Obchodníci 09 - Haku v Písečné

„Opět v Písečné.“ Podíval se Sasori na velký nápis „Vítejte v Písečné.“, jenž byl před vchodem do města.
„Pojďme.“ Přehodila si Sakura kapuci přes hlavu.

„Tady zahni.“ Promluvil po chvíli chůze Sasori. „Měl by tu být malý zapadlý hotel.“
A měl pravdu byl tu. Starý rozpadající se, ale stále nabízel své služby. Dostali pokoj s jednou postelí nic víc v něm ani nebylo.
„Doufám, že naši misi splníme rychle.“ Rozhlížela se Sakura po špinavých stěnách.
„Máme čas do večera. Co takhle vyzkoušet tu postel?“ Sundal si Sasori plášť.

„Jeden pokoj prosím.“ Usmál se Haku na recepční.
„Snad se to po dobu mojí přítomnosti nerozpadne.“ Pomyslel si, když vstoupil do svého pokoje. Špinavý, barva na stěnách už skoro nebyla, všude samý prach, postel bez dvou noh. V tom uslyšel velmi pravidelné skřípání. Nejdřív si myslel, že už se hotel rozpadá, ale pak mu to došlo. Ke skřípání se dostavily i pravidelné rány o stěnu.
„Kdo může to může dělat ve tři odpoledne? Jestli tohle bude i večer jak se tu vyspím?“ Mluvil sám k sobě. K vrzání a skřípání se dostavilo ještě velmi hlasité vzdychání.
„Tak to stačí jdu ven.“ Třísknul s dveřmi.

Haku se procházel po Písečné a přemýšlel jak zabít čas. Nakonec se rozhodl zajít do jednoho z lepších podniků co zde byly.
Tolik růžové a červené snad v životě neviděl. Hned ho rozboleli oči a ta hlasitá hudba co řvala až nebylo slyšet vlastního slova. Procházel kolem místností s automaty, kde sedělo už od pohledu několik trosek tahajících páku. Pokračoval dál do velké haly, kde několik spoře oděných dívek tancovalo kolem tyčí. Haku si sedl k baru vedle jedné blondýnky.
„Dám si džus.“ Odpověděl na dotaz barmana. Blondýnka vedle něho vyprskla smíchy.
„S ledem a brčkem.“ Zavolal ještě za barmanem. To už se blondýna až moc rozesmála.
„Stalo se vám něco?“ Zeptal se Haku slušně.
„Ne, jenom...“ Ukázala na sklenici džusu a zase se rozesmála.
„Chcete taky?“ Přisunul si sklenici blíž k sobě.
„Zvete mě?“ Položila mu ruku na rameno.
„Ne.“ Položil jí taky ruku na rameno. To si ovšem vyhazovači vyložili velmi špatně.
„Skončils mladej.“ Začal mu jeden kroutit ruku. Haku se mu však vymanil ze sevření a jedním pohybem mu zlomil zápěstí. Kolem něho se již seběhlo dalších sedm.
„To by stačilo.“ Zvedla se blondýna od stolu.
„Ale paní Sabaku...“
„Dost, toto je můj host.“ Objala Haka kolem ramen. Skupinka kolem nich se pomalu rozešla.
„Omlouvám se.“ Uklonil se Haku.
„Pojď se posadit.“ Zavedla ho do jednoho z kupátek, kde měli soukromí. Posadilo ho do jednoho z křesel a začala mu masírovat záda. Všude tolik růžové.
„Tvoje reflexy a síla... kde jsi se to naučil?“
„Od svého mistra. Omluvte mne, budu muset jít.“ Snažil se Haku zvednout, ale blondýnka si na něj lehla.
„Kam pak by jsi chodil? To mě tu chceš nechat samotnou?“
„Omlouvám se, ale musím. Mám své úkoly.“
„Úkoly? Asi mi neřekneš jaké, že? „
„Ne.“
„Zdá se mi to, nebo jsi trochu zrudl ve tváři?“ Zasmála se.
„Musím jít.“ Snažil se zvednout.
„Copak? Jsi v rozpacích? Taková pěkná tvářička.“ Hladila ho po tváři.
„Prosím, slezte ze mě.“
„Copak, copak? To je poprvé co jsi takhle s ženou?“ Začala si rozepínat blůzku.
„Tak dost.“ chytnul jí do náručí a zvedl se s ní.
„Říkal jsem vám, že prachy mám!“ Zařval někdo přede dveřmi.
„Nestrkejte do mě.“ Vrazil k nim do kupé.
„Zase děláš problémy Arashi?“ Podívala se na mladíka Temari.
„Že ruším Temari koukám, že máš práci.“
„Arashi?“ Zamumlal Haku. „Musím jít. Omlouvám se Temari.“ Položil jí do křesla a odešel.
„Ještě se uvidíme.“ Zamávala.

„No konečně, že jdeš.“ Usrkl Arashi trochu saké. Konečně mu na pokoj přišla dívka, kterou si objednal. Začala kolem něho tancovat. Arashi byl tak zaujat jejím tělem, že si ani nevšiml, že mu něco hodila do pití.
„Nemáš žízeň?“ Podala mu skleničku. Arashi jí bez řečí vyprázdnil. Po chvíli se mu začala točit hlava a dívka odešla. Uviděl přicházet někoho dalšího. Muže s jizvou přes celý obličej.
„Kdo jste?“ Snažil se zvednout ruku.
„To tě nemusí zajímat.“ Vyndal muž injekční stříkačku, kterou mu vrazil do krku.
„Tak a teď mi něco povíš.“ Posadil se proti muž němu.

