Ganseki I.

Ganseki byla jednak polovojenská základna a jednak kamenná tvrz, postavená ještě za velké ninja války a stojící jako obrovská figurka na tenké hraniční linii Ohnivé země a Země vody. A přestože válka už dávno skončila a krom ní se na její konstrukci podepsal i čas, srdnatě odolávala všem menším či větším potyčkám mezi zeměmi, včetně veškerých pokusů o dobytí. Její posádku také tvořili houževnatí Konožští ninjové, kteří dobře věděli, že mír bývá velmi vrtkavý. A ne-Konožští ninjové to věděli ještě líp.
Mezi Konožské ninji se počítal i Sai, toho času jounin, jenž se stal členem obránců Ganseki během dvou týdnů, při nichž jeho milovaný týmový partner odrazil útok menší divize Mlžných ninjů a zajistil tak mír na celé základně pro příští měsíc. A tím nebyl nikdo jiný, než budoucí Hokage, Uzumaki Naruto. Nyní stáli bok po boku před masivní branou základny, Naruto se svým reklamním úsměvem a Sai s koutky rtů trochu nahoře, jak už měli ve zvyku.
„Dej pozor v Údolí," upozornil Sai přítele, než se brána otevřela. „prý se tam začaly tvořit zlodějské skupinky. Dost mlžňáků před časem dezertovalo."
„Jen ať si na mě něco zkusí!" Naruto pohodil hlavou. „Přivleču vám je, aby jim taky někdo ukázal, že na Konohu si nemají vyskakovat!"
„Mírni se trochu."
Sai ustoupil, aby měla budoucí hlava Listové volný výhled na vnější nádvoří základny. Předmětem jeho zájmu byla skupinka mužů - sedm stálo v nepravidelné řadě u studny, další dva otáčeli pákou a předávali jim vědra. Nebylo žádným tajemstvím, že jsou mlžňáci bledí, ale tihle už přejali bílý až šedivý odstín. Hranice byla hornatá a těžko přístupná, zásobování leckdy vázlo a přestože bývali experty na přežití v nehostinných podmínkách, pitná voda se cenila zlatem. A pak, noční útok armády klonů Naruta Uzumakiho nepůsobil moc dobře na jejich morálku, což byl taky důvod, proč se tito vyděšení, unavení ninjové vlastně vzdali. Na vnější nádvoří jich mohlo jen pár, navíc pod bedlivým dohledem dozorců. Zbytek byl zavřený v budově v útrobách Ganseki a jednou denně si mohli nanosit vodu.
„Po tvém posledním triumfu je jich tu dost. Doufám, že nezapomeneš, jak moc by se hodilo zvýšení zásob." připomněl Sai.
Naruto několikrát rychle mrkl, jakoby se při pohledu na devět zajatců nad něčím hluboce zamyslel. Teď se modré oči obrátily zpět na Saie a jejich majitel se usmál. „Žádný strach, donesu to osobně!"
To bylo sice technicky nemožné, ale Narutovi to Sai věřil. Povzdechl si. „Pozdravuj doma."
Brána se otevřela a temně zelená krajina za ní spolkla postavu Naruta Uzumakiho, měnící se za běhu v malou, oranžovou tečku.

***

„Otrava..."
Bylo pozdní jaro, čas, kdy celá země zpomaluje svůj dech, aby si odpočinula po prvním tání. Všechny květiny už rozkvetly, zvířata se probudila, ptáci zpívali. A obloha byla úžasně modrá, zdobená těmi nejkudrnatějšími beránky na světě...
„Otrava."
Byl jen jeden tvor ze všeho podivuhodného stvoření, který si to neužíval. Jednak se při běhu nedá moc sledovat obloha a jednat se dotyčný jmenoval Nara Shikamaru, což mluví tak trochu za vše. Teprve poblíž hranic si uvědomil, že je okolní krajina stále kamenitější, kopce strmější, skály špičatejší a mraky největší, co kdy viděl. Totiž, vlastně je ani moc neviděl. A to mu náladu nezlepšovalo.
Vyběhl na kopec, pevně rozhodnut, že jestli to nebude poslední výplod vrásnění zemské kůry na jeho cestě, tak to balí a dá si tu alespoň hodinku s rukama pod hlavou. Ale to se nesplnilo. Pod Shikamaruem se najednou otvíralo široké, rovné údolí, zdobené na protějším konci vysněnou stavbou základny Ganseki. S nevrlým pozdechem a typickým: „Otrava!" si postrčil batoh a vydal se dál.
