Origin: Hidan 1/2

Obloha byla pokrytá cáry olověně šedých mraků, které se na několika místech protrhly a daly tak vykouknout bledé modři poledního nebe. V krajině holých skal a ponurých, jehličnatých lesů se zdála modrá barva skoro nepatřičná, ustrašená, jako by věděla, že tu nemá co dělat a nesměle nakukovala zpoza zamračené opony.
V hloučku asi patnácti dětí, co zrovna vybíhaly do prudkého svahu se zastavil zhruba dvanáctiletý chlapec. Jeho vlasy byly stříbřité, oči temně, zastřeně rudé. Přesto, že vypadal vyčerpaně, jeho obličej prozrazoval energii a jiskru. Dlouze se zadíval na oblohu a spokojeně se zasmál.
,,Věřil bys tomu, brácho?" oslovil kluka, který ho zrovna míjel. ,,Přestalo pršet."
Tázaný se taky zastavil. I jeho vlasy byly bílé, oči červené. Vlasy měl o něco delší, než první. ,,Už dlouho jsem neviděl nebe." přikývnul.
První zabloudil pohledem k dívce, která se k nim teprve blížila. Byla skoro na konci skupiny, sotva pletla nohama a dýchala jako parní lokomotiva. ,,Hej Chiro! Poběž, takhle nestihnem večeři!"
Dovlekla se k nim, předklonila a opřela se rukama o kolena. Dlouhé, černé vlasy jí sklouzly ze zad dolů a napůl tak skryly obličej, v němž dominovaly oči tak ledově modré, že z dálky vypadaly bíle. ,,To se snadno řekne...." zafuněla vyčerpaně. ,,Já už vážně nemůžu. Běháme celý den."
,,To se musí, abychom byli silní. Být to na mě, prodloužím trasu ještě tak o deset kilometrů!"
Pohoršeně se obrátila na druhého z chlapců, toho s delšími vlasy. ,,Kanreji, zacpi svýmu bratrovi pusu, nebo to udělám já. Šutrem." zasyčela.
Kanrei se rozesmál. ,,No tak, Hidane. Neprovokuj ji."
,,Prej pusu." posmíval se Hidan. ,,Kdo dneska říká 'pusu'? No tak, Chiro, jsme tu, protože jsme ti nejhorší spratci z Vesnice ukryté v horkých pramenech. Měla jsi říct hubu."
,,Je mi jedno, co jsem měla říct. Řekla jsem, co jsem řekla a...."
,,Hidan, Kanrei, Chira!" zařval jeden z hlídačů vepředu. ,,Pohyb! Jestli se vy spratci budete vybavovat místo tréninku, nedostanete večeři!"
,,No jo furt." zavrčel Kanrei a rozběhl se.
Hidan se usmál na vyčerpanou Chiru. ,,Tak pojď, už jenom kousek."
,,Ještě kousek a umřu."
,,Poběžím s tebou." chytil ji za ruku a táhnul do srázu. ,,První už stejně nebudu."
Popotáhla. ,,Strašně mě bolí noha. Myslím, že se mi něco zapíchlo do chodidla...."
,,Tak na to nemysli."
,,Na to nejde nemyslet."
,,Víš, jak to říká Gyanbatsu, ne?" dokázal běžet i mluvit, aniž by se zadýchal. ,,Bolest je náš přítel. Čím víc bolesti, tím blíž jsme k Jashinovi-sama. A odměnou bude nesmrtelnost."
,,Já vím." přiznala. ,,Snažím se to tak brát. Ale Jashinovi-sama se asi nelíbím. Ať dělám co dělám, ještě mě neobdařil schopností vnímat bolest jako něco hezkého. Starší kněží říkají, že v našem věku už to dokázali."
,,Kecaj. Chceš slyšet tajemství? Fakt tajný?"
,,Za chvíli stejně chcípnu, takže mluv...."
,,Mě třeba taky ještě všechno bolí." zazubil se na ni. ,,Ale všem tvrdím že ne, abych vypadal jako borec."
Vyvalila oči. ,,Vážně? A nepotrestá tě za to Jashin-sama?"
,,Možná." zabručel. ,,To se uvidí. Hele, ale Kanrejovi ani muk, jasan?"
,,Že váháš."
,,Dovedeš si představit, že budeme nesmrtelní, Chiro? Nikdo nás nedovede zabít. Pak půjdeme a procestujeme spolu svět." zasnil se.
