Obchodníci 07 - Ti druzí

„Kde to jsem?“ Začal Kiba přicházet k vědomí. Snažil se vzpomenout co se s ním stalo.
„Šel jsem si pro věci a někdo mě přepadnul. Potom mi někdo přišel na pomoc a odvedl mě k Hinatě, a pak jsem s sebou praštil o zem.
„Ta vůně.“ Začal vnímat i ostatními smysly. „Čisté, svěží, sterilizované. To musím být.“ Pomalu otevřel oči. Chvíli trvalo než se rozkoukal a zvykl si na ostré světlo slunce, jenž dopadalo přes okno na jeho postel.
„Nemocnice. Už zase!“ Pomyslel si a opět zavřel oči.
„Akamaru!“ Zachraptěl. Pokusil se zvednout, ale nešlo to. Bolest byla příliš silná.
„Mňaf.“ Pozdravil ho jeho čtyřnohý přítel, který ležel pod postelí. Teď už byl však na ní a lízal svému páníčkovi obličej.
„Klid, Akamaru.“ Zvedla psa Hinata, která seděla vedle postele už několik hodin.
„Jak jsi přišel domů omdlel si. Musela jsem zavolat doktora.“ Potvrdila mu jeho myšlenky. „No, měl by jsi se ještě prospat.“ Políbila ho na rty. „Zítra přijdu zase. Dneska mám ještě práci. Jsem ráda, že ti nic není.“ Zase polibek a odchod.

Večer se Kiba opět probudil celý propocený, ale to ho ani tak moc nepřekvapilo jako to, že se nad jeho postelí tyčila osoba v masce.
„Mám pro vás úkol pane Inuzuko.“
„Cože?“ Zeptal se ospale.
„Je to rozkaz od vlády. Je to vaše povinnost.“
„Blbý sny.“
„Chceme po vás, aby jste vypátral všechny dostupné informace o muži jménem Orochimaru. Zde vám předávám některá fakta.“ Vložil mu obálku do šuplíku, který byl u postele. „Jste nejlepší ve svém oboru. Doufám, že nás nezklamete.“
„Polib mi. S tímhle jsem skončil.“
„Dovoluji si vás upozornit, že jestli neuděláte to oč vás žádám.“ Na chvíli se odmlčel. „Vaše přítelkyně je vám určitě drahá. Určitě by jste nebyl rád, kdyby se jí něco stalo.“
„Teď to chce říct něco na jeho uzemnění.“ Pomyslel si Kiba.
„b******te!“ Nakonec ze sebe dostal.
„Máte na to dva týdny. Najdu si vás.“ Kiba si ani nevšiml, kdy zmizel, ale přikládal to jeho rozespalosti. Po chvíli si myslel, že se mu to jenom zdálo.

Těsně nad ránem ho něco opět vzbudilo.
„Říkám vám, že jsem v pořádku. Je to jenom trocha krve a boule na hlavě.“
„Někdo vám málem prořízl krční tepnu a bůh ví čím vás praštil do té hlavy. Lehnout!“ Zařvala sestra.
„Babo jedna.“
Kiba jenom zamručel a otočil se na bok.
„Hej, ty nespíš? Asi jsem tě vzbudil omlouvám se.“
„To je dobrý.“
„Jmenuji se Rock Lee!“ Představil se nový pacient.
„Inuzuka Kiba a teď bych chtěl spát.“
„Jedni vagabundi otravovali moc pěknou slečnu na baru tak jsem se jí zastal. Nevěděl jsem, že mají kamarády a je jich tam patnáct, kdybych to věděl zvolil bych jinou taktiku, ale i tak jsem většinu dostal.“
„Chci spát.“
„Jasný.“
Kiba už si myslel, že konečně bude klid, ale mýlil se.
„Proč jsi tady ty?“
„Kvůli finančním nesrovnalostem.“
„Kolik jich bylo?“ Zasmál se Lee.
„Dva.“
„V tom případě ti dám svoje telefonní číslo..“
„Na rande s tebou nejdu.“
„Kdyby tě zase otravovali stačí zavolat já si to s nimi už vyřídím.“
„Jdi už spát.“
„Dobře, nechám tě.“
„A slyšel jsi tenhle vtip?“
„SESTŘI!!!“ Zařval Kiba.