Po několika minutách.

„Za pár minut účinky drogy zmizí a vy si nic nebudete pamatovat. Budete mít pěkné okno.“ Zasmál se zjizvený muž.

„Kde je tak dlouho?“ Vztekala se Sakura.
„Klid, jenom ho něco zdrželo měl by dorazit.“ Uklidňoval jí Sasori.
„Támhle někdo jde.“ Seskočila Sakura z římsy na které seděla.
„Jsem zde na přání Zabuzy. Jsem Haku. Mám pro vás nějaké informace.“
„To není Arashi.“
„Hmm, jsou dva. Sakuru znám z dřívějška, kdyby byla sama troufl bych si na ní, ale nevím co je zač ten chlap.“ Přemýšlel Haku.
„Už jste zjistili hlavní sídlo Orochimaru?“ Zeptal se Sasori.
„Zatím nás ubytovávají v jednom z vedlejších úkrytů, ale hlavní velitelství bude jistě nedaleko. Mám také pro vás dokumenty o všech jeho lidech.“ Podal jim zalepenou obálku.
„Támhle.“ Ukázala Sakura. Arashi se kolíbal ze strany na stranu hledající nějakou oporu před spadnutím.
„Jde jako opilý.“
„Tím lépe Haku.“
Sakura vyrazila proti blížícímu se Arashimu. Chytla ho za hlavu a podívala se mu na zorničky.
„Je pěkně sjetej.“ Odhrnula mu zápěstí a poté se podívala na jeho krk.
„Tohle se mi nelíbí. Někdo si s ním pohrál ještě před námi.“
„k***a.“ Zaklel Sasori. „Zjisti co všechno ví. Pak ho zabij.“
„Ten co mu to udělal je pěkně zkušený. Moc nám toho neřekne.“
Sasori přešel k Arashimu a něco mu zašeptal do ucha. Haku vůbec neslyšel co, ale pak se to stalo.
„Jste všichni obklíčeni nemáte šanci na útěk.“ Zařval někdo nad nimi.
„k***a!“ Zaklel Sasori.
„Moje šance jak se jich zbavit?“ Zbystřil Haku smysli.

„Ty parchante.“ Díval se Sai na zbytky těla. „Dostanu tě.“ Zvedl se a zaťal pěsti.
Prošel kolem těla a všímal si všech detailů. Po chvíli se sklonil nad rukou.
„Tohle je ta chyba na kterou jsem čekal.“ Vytáhl z ruky kus nitě.
„Dejte to do laborky.“ Podal malý igelitový pytlík s kouskem nitě Kamizukimu.
„Pokud se nemýlím ošetřoval jí tuhle ránu, ale proč? Někdo jí vyrval kus masa z ruky a potom zase zašil, aby neumřela na vykrvácení. Nebyl tam sám. Náš vrah pracuje ještě s někým a tahle oběť ho musela něčím naštvat nikdy nebyl tak brutální. Ještě něco... ta vůně.“ Začichal nad tělem. „Něco takového jsem ještě nikdy necítil je to hodně štiplavé.“ Po chvíli se zvednul a dal pokyn ostatním, aby tělo odklidili.

Hidan ležel s Tayuyou u sebe v pokoji, která mu spokojeně dřímala na hrudi. Přemýšlel o tom co udělal a proč to udělal.
„Myslel jsem si, že už nemám žádné emoce ani city. Moje náboženství mě jich dokonale zbavilo, ale to co cítím k téhle ženě není touha zabít. Nejsem už ta necitlivá stvůra, nebo jsem jí pořád a dávám jí jenom falešné naděje? Či jsem změnil? Nebo se moje touha po zabíjení zase vrátí a zabiju jí? City... cítím k ní snad nějakou náklonnost? Láska? Ne, nic takového není, aspoň už ne pro mě, ale přesto něco mě k ní táhne. Cítí to samé jako já, nebo to dělá jenom proto, aby přežila? Ne, tohle se nedá předstírat. Co s ní, ale bude? Určitě nebude chtít být vězněna. Musím jí dostat ven, aby si toho nevšimli, ale Kakuzo už jí viděl. Pro peníze udělá všechno a já jich mám dost nikdy jsem je nepotřeboval. Přece jenom...“ Pohladil jí po vlasech „Tohle je lepší pocit než zabíjení.“

„Hidane?“ Zabouchal Kakuzo na dveře. „Hidane? Jsi tam?“
„Šmarjá.“ Opatrně položil Tayuyu na druhou stranu postele, aby mohl vstát.
„Co chceš?“ Zavřel za sebou rychle dveře.
„Ta holka.“
„Kolik chceš za to, že jsi jí neviděl?“
Kakuzo se zamyslel. „Je to člen Orochimarovo skupiny. Musíš jí zabít.“
„Orochimarovo?“ Hidan byl touto zprávou velmi rozhozen. „Zabít jí?“
„Jestli ti to dělá problému udělám to za tebe.“ Naznačil Kakuzo krok kupředu.
„Ne, já to zvládnu.“ Zastavil ho pohybem ruky.
Vešel zpátky do pokoje a zamkl. Vytáhl svojí kosu zaraženou ve dveřích a pomalu přistoupil k ležící Tayuye, která se právě vzbudila.
„Dobré ráno.“ usmála se.