Vyběhli už skoro na vrcholek. Před nimi se tyčil vysoký chrám, vytesaný přímo do skály. Po stranách mohutného schodiště, vedoucího k ještě větší bráně hořelo několik pochodní červeným plamenem a vysoko na čelní stěně budovy kontrastoval znak stejné barvy - veliký kruh s pravidelným trojúhelníkem vprostřed.
Před chrámem už se vydýchávala skupina dětí, co doběhla před nimi. Kanrei si prohrábnul zpocené vlasy a koutky úst vytáhnul do úsměvu, skoro nachlup stejného, jako měl neustále na obličeji jeho mladší bratr. ,,Kdybych hodil kemra z kopce, steče k úpatí dřív, než vy." přivítal je.
,,Pche, tebe předběhnu kdykoliv, bastarde."
,,Ani nevíš, co bastard znamená."
,,Ne, ale sedí to k tobě."
Oba se zasmáli. Chira se přeplazila k nejbližšímu kameni a posadila se na něj. ,,Kde berete tu energii...?"
,,No jo, holka." dloubnul do bratra Hidan. ,,Kde ty ses tady vlastně vzala?"
Pokrčila rameny. ,,Nikdy jsem netušila, že bude výcvik tak tvrdej..."
Kanrei se usmál a vytáhnul ji na nohy. ,,Nesedej si, Chi, musíš to rozchodit. Heleď teď to musíme nějak odřít, ale odměna bude velká!"
,,Jo," notoval mu Hidan. ,,Teda pro těch šťastných pár z nás, co tohle přežijou."
,,Jak to tak vidím," hlesla. ,,Já mezi něma nebudu."
,,Neklesej na mysli." zavrtěl hlavou Kanrei. ,,Hlavní je snaha. A ty se snažíš. Jashin-sama ti nedá padnout, když uvidí, jak věrná mu skutečně jsi."
Hidan přikyvoval. ,,A my ti se vším pomůžeme. Buď dokončíme výcvik společně, nebo vůbec. To už je večeře?" při posledních slovech se otočil k chrámu, z něhož začal dunivě zpívat gong.
,,Já doufám!" zaúpělo děvče. ,,Půjdu se umýt a sejdem se pak."
,,Jasný." kývnul Kanrei. ,,Ale nepřijď moc pozdě, víš, jak je na to Gyanbatsu alergickej."
,,No jo furt..."

Už k večeru vyšla Chira ven a posadila se na okraj srázu za jižní chrámovou zdí. Trénink byl sice tvrdý a jídla málo, ale tyhle volné přestávky před posledním večerním rituálem byly k nezaplacení. Srovnala nohy do tureckého sedu a konečně se začala zabývat ostrým odštěpkem kamene, co jí skrz botu zajel do nohy. Opakovala si, že nesmí brečet, že musí vydržet. Do vesnice ji stejně už nic netáhlo, její rodiče zahubila válka, stejně jako rodiče Hidana a Kanreie. Problémoví sirotci dostali možnost vstoupit do Jashinova chrámu, aby se učili víře a schopnostem temného boha. Zezačátku to vypadalo dobře, ale Chira začínala zjišťovat, že není na podobné věci stavěná. Hidan s Kanreiem byli oba dva silní a ona jim to záviděla. Přála by si to samé.
Nedokázala se ale zbavit strachu. Strachu ze smrti a bolesti.
Za ní se ozvaly kroky. ,,Co tady děláš?"
Otočila se, i když Hidana poznala už po hlase. ,,A co ty?"
,,Viděl sem tě sem kulhat."
,,Nekulhala jsem." odfrkla. ,,Šmatlám i normálně."
,,To jo, ale tentokrát fest. Ukaž mi tu hnátu."
,,Ne, jdi pryč."
,,Já nikomu neřeknu, žes brečela." místo aby odešel, posadil se vedle ní.
Uvědomila si, že jí doopravdy tečou slzy. Rychle je setřela. ,,Nic to není."
,,Jo. Tím během sis to vrazila až úplně dovnitř, budem to muset vyříznout." zkonstatoval.
Cukla sebou. ,,Ne. Vyhnisá to jako tříska, uvidíš....Hidane! Hned ten nůž schovej!"
Chytil ji za kotník. ,,Nebuď jako malá. Tohle nevyhnisá, ještě dostaneš otravu. Zatni zuby, udělám to rychle."
