NFFORPG - Kirigakure no Sato

Mikayo Yuki, Chikage Shichishima
Sensei týmu A
Země pomerančů, Nijishima > Svatyně
Mikayo obstojně ignorovala všechny prodávající. Snažila se nemyslet na další z mnoha přezdívek, které jí Tako za tak krátkou chvíli vymyslel a hlavně se nečervenat, což s její bledou pletí šlo těžko. Přesto se tvářila vážně jako vždy, aby se náhodou neřeklo.
Za druhé se jí nedělalo dobře z vůně chobotnice, kterou Bunchan s Tenshi uždibovali. Tyhle potvory se jí hnusily, protože měly divnou konzistenci.
Zanedlouho opustili přístav a vydali se po lesní cestě, na jejímž konci je čekalo snad sto schodů ohraničených stromy. Modrovláska se nezastavila a bez přestávky vystoupala až nahoru. Už stačilo jen projít branou torii a tým A se ocitl před krásnou svatyní, z níž právě vyšla dívka s krátkými vlasy, oděná v tradičním rouchu zdejších kněžek.
„Vy musíte být ten doprovod z Kirigakure, že?“ usmála se na ně. „Já jsem Shichishima Chikage, pobočnice Seimori-sama,“ uklonila se.

Seiichi Oshitari
Tým C
Misia/ prístav

Seiichi došiel domov a bez jedného vysvetlenia sa zavrel do svojej izby. Katanu položil vedľa seba a protiahol si kolená k brade. Rodičia sa zaujímali prečo je doma keď mal byť na misii a Seiichi im neodpovedal na žiadnu otázku. Nechcel to rozoberať s rodičmi že sklamal senseia a svoj tím svojím správaním. Rodičia to asi po hodine vzdali a nechali ho samého. Premýšľal nad tým čo bude robiť ďalej, predsa len sám sa rozhodol že útek bol to najlepšie riešenie. S trochou odstupu času pochopil že konal až moc impulzívne a začal ľutovať svoje rozhodnutie. Pohľadom zablúdil na dlahu a potom na zrkadlo ktoré mal na skrini. Postavil sa a došiel k nemu, v hlave mu skoro okamžite že by sa mal vrátiť a ospravedlniť sa za svoje správanie. Lenže pre Seiichiho to bolo nesmierne ťažké keďže v živote sa ešte nikomu neospravedlňoval za svoje správanie. Ešte chvíľu sa pozeral na svoj odraz než si zobral katanu z postele a vrátil na chrbát. Zobral si ešte ruksak a šiel do kuchyne a s chladničky vytiahol niekoľko fľašiek s vodou. Strčil ich do ruksaku a vyšiel z domu. Rodičom nechal správu že sa v ten deň domov už nevráti a vyrazil smerom späť do prístavu. Cestou si sformuloval svoje ospravedlnenie a keď prechádzal popri sklade odkiaľ mali nosiť bedne všimol si členov svojho týmu. Premýšľal nad tým či chce ísť s nimi ale nakoniec sa rozhodol že áno. "Ahoj" pozdravil keď prechádzal okolo Mikku a vstúpil do skladu. Nejako si nevšímal vozíka a zobral dve bedne do rúk a pomalým krokom šiel smerom ku druhému skladu. Nechcel sa pozrieť do očí nikomu z týmu a tak sa rozhodol že bude radšej bedne nosiť akoby sa s nimi mal rozprávať. Trochu sa bál že sa na neho stále hnevajú a chcel aspoň trochu oddialiť rozhovor s nimi. Bedne položil k tým ostatným a vracal sa rovnakou cestou ku prvému skladu.

Ieyasu Kitabatake
Tým D

Když prach konečně slehnul, Ieyasu zjistil, že se nemýlil – ono velké zvíře bylo opravdu dikobraz. Nevypadalo tedy zrovna přesně jako dikobrazi, které viděl na obrázcích v učebnicích biologie, ale základní rysy druhu nesl. Mia se mu před zvířecím velikánem uklonila a on udělal to samé. Pak pokynula čtveřici geninů, ať udělají to samé. Ieyasu nebyl hlupák a díky vzezření a celkové povaze „kapitána dikobraza“ – tak si ho v duchu pracovně pojmenoval – nehodlal riskovat svůj život, takže se uctivě poklonil. Sensei mezitím medikovi stačila oplatit jeho sarkastickou poznámku neméně podobným způsobem. Genin pod chemickými brýlemi na vteřinku zavřel oči a levý ústní koutek mu pod obvazy spokojeně ucuknul nahoru. „Aspoň nejste přehnaně formální – to oceňuju,“ pomyslel si a přitