Procitnutí v Kaze no Kuni VII.

Ze Speciálního oddělení v Sídle ministerstva války odnesl Kankurou Gaaru na zádech do Speciálního oddělení v Sídle Kazekageho, kde se dožadoval obnovení kruhu. Místní personál jej samozřejmě odmítl, protože od posledního provedení této techniky uběhl sotva měsíc a neměli příkaz od vesnické rady. Odtud se s ním tedy loutkař rozběhl na Speciální oddělení Písečné nemocnice, kde jej taktéž nepřijali, jelikož nedostali potvrzení od lidí ze Speciálního oddělení Sídla Kazekageho a mít v budově psychicky labilní jinchuriki nebyla zrovna dobrá reklama.
Nakonec skončil Gaara na lůžkovém oddělení popálenin. To bylo tím, že měl Kankurou dřívější známost se sestrou Maki, brunetkou střední postavy, která se na svém patře od rána do večera cvičila v mumifikaci pacientů. Byla to horlivá vlastenka a Gaaru přijala, protože jí Kankurou namluvil, že šlo o boj se záškodnickým-genjutsu-ovládajícím Konožským agentem. Tak sestra Maki přimhouřila obě oči, vyplnila papíry a obvázala Gaarovo zápěstí bílou gázou, protože měl teď popáleninu prvního stupně a chraň ho Okami, jestli se tam bude drbat!

V nemocnici vydržel až do večera. Utekl, zatímco se střídaly směny. Byl si jist, že pro něj přijdou hned ráno a tentokrát budou mít v ruce povolení k vymytí mozku.
V županu a pantoflích se vrátil na ministerstvo. Shinobi dole na recepci ani nenapadlo jej zastavit, jen si později došli pro telefon a ohlásili jeho návrat vyšším postům. Ale tou dobou byl už ve svém pokoji s vyraženými dveřmi a hrabal se v pískem obalené skříni. Jeho červený plášť s vestou zůstaly v nemocnici, měl však ještě značnou zásobu hedvábných košil.

***

Pozdě večer se Baki vracel domů v povznesené náladě. Nedávno se začal scházet s tou tmavou vdovou ze sousedství - byla to negramotná manželka obchodníka s koberci, který se tu jednoho dne zastavil s karavanou, onemocněl a zemřel. Živila se pečením pity a to pekařství, které předtím sídlilo v přízemí, zkrachovalo kvůli ní. Neuměla číst ani psát, přesto spolu za jeden večer vyřešili základní otázky života, vesmíru a vůbec. Její jednoduchá filozofie přítomnosti a samsary mu ukazovala, že nic není tak horké, jak se zdá. Šťastní lidé pouště... Vystoupal po příkrém schodišti a těšil se, až padne do postele a usne lehkým spánem beze snů.
„Baki."
Bývalý instruktor ztratil leknutím rovnováhu a musel se zachytit vchodových dveří. Odtud dobalancoval do kuchyně a rozsvítil světlo. „Gaaro? Kruci, vyděsils mě!"
Gaara seděl na židli u okna a přestože Bakiho neúprosně sledoval, za očima neměl nic než zvláštní, napjaté prázdno. „Pamatuješ, o čem jsme naposled mluvili: Proč nevyhlásí Písečná válku Listové?"
Baki si unaveně povzdechl a podvědomě otočil hlavu k ložnici. „Poslouchej, je pozdě..."
„Ne! Ty poslouchej!" Gaara vyskočil ze židle a donutil jej vycouvat z místnosti. Nebyl z daleka vyšší ani robustnější, přesto vycítil, jak moc se ho Baki obává.
„Gaaro...!"
„To kvůli mně!"
„O čem to mluvíš?"
„Jsem nespolehlivý! I kdybych splnil tisíc misí, nevykoupí to nevinné oběti! A ony budou!"
Pronásledoval ho přes předsíň a pak chodbou až do pracovny. Uskakující Baki byl napjatý a ve střehu. Později Gaara přemýšlel, jestli ho tolik děsil Shukaku, nebo on sám.
„To není pravda. Naučili jsme tě to ovládat," tvrdil neoblomně, zatímco přešli místnost podél stěn a vraceli se zpátky.
„Ovládat? Démon se nedá ovládnout!" vykřikl Gaara, popuzený tím nesmyslným výrokem. „Dělá si co chce, protože může! Jen jste ho potlačili! A ji s ním!"
Zastavili se. Stáli v šeru předsíně, kam jen částečně dopadalo světlo kuchyňské lampy. Baki si možná teprve teď uvědomil, jak Gaarovi poklesla ramena, jak se bolestně hrbí a jak z černě orámovaných očí tečou slzy.
„Proboha..." řekl Baki, nehybně přihlížející Gaarovu citovému výlevu.
Gaara se pomalu sesunul na zem a plakal, jako by se snažil dohnat to, z čeho jej Kankurou dnes ráno vyrušil. Jenže teď to nebylo jen prázdné, prvotní zoufalství. Nyní přemýšlel nad každým fragmentem své cesty do minulosti a nacházel jen tmu. Uběhlo pár tichých minut.
Pak se Baki sklonil a váhavě Gaaru objal: „Byla to nehoda. Byls jen dítě, které dostalo příliš velký úkol..."
Gaara v jeho objetí několikrát zaštkal a povadl. Matka a strýc, to byla nehoda. Milion ubitých dívek a milion rozdrcených ninjů byl způsob, jakým Shukaku oslavoval výročí.
Vstali.
„Byl tu Kankurou?" zeptal se Gaara, upírající pohled do země.
„Ne. Neví, že se stýkáme," odpověděl Baki tiše. „Co hodláš dělat?"
„Dokončit misi."

