Podruhé

Mladá dívka se schovávala mezi stromy, pozorovala muže, jenž by mohl o životě vyprávět dlouhé hodiny a přece by nedokázal vyložit vše, co prožil. Sledovala ho s přízní a odhodláním říct mu, co skrývala v srdci. Měla na sobě tmavozelené šaty s několika spodními suknicemi. Nenosila s sebou žádnou tašku se zbraněmi, možná ani nebyla ninja. Bylo zvláštní, kolik vzpomínek může vyvolat pohled na jediného muže stále sedícího na jednom místě…

…Jejich první setkání bylo tak stejné, a přesto tak rozdílné. Dívala se na něj jako teď, a přitom v tom pohledu bylo něco jiného. Ne přízeň, nýbrž obdiv, ne odhodlání, ale plachost. Byla o pár let mladší a on byl pro jejich generaci téměř bohem. Nejlepšího přítele vůdce vesnice, člověka s nadáním téměř na cokoli si každý vážil. A ona, jako jediná z jejich malé skupinky, se odhodlala, i díky posměškům ostatních, ho oslovit. Nesměle k němu přistoupila a sedla si vedle něho. Stále vzpomíná na ten překvapivý, a přitom hřejivý pohled v jeho očích. Usmála se, jakoby sama sobě dodávala odvahy. Na chvilku ztratila jistotu, ale pak, když její úsměv opětoval, se odhodlala.
„Ahoj,“ řekla a natáhla k němu ruku.
„Uchi…“ chtěl se představit.
„Já vím, kdo jste,“ přerušila ho.
„Kdo by Vás taky mohl neznat?“ konstatovala a mrkla na zbytek skupiny. S tímhle člověkem, jako s jedním z mála, hovořila s úctou. Nebylo to o tom, že by se ho bála, to ne. Neměla strach téměř z nikoho, snad i tomuhle muži by byla schopná říct něco hodně neslušného, ale z nějakých neidentifikovatelných důvodů prostě nemohla. Jakoby s toho člověka vyzařovala zvláštní aura. Něco, s čím se ještě nesetkala, jí nutilo se chovat s respektem, s úctou.
„Sázka?“ zeptal se, vypadal, že jejímu chování rozumí, což ji překvapilo. Asi mezi nimi nebyl až tak velký věkový rozdíl, jak si myslela.
„Tak nějak,“ odpověděla dost s odporem a kývla hlavou směrem ke skupince neskutečně se smějících mladých lidí, která stála opodál.
„A co máš přesně udělat?“
„To bych moc nerozebírala,“ řekla a zadívala se do země. Tohle nebylo něco, čím by se mohla chlubit. To rozhodně ne. Nechtěla mu to říkat hned ze dvou důvodů: Za prvé bylo jí to trapné. Za druhé pak by určitě nevyhrála sázku. Pak ale chytil její obličej a políbil ji. Ani zdaleka to nebylo jemné pošimrání na rtech, mezi nimi se stalo něco víc. Možná to pocítila pouze ona sama. Když se po vášnivém polibku odtáhnul, překvapeně na něj civěla.
„Mám pocit, že jsi vyhrála sázku,“ konstatoval a stále se na ni díval. To mladší dívku uvádělo do rozpaků.
„Měla bys tam suverénně napochodovat a říct jim, jak jednoduché to bylo.“
„To bych asi měla,“ řekla a zvedla se ze svého místa.
„Díky moc.“ …Snad se ještě potkáme…

Nyní věděla, že se ještě potkali a to né párkrát. A na další z jejich setkání se právě připravovala. Měla odvahu tam jít, vždyť to dokázala, i když ho neznala, ale chtěla přesně vědět, co mu řekne.
„Já vím, že si tu,“ řekl do ticha, aniž by pohnul hlavou. Stále jen zamyšleně seděl na břehu jezera a soustředěně propaloval očima temnotu vody. Vystoupila ze stínů stromů a čekala, co řekne. První slovo bylo na něm, ale pak záhadně přešla iniciativa na ní. Jako kdysi…