Udělala, jak řekl a stiskla ruce v pěst. ,,Jashine, dej mi sílu.....jau! Au, u Jashina, tomu říkáš rychle?!"
Zazubil se. ,,Nespojuj slova 'au' a 'Jashin' protože jestli tě uslyší Gyanbatsu, nechá ti uřezat uši."
,,Aspoň už ho nebudu muset poslouchat." odsekla a začala si třít krvácející ránu, teď už bez odstěpku. ,,Dík." zadívala se na oblohu, zvolna rudnoucí zapadajícím sluncem. Byl to docela vzácný úkaz, protože tady neustále pršelo. Nebo sněžilo. A nebo obojí - to se stávalo hodně často. Chira třeba do svých pěti let ani nevěřila dospělým, když tvrdili, že nebe je ve skutečnosti modré. ,,Hele, slyšel jsi o tom, že někteří lidí uctívají bohy nad mraky?"
Přikývnul. ,,Jo, idioti. Země je přece silnější, než nebe. Pevnější, větší. Jashin-sama vybral dobře."
,,Myslíš si, že je země větší? Já totiž vůbec nevím, kde nebe končí."
,,To já taky ne. Ale Jashin-sama by určitě nebyl pod zemí, kdyby byla horší."
,,Hmmm, to je fakt. Až budu dospělá, všem to řeknu, aby ho taky uctívali. Bohové na mracích, kdo to kdy slyšel? Na mraku se přece sedět nedá."
,,Máš recht." přikývnul. ,,Až budu dospělej já, budu silnej a slavnej."
,,Proč?"
,,A proč ne?"
,,Nevím...měl bys mít nějakej důvod."
Pokrčil rameny. ,,Ani ne. Budu známej a super ninja a nesmrtelnej. A uvidím celej svět a všichni se mě budou bát. A kdo neuzná Jashina, toho zabiju."
Zachvěla se. ,,Můžu ti taky říct tajemství, jako ty předtím mě?"
Přikývnul, v červených očích zvědavost.
Nervózně si pohrávala s vlasy. ,,Myslím, že nedělám skoro žádné pokroky, protože se na mě Jashin-sama hněvá. Já se totiž bojím smrti, i bolesti....a moc nechci zabíjet lidi. Já jsem byla moc smutná, když mi umřeli rodiče. Nechtěla bych být příště ta, kdo někomu vezme ty jeho."
Jeho tvář prozrazovala překvapení. ,,Proč přemýšlíš o takových věcech? Nezáleží na jiných, Chiro, záleží na nás. Budeme silní, tak proč ne?"
,,Ale co když nebudu silná? Co když se Jashin-sama vážně zlobí?"
,,Blbost. Kdyby chtěl, abys byla jiná, tak to zařídí ať chceš nebo ne."
,,To mě nenapadlo." pousmála se. ,,Já bych totiž....a nebo ne."
,,Co?"
,,Nic."
,,No tak, nakouslas to."
,,Budeš se mi smát."
,,No a co?"
Zavrtěla hlavou. ,,Nesmíš to nikdy, nikdy nikomu říct!"
,,No jo furt. Co bys totiž?"
Uhnula pohledem. ,,Já bych se radši vdala a měla děti, jako moji rodiče. Přemýšlel jsi někdy, že bys nebyl ninja?"
Zatvářil se překvapeně. ,,Ne," přiznal. ,,Proč bychom se měli cvičit a pak nebýt ninjové?"
Na to neměla co říct, nic ji zkrátka nenapadalo. Dívala se na nebe, které znovu zvolna zatahovala opona načernalých mraků. Povzdechla. Zítra už bude určitě zase zataženo a na další polojasno může čekat třeba další tři měsíce. Jak asi vypadají země, o kterých jim občas vyprávěli kněží? Země, kde je obloha jasná pořád a prší tak jednou za dva týdny. Je to vůbec možné?
Hidan se zvednul a seskočil z kamení. ,,Za chvilku začne večerní rituál. Pomalu půjdem, ne?"
,,Jo..." vydechla. Vzápětí se zarazila když slyšela, jak moc smutně zní její vlastní hlas. Ani to neměla v úmyslu. ,,Teda, jo!" opravila se o poznání drsněji.
Hidan pozvedl obočí, pak se zeširoka zasmál, jak to uměl jenom on. ,,Ty jsi fakt holka, Chiro. Hele, jestli nebudeš spokojená, dokud nebude po tvým, tak fajn."
