Procitnutí v Kaze no Kuni VIII.

Gaara udělal několik kroků do středu místnoti. Dealer vstal a jediným zručným trhnutím si uvolnil masku. Z pod látky vystoupil bledý obličej s výraznými lícními kostmi a hadíma očima.
„Orochimaru," vyslovil Gaara předpokládanou skutečnost.
Jmenovaný se usmál: „Vždyť jsi to věděl už dávno." Vydal se k zadní stěně, tvořené stejnoměrnými deskami žíhaného mramoru. Do jedné lehce zatlačil a otevřel se tajný vchod. „Až po tobě."
Vstoupili do velké, potemnělé haly. Jako první registroval mramorovou podlahu, po níž hvízdaly gumové podrážky jeho sandálů. Jediným zdrojem světla tu byla nízko zavěšená bronzová lucerna, osvětlující dlouhý poradní stůl. Gaara jej pomalu obešel, uchvácený tím, co na něm spatřil. Kolem stálo deset zasunutých židlí a před pěti z nich ležely Kagovské klobouky - Tsuchikage, Raikage, Mizukage, Hokage... Kazekage. Opatrně jej vzal a otáčel v dlaních - lehký bambusový kosočtverec s hedvábnou výstelkou a znakem větru na přední části.
„Kopie...?"
„Ne. Tyhle jsou pravé."
Vzhlédl. V tom okamžiku někdo rozsvítil velký lustr - masivní kovovou obruč skoro u stropu, nesoucí tolik žárovek, až bez problémů nahradil denní světlo. V něm spatřil místnost v celé své kráse a mohutnosti. Stůl byl mnohem delší a větší, ze světlého dřeva, kde snad schválně nechali vyniknout všechnu sukovitost. I židle byly stejné, s vysokými opěradli a rovnými sedáky. Různobarevný mramor na zdech, tesaný do monumentálních obrazů a znaků. Výjevy z historie ninjutsu, oslavné nápisy a hesla, boje s ocasatými démony. A přímo za ním - u tajných dveří - obrovská studie lidské kostry od pasu nahoru, podivně předkloněná. Smrt v pohybu. Všechna ta monumentální okázalost Gaaru ve stejné chvíli znechutila a zároveň jej vydala napospas úžasu. Tohle bylo celou dobu tady, v Písečné, a nikdo o tom nevěděl.
Křaplavý stařecký hlas, který k němu před chvílí dolehl, bezpochyby náležel starci s hustými vlasy, prokvetlými stříbrem. Díky jasnosti světel byly i z dálky patrné jeho oči, bez bázně hlásající, že je vlastníkem Mangekyou Sharinganu. Seděl bez hnutí v kolečkovém křesle, ve společnosti zvláštního stvoření, o kterém Gaara už dříve slyšel. Z pod typického akatsuki pláště vyčuhovala podivná zelená mucholapka, obklopující jako ochranná mříž hlavu svého majitele. Za ní mohl s nesnázemi spatřit dvě žluté panenky v dvoubarevné tváři, symetricky dělené na černou a bílou, krom temně zelených vlasů. Postavička tak bizarní, až se sem svým zjevem dobře hodila.
Třetím byla osobnost z Yugitiných fotek. Akasuna no Sasori ve vínově rudé tunice, mladý a bez vady, přestože mu muselo být víc jak čtyřicet let. Kdyby stál Gaara blíž, snad by si všiml, jak je jeho tělo zvláštně nehybné a pleť nepřirozeně hladká.
Raději však obrátil pozornost k osobě, s níž se už dříve setkal tváří v tvář. Deva, nebo-li Pein; vyšší muž jasně oranžových vlasů, tvář zbrázděnou kovovými piercingy. Nagatův přímý zmocněnec, o němž se povídal nejden příběh a skutečnou pravdu neznal žádný. Někdo říkal, že jde o důmyslný stroj - loutku, řízenou pomocí telepatických jutsu. Jiný zas, že je to Nagatův vlastní příbuzný, snad dokonce bratr. Vrcholem byla fáma, že jím je Nagato sám.