…Zase ho viděla na ulici a urychleně měnila směr. Byla tu i s několika přáteli, mimochodem i těmi, kterých se týkala “sázka“.
„Já musím zmizet,“ řekla potichu a zahla do zpustlé postraní uličky.
„Neboj mi tě kryjem,“ zahalekal jeden z nich a i se zbytkem skupinky dál pochodoval po chodníku. Dívka si ulehčeně oddychla, bylo to už poněkolikáté, co ho za posledních pár dní zahlédla někde ve vesnici. Skoro měla pocit, že ji hledá. Ale to byl přece naprostý nesmysl…Proč by on hledal mě?…Určitě to byla jen hloupá souhra náhod, které jí přidělávaly starosti…Nebo osud. Ne…Nikdy na něco tak hloupého nevěřila, jak by mohlo být někde předurčeno, co se v jejich životě stane? To je přece naprostý nesmysl. Sedla si na dřevěnou krabici nacházející se u, díky bohu, prázdného kontejneru na smíšený odpad. Najednou se uličkou mihl tmavý rozmazaný stín a zastavil se přímo před jejím obyčejem.
„Proč se schováváš?“ zeptal se Uchiha sklánící se nad dívkou.
„No…protože..to,“ bylo to trapný, „ co ti to tady vůbec vykládám,“ získala ztracenou rovnováhu a pustila se do něj.
„A vůbec narušuješ mi osobní prostor,“ dodala rychle a odtlačila jeho obličej do bezpečné vzdálenosti. Bylo to zvláštní…Při jejich prvním setkání z ní vyzařovala úcta a respekt, nyní už ani jedno. Byla jedním z mála lidí, kteří mu řeknou pravdu do očí, ať už bude jakákoli...

…Přisedla si k němu na okraj jezera. To bylo zahalené do líného oparu ranní mlhy. Voda v něm se zdála být třpytivá, jak se od ní odrážely první parsky vycházejícího slunce.
„Jsem tu znovu,“ řekla a porušila pradávnou tradici jeho prvního slova. Chtěla jistě mluvit o něčem důležitém, když promluvila dříve než on. Sundal si masku a pokusil se ji políbit, ale ona uhnula. Nebylo to poprvé, co mu nedovolila něco víc…

…Šel ulicemi vesnice, předat Hokagemu nějaké spisy ohledně jeho jednotky. Nebyly zas tak důležité, ale protože musel ještě něco udělat, pospíchal. Když v tom ji spatřil na ulici se skupinkou přátel. Při nejbližší příležitosti zabočila do vedlejší uličky. Nechápal, proč by tam měla chodit…Ještě by se jí mohlo něco stát…Při té myšlence se přeřítil přes ulici a zastavil se až u ní. Seděla na dřevěné bedně, schovávala se.
„Proč se schováváš?“
„No…protože...to, co ti to tady vůbec vykládám. A vůbec narušuješ mi osobní prostor,“ řekla a odtlačila jeho obličej dál. Už nebyla vyplašená ani postrašená. Sebejistě vstala a on následoval jejího příkladu. Chtěla odejít, ale on jí chytil zápěstí a držel je jednou rukou u zdi…Co to sakra dělá?... ptala se sama sebe a pohlédla mu do očí. Zračilo se v nich odhodlání a určitá touha. Chytil jí obličej a políbil ji. Nechala se a tak rukou sklouznul z jejích zápěstí kolem krku. Jenže to neměl dělat, protože ona ho od sebe odstrčila. Když si nedal říct, použila chakru. Normálního nepřipraveného ninju by tak odhodila na druhý konec vesnice, ale on jen zavrávoral. Než se stačil vzpamatovat, utekla mu, vždycky byla rychlá…

…Mezi nimi pár minut panovalo ticho. Těžce doléhalo k jejich uším, až se jeho nekonečnost rozhodla ukončit ona: „Vzpomínáš, jak jsem vyváděla, když mě přijali do jednotky?“…

…Byly to už tři roky, co se viděli naposledy a jí to nijak nevadilo. Hodně zesílila, zlepšila své schopnosti. Byla nejlepší z jejich generace s Uchihou se sice rovnat nemohla, ale právě teď mířila na kobereček k Hokagemu, což ji ani trochu netěšilo. Docela jí zajímalo, co po ní chce. Stoupala po točitých schodech a přemýšlela nad tím, proč tu s ní není i zbytek týmu? Ne, nechápala to. Vystoupala poslední schod a zamířila do kratší chodby s neuvěřitelně mizerným osvětlením. Postavila se před dřevěné dveře a zatáhla za kliku. Ani chvíli se nerozmýšlela, prostě vešla dovnitř. V místnosti byl samozřejmě První hokage, pak dva členové klanu Hyuuga, které neznala a nakonec někdo matně připomínající muže, který kdysi udělal něco, s čím se do teď nesmířila.
„Jsem tu,“ řekla a postavila se před stůl Hokageho.
„Víš proč?“
„Dosud jsem kupodivu nebyla s touhle informací seznámena,“ řekla provokativně, na důkaz, že se jich nebojí.
„Jsi tu proto, aby ses stala jedním za základních kamenů vojenské policie,“ oznámil jí chladně a ona vyvalila oči.
„Já?? Vojenská policie?? Blbost. Vždyť ani nepatřím do těch vašich exkluzivních klanů, jako tihle tři,“ namítl a ukázala na Hyuugy a Uchihu.
„Měla by to pro tebe být pocta, navíc budeš pracovat pod samotným Uchi…“
„Já to jméno znám. Už jsem měla tu čest,“ řekla protivným tónem a propalovala Uchihu vražedným pohledem. První jejich oční duel pobaveně pozoroval, určitě se museli potkat při zvláštní příležitosti. Ostatně setkání dvou z pěti nejlepších ninjů vesnice je vždycky zvláštní událost.
„Pokud je ten váš hloupý nápad jediné, co jste mi chtěli sdělit, odcházím.“ Rychle se otočila a zamířila ke stejným dveřím, jakými přišla. S hlasitou ranou zabouchla a místnost se zahalila do ticha.
„Ty ji znáš?“ ptal se První a tázavě se zahleděl na Uchihu
„Trochu,“ odpověděl a hnal se k otevřenému oknu, „Ona musí patřit k nám, je nejlepší.“ Vyskočil na parapet a skočil před budovu. Dopadl na zem, zrovna když se hnala ze dveří…Je vážně rychlá…problesklo mu hlavou a zadíval se na ni. Nevšimla si ho a tak si cestu naplánovala přímo vedle něj, prosvištěla mezi pouličními prodavači na náměstí a všimla si ho. Okamžitě se zastavila. Přeměřila ho pohledem, přesně věděla, jak se mohl tak rychle dostat ven…Nejrychlejší cesta je přece oknem…Kývla na něj hlavou, tohle byl závod, ten rychlejší vyhrává. A když dokáže porazit toho slavného Uchihu, nebude muset jít k té jejich stupidní policii. I on její nápad pochopil, stačilo jen, aby mu naznačila, že začali. A pak se náhle rozeběhla. Probíhala si to uličkami Konohy, tehdy jen docela malé vesnice, a kličkovala mezi lidmi na nich. Pak použila víc chakri než na předchozí kroky a elegantním saltem se vyhoupla na střechy domů. Přeskakovala uličky pod sebou a pozorovala rušný život ve vesnici, ale přitom do svého výkonu dávala vše. Byla tak vycvičená, běžet naprosto koncentrovaně a při tom dokonale sledovat děj kolem sebe. On to uměl taky, jenže se zaměřil pouze na ni. Doháněl ji, byl rychlejší, otázka je v tom, jestli neudělal chybu.