Nepochopila ho. ,,Co fajn?"
,,Uděláme dohodu. Až se dostanem z chrámu, půjdeme se napřed pořádně najíst."
Kývla. ,,To rozhodně!"
,,A pak procestujem svět."
,,I s Kanrejem."
,,Jasně. Všichni tři. Půjdeme do každé země, co jen na mapě je a tam ochutnáme každý jídlo."
,,Tak jo."
,,A pak..."
,,Pak?"
,,Pak, když budeš pořád trvat na té své dívčí pitomince," mávnul rukou. ,,Tak já bych si tě klidně vzal. Mě totiž nevadíš."
Zčervenala. ,,Nedělej si ze mě srandu!"
,,Nedělám. Ty by sis mě nechtěla vzít?"
Chvilku mlčela. ,,Asi chtěla."
,,Tak vidíš." stáhnul ji z kamene a společně se vydali zpátky do chrámu. ,,Domluvený. Hele, tam je Kanrei, poběž. Kanreji, počkej přece na nás, ty idiote!"

Kanrei seděl na zemi v největším chrámovém prostoru a snažil se nevnímat, jak ho chladná skála studila. Místnost byla temná, jen po stranách hořely louče s rudým plamenem. Před velikým oltářem se znakem Jashina seděli kněží v čele s nejvyšším, Gyanbatsu, a upírali přísné pohledy na děti před sebou. Šestnáct nejčerstvějších učedníků víry sedělo v zástupech na chrámové podlaze uprostřed krvavých obrazců a jejich kůže byla černo-bílá. Pokaždé, když začal rituál, zabarvila se tak a všichni pak vypadali jako kostlivci. Kanrejovi to vždycky připomnělo první týdny v chrámu, kdy se podivných maleb na těle kněžích bál. Teď byl v prokletém módu on sám a doopravdy to nebolelo, ať to vypadalo sebestrašněji.
Pevně sevřel v prstech obřadní dýku, pozvedl ji a bodnul se do břicha. Dával si záležet, aby to neproběhlo moc rychle, protože kněží je trestali za každý pokus o únik před bolestí. Cítil každý centimetr svaloviny, kterou čepel rozřízla při průniku. Zatnul zuby, snažil se nedat najevo bolest ani jediným špatným záchvěvem mimických svalů.
Samozřejmě ji pořád cítil, i když tvrdil, že ne.
Byl si také jistý, že ji cítili i ostatní.
Když už to bylo nesnesitelné, vytáhnul zbraň zase ven. Ani teď nesměl příliš pospíchat a tak si oddechnul, když už bylo ostří venku. Uvolněně položil nůž do klína a výraz jeho tváře měl světu naznačovat, že vše proběhlo přesně tak, jak si kněží představovali. Na chvíli vydechnul a očima zašilhal na Chiru, sedící po jeho levé ruce.
Dívka vypadala v prokletém módu jako skutečná mrtvola, za což zřejmě mohly její ledově modré, téměř démonické oči a malé rty. Křečovitě svírala nůž a ze všech sil se snažila překročit svůj práh bolesti a vrazit si ho do břicha. Bolest ji ale zarazila okamžitě a ona ztuhla.
Kanrei ji vduchu povzbuzoval, přál si, aby to konečně dokázala. Pohled na ni ho skoro fyzicky trápil. Bylo vidět, že se s rituály zatím vůbec nesžila a o poranění sebe sama se pokouší jen ze strachu z trestu. Jeden z kněžích procházel uličkou, úsečně ji pobídnul, aby si pospíšila a pokračoval. Naštěstí neviděl slzy, co se jí kutálely po tvářích.
Chira bezpochyby zvládala bolest mnohem hůř, než kdokoliv jiný. Dokonce nejhůř ze všech čtyř děvčat, která tu byla. Zatím se nezdálo, že bude na konci období schopná složit zkoušku.
Kanrei se rozhlédnul, jestli jsou všichni kněží z doslechu a pak zašeptal několik rychlých slov.
,,Zkus to překonat. Zahojíš se."
,,Já vím..." sykla v odpověď. ,,Nejde to."
,,Musí. Zabijou tě."
S tichým vzlyknutím pohnula dýkou asi o půl centimetru dál do břicha, než se zastavila. Zoufale zavrtěla hlavou a rychle utřela slzy, které by mohli kněží vidět. Kanrei povzdechl. Pokaždé to skončilo stejně. Ať se na to dívali jakkoliv, Chira prostě byla slabá. Naprosto očividně. I když si oba chlapci uvědomovali, že nemá šanci dokončit výcvik a sloužit Jashinovi, stejně jí pořád pomáhali a doufali, že se jejich trio dostane z chrámu živé a výrazně silnější.

