Stín bolesti - prolog - Toyo

Na vesnici padla noc a všude bylo hrozivé ticho. Malý kluk seděl na prahu dveří a hleděl dotmy. Nebál se, na to byl příliš statečný. Jeho otec byl kdesi daleko v bitvě a matka spala. Měla toho po všech těch dnech, kdy žila ve strachu dost. Byla jediná, koho ten klučina měl. I když doufal, že se jeho otec vrátí, moc tomu nevěřil. Neměli šanci, šli bojovat už jen o právo zemřít jako muži. Jako otcové, co bojovali do poslední chvíle.
Kluk se zvedl rozhodnut být jako svůj otec. A zemřít čestně v boji. Pár skoky se dostal na střechu domu a rozhlédl se. Daleko, až za velkým temným lesem, co stál jako velká překážka mezi ním a otcem, zuřila bitva. Toyo se dal do běhu. Vyběhl z vesnice a vběhl do lesa. Nenáviděl to, jak se k němu otec choval, nenáviděl, že ho nevzal sebou. Běžel, co nejrychleji, nevyhýbal se větvím a trní. Stálo by ho to moc času. A tak s ošlehaným obličejem doběhl na konec lesa. Zdálo se mu to jako věčnost.
Najednou vedle něho dopadlo něčí tělo. Toyo polekaně uskočil a pohlédl muži do tváře. Ten byl z jejich vesnice, znal ho. Vždy byl na něj hodný a dával mu za darmo cukroví. Toyo si j němu klek a pokoušel se ho přivést k vědomí. Po pár vteřinách se to Torovi opravdu povedlo.
„Co tu děláš Toyo?“ Zachraptěl muž a z pusy se mu vyřinula krev.
„Hledám tátu.“ Odpověděl zmateně Toyo a teprve teď si všiml, obrovské díry v mužově hrudí.
„Toyo,“ hlesl muž a znovu se rozkašlal. „Jdi domů. Tohle není místo pro děti.“
Toyo za sebou uslyšel kroky. Otočil se a vstal připraven bojovat. Za ním stál muž vysoký asi dva metry. Když poznal, že je Toyo teprve dítě rozchechtal se. Čapnul ho za rameno a přitáhl si ho k sobě. Pak vyndal z kapsy kunaj a zašermoval sním Toyovi před očima, přičemž ho škrábl do tváře.
„Hadej kluku, co s tebou teď udělám?“ Zeptal se zadržujíc smích.
„Toyo pevně sevřel ruce v pěst a ohnal se po to chlápkovi. Ten jen ucukl hlavou a chytnul ho tentokrát pod krkem.
„Ty malej smrade. Já ti tu držbu rozbiju, že tě ani vlastní máma nepozná.“ Zavrčel.
Toyo se snažil, jak jen mohl, aby se nerozbrečel. Neměl šanci.
Najednou se ale za tím mužem objevil jiný a probodl ho bez mrknutí oka katanou. Pak skočil na nejbližší strom a zmizel Torovi z dohledu.
Ruka chlápka co ho chtěl zabít ho, ale držela dál.
„Ty hajzle!“ Zachroptěl a druhou rukou si šáhl na místo, kde jím projela katana. Než ale stačil cokoli udělat skácel se k zemi i s Toyem. Toyo s překvapením zjistil, že muž je mrtev. Bohužel byl pod ním částečně uvězněn a tak pohnout se ho stálo až moc síly. Přes muže ani nevěděl, co se kolem něj děje. Jediné, co slyšel, byly rány, občasný řev umírajícího člověka a pak jen dunění.
Začalo pomalu svítat. Toyo byl pořád uvězněn pod mrtvolou muže a byl tak vystrašený, že se neodvážil ani brečet. Zvuky bitvy stále více slábly, až přestaly úplně. Tentokrát Toyo slyšel jen hlasy. Nebyl si jist jestli náhodou to nejsou třeba muži od nich z vesnice, ale věděl, že by to byl zázrak, kdyby vyhráli.