Gaara sklonil hlavu zpět ke klobouku. Ano, nejspíš originálem skutečně byl. Barva a černý inkoust byly vybledné a nepatrně se loupaly, hedvábí zežloutlo; i tak ale poznával starý styl písma a nefalšovaný odstín syté zeleni. Symbol hlavy vesnice a její svrchovanosti, v rukou Uchihy. Gaara nemohl jinak a usmál se. Zpátky jej odložil bez obřadnosti, lehce a nedbale, zkrátka jako - ... věc.
Starý muž to celé zaujatě sledoval svýma sharinganovýma očima, pohledem zkušeného hodnotitele. Také se pokusil o úsměv, čehož dosáhl jen na půl tváře a jeho povislé vrásky se přitom roztáhly do úzkých škvírek. „Víš, kdo jsme?"
Znova obdařil pohledem všechny přítomné: „Akasuna no Sasori. Nejslavnější loutkař historie už ve svých patnácti, nezvěstný pětadvacet let. Pein, Nagatovy oči, uši a jazyk. A nakonec velitel zvědů Akatsuki, často dokonce pokládán za výmysl - ty jsi Zetsu, ne?"
Stvoření se pobaveně uchechtlo ve vysoké tónině, co se rozlehla halou a vrátila jako nepříjemná ozvěna. Poté se Zetsu opřel lokty o zadní madlo vozíku, ale nezdálo se, že by to starci nějak vadilo. Možná to bylo jeho napjatým čekáním, co řekne Gaara o něm.
„Uchiha Madara. Nejsem si jistý, ale musí vám být už dobře přes sto let. Ovšem, proč ne, když i Akasuna dokázal omládnout." Pomalu se vydal blíž. „Kde je Nii Yugito?"
Zetsu obdařil společnost další várkou svého strašného smíchu. Když utichl, Madara odpověděl: „Ne, kvůli ní jsi nepřišel. Ikdyž chápu důvod, proč si to nalháváš. Napřed se dobře rozmysli nad otázkou, co po nás chceš."
Hodnou chvíli Gaara mlčel. Poprvé si připustil, že je to vlastně pravda. Nii Yugito nebyla důležitá. „Odpověď."
„Odpověď na co?"
„Proč nevyhlásí Písečná válku Listové?"
Nastal okamžik ticha. Zetsuovi začala být jeho pozice nepohodlná - narovnal se a znuděně protáhl.
„Ano. Konečně správné dotazy," usmál se Madara. „Kdysi jsme vyhrávali války. Uchihové, Hyuugové a Senju jako jedna velká rodina. Snili jsme o věčném míru, přátelství a rovnocennosti mezi lidmi, což byl za feudálů jenom bláhový sen. A pak, když jsme dobojovali, sen skončil. Došlo mi, že nejsme víc než oni. Jenom další pomíjivá vláda, kterou jednou někdo svrhne nebo si podmaní. Tak jsem převzal jiný sen. Prvním krokem bylo zničit nejsilnějšího z nás, Senju, a přivlastnit si Ohnivou. Ta se pečlivou izolací měla stát světem sama pro sebe. Poslouchat a důvěřovat jen tomu, co jí řekneme my a naučit se nás milovat. A protože se stokrát opakovaná lež stává pravdou, sen byl zhmotněn. Ale i z něj jsem vyrostl. Ostatní svět stále není schopen pochopit má přání a celou dobu jen podkopával mou snahu. Proto jsem obrátil myšlenku rubem vzhůru - když nemohu uskutečnit své plány v Ohnivé, proč to nezkusit mimo ni? A tak jsem nyní zde, v hlavním městě jejího úhlavního nepřítele, v ohnisku svobody a demokracie. Nyní jsem rovněž v Kamenné a v Oblačné. Pomalu kráčím směrem do Mlžné, ruku v ruce s novou Mizukage. A rád bych byl i v Konoze, jenže k tomu mi chybí jedna podstatná věc..."
„Kazekage," doplnil Gaara chybějící slovo.
„Správný Kazekage!" opravil Madara. „Člověk, který by mé plány chápal a byl ochotný spolupracovat. Přesně to, čím tvůj otec ani zdaleka není. Právě proto potřebuje Písečná nového vůdce. Někoho silného a schopného, kdo se vrátí z války jako vítěz a povede celou zemi k lepším zítřkům. Nakonec i nový Hokage tu usedne s námi a mír tak bude navždy zaručen. Existuje snad lepší budoucnost?"
Neexistuje, odpověděl Shukaku v Gaarově mysli.
„A ostatní země?"
