sasuke se konečně probudil. Cítil vůni lesa a slyšel praskání ohně.
„Sasuke! Konečně jsi vzhůru.“ Naruto se k němu hned vrhl.
„Jak dlouho?“ oči měl stále zavřené.
„Spal jsi dva dny v kuse. Většina ran se ti zacelila, ale nejsem Sakura a moc toho o uzdravování nevím.“
„To je v pořádku. Od té doby co jsem pohltil Orochimara... sakra!“ chytil se za hlavu.
„Co?“ Naruto se otáčel na všechny strany.
„On utekl. Většina jeho schopností mi zůstala, ale on utekl. Při souboji s Itachim mi došla chakra a už jsem ho nedokázal zadržet.“
„Orochimaru, že je někde tady?“ Naruto najednou zbystřil smysly a za každým stromem tušil nepřítele.
„Ten tu není. Utekl, mlel něco o Legendárních šermířích a Akatsuki.“
„Sasuke, proč máš pořád zavřené oči?“
„Bojím se je otevřít. Itachi mi s nimi něco provedl.“
„Co?“
„Já nevím.“
„To je chceš mít zavřené na pořád? Dělej, otevři je!“ pobízel ho.
„Dobrá…“ Sasuke pomalu otevřel oči. Už neměl normální Sharingan. Jeho Mangekyou tvořily kruhy červené a černé barvy. Černé kruhy byly jasně větší.
„Sharingan je silný podle toho kolik máš v oku černých fleků?“ zeptal se Naruto.
„Více méně, ale říct to takhle... Černé je tam hodně, co? Cítím se silnější než, kdy dřív.“
„Vypadáš sakra děsivě.“ Naruto si sedl na zem.
Sasukeho oči byly opět normální. „Ten přechod je ještě sakra bolestivej.“
„Měli bychom vyrazit za ostatními. Už nás určitě hledají.“ Nadhodil Naruto.
„Cítím je..., blíží se k nám. Docela jim to trvalo.“ Sasuke se pohodlně usadil do stínu stromu. I Naruto již viděl blížícího se Saie a dvě dívky.

„Takže sem zalezli?“ otázal se Suigetsu.
„Jo, pach vede sem.“ potvrdil jeden ze dvou ninja psů.
Stáli před jedním z menších vodopádů v oblasti. Byl vysoký kolem tří metrů. Padající voda zakrývala vstup do skrýše Legendárních šermířů.
„Proč si vybírají takové kýčovité skrýše? Jeskyně...“ zakroutil Suigetsu očima.
„Pojďme,“ kývnul Juugo, „ty tady počkáš a pohlídáš psy.“ pohlédl na Konohamara. Ten sice protestoval, ale nebylo mu to nic platné.
Bojovníky začala pokrývat prokletá pečeť. Konohamaru jenom smutně přihlížel, jak oba mizí za stěnou z vody.
„Já chci taky bojovat!“ dupal chlapec.
„Sakra, někdo přichází,“ zavětřil jeden ze psů.
„Jeho chakra je velmi temná,“ přitakal druhý.
„I já budu mít svůj boj.“ Oči chlapce se zaleskly.
„Ale, ale, ale, copak to tady máme? Sarutobiho vnuk?“
Vysoká postava s dlouhým jazykem se pomalu přibližovala. Psi začali vrčet.
„Orochimaru!“ vydechl Konohamaru.
„Konečně se pomstím tomu starýmu dědkovi za to, co mi udělal s rukama!“ ušklíbl se.
„Dnes pomstím svého dědečka!“ Mladému Sarutobimu začaly téct slzy.