Věděla, že to dokáže. Seděla na dřevěné krabici v zapadlé uličce a místo ní se vesnicí proháněla pouze stínová kopie, klon, který k tomuto účelu vytvořila. Nemyslela si, že to bude tak jednoduché. Možná, že jeho síly přecenila.
„Věděl jsem, že půjdeš sem.“ Nebo podcenila. Jistě, uvědomila si to až teď, místo jejich druhého setkání.
„Chytil si mě,“ tušila, co to znamená, vždyť ta nevyřčená pravidla určila sama, „Takže ano, přidám se k vám.“
„To je dobře.“
„Leda tak pro mě, protože a pochopíš, jaká jsem, budeš se mě chtít zbavit.“…

…To byl jejich první souboj, tentokrát o rychlosti a on byl rychlejší. Ale v jejich společném životě někdy vyhrávala i ona…

…Nová mise, ani den odpočinku a zase je tu další. Že ona se k tomu nechala překecat. Běželi už dlouho, udržovali stále stejné, svižné tempo. Celou skupinu vedl Uchiha za ní oni dva Hyuugové, Isari a Moku, nepříliš zajímavý lidé a uprostřed jejich přísně dodržované sestavy dělala rozruch ona. Nikdy moc neuměla poslouchat příkazy a dodržovat pravidla. Ale ostatní museli uznat, že je z jejich skupiny druhá nejlepší a kdyby někdy poměřila své síly s jejich velitelem, byl by to zajímavý souboj. Všichni by sázeli na jeho vítězství, ale bůh ví, kdo by nakonec vyhrál, uměla být velice nepředvídatelná. Náhle dostali signál k zastavení. Poslední odraz, salto a ladně dopadla na zem, předváděla se, jako vždy, i když nikdy nikoho moc neohromila. Jenže kdyby to přestala dělat, mysleli by si, že se jí něco stalo. Jejich mise za sebou skrývala důležitý cíl; měli odvést pozornost od jednotky ninjů, která musí ukrást jeden z velmi důležitých dokumentů. Jejich práce byla jednoznačná: Způsobit v Mlžné rozruch. Nyní stáli na místě a čekali na velitelův signál, ona se krčila u několika prorostlých keřů, takže skoro nic neviděla, musela se spolehnout na své ostatní smysly a instinkt ninji. Zavřela oči a zaposlouchala se do zvuků přírody. Vítr šustil listy všech stromů okolo a to jí moc nepomáhalo, ale pak uslyšela jak kunai rozráží vzduch a s klidnou myslí mu právě včas uhnula. Významně se podívala na Uchihu, ten pochopil: Jsou tu. Bojovými signály byl schopen beze slov určit, co mají ostatní dělat, a dokonce jí i naznačit, že nemá jet na vlastní pěst, jako to už jednou udělala. Obrátila oči v sloup, nesnášela povely, zvláště pak ty od něho. Zmizela, naprosto nečekaně a s největší rychlostí jakou, kdy viděl.
„Sharingan,“ aktivoval svou schopnost. Zvláštní, likvidovala je tak rychle, že ji skoro, a to i se sharinganem, nestačil sledovat…První mrtví…Druhý…Třetí…Čtvrtý…
„Hotovo,“ objevila se před ním…Ne, ještě jeden…věděl to, měl v tom naprostou jistotu, byl tu poslední.
„Ne,“ řekl a pokusil se ji strhnout k zemi, ale před zraněním zachránil jen kus dřeva. Henge. To už měl poslední útočník u krku kunai a ona se usmívala.
„Nepodcenil si mě snad,“ provokovala, „Chtěla jsem ho živého. Mimochodem, hezkej úlovek.“ Poukázala na kus dřeva…