Hidan, sedící napravo od Kanreie poprvé promluvil. Obličej měl skloněný, hrudník nehybný, jako by ani nedýchal.
,,Myslím, že to mám..." promluvil napjatě. ,,Díky tobě, Chiro. Přišel jsem na to."
Tázavě se na něj podívala.
,,Nesmíš se snažit, zatínat. Proto to bolí. Mysli jen na Jashina, pošli mu svou bolest...věř tomu. Teď jsem to udělal a....poprvé...fígl není v tom, necítit bolest...." s pomalým zakroucením tahal dýku ven z břicha. Kanrei se zachvěl když viděl, jak čepel rozšiřuje a drásá okraje rány, ale Hidan se usmíval a ani nemrkal, když ostří trhalo novou kůži. ,,Je to v tom," pokračoval téměř vesele. ,,Akceptovat ji, přijmout jako část sebe....a sdílet ji."
Zbraň už byla venku, ale Hidan ji neodložil, jako předtím jeho bratr. Naopak ji pozvedl výš a přiložil si špičku nože na hrudník, přesně tam, kde měl srdce. Pevně stisknul rukojeť.
,,Bolest existuje." pronesl, jako by je stále poučoval. ,,Pochopil jsem to. Existuje. Ale když ji přijmeš jako pojítko s Jashinem a budeš se soustředit jen na ni, pro smrt nezbyde místo. Strach je pryč....nejistota...." první část kovu mu lehce zajela pod kůži.
,,Hidane!" vyděsil se Kanrei. ,,Na tuhle fázi nejsme připraveni! Zabiješ se!"
,,Kulový. Vím, jak na to."
,,To si myslíš, pitomče. Hned toho nech!"
,,Hidane," přidala se i Chira. ,,Prosím, polož ten nůž. Není možné, abys..."
Přerušil ji. ,,Jsem si tím tak jistý, jako že obloha je nad mraky skutečně modrá." povzbudivě se na ni pousmál. ,,Věřte mi."
Její dech se zrychloval. ,,Ne...nedělej to..."
Jeden z kněžích vepředu zaklel. ,,Ten kluk ve čtvrté řadě....!"
Gyanbatsu se pousmál. ,,Chce zkusit vyšší úroveň."
,,Pitomec, vždyť..."
,,Počkej." zarazil ho vůdce. ,,Chci to vidět."
,,Co když zemře?"
,,Pak je to skutečně pitomec. Ale jestli ne....jestli mu Pán seslal znamení..." odmlčel se a dál upíral rudé oči přímo na Hidana.
Kanrei to zkusil ještě jednou. ,,Brácho, nedělej kraviny..."
,,Já neumřu." prohlásil pevně Hidan a zatlačil si nůž do hrudi až po rukojeť. Ozval se nepopsatelný zvuk, když čepel projela tím vším, co srdce obklopuje a chrání. Chira se zajíkla.
Hidanova tvář se trochu pokřivila bolestí, ale nezhroutil se. ,,Neumřu, protože co dělám, dělám pro Jashin-sama. Moje bolest je pro něj a on ví, že mu budu přinášet životy, proto ušetří....můj...." zachraptěl a vykašlal krev. Ta se mu spustila i z koutků úst. Teprve teď se předklonil, opřel se oběma rukama o zem a začal dávit sytě rudou krev. Nůž, který mu pořád trčel z hrudi byl už úplně červený, tekutina z něj odkapávala i na zem a zvětšovala už tak velkou louži.
Chira s výkřikem vstala, vyběhla ze svého znamení a její kůže se změnila zpět do normálu. Padla na kolena vedle Hidana, nehlědě na teplou krev, která jí začala hned špinit šaty. Obrátila ho na záda a prsty se lehce dotkla dýky, trčící Hidanovi z hrudi.
,,Kanreji...Kanreji, on....!"
,,Chiro, u Jashina, vrať se na místo...." zavrčel vyděšeně Kanrei.
Chytila dýku za rukojeť a vytrhla ji ven. Nevěděla, jestli se to má, nebo ne, ale už ten pohled zkrátka nesnesla.
,,Hidane...prosím tě, neumírej! Proč jsi to dělal, ty idiote!"