„Kvůli tomu jsem se k ní vrátil. Přestal jsem to dělat, abych mohl být s ní a oni si teďka přijdou a chtějí po mě, abych to zase dělal. Jestli na to přijde bude definitivní konec, ale jestli to neudělám tak jí...“ Kiba radši ani nechtěl pomyslet co by se pak mohlo stát.
„Můžu to říct jejímu bratrovi, ale ten nespadá pod Anbu jako ten co tu byl včera, i když je svými schopnostmi daleko převyšuje, jich je víc. Bude to tvrdý.“
„Co je s tebou? Vypadáš nějak zamyšleně.“ Začal zvídat Lee. „Zařídil jsem, aby nás pustili ve stejný den. Sice tu budu o něco déle, ale mě to nevadí.“
„Bože proč?“ Převalil se Kiba na posteli a snažil se usnout.

„Jak to bude vypadat, když mě někdo uvidí motat se kolem opuštěného skladiště.“ Bědovala Ino. Procházela velkým areálem, který byl už několik let opuštěný. Rozbitá okna, povalující se trubky, většina cenných věcí už dávno byla z budov rozkradená.

Ino vstoupila do nejvyšší budovy, jenž stála ve prostřed a zamířila si to k výtahu. Dveře se se skřípotem pomalu otevřeli.
„Jdeš pozdě.“ Přivítal ji Iruka.
„Jsou tam už všichni?“
„Ano.“ Výtah se pomalu rozjel směrem do nejnižšího patra.
Ve spoře osvětlené místnosti se bavilo několik lidí. Někteří seděli u velkého stolu a jiní stáli opodál ve stínu.
„Tak tedy.“ Promluvil muž v čele stolu. „Už jsme tu všichni. Doufal jsem, že již nikdy nebude třeba nás svolávat, ale situace si to žádá. Než pokročíme dále chtěl bych..."
V tom se výtah znovu rozřinčel.
„Měli by jsme tu být všichni, ne?“ Zeptalo se několik zúčastněných. Zrak všech v místnosti se upíral na dveře výtahu, které se otevřeli.
„To mě odepisujete nějak rychle.“ Vydechl Shikamaru obláček kouře, jenž se líně vznášel kolem blikající žárovky. Pomalu přešel místností a usedl vedle své ženy, kterou políbil.
„Jdeš pozdě.“
„Ale za ty jejich obličeje to stálo, ne? Namikaze? Nebo Yondaime?“ Usmál se Shikamaru.
„Pro tebe pan Namikaze.“ Než stačil kdokoli něco opět říct zvedl ruku, aby si sjednal klid a po chvíli pokračoval.
„Zločinecká organizace Akatsuki nám začíná dělat problémy. Zdají se být silnější než my. Dále je tu skupina Orochimara ke které se nejspíše přidal i Zabuza a k tomu všemu tu máme spojenectví Kakashiho a Kankura z Písečné. Teď do hry, ale budeme zasahovat i my. Tsunade se podle všeho nechala uplatit a zaměří své síly na Orochimara a my se tedy zaměříme na Akatsuki. Zjistíme všechno o jejich členech a poté je budeme likvidovat jednoho po druhém dřív než to udělají oni nám. Před sebou vidíte obálky, kde máte každý napsaný co od vás požaduji.“ Všichni se koukli na malou obálku která před nimi ležela. „Tobě jí Shikamaru ještě pošlu. To je asi vše co jsem vám chtěl sdělit. Nějaké dotazy?“
„V Akatsuki je i můj bratr. Nechci, aby se mu něco stalo.“ Zvedl ruku Sasuke.
„Tvůj případ je velmi delikátní Sasuke. Dal jsem ti jiný úkol nechci riskovat co by se mohlo stát při setkání tebe a tvého bratra.“
„Ale...“
„Ne, už jsem řekl. Budeš dávat pozor na Naruta.“ Sasuke jenom sklopil hlavu a vypustil několik kleteb.
„Mám to chápat tak...“ Zastrčil Ibiki papír zpět do obálky. „Že mám v Písečné najít a vyslechnout Orochimarovo člověka?“
„Ví toho hodně o Akatsuki, ano.“ Přikývl Namikaze
„Využiji všechny své schopnosti.“ Uklonil se Ibiki.
„Dobrá, jestli je to vše můžete jít.“