…Tehdy to byl jejich druhý boj, tentokrát o důstojnosti a vtom zvítězila zase ona, dokázala mu, že si na její schopnosti má dávat hodně velký pozor. Koneckonců byla jedna z mála těch, kteří nad ním dokázali kdy vyhrát, ať už v čemkoli. Podívala se na jeho obličej, byl bez výrazu. Vždycky, když s ním měla nepříjemný rozhovor, tvářil se takhle…

…„Můžu snad za to, že to nezvládli?“
„Kdyby ses řídila podle plánu, nemuseli by teď ležet v nemocnici,“ argumentoval naprosto klidně…Měl by být alespoň trochu naštvaný. Popravdě; provedla něco, co rozhodně dělat neměla. Neuposlechla jeho rozkazy… Kdyby povraždila nepřátele ještě před tím, než se stačili pohnout, bylo by to v pořádku, na to už si po měsíci služby s ní docela zvyknul. Horší bylo, když zaútočila na o trochu silnější protivníky, což udělala právě při téhle misi a slabší polovina jejich týmu na to dojela.
„Kdyby sem se řídila pravidly, nejsem tam, kdy teď. Můj potenciál vznik díky nedodržování předpisů.“
„A kolikrát jsi měla v rukou lidské životy?“ zeptal se a vstal za své židle. Nacházeli se v jeho kanceláři umístěné v budově Hokageho. Nikdy předtím tady nebyla, ale nic z interiéru ji neuchvátilo, byla to prostě jen typická kancelář, stůl, židle a dost prostoru pro nedobrovolné návštěvy, jakou byla i ona.
„Dostkrát na to abych věděla, co je to odpovědnost,“ řekla tiše, což samo o sobě ho překvapilo, a přišla k jeho stolu, „Ale prostě sílu všech posuzuju podle té své, navíc ještě jsem je neviděla v boji, alespoň né v pořádném,“ podotkla a praštila do desky stolu, aby dodala svému tvrzení na důrazu.
„Nehraj si se smrtí,“ řekl a přiblížil se k jejímu obličeji tím svým.
„Nehraj si se mnou,“ nenávistně přimhouřila oči a opřela se rukama o stůl, on udělal totéž. Po dobu její služby pod jeho vedením k sobě nikdy nebyly tak blízko. Kupodivu jí to ani nevadilo, tichou oční válku mezi nimi hodlala vyhrát.
Náhle se otevřely dveře do místnosti a to je přinutilo vyhlásit mír. Otočila se na příchozího, byl jím První hokage.
„Je fajn, že sme se tady takhle sešli, mám pro vás misi.“
„Cože? Už zase.“
„Omlouvám se, ale zbytek našeho týmu na to není připraven,“ vyjádřil se k tomu Uchiha a oddálil se od svého stolu.
„To nevadí je pouze pro vás dva.“
„A o co teda de?“ zeptala se drze a pozvedla obočí.
„Půjdete zajmout, v nejhorším případě zabít, jednu z nejnebezpečnějších skupin lovců lidí. Jsou tam dva ninjové, jejichž úroveň se může rovnat té vaší. Je to A-rank,“ osvětlil jim jejich úkol.
„Dostaneme někdy nějakou jinou?“ zeptala se ironicky a otráveně skroutila tvář…

…Tenkrát se s ním hádala docela vytrvale. Ale udělala chyby a nyní si to uvědomovala. Nikdy by to však nepřiznala, nerada prohrávala. Kdo by taky prohrával rád? Rozhodně nikdo s těch, kteří už poznali tu sladkou chuť vítězství, tu chuť, kterou ona tak milovala a dokázala se k ní probojovat. Vzpomínala, konec téhle mise nedopadl přesně podle mích představ…