Následující noc strávil Gaara v tichu Bakiho kuchyně. Stálo ho to čtyři konvice nomádského čaje, šest výletů na záchod a tři sta dvanáct stránek Zápisků o válce Sunské, které sice přečetl slušnou rychlostí, ale nakonec stejně nevěděl, o čem to vlastně bylo. Ráno přišla žena v červeném sárí a naservírovala mu k snídani pitu. Zhltl pár soust a odešel dřív, než se Baki vyhrabal z postele.

***

Krátce po poledni seděl Shikamaru u stolku zahradní restaurace a soustředěně se houpal v rákosové židli, ve snaze zahlédnout zpod slunečníku modrou oblohu a možná nějaký ten mrak. Momentálně tu byl jediným hostem. Společnost mu dělali dva číšníci a pomocný kuchař, kteří postávali u vstupních dveří a sázeli se, kdy spadne. Slunce pražilo, den byl suchý a větrný. Blížila se písečná bouře.
„Dobrý den." Gaara obešel Shikamaruovu židli a usedl naproti.
„Už jste obědval? Dělají skvělou pitu," odpověděl, aniž by změnil pozici.
„Ne, díky. Jak se dostaneme dovnitř?"
„Popravdě, nemám tušení."
„Co informátoři?"
„Nikdo z našich lidí se nedostal ve Fuinzo tak vysoko, aby měl přístup do hlídaných prostor. Ví se jen to, že desáté až třinácté patro sanatoria navštěvují pouze prominenti."
„Jaký je tedy plán?"
Nara se přestal houpat a zadíval se na Gaaru vážným pohledem. „Jste si jistý, že tam něco najdeme?"
Nii Yugito. „Ano."
„Jste ochotný kvůli tomu riskovat?"
Nebo alespoň vodítko, kam ji mohli odvést. „Ano."
Hluboce si povzdechl a opřel lokty o stůl. „To je ale otrava... Nevím, proč vám vůbec pomáhám."
„Děláte to pro Písečnou," konstatoval Gaara.
„Ne. Tahle vesnice o moje služby už dávno nestojí," odvětil Shikamaru, zahleděný přes ulici, a ležérně si otřel pot z bledého čela. Bylo poznat, jak jej Gaara svou horlivostí štve. „Prostě zaútočíme."

Společnost Fuinzo měla dvě na sebe nalepené budovy, rozdělené do tří části: kanceláře, laboratoře a soukromé sanatorium. Přízemí první z nich zabírala jako vždy recepce a dívka za ní musela být dvojčetem té z Loutkařského klubu - stejné bílé mikádo, úsměv i přízvuk.
Shikamaru k ní bez okolků zamířil: „Máme domluvenou schůzku s hlavním účetním. Týká se to finančního daru."
Stačil jediný telefonát a odkázala je k výtahu.
Chytili jeden prázdný, kde podal Shikamaru další instrukce: „Nahoře bude hodně vědců, ale byl bych raději, kdyby si nás všimla ochranka. Ve větších společnostech bývají často navzájem anonymní, dostanou se kamkoliv."
Gaara do teď tiše sledoval rozsvícené tlačítko desátého patra. „A až spustí poplach?"
„Jeden z nás bude muset odlákat pozornost."
Vyměnili si přímé pohledy. Výtah zastavil.
Shikamaru se usmál. „Rozhodne osud."
Vystoupili oba společně a vydali se suveréním krokem skrze dlouhou bílou chodbu, vonící čistotou a osvěžovačem. U dveří na konci se rozsvítilo zelené světlo čtečky a proti nim vyšel vyšel černovlasý muž v laboratorním plášti. Jakmile ho minuli, nechápavě se po nich otočil. V té chvíli jej Shikamaru zasáhl šikovným pěstním úderem.
Gaara zavrtěl hlavou, když jim omráčený vědec dopadl k nohám. „Čekal jsem něco z vašich speciálních jutsu..."
„Ty by mi teď moc nepomohly," odvětil Nara. Rozpustil si vlasy a začal rozepínat vestu. „Svlékněte mu plášť."
Chvíli na to Shikamaru - nyní již pod cizí identitou - vyhlédl na protilehlé rozcestí chodeb a zamával na dvě postavy v tmavých uniformách, u nichž předpokládal, že jsou ochrankáři. „Prosím! Nějací muži bez povolení! Prosím! Tady!"
Ochranka skutečně doběhla - načež zjistila, že je chycena do Shikamaruova stínu.
„Teď," řekl Nara nad složenou pečetí.
„Teď co?" nechápal Gaara.
„Teď je řada na vás, abyste jim jednu vrazil," sykl Shikamaru podrážděně. „To jste ještě nikdy nikoho neomráčil?"
„Ovládám písek. Ne tainjutsu."
„Prostě jim dejte jednu pěstí, není to tak těžké!"
Gaara se váhavě rozmáchl a srazil prvního strážce na podlahu. Vedle zacinkal vypadený zub. Když přistoupil ke druhému, znehybněný muž zbedl a pokusil se uniknout. Gaara jej zasáhl tentokrát do oka. Ochrankář se s úpěním svalil na podlahu.
„To snad není pravda..." Shikamaru zrušil techniku, přiskočil k němu a zbavil nebožáka na příštích pár hodin všeho utrpení. Věnoval Gaarovi chladný pohled: „No?"
„Hmm?"
„Co třeba říct 'omlouvám se'?"
Gaara mlčel.
„Tak jo... Vemte si jeho uniformu, ať se odtud pohneme. Tu nezakrvácenou, mimochodem! Otrava..."