To už ji chytil za rameno jeden z kněží a odtáhnul dál. ,,Kdo ti řekl, že máš ukončit rituál?!"
,,Ale on je..."
,,O něj se nestarej, hned se vrať na místo!"
,,Ne! Hidane, vs.....jau!" bolestně vykřikla, když se muž rozhodl dovláčet ji na místo za vlasy. ,,Nechte mě být!"

Pak ji náhle pustil - tak náhle, že zavrávorala a upadla na zadek. Napřed si myslela, že ji kněz hodil na zem, aby ji mohl zbít a tak si kryla obličej, ale žádné rány nepřicházely. Váhavě zvedla hlavu.
Hidan držel kněze pod krkem, v očích zuřivost, ale usmíval se. Děsivá rána z jeho prsou krvácela, rudé potůčky mu spirálovitě stékaly po nohou až na zem, kde se po chvíli připojovaly k původní kaluži. Jeho prsty, kvůli kletbě černé, drtily hrdlo své oběti, která se z nějakého důvodu nezmohla na odpor. Každou vteřinou tisknul víc, pomalu zvedal ruku s nožem.
,,Nikdo nebude ubližovat Chiře." řekl pomstychtivě. ,,Nikdo, rozumíš? Každý z vlasů, co jsi jí vytrhl mi splatíš tisíckrát."
Muž poulil vyděšené oči. ,,Gy...Gyan...batsu...s....sam...a....."

Gyanbatsu zúžil oči, mimoděk pokynul svým podřízeným, ať zůstanou sedět.
,,Zabije ho." špitnul jeden.
,,Pokud to udělá správně," odpověděl nejvyšší z kněžích. ,,Je vyvolený."

,,Copak? Už se necítíš tak na výši?" pokračoval Hidan, přiložil mu k hrudi nůž a pomalu páral. Jeho oběť už neměla ani sílu vykřiknout, nedostávalo se mu vzduchu ani sil. ,,Už se nenechám komandovat, jsem silnější. A pokud si myslíš opak, zkus mě zastavit."
Olíznul krev z ostří.
Kanrei se neodvážil ani pohnout, Chiře znovu vyhrkly slzy. Žádný další učedník se ani nepohnul, jen jeden, asi čtrnáctiletý chlapec promluvil. ,,Rituál....to je kompletní rituál...."
,,Hidane.....přestaň...." vzlykla Chira.
,,Pokud sloužíš Jashinovi tak dobře, jak říkáš," pokračoval chlapec. ,,Pak tě jistě zachrání. Já ale cítím..." znovu pozvedl nůž. ,,Že je to mé jméno, které volá."
A znovu se probodnul.

Krev, která mu potřísnila obličej patřila kněžímu. Tělo se několikrát zacukalo a znehybnělo, dech ustal. Kněz byl mrtvý.
Hidan ne.
Jako by si až teď uvědomil, co udělal, upustil muže na zem. Vzápětí o dlažbu kovově zazvonil i nůž. Jeho pleť se začínala vracet do normálu, rány se zacelovaly. Zůstala po nich jen krev.
Pootočil hlavu směrem k bratrovi a kamarádce, ale jeho oči zarytě hleděly do země.
,,Chiro," promluvil prázdně. ,,Jsi v pořádku?"
Neodpověděla, jen na něj vyděšeně zírala. Stejně tak Kanrei - a stejně tak i ostatní učedníci v chrámu. Někteří se udržovali ve stádiu kletby, jiní už vypadali normálně. Ale všichni zírali.
Teprve teď přiběhli ostatní kněží, nastal chaos a zmatek. Učedníci vybíhali ven, učitelé krátce ohledali mrtvolu, aby se ujistili, že diagnóza je skutečně definitivní.
Kanrei vyskočil a vytáhnul na nohy i Chiru. ,,Pojď, nebo to schytáme! Hidane!"
,,Jen jděte." usmál se Hidan. ,,Mě to asi neprojde, ale vám nic neudělají."
,,My tě tady nenecháme."
,,Kanreji," rudé oči zvážněly. ,,Právě jsem zabil kněze. Ať chceš nebo ne..." všimnul si, že se k nim blíží Gyanbatsu a zamračil se. ,,Vezmi Chiru a zmizte odtud."
,,Ale..."
,,Hned, Kanreji!"