U základny jej čekalo překvapení. Nejdřív měl za to, že je Ganseki blíž, ale ve skutečnosti byla jen větší a vzdálenější, než předpokládal. Když konečně překonal údolí a vydrápal se na nepochopitelně strmý skalnatý útes, uznal, že její architekt musel být tak trochu megaloman. Laicky řečeno, vešly by se do ní nějaké tři Konožské ulice plus zeleninový trh. Jen brána měla velikost dvou Konožských a zdobilo ji krom závor i jedno masivní, měděné klepadlo, které se mu ani nevešlo do ruky. Přesto jej popadl a zabušil. Dlouhý, dutý zvuk registroval až za dvě minuty nějaký ninja, co měl službu na hradbách a všiml si ho.
„Co tu chcete?!" zařval.
„Jsem Nara Shikamaru! Jdu za Saiem!" zařval v odpověď. Vzhledem k dvanácti metrové distanci to nešlo jinak.
Po pěti minutách se brána s vrzotem otevřela a Shikamaruovi se naskytl pohled do místa, u něhož doufal, že tu nebude nucen přespat.
„Shikamaru." řekl Sai, čekající v čele tříčlenné skupiny ninjů.
„Sai."
Nedalo se říct, že by si Shikamaru se Saiem kdo ví jak rozumněl, ale byl to jediný náznak domova široko daleko a Shikamaru tak trochu předpokládal, že to Sai vidí stejně. Přátelsky mu položil ruku na rameno a na chvíli zůstal pohledem na jeho tváři. Zdálo se mu to, nebo byl Sai ještě bledší než předtím?
„Takže jsi dostal můj dopis." řekl Sai.
Shikamaru zalovil v kapse a vytáhl dotyčný lístek, adresovaný Hokage. „Ten chlap od zásob ho málem zapomněl předat, příště to pošli po někom schopnějším."
„A já se bál, že na mě Hokage zapomněla."
„Napřed si myslela, že je to žádost o přeložení, ale když si psal, že potřebuješ někoho inteligentního, hned věděla, koho poslat..." dodal Shikamaru poněkud otrváveně.
Sai se zasmušil, tedy vypadal o něco méně šťastně než obvykle. „Za jiných okolností bych to ututlal, ale vidělo to tolik lidí... Bojím se o morálku místních. Spousta z nich ještě věří v duchy - znáš to." odpověděl tlumeným hlasem.
Shikamaru beze slova pokrčil rameny. Na venkov moc nechodil a o pověrčivosti místních věděl kulový.
Naštěstí to Saiovi došlo a rozhodl se změnit téma. „Tohle je můj asistent, Otonashi-san." představil mladého shinobi s blond vlasy a stopami po nějaké vyrážce na pravé tváři.
Otonashi se hluboce uklonil. „Nara-sama."
„A tohle je velitel místní posádky, Oyabun-sama." kývl Sai na druhého z dvojice.
Na Oyabunovi bylo vidět, že má celé okolí v malíčku a na základně se pravděpodobně narodil. Na výšku měl sice kolem sto sedmdesáti, ale svalová hmota a vyholená lebka mluvily za zbytek jeho osoby. Pozdravil rychlým trhnutím hlavy. „Jdou pozdě. Už jsme ho pohřbili."
Shikamaru se zmohl jen na jedno pozvednuté obočí.
To si Oyabun nejspíš vyložil tak, že mu Shikamaru nerozumí a rozhodl se jít ještě víc k věci. „Mrtvolu sme strčili do sklepa, kdyby ji chtěl vobhlídnout. Ale tady vypukne každej marod okamžitě, estli rozumí."
„Jistě, chápu," přikývl Shikamaru pohotově a obrátil se k tlumočníkovi. „takže Sai, s čím přesně si tu nevíš rady?"

„Jmenoval se Nai Itsune." oznámil Sai, ve spoře osvětlené komoře, které tu říkali hlavní kancelář, a která se nacházela v kamenné kostce, zvané hlavní budova. Posadil se za malý stolek s prázdným popelníkem - kromě dvou židlí to byl jediný kus nábytku v místnosti. „Polovina základny ho znala už od dětství, měl tady hromadu přátel."