Vraceli se ze své mise do vesnice. Zlikvidovali celou organizaci lovců lidí až na jednoho ninju, zřejmě nejsilnějšího z nich. Nechali ho upláchnout oba, takže si tichou oční dohodou smluvili, že to není chyba ani jednoho, takže není proč se z toho navzájem obviňovat. Navíc pomohli jedné malé dívence, kterou před pár dny tahle skupina lovců unesla z domova a teď dívka spokojeně spala na jejích zádech. Uchiha se bez větších potíží vyhnul kunaii, který se bez varování vynořil ze stínů lesa…

…Usmála se. Bylo totiž zvláštní, jak se dřív nesnášeli, tedy alespoň jak ona nenáviděla jeho. Nevěděla, jak to cítil on. Nikdy o svých citech moc nemluvil, dříve se jí dokonce zdálo, že žádné nemá, ale ta doba už je pryč. Pak se na něho podívala a vzpomněla si, jak ta bitva vlastně dopadla…

…„Drž se s malou vzadu, já to zvládnu.“ To jí řekl asi tak před dvaceti minutami a ona ho kupodivu poslechla. Teď se dva bojující ninjové vytratili někde v lese a ona se ostražitě rozhlížela, kde asi tak mohou být. Náhle ze strany přeletěl kunai. Rychle strhla dívku stojící opodál na zem. Ucítila, jak se ji do nohy zabodává chladný kov. Do těla jí pronikala slabost, kunai byl zřejmě otrávený. Pak upadla do bezvědomí…

…On si na ten okamžik vzpomněl také, ale ještě lépe si pamatoval na chvíli, kdy ji málem ztratil…

…„Tak jsi mě možná porazil,“ ozval se chraplavým hlasem umírající ninja, „ale na tvou kamarádku čeká dárek.“ Uchiha se rychle sehnul směrem k ninjovi a chytil ho pod krkem.
„Jakej dárek?“
„S ní……Bu-dou dobrý trž-by,“ dávil se, „Nevypa-dá špat-ně.“ To byla jeho poslední slova. Uchiha s mrtvolou vztekle hodil k zemi. Zase se nic nedozvěděl. Velkou rychlostí zamířil zpět na palouk, kde ji nechal čekat. Měl o ni vážně strach…

…Tenkrát to bylo poprvé, co o ni měl strach. Nikdy předtím se o ni nebál, vždy si dokázala poradit ze situací, někdy, pravda, trochu nešikovně, ale nakonec vše dopadlo, jak mělo, mise byla splněna. Ale tentokrát nešlo o misi, šlo o ni, jako o týmovou partnerku, o člověka, o někoho, na kom mu záleželo. Zvláštní strach, spojený s divnými pocity, které neuměl popsat…

…Konečně si prodral cestu mezi stromy, keři a všelijakým jiným porostem v lese. Do očí ho pálily paprsky zapadajícího slunce. Zastínil si tvář před sluncem a konečně uviděl scénu na mýtině. Proti ní stáli dva zamaskovaní muži a ona sama se jen těžko držela na nohou. Bylo vidět, jak je malátná a ospalá. A pak se projevila její odhodlanost a neochota prohrávat: „Já v zajetí žít nebudu.“ Pozvedla kunai, který doposud dřímala v ruce. Jeho hrot si díky její síle proklestil cestu vzduchem a zamířil k jejímu hrdlu. Podle všeho se rozhodla skončit svůj život se ctí.
Ale pak jakoby se na něj podívala a na místě jejího těla se objevil kmen vyvráceného stromu. Přemístila se přímo k němu, k překvapenému Uchihovi. Začala padat na zem…a on jí chytil…

…Tehdy si vážně přála, aby tam přišel. Člověk by si měl vážně dávat pozor na to, co si přeje. Někdy i zdánlivě nicotná přání mohou změnit příběh tvého života. Příběh, který píšeš jen ty a popřípadě lidé, kterým ve svém příběhu věnuješ hlavní roli. A on v jejím příběhu figuroval…