Pak se ale ozvaly kroky. Někdo se sem blížil. Toyo se strachem bál i nadechnou.
„Hele tenhle hajzl ještě dejchá.“ Ozval se hlas a potom jenom krátký výbuch. Z nenadání něčí ruka popadla mrtvolu a zvedla ji z Toya.
„Hele Ichoko-sama, našel sem šéfa a nějakého kluka.“ Řekl mladý muž sklánějící se nad mrtvolou.
„Je živej?“ Ozval se hlas.
„Koho myslíte?“
„Šéfa!“
„Ne, je mrtvý.“ Opáčil muž a zatlačil oči nejspíše jejich šefa do důlků.
Toyo se posadil. Cítil nesmírnou úlevu, že se muže hýbat.
„Ichoko-sama, ale ten kluk žije.
Toyo se rozhlédl a s překvapením zjistil, že na něj všichni dokola zírají. V hlavě mu šrotovalo, co s ním asi udělají a ze srdce litoval, že nezůstal ležet.
„Co s ním?“ zeptal se muž a zvedl Toya ze země.
„Zabít. Co s jinýho?“ Odpověděl mu ten druhý a otočil se k němu zády.
„Je to ještě dítě!“ Oponoval mu ten druhý.
„A co jako? Já byl taky dítě. Tak si tady nehraj na světce! Dnes ses vyznamenal, tak si to nekaž zbytečnou lítostí.“ Zařval na něj.
Muž sklopil hlavu a odtáhl Toya do lesa. Toyo se ani nebránil. Nemělo by to cenu a navíc by ho čekala bolestivější smrt.
„Hej kluku, jak se jmenuješ?“ zeptal se ho muž.
„Toyo Hirishi.“ Odpověděl potichu Toyo.
„Kolik ti je Toyo?“
Toyo zaraženě mlčel. Muž ho postavil ke stromu a vytáhl svůj meč. Rozmáchl se… „Je mi devět.“ Řekl Toyo, ale hlas se mu třásl. Už aby to měl za sebou. Muž se zastavil těsně před Torovým čelem.
„Toyo, proč si tady?“
Toyo sklopil oči. „Byl tu můj otec.“
Muž kývl hlavou a svěsil ruku s mečem. Toyo na něj překvapeně zíral.
„Když mi slíbíš, že utečeš hodně daleko a už se nám nepřipleteš do cesty, můžeš jít.“ Toyo překvapením otevřel pusu. „To myslíte vážně?“ Zeptal se.
„Chceš, abych si to rozmyslel?“ Zeptal se muž a usmál se. Toyo přestal na něj zírat.
„Děkuji.“ Řekl a rozběh se pryč do lesa. Na svůj věk byl celkem chytrý. Věděl, že do vesnice se vracet nemělo cenu. Stejně už byli všichni mrtví.
Utíkal lesem, celý den a celou noc, doufaje že najde nějaké lidi. Cítil jen hlad a zimu. Bohužel měl smůlu, nikde okolo nebylo nic, co by utišilo jeho hlad. Toyo pokračoval v cestě, neměl určitý cíl, neměl kam jít. Bloudil lesem, všude se mu to zdálo stejné. Nakonec Toyo uviděl v dálce konec lesa. Tak trochu doufal, že za ním najde vesnici nebo opuštěnou farmu.
Rozběhl se z posledních sil nakonec lesa. Teprve teď si všiml, že konec lesa to určitě není. Byla to jen mýtina, kterou kolem dokola obepínal les. V půli ní stál strom, byl mohutný, starý nejméně dvě stě let. V jeho koruně uviděl Toyo podivnou kruhovitou stavbu, krytou větvemi stromu. Tayo udělal ještě dva kroky a pak se vyčerpáním zhroutil na zem. Chvíli jen zíral na trávu, která ho šimrala do obličeje, a potom ztratil vědomí.
Z domu vyšel muž. Rozhlédl se po mýtině a nakonec se jeho pohled zastavil na Toyovi.