Shikamaru se pomalu posadil do vrzající židle a čekal, že se pod ním každou chvíli rozlomí. „Hádám, že přátelé by rádi znali vraha."
„Nebo by rádi poslali pro vymítače."
„Jak zemřel? Je v tom nějaká záhada?"
Sai otevřel zásuvku ve stole a podal mu několik papírů se stručnými skycami. Shikamaru uznal, že by měl v takových případech odhodit štětec a zaměřit se na perokresbu. „Zástava srdce."
„Pitval jsi ho?"
„Náš medik, Eki. Ale uznej - bylo mu pětadvacet."
Shikamaru přimhouřil na jednu z kreseb oči a zamyšleně si ji prohlédl. „Hmm... jutsu!" řekl a vstal.
„Jsi si tím jistý?" otázal se Sai.
„Naprosto."
Sai jej doprovázel pohledem, když vstal Shikamaru ze židle a vyhlédl z okna na vnitřní nádvoří. „Není to jenom Itsune."
Prudce se obrátil. „Cože?"
„Zemřeli dva. Druhý je jeden ze zajatců, nějaký Shiranai. Našli je ležet v zahradě, těsně u sebe, zabité tím samým způsobem. Jako po souboji."
„Co se ti na tom nezdá?" zeptal se Shikamaru.
„Itsune nikdy neměl být ninja. Neměl na to. Byl ke všem přátelský, dobrosrdečný, čestný. Přezdívali mu Mnich. Se zajatci měl dobré vztahy, myslím, že jim tajně nosil víc jídla. Navíc, nenašly se u nich žádné zbraně."
Shikamaru přikývl. „Určitě si nedávali souboj ve stejném jutsu... kde je ten medik, chci si s ním promluvit!"
„Teď bude asi v kuchyni, ale pochybuji, že z něj něco dostaneš. Chtělo to včera dvě láhve saké a byl po nich trochu mimo..."
Shikamaru se nechápavě otočil. „Cože?"
„No, umí všechny ty nádherné triky s chakrou, ale na tohle má trochu slabý žaludek..."
„To tu nemáte nikoho schopnějšího?"
„Je tu Gaidoku. Ale ten pije saké pořád."
„Kde je?"
„Taky v kuchyni."

Nakonec se ukázalo, že v kuchyni jsou skoro všichni, protože byla doba oběda. Jedlo se hlavně venku na hlavním nádvoří, kde už byly zpola obsazené dřevěné lavice, ale Gaidoku se nacházel uvnitř. Kuchyň samotná byla temná místnost s dvěma velkými kotli, ve kterých se vařilo. Jídelna byla hned vedle, rozlehlá místnost s klenutým stropem. Jediné, co tu chybělo, byly hořící pochodně a hudební skupina s loutnou a píšťalou. Oba medici seděli vedle sebe a to jen umocňovalo všechny rozdíly. Zatímco Eki byl mladý, přátelsky vyhlížející tlouštík, Gaidoku byl vysoký, hubený třicátník s brýlemi na šňůře a velmi nepřátelským výrazem, jelikož měl kocovinu.
„Já nikam nejdu..." protestoval, když jej Shikamaru s pomocí Ekiho táhl ven.
„Tohle je důležité vyšetřování, musíte se podívat na jednu mrtvolu."
„Hej, co si myslejou, že dělají?" zahřměl jim za zády hlas velitele Oyabuna. V jedné ruce dlachnil jídelní hůlky a zřejmě jej velmi nakrklo, že musí vstát od oběda.
„Výborně!" usmál se Shikamaru. „Ulehčilo by mi práci ještě jednou prohledat obě těla, můžete mi rovnou říct, kde jsou pohřbeni."
Veliteli chvíli trvalo, než se zpamatoval. „Žádný takový! Myslejí si, že toho nebylo dost? Chlapi jsou nevrlí... radši děte za zajatcema. Ta pakáž má něco za lubem. A vy doktorskej - ve špitále maj práci."
Gaidoku něco zamumlal, věnoval Shikamarovi zlý pohled a s Ekiho pomocí se odpoužil přes nádvoří. Oyabun si vzpomněl na své jídlo a vrátil se do jídelny.
„Tak tohle nevyšlo," konstatoval Sai, co se náhle zjevil vedle něj. „půjdeš k zajatcům hned, nebo si dáš taky oběd?"