…Probudila se. Otevřela oči a hned na poprvé je nechala otevřené, tak jak byla zvyklá už léta. Posadila se a porozhlédla se kolem sebe. Seděla v lese a vedle ní plápolal oheň. Očima prozkoumala okolí, ale nikoho neviděla. Byla tam sama. Zahleděla se do ohně a na chvíli se zamyslela. Přitom netušila, že o pár metrů výš sedí na stromě on, ten, kterého hledala u ohně pohledem, ten, kterého by měla poslouchat, ale nikdy tak nečinila, ten, který jí nyní ze shora pozoroval a zvláštně se usmíval. Jakoby ho snad i jediný pohled na ni dokázal učinit šťastným. Seskočil dolů.
„Už ses probrala, jak koukám,“ řekl a zamířil k ohni.
„Asi to tak bude.“…Zvláštní, žádné kousavé poznámky, žádné otravné připomínky, tak jako vždycky…
„Kde si byl?“ zeptala se, aby nenastalo trapné ticho.
„Šli jsme s tou malou holkou do jejich vesnice, dovedl jsem ji na cestu. Říkala, že dál už to zvládne sama.“
„Aha,“ řekla a přiložila do ohně.
„Díky,“ špitla potichu a snažila se tvářit jakoby nic. On jí slyšel a překvapeně se na ní podíval. Otočil její obličej ke svému a navzájem si hleděli do očí. Už to nebyla válka, nešlo o boj. Šlo o něco víc. Políbil ji. Byl to jejich první opravdový polibek…

…Tenkrát jí to připadalo jako sen. Jakoby se jí to jen zdálo a nic víc a přitom to byla skutečnost. Ale jsou i špatné sny, takové, o kterých bychom raději nevěděli, jenže ty sny se nám stále zdají…

…S trhnutím se probrala ze spánku.
„Zlý sen?“ zeptal se muž ležící vedle ní.
„Ne,“ řekla, ale oba věděli, že Ano. Schoulila se k němu a zavřela oči. Na víčkách se jí sice stále promítaly obrazy ze snu, ale v jeho blízkosti se cítila v bezpečí, víc v bezpečí než kdekoli jinde s kýmkoli jiným…

…Postavila se, už ji nebavilo vzpomínat.
„Já jsem se vrátila kvůli tobě a ty, ty mi neřekneš jedinou větu, slovo ani hlásku. Jsem zpátky a ty mlčíš. Víš, teď si říkám, že by bylo lepší, kdybych se nevracela, protože ty mi nedáváš jediný důvod, proč bych tu měla být,“ na chvíli se zastavila, protože její myšlenky zahltila jediná vzpomínka. Vzpomínka na okamžik vlastní smrti…

…Šáhla si na břicho. Ucítila horkou, mazlavou krev. Bylo jí jasné, že umírá. Sama, nikde nikdo…To se stává, někteří lidé mají umřít sami. Je mi jen líto, že se nerozloučím. Ani s ním, ani s nikým jiným…Pomalu z ní vyprchával život, slábnul tep, tělo chladlo. Umírala…

…„Umřela jsem a teď žiju. Nepřijde ti to ani trochu zvláštní?“
„Já...,“ snažil se něco říct.
„Buď zticha.“ Ale ona mu nedala příležitost, „Dokážeš si vůbec představit, jaké to je? Máš tam být. Máš být mrtví, už hodně dlouhou dobu.“ Začala dělat pečetě.
„Každý tam na někoho čeká, já čekala na tabe. Ale už jsem pochopila, že ty se tohohle světa jen tak nevzdáš…“ Její jutsu vytvořilo katanu.
„…takže ti k tomu budu muset pomoct,“ řekla a pokusila se ho zabít. Ale on byl rychlejší. Vrazil ji do srdce kunai. Takže smrt je tu podruhé, řekla si, upustila katanu na zem a klesla na kolena.
„Ještě chvíli vydrž,“ řekl a vzal ji do náruče.
„Já počkám,“ vypustila z úst a vydechla naposledy.