Interiér laboratoří ani jeden z nich neviděl. Byly schované za zamčenými dveřmi, které občas míjeli na holých chodbách, vysvícených do běla ostrým světlem zářivek. Nic se neozývalo, vzduch byl příjemně chladný a jejich matné siluety odrážela naleštěná podlaha. Nebylo vidět ani smítko prachu, dokonce i stěny byly omyvatelné. Už po několika minutách z toho začal být Shikamaru nervózní. Dvakrát spatřili další ochrankáře, mající na starosti jiný sektor patra, ale vyhnuli se jim. Ukazovat se by byl zbytečný risk.
Když se nakonec ocitli u prosklených dveří, spojující laboratoře a sanatorium, bylo to jako vysvobození. Odemkli vědcovou bezpečnostní kartou a ocitli se na takřka totožném místě, akorát tu byly chodby širší a nesly známky lidského pobytu.
„V tomhle křídle by měl být průchod na Nagatovu základnu. Buď je tady, nebo budeme muset o patro výš a hledat dál," sykl Shikamaru. „Víte, kolik je hodin?"
„Nenosím hodinky."
„Tak budete muset počítat. Rozdělíme se, společně budíme moc pozornosti. Já se podívám za dveře, vy máte chodby."
„Gaara. Nemusíte mi vykat."
„Pět minut."
Shikamaru odemkl nejbližší dveře a vstoupil. Gaara pokračoval po chodbách a s každou vteřinou vytvářel imaginární mapu. Několikrát se mu povedlo vstoupit do prázdných ordinací, ale neměl čas prozkoumávat jejich účel. Na pětisté vteřině zahlédl dvojici strážců. Blížili se pomalu za ním a obezřetně jej sledovali. Vydal se zase zpátky a zrychlil. Dvojice to po něm zopakovala. Zvolna přešel do klusu a na místo setkání dosprintoval. Jak se zdálo, Shikamaru měl ten samý problém. Stál na hlavní chodbě u výtahu a hystericky mlátil do tlačítka.
„Jsou hned za mnou!"
„Souhlasím."
Konečně se výtah dostavil a na poslední chvíli zapadli dovnitř.
Gaara podržel tlačítko ZAVŘÍT. „Do kterého?"
„Nebývá poklad v nejvyšším patře?" zasmál se Nara.
„Cože?"
„Ale nic... Nevím. Vlastně jim nic nebrání, aby umístili průchod někde níž. Pravděpodobnost je skoro stejná, větší stupeň bezpečnosti sem mohli dát nakonec jen proto, aby nás zmátli..."
Gaara poslouchal na půl ucha. Zajímalo ho, proč se do výtahů dělá tlačítko ZAVŘÍT - to, označené čárkou uprostřed a k ní směřujícími šipkami. Možná aby si mohli cestující navzájem ujíždět. Musí tu být nějaké vodítko. -74. Strana osmdesát sedm, mínus sedmdesát čtyři, rovná se... Stiskl třináctku.
Shikamaru zvedl obočí. „Proč...?"
„Zaznělo tu něco o pokladu."
„To byla jen metafora."
Gaara pokrčil rameny.
Shikamaru si s odevzdaným povzdechem připravil pečeť. „No, dveřmi odtud stejně neodejdeme."
Výtah zastavil. V široké hale za ním postávalo asi dvacet ochrankářů v tmavých uiformách a s připravenými koženými obušky. Nepoužili je, neboť se po zemi rozlila černá louže Shikamaruova stínu. Vystoupil. Zopakovali po něm každý krok, i nepatrný pohyb hlavy, když se obrátil na Gaaru. „Buď pošlou další, nebo mi dojde chakra, každopádně..."
Gaara přikývl. Prokličkoval mezi živými sochami a rozběhl se k jediným dveřím v okolí. Hmátl po klice, ale to už se sami otevíraly a jakmile byl uvnitř, také se sami zabouchly. Ocitl se v místnosti s jedinou židlí, na níž seděla zahalená postava prodavače. Pod tmavou látkou se mihla dvě světla - dvě oči, které se zadívaly na jeho tvář.
„Rád tě vidím, dono."