Deidara pomalu usínal u televize, když v tom celou budovou projel výkřik až krev tuhla v žilách. Rozhlédl se po tmavé místnosti s několika gauči, křesli, malým stolem, kde hrával s Itachim o sobotách šachy, ale nikdo tam s ním nebyl. Měl tu být sám jenom s Hidanem, Blue a Zetsu. Řev se znovu ozval tentokrát ještě pronikavěji než poprvé. Vydal se po směru odkud řev přicházel. Bylo to jasně ze sklepení, kde bylo několik kilometrů chodeb. Pokračoval dál tmavou chodbou, jenž byla osvětlena několika málo blikajícími žárovkami. Teď ten vřískot uslyšel lépe než kdykoliv před tím. Bylo jasné, že se jedná oženu, která velmi trpí. Deidara se rozběhl dopředu už věděl o co jde. Dveře na konci chodby nebyly zavřené jak bývalo zvykem. Pomalu vstoupil dovnitř. Při vstupu si hned všimnul spousty krve všude kolem sebe dokonce i na stropě. Všude se povalovaly velké kusy zakrvácené kůže. Hidan to tentokrát nechtěl udělat rychle. Chtěl to udělat velice pomalu a bolestivě. Deidara se s odporem koukl na stůl. Už to nebyla ta žena, kterou viděl, když jí Hidan přinesl. Zvedl se mu žaludek nad tím co viděl. Hidan, celý od krve, si ho konečně všiml.
„Deidaro.“ Pozdravil ho. Tvář celou od krve.
„Je mi h***o po tom co máš za úchylky, ale nechci, aby to obtěžovalo i mě. Tak buď příště tak laskavý a zavři ty zkurvený dveře.“ Začal přehnaně gestikulovat rukama.
V tom ho někdo chytil za ruku. Deidara se podíval jak se ho drží zkrvavená ruka Ayame.
„Pomozte mi, prosím.“ Vynaložila hodně zbývajících sil, aby tohle mohla udělat. Deidara se na ní jenom zhnuseně podíval a vytrhl se jí ze sevření.
„Teď, abych se šel převléct.“
„Měj se Deidaro.“ Zazubil se Hidan.
Deidara zaklapl dveře ve chvíli, kdy začala Ayame opět řvát bolestí.

Pein se procházel v parku svého soukromého sídla, když v tom mu začal zvonit mobil. Neměl rád, když mu lidé volají na jeho soukromí telefon. Moc často se to nestávalo a když už tak to většinou přinášelo jenom samé problémy. Jenom doufal, že to bude jeho žena. Doufal marně.
„Peine!“ Zavrčel něčí hlas.
„Pane?“
„Doufám, že jde všechno podle plánu!“ Zařval neznámý hlas.
„A-ano, pane.“
„Jestli to vyjde obě organizace padnou. Jestli mě zklameš zabiju tě.“
„Nebojte se pane.“ V tom druhý muž ukončil spojení.

„Parchant jeden. Už je to několik let za tu dobu jsem hodně zesílil a ty jsi naopak lenivěl a nic nedělal. Teď už tě budu moct zabít.“ Mačkal malý mobil a po chvíli ho zasunul zpět do kapsy.