„Bez velkých Skrytých vesnic jsou to jen nedůležité satelity. Stačí pár dobře ovladatelných lidí, aby se svět spravedlivě rozdělil mezi pět Kagů."
Gaara si unaveně povzdechl: „Jde vám o můj názor? Připomíná to hloupou konspirační teorii..."
Teorii Yaskushiho Kabuta, dodal Shukaku.
Zetsu se jeho slovům zasmál jako dobrému vtipu.
I Madara vypadal pobaveně: „Samozřejmě. Sami je tvoříme. Čím víc teorií bude, tím méně lidí budou zajímat, tím méně v nich bude někdo vůbec hledat pravdu, tím dřív upadnou v zapomnění. V Konoze jsme lidi nutili věřit všemu, ale zasévat nedůvěru je ve skutečnosti mnohem snazší." Pohledem obsáhl celou místnost. „Rozhlédni se kolem Gaaro. Dobře si prohlédni ilustrace lidského pachtění. Nechali jsme je zhotovit, abychom přesně věděli, co všechno je potřeba vymazat z historie. Všichni ti slaboši, grázlové, lháři, násilníci. I člověk, o němž bys řekl, že je ztělesněním dobra, se vlivem okolností změní na neohleduplnou, sobeckou bestii. Někdo dříve, někdo později, ale nakonec jsou v tom všichni. Právě to je našim cílem. Svět bez podobných nedokonalostí - démonů, jak by řekla tvá podřízená Matsuri. Ano, vím o ní. Vlastně, mám její lidi velmi rád. Jsou smířeni se smrtí a nedělají kolem toho takový rámus."
Při jeho řeči stál Gaara čelem ke stěně a prohlížel si všechny výjevy. Konečně našel Jednoocasého, v naturalisticky odporném provedení. Jenomže žádná kresba na světě nedokázala zachytit tón jeho hlasu, mrazivost doteku ani hrůzu, když drtil Mikoshino tělo jeho vlastníma rukama.
„Jak?" zeptal se, oči odvážně upřené na nejstaršího Uchihu. „Jak chcete vymazat zlo? Démon se nedá ovládnout! Ani lidská nenávist, závist nebo vztek -..."
„Ale ano, dá. Přesně jako ty ovládáš svého Shukaku. Nemůžeme zabránit démonům, aby zabíjeli. Můžeme ale ovlivnit kdy a koho. Válka je dokonalá zbraň - každou, co jsme vedli, se svět zbavil slabých a uvolnil místo silným. Válka utužuje, bere zábrany i zbytečné iluze a nastoluje řád. Proto nesmíme čekat, až se Listová sama zhroutí. Je to naše šance na očištění lidstva. A ty, Gaaro, ty nás povedeš."
Mně se to líbí...
Madara si všiml jeho zamyšleného výrazu v unavené tváři, hledící bez hnutí před sebe. Zamračil se: „Právě ty bys měl vědět o pomíjivosti života nejvíc. Přijdeme na svět, trpíme a zemřeme. Je to tak stále a také bude, jen s malými obměnami. My tomu alespoň můžeme dát nějaký řád. Pravidla, která zabrání Shukaku zabíjet další Mikoshi. I můj bratr to pochopil a proto mi poskytl vlastní sharingan, abych dokončil to, co jsme spolu začali."
Má recht a ty to víš.
Gaara neodpovídal. Všiml si člověka, kterého nějak záhadně přehlédl. Stál totiž nalevo od něj, opřený o pestrobarevný mramor, až s ním téměř splýval. Byl to muž zhruba třicetiletý, oblečený v tmavých kalhotách a jednoduché haleně, že by si jej normálně ani nevšiml. Podle černých vlasů a Sharinganu v levém oku muselo jít o dalšího Uchihu. V pravém však chybělo bělmo a mělo jemně fialovou barvu. Rinnegan. Oplácel Gaarovi pohled a mírně se přitom usmíval.
Madaru začínalo mlčení vyvádět z míry. Trochu se ve vozíku naklonil, aby byl blíž. „Nevěříš mi? Tak se pojď podívat. Ukážu ti náš největší trumf a s ním i to, jak dopadá jinchuriki bez démona! Pojď!"
Pokynul Zetsuovi a ten roztlačil vozík k protilehlým dveřím. Ostatní, včetně Gaary, ho následovali.