Starší z bratrů ještě zaváhal, než se začal tlačit k východu, stejně jako ostatní z učňů. Vyděšenou dívku táhnul s sebou.

Hidana odvedli pryč, dveřmi za podstavcem ohromné Jashinovy sochy v chrámu. Nikdy tudy nešel, protože sem učedníci nesměli. Docela opodstatněně se tak obával, že ho vedou na obětiště. Na smrt. Zabil přece jednoho z kněžích.
Vešli do menší kaple z černého, umělého mramoru. Podlaha byla nazlátle rudá, stejně jako obrovský znak Jashina na každé ze stěn. Celou místnost, tak metr nad zemí, obíhala římsa, na níž plápolal oheň a dodával tak kapli ďábelský vzhled. Vepředu, před přezdobeným oltářem seděl Gyanbatsu, zády k nim a něco tiše brumlal.
Muži nechali Hidana stát uprostřed a s úklonou se zase vypařili. Nervózně se rozhlížel, snažil se zvyknout si očima na dusivé pološero. Očekával obětiště, ale tohle tak ani zdaleka nevypadalo. Nevěděl sice, jak takový obětní oltář vypadal, protože děti se jím navzájem strašily, avšak nevrátil se nikdo, kdo by o něm mohl vyprávět, ale něco mu říkalo, že tohle nebude on. Navíc, proč by tu byl jen vrchní kněz? Ten přece nevykonává tresty smrti.
Gyanbatsův hlas se tiše, přesto dunivě rozlehl kaplí. ,,Víš proč jsi tady, Hidane?"
Chlapec se ošil. Snažil se zastavit třas - nebyl si jistý, jestli se chvěl ze strachu, nebo zimy, protože zachlá krev na holé hrudi nebyla příjemná. Polknul a modlil se, aby to nebylo znát na hlase. ,,Zabil jsem jednoho z kněžích."
,,Nejde mi o to, že jsi ho zabil," Gyanbatsu vstal a otočil se. ,,Ale o to jak jsi ho zabil. Řekni mi, jak tě napadlo zkusit poslední část rituálu?"
,,Já nevím. Najednou mě to prostě napadlo." odpověděl upřímně. ,,Došlo mi, co dělám špatně a náhle jsem věděl, co dál, a jak..." zarazil se. ,,Zabijete mě?"
,,Zabít tě?"
,,Kvůli tomu, co jsem udělal. Ten kněz..."
,,Neschopný idiot." mávnul rukou Gyanbatsu. ,,Ty naproti tomu..." odmlčel se a znovu si Hidana pořádně prohlédnul. ,,Jashin mluví jen k několika vyvoleným. A k tobě dnes večer hovořil zcela jasně před zraky nás všech."
,,Myslíte, že jsem vyvolený?"
,,Uvidíme. S trochou individuálního výcviku." přešel k němu a položil mu ruku na rameno. ,,Odteď budeš docházet na rituály jedině sem, rozumíš? Pod moje osobní velení. Protože máš velký talent, Hidane. Talent, který se objeví jednou za generace a je nutno ho rozvíjet. Dnes jsi nastoupil na cestu, která tě vyvede na vrchol..."

Kanrei přecházel z místa na místo, plival nadávky a neustále zatínal a povoloval pěsti. Nejradši by se za bratrem rozběhnul a dostal ho ven naprosto jakýmkoliv způsobem, ale proti kněžím nemohl nic dělat. A pomyšlení, že Hidan je už možná po smrti...
Upsat se do chrámu byl ten nejdebilnější nápad, co ve své frackovité touze po dobrodružství dostali.
Chia se marně snažila zastavit slzy. ,,Všechno je to jako zlej sen...." vzlykla. ,,Kanreji, co když Hidana zabili?"
,,Neříkej takový věci!" okřiknul ji chlapec, rozzlobený, že vyslovila nahlas, co si on sám myslel.
,,Tak kam ho odvedli? A proč...?!"
Rukou si promnul oči - dával si záležet, aby to působilo unaveně, ale ve skutečnosti i jeho štípaly slzy. ,,Počkáme. Třeba se všechno vysvětlí."
,,Zabili ho." hlesla bledá Chira. ,,Co jiného? Pamatuješ, jak tě zbili jen za to, že jsi vstal o sedm minut později, než ostatní? Co teprve tohle? Kanreji, já....doufala jsem, že se tu o mě postarají po smrti rodičů, ale oni jsou krutí. Lituju, že jsem tady. Chci pryč. Chci..." hlas se jí zlomil, musela zmlknout a ukočírovat novou vlnu slz, která se jí vydrala z ledových očí.