„Přešla mě chuť," odvětil Shikamaru otráveně. Sledoval obě rozdílné postavy mediků a v šedivém denním světle mu připadaly tragické. „veď mě!"
„Promiň, mám ještě práci," vymluvil se Sai. „ale půjčím ti Otonashiho. Zná to tu lépe než já."
Zmíněný shinobi se zjevil Saiovi za zády a uklonil se. „Pojďte za mnou, prosím."

Ganseki měla tvar nepravidelného jingu, přičemž hlavní nádvoří byla jen malá tečka v jejím středu. Jednalo se o dlážděný prostor, kde se konaly nástupy a ninjové tu taky občas trénovali, když si na ně někdo pořádně došlápl. Byla tu tak zvaná hlavní budova, kuchyně s jídelnou, zbrojnice a studna. Z nádvoří se chodilo buď na východ k vnějšímu nádvoří, zabahněnému prostranství s opevněním a studnou, ze které pili pouze zajatci, protože tu byla voda kalná a hořká. Nebo se dalo jít jakousi úzkou uličkou se dvěma branami směrem k zahradě, kde byly maštale a dům zajatců. Zahrada se jí říkalo kvůli třem řádkům brambor a záhonu s mrkví, o které se také zajatci starali.
Zatímco dvojice čekala, až jim bude odemčena druhá brána, Shikamaru to nevydržel a zeptal se: „Od čeho máte tu vyrážku?"
„Neštovice, pane," odpověděl zaražený Otonashi a rukou si přejel po pravé tváři. „měli jsme štěstí. Nai na to vyrobil olej..."
Shikamaru přimhouřil oči. „Nai? Nai Itsune?"
„Ano... víte, on na tohle moc nebyl, ale uměl vařit čaj - oh Kami! Ty čaje uměly snad všechno! Jednomu klukovi tak vyléčil zápal plic."
„Ale nebyl medik, ne?"
„Neuměl ani psát. Žil celý život někde na samotě, sbírat bylinky bylo všechno, co znal."
„Hmm, to jistě..." zabrblal Shikamaru, protože jim bylo otevřeno a zrovna vcházeli do zmíněného místa.
V Konoze se často objevovala zkreslená představa, že obyvatelé Skryté mlžné jsou jiní, umocňovaná také faktem, že se oba národy viděli převážně uprostřed válečných konfliktů. Ale tady se z ninjů stali neozbrojení zajatci, lišící se maximálně nemocným vzhledem. Většina jich zrovna klečela v záhoně a plela.
„Kolik jich je?" zeptal se Shikamaru.
„Něco přes padesát. Hanayun-san - on na ně dohlíží - zná přesný počet," řekl Otonashi a rozhlédl se kolem. "támhle je. Pojďte."
Hanayun-san byl dobře stavěný shinobi s krátkými hnědými vlasy a plnou výbavou. Jak tak postával u řady klečících zajatců, připomínal vězeňského dozorce a každý, ke komu se přiblížil, začal pracovat rychleji. Doprovázel ho mladý ninja se zápisníkem a cosi mu ohlašoval.
„Padesát šest. Dva tu nedávno chcípli. Nurune, jdou do skladu a proškrtaj seznam." obrátil se na svého společníka, jakmile zodpověděl Otonashiho dotaz.
Nurune, shinobi s vyzáblým obličejem, zdobeným červenou popáleninou, zavřel knížku a než opustil společnost, probodl Shikamarua podezíravým pohledem.
„Na práci tady jich vybírám pokaždý tucet, pětadvacet spravuje sprchy - posledně nám do nich udělali pořádnou díru." pokračoval Hanayun, zatímco svižně kráčel k vnější zdi základny. „Jestli nám daj mlžňáci ještě chvilku svátek, třeba přemluvim šerifa, aby je tu nechal postavit kanalizaci. Jo a," zastavil se se vztyčeným ukázováčkem. "pět jich posílám čistit žumpu."
„To je moc hezké, " uznal Shikamaru, zatímco si prohlížel ohořelou střechu sousední stavby. „ale spíš by nás zajímalo, kde se nacházel zajatec Shiranai před svou smrtí?"
„To jsem řek tomu vašemu Saiovi. To ráno čistil žumpu, pak byl ještě na zahradě, ale večer jsem ho už neviděl."
Obešli budovu a ocitli se na provizorním staveništi, kde se pětadvacet mlžných zajatců zaobíralo tvořením nové střechy. Jakmile si Hanayuna všimli, koukali přidat do kroku.
„Spí všichni v jedné budově?" pokračoval Shikamaru v otázkách.
„V maštali, jo. Sou tam hlídky, přední dveře maj závoru, ostatní jsme zazdili." odpověděl ninja a pronikavým pohledem dal jednomu zajatci najevo, že by měl míchat maltu rychleji.
„Kdo všechno čistí žumpu?" připojil se k výslechu Otonashi, nejspíš že si začal připadat pozadu.
Hanayun pokrčil rameny. „Střídaj se. Ale většinou k tomu donutěj Nabeho, to je taková nicka..."
Shikamaru osobně by to vzdal, ale Otonashi měl na věc jiný názor: „Kde ho najdeme?"
Hanayun odpověděl způsobem, že popadl nejbližšího mlžňáka a zařval: „Kde je Nabe!?"
Dotyčný ninja upustil komínek cihel, které právě nesl a zaujal hlubokou úklonu. „Nosí vodu, někde tu bude..." vysoukal ze sebe.
Hanayun jej nejprve řízeným pohybem poslal k zemi a zatímco nebohý mlžňák sbíral upuštěné, zamířil na druhý konec prostranstství. Jeho nedobrovolní podřízení mu uctivě - nebo spíše bázlivě - uskakovali z cesty. Teprve u hromady prosývaného písku si Shikamaru povšiml malé, skrčené postavy, která se k nim přibližovala klátivou chůzí, v doprovodu shinobiho, co ji měl za úkol popoháněl. Při bližším zkoumání nebylo pochyb, že jde skutečně o "nicku" Nabeho. Narozdíl od svých soukmenovců, tento zajatec byl tak o dvě hlavy menší, ačkoliv to zčásti zapříčiňovala jeho shrbená záda, na kterých mu ležela dřevěná tyč s vědry. Na sobě měl mlžňáckou uniformu a přes ni bavlněný plášť, v pase stažený kusem špagátu.
„Stát!" rozkázal Hanayun.
Ve vědrech zašplouchala voda. Hlava s mastnými, plavými vlasy se o něco zvedla a úkosem si změřila Shikamaruův hrudník. Na víc se jí nedostal čas.
„Nabe, kdys naposled viděl Shiranaie?"
„Ten den ráno." zachraptěl nosič vody.
„Cos dělal pak?"
„Nosil vodu."
V Otonashim se zřejmě probudil detektivní zájem, protože vykročil kupředu a začal klást otázky. „Byl večer v maštali?"
„Já nevím." odpověděl zajatec váhavě.
Shikamaru jej začal pomalu podezírat. Sice si nebyl jistý, jaké poměry panují ve zdecimované mlžné armádě, ale něco tak malého a chraplavého by rozhodně nepřijali. Nabe se musel přihlásit sám, možná byl jen součástí místních loupežných band, o kterých se Sai zmiňoval v každém druhém hlášení. Třeba viděl v armádě větší výdělek. A nebo se Shikamaruovy instinkty nepletly a tomu klukovi nebylo ani šestnáct a snažil se to zakrýt.
„Měl nějaké přátele? S kým tu nejvíc mluvil?" nedal se odradit Otonashi.
Pod vlasy bylo hodnou chvíli ticho, dokud Hanayun zvýšeným hlasem neřekl: „Odpověď, Nabe!"
„Já nevím." pípl tázaný a postrčil si tyč na ramenou.
To už Shikamaru popadl mladého asistenta za ruku a odvedl jej trochu stranou. „Nedělej z toho výslech. Ostatní se dívají."
Zatímco Nabe bezmocně přešlapoval na místě, jeho soukmenovci skutečně využívali každé volné chvilky a úkosem skupinu sledovali, v několika případech se snažili i přijít co nejblíž, aby mohli slyšet jeho odpovědi.
„Nejsou to vězni, ale nepřátelská armáda, co jen zrovna nemá zbraně a velení," dodal a otočil se k Hanayunovi. „v pořádku, skončili jsme!"
„Do práce!" poručil Hanayun, ani ne tak Nabemu, jako všem zajatcům v okolí deseti metrů.