Netušil, jak dlouho šli. Kráčel po boku neznámého Uchihy a přestože jeden druhému nevěnoval ani pohled, navzájem se sledovali. Cesta vedla chodbou k prostornému výtahu, dolů a pak další chodbou někde hluboko v podzemí, jak Gaarovi prozrazoval tlak. Čím víc se blížili svému cíli, tím víc lidí chodilo kolem, klaněli se Madarovi a pobíhali z místa na místo. Něco se připravovalo.
To něco byla obrovská socha, vzbuzující snad větší hrůzu i údiv než místnost, kde předtím vedli rozhovor. Trůnila ve vyztužené podzemní hale, osvětlená stovkou žárovek, zabudovaných ve stěnách. Za ní se rozpínala temná díra tunelu, o kterém se den předtím zmiňoval Nara. Dopravit ji sem muselo stát ohromnou námahu.
„Gedo Mazo, kacířská socha," promluvil Pein, jdoucí v čele skupiny. „Nechal ji zhotovit první jinchuriki, Poutník šesti cest, když zvažoval svou smrt. Nakonec se rozhodl jinak a sochu ukryl. Našli jsme ji před pěti lety. Od té doby shromažďujeme ocasaté démony, aby se znova spojili v to, čím byli dřív - Juubi."
Normální lidé už zcela zmizeli a místo nich zůstalo přímo u sochy pět postav. Všichni bez výjimky zrzaví, v pláštích akatsuki a velkým množstvím kulatých piercingů. Další Nagatovy sféry.
„Socha vysaje a zapečetí démona, ale společně s ním i hostitelovu duši," pokračoval Madara ve výkladu. „Naši vědci pracují na tom, aby to šlo i jinak, moc jsme ovšem nepokročili. Zatím to ani nebylo třeba..."
Gaara ho skoro neposlouchal: odkudsi vyšla dvojice ochrankářů, vedoucí mezi sebou ochablou ženskou siluetu. Až zblízka bylo jasné, že je to Nii Yugito. Strhanou a neupravenou ji vklekli ke kacířské soše a když byli u něj, na povel zastavili. S námahou zvedla hlavu a ohalila tak kulatý přístoj, připoutaný k hrudi dva palce silnými, koženými řemeny. Podle designu pocházel Skryté Sněžné, která Madarovi už pomohla se spoustou věcí. Gaara předpokládal, že je to pojídač chakry.
„Dárek od našeho přítele z Oblačné. Použili jsme ji jako stopu," vysvětlil Madara a se zájmem zkoumal Gaarovu tvář. „Teď je to tvá vesnice. Jedno slovo a necháme ji naživu."
Netušil, jestli je to pravda. Ale i kdyby ano, nic by neřekl. Stál těsně u ní a snažil se najít jakýkoliv záchvěv pocitů, jenomže uvnitř byla jen podivná prázdnota. Cítil pouze slabý proud smutku z představy, co ji čeká. Madara naznačil ochrankářům, aby pokračovali.
Chvíli na něj jen tak civěla, než jí došlo, že je tohle skutečnost a ne zlý sen. Půvabná tvář se skřivila vztekem a nepopsatelnou bolestí ze zrady. Zavrtěla sebou. „Ty... Ty!"
Přístroj zajiskřil, Nii se zlomila v kolenou a na okamžik utichla. Cestou posbírala dostatek sil, ohlédla se přes rameno a křičela co nejhlasitěji: „Nejsi nic než odpornej parchant! Je to pravda! Zrůdo!"
Nii Yugito neodpouštěla - na to byla příliš temperametní, příliš nezávislá, příliš samostatná a příliš sobecká. Ale to ona nevěděla a Gaara nad tím moc neuvažoval. Podobně na něj křičelo už hodně lidí.
Hodili ji na zem před sochu a šest Peinů složilo pečetě. Za několik vteřin už se Nii vznášela vysoko nad zemí, v blankytně modré, světélkující bublině chakry, co z ní vysávala jejího démona a nešťastnou, hostitelskou duši. Trvalo to neskutečně dlouho, ale za celou dobu se Gaara zachvěl jen jednou. Měl zvláštní vizi - někde daleko, v úplné jiné realitě, se před odpornou sochou vznášel on sám. Vizi, že ten osud byl už od začátku předurčen jemu.