Itami no kioku

Jediné co ho neopouštělo, byla bolest. Jako takovou ji vlastně vítal, byla to totiž jediná známka, že je ještě naživu. Svět kolem sebe si téměř neuvědomoval - jen někdy cítil na tváři teplo slunečních paprsků.
Občas se marně sám sebe ptal, kdo je, jak se jmenuje a jaká je jeho minulost, ale ta otázka zase bledla a ztrácela se ve jeho snech. Čas pro něj přestal existovat.
Stále blouznil; jeho sny zůstali stejné a přesto se stále měnily.
Až se jedné noci objevil sen, který se často vracel - neměnný.
Všechno v něm bylo tak podivně známé a zároveň cizí....

Stál na pláni porostlé vysokou zelenou trávou, táhnoucí se zdánlivě do nekonečna. Na modrém nebi nebyl ani mráček a slunce rudě žhnulo.
Pak se objevily dvě postavy: krásná dívka se zelenýma očima a růžovými vlasy, které jí čechral vítr. Další byl světlovlasý chlapec - možná, že muž - jehož oči měly stejnou barvu, jako nebe nad jeho hlavou. Obě postavy k němu kráčely s úsměvy na tvářích.
Poté se něco stalo...něco se strašně zkazilo. Nebe zrudlo a vzduch se naplnil kouřem.
Na obou lidech se objevily stále se rozšiřující krvavé skvrny a ony padli na zem se smrtelným výkřikem, který mu ještě dlouho dozníval v hlavě.
Planina se změnila v bojiště, plné těl mrtvých ninjů. Chtěl od nich odvrátit pohled, zapomenout..., ale byli všude. Poté vše ztemnělo. Zbyly jen něčí oči - rudé oči.
Mé oči? uvažoval.

Občas ze svých snů procital. Ale i když otevřel oči, neviděl nic než temnotu.
Kupodivu ani fakt, že je slepý, v něm nevzbudil žádné emoce. Jen stále nechápal co se stalo a otázka Kdo jsem? dosáhla obřích rozměrů. Jen tak ležel a přemýšlel...
Kdo jsem?...
Chlapec či muž?....
Zloduch nebo hrdina?.....

Po čase, který mu připadal nekonečný, si začal vybavovat jména a tváře osob.
První tvář patřila velmi bledé osobě - její kůže asi vůbec nespatřila světlo. Kolem očí, které vypadaly jako hadí se mu stáčeli dva fialové pruhy. Přes dlouhé, černé vlasy téměř nebyly vidět zahnuté stříbřité náušnice.
Kdo jsi? přemýšlel. Jsi Gaara, Kakashi, Itachi nebo snad Orochimaru? To je strašný jméno..., usmál by se kdyby to tak nebolelo. Budu ti říkat Shisui. To jméno se k tobě hodí, navíc myslím, že jsem tě zabil.
Tvář další postavy téměř celou zakrývala maska. Kdo jsi? přemýšlel dál, ale už ho nic nenapadalo.
Vlastně netušil ke které tváři patří jaké jméno. Čím víc se snažil vzpomenout na vlastní jméno, tím více jmen ho napadalo. O každém věděl, že to nepatří jemu, přestože k němu nedokázal přiřadit tvář.

Jednoho dne procitl s pocitem, že se něco změnilo.
Sasuke... Jmenuji se Sasuke...? Otevřel oči. Tmu náhle nahradilo světlo, jasné a tvrdé. Pokoušel si zakrýt oči rukama, ale paže ho neposlouchal; měl pocit jakoby hořel. Chabě zasténal a natočil hlavu na stranu. Jako v odpověď mu někdo položil přes oči pruh tenké látky, která učinila světlo snesitelnější.
,,Klid příteli...Spal jsi dlouho.“
,,Co...“ Hrudí mu začal otřásat záchvat kašle.
,,Itachi...,“ Záblesk vzpomínek. Jméno osoby, ke které náhle dokázal přiřadit tvář.
Jeho starší, hodný bratr.
,,Je mrtvý, zabil jsi ho, ale to už je dávno....“ odvětil něčí hlas. Byl hluboký a Sasuke si nevzpomínal, že by ho kdy slyšel - přestože pochyboval, že se teď může spoléhat na svou paměť.
,,....Sa-Sakura-chan...a Naruto...Kakashi?“ Otočil hlavu k neznámé osobě a toužil, aby vyvrátila, jeho navracející se, mlhavé útržky vzpomínek.
Něčí křik...
Plačící dívka, prosící ho, aby přestal. Bolest, kterou jim způsobil...A pak už jen tma.
,,Zabil jsi je. Nevzpomínáš si? Konoha je zničená, přesně jak sis přál.“
,,Ale...“ Aniž by o tom věděl, z oka mu pomalu stekla slza a vsákla se do obvazu. Najednou litoval toho, co udělal. ,,Proč jsem to udělal..?“
Slyšel tiché zašustění látky; postava sedící vedle něho zavrtěla hlavou.
,,Ani tohle si nepamatuješ? Sice jsem věděl, že ta rána do hlavy od holky s byakuganem bude mít následky, ale tohle...? No.. Zabil jsi je kvůli Itachimu. Chtěl jsi pomstít jeho...,“ chvíli hledal ten správný výraz, ,,... Jeho život, který jemu a jeho prostřednictvím i tobě, zničily.“
,,Hm...‘‘ Zamračil se. Slza v obvazu zaschla a vypařila se, jako by nikdy neexistovala.
,,A proč jsem zabil Itachiho?“ zeptal se.