,,Chiro, uklidni se. Jestli uvidí, že pláčeš...."
,,O tom přesně mluvím! Já...!"
Skočil k ní a zakryl jí ústa. ,,Ovládej se." zasyčel jí naléhavě do ucha. ,,Prosím. Hidan se možná vrátí, ale když ne...nesmíš mě tu nechat samotného."
Poslechla ho alespoň do té míry, že zmlkla. Dál ale vzlykala a její slzy studily Kanreje na hrudi, po rituálu ještě pořád obnažené.
,,Tak je to lepší." pochválil ji. Vydrž to ještě chvíli, Chiro. Dostaneme se odtud, slibuju. A Hidan se určitě vrátí....musí...." stisknul rty.

,,Já nemusím nic." ozvalo se mu za zády. ,,Ani umřít, blbečku."
Kanrej se prudce otočil, Chira vystřelila jako napnutá pružina. Když uviděla Hidana, radostně vypískla jeho jméno a pověsila se mu kolem krku. Znovu se rozbrečela, tentokrát úlevou. A tentokrát ji nikdo nepokáral, že je moc hlasitá.
,,Brácho, seš celej!" i Kanrej Hidana krátce, přesto drtivě objal. ,,Co se stalo? Kam tě odvedli a jakto, že jsi tu? Tak sakra mluv, ne?!"
Hidan od sebe zkusil odlepit vzlykající Chiru, ale po druhém pokusu to vzdal. Jen s úsměvem pokrčil rameny. ,,Napřed jsem myslel, že mě zabijou..."
,,Logicky."
,,Jo. Ale Gyanbatsu mi místo toho řekl, že mám talent. A ode dneška jsem jeho žák. Budu chodit na rituály do jeho kaple a...."
,,To ne!" přerušila ho Chira. ,,Hidane, musíme zmizet. Tohle není správné. Musíme..."
,,Zbláznila ses?" opáčil. ,,Teď, když se všechno začíná obracet k lepšímu?"
,,To je sice pravda," přikývnul Kanrei. ,,Ale zamysli se; dává nám tenhle chrám skutečně to, co jsme chtěli?"
Hidan na něj nevěřícně zíral. ,,Nerozumím." přiznal. ,,Tak dlouho jsme usilovali o zlepšení a teď když mám šanci...lidi, chápete, co vám tu říkám? Myslí si, že jsem vyvolený. Nesmrtelnost mám na dosah!"
Když zachytil výrazy v jejich tvářích, zjihl. ,,Chápu, že jste se lekli." pousmál se. ,,Ale nic se nestalo - právě naopak. Možná se mi podaří zajistit lepší život nám všem. Když se i přesto rozhodnete utéct....pomůžu vám. Ale já zůstanu..."
Chira pozvedla obočí. ,,Hidane, ale....jsi si jistý?"
,,Ne. Ale jsem přesvědčený, že se všechno zlepší." prohlásil rozhodně.
Chvíli vládlo ticho. Btaři se dívali jeden na druhého, Chira nad celou věcí přemýšlela. Byl to Kanrei, kdo první prolomil mlčení.
,,Asi jsme se vážně jen zbytečně lekli." přiznal váhavě.
Chira očividně nesouhlasila, ale neprojevila se nahlas.
Kanrei pokračoval: ,,Jsi můj bratr Hidane a já tě tu nenechám. Pokud chceš zůstat, tak se ani já nepokusím o útěk."
Mladší z chlapců vděčně přikývnul. ,,Díky. Fakt, teď už to můžu říct, ale - celkem se mi ulevilo. Chiro?"
Ucouvla. ,,Co?"
Kanrei se pousmál. Odevzdaně. ,,No co asi. Všichni tři víme, jak to tu zvládáš. Hidan se tě ptá, jestli chceš utéct?"
,,Pomůžeme ti." přikývnul Hidan. ,,Pokud se tak rozhodneš. Ale my nejdeme."
Stísněně oddechovala, bylo vidět, že jí nervy pracujou. Nakonec nasucho polkla. ,,Utéct...a kam? Ne. Zůstanu tady. K čemu by mi byla svoboda bez vás dvou?"
Hidan se rozesmál. Upřímně a šťastně. ,,Děkuju vám oběma! Nemějte strach, slibuju, že se odteď všechno zlepší!"