Po mnoho hodin mu neznámý muž vyprávěl celou jeho minulost. Přitom si velmi často přihýbal z lahve plné saké; přesto nebyl opilý.
,,Abych nebyl příliš podrobný.... Zabil’s je všechny. Chvíli poté jsi omdlel.“
Sasuke neříkal nic.
Když teď viděl svůj život zpětně, začal litovat většiny věcí, které udělal.
Samozřejmě nemohl vědět pravdu o klanu Uchiha, ale proč se nedokázal zbavit své nenávisti? Proč si místo zabití rady starších vybral pomstu na celé Konoze?
A hlavně... Jak je dokázal zabít všechny? Přece nemůže být tak silný...
Tiše si povzdechl.
Ještě jednu věc nechápal - Jak je možné, že ten muž toho o něm tolik ví? Možná mu to sám řekl,ale stále si nevzpomínal, že by ho kdy viděl...slyšel. ,,Jsi Uchiha Madara?“
,,Ne, ten je taky mrtvý... Zabil jsi ho spolu s Kyuubim. Řekl jsi mu, že se chceš vrátit zpět do Konohy a on ti uvěřil. Inu, blbec.
Když jste pak stáli nad Madarovou mrtvolou, bez varování jsi se něj vrhl a zavraždil i jeho. Zesláblí bojem, skoro nebyl schopen se bránit. Nějaká kunoichy se ti pokoušela zabránit zabít ho. Dokonce tě málem dostala,ale zaváhala s poslední smrtící ránou a to se jí stalo osudným.
Ona a Kyuubi... Když umírali, drželi se za ruce.
Takže nakonec milovala jeho...?

,,Ty jsi se jim z povzdálí smál. Pak se objevila ta Hyuuga, zařvala něco ve smyslu ,,Nikdy nevezmu svá slova zpět“ a praštila tě po hlavě. Chvíli poté podlehla svým zraněním a ty jsi omdlel.
Vlastně jsem ti ještě neříkal nic o Kabutovi... Zdrhnul. Jak jistě víš, pomáhal Madarovi a jeho odměna jsi měl být ty. Když viděl, že Madara je mrtvý, utekl a ani nepočkal na to co stalo potom. Pravděpodobně se tě brzy pokusí dostat. Měl by sis dávat pozor,“ dodal Neznámý.
,,Asi bych ti měl poděkovat...,“ řekl Sasuke. ,,Když jsi viděl co jsem udělal... Proč jsi mě nezabil?“
,,Nepřišlo mi to správné. Zabít někoho, kdo se nemůže bránit...To se mi zdá příliš kruté.“
,,Nebojíš se, že to samé udělám i s tvou vesnicí?“
,,Ta ti nic neudělala a je v ní víc ninjů než v Konoze - pokud nejsi úplný šílenec, necháš ji na pokoji.“

Po téhle odpovědi se v pokoji rozhostilo ticho, které jako by ani jeden z nich nechtěl přerušit.
Sasuke se znovu probíral svými vzpomínkami. Už se mu vrátily - na všechno.
Chtěl vrátit čas, změnit co udělal, nechat je žít - ale samozřejmě nemohl.
A proč, přemýšlel, proč je najednou tak lituji, když jsem vlastně měl důvod a právo je zabít?
Jak mám uniknout svým vzpomínkám; těm všem přízrakům z minulosti?
Nedokázal přijít na jiný způsob. Zhluboka se nadechl...

,,Když jsi mě nedokázal zabít tehdy - dokázal bys to teď?“ zeptal se.
,,Nevím... Opravdu nevím.“ Už začínal tušit, co po něm Sasuke bude žádat.
,,Tak prosím... Zabij mě.“
,,Ale... Není to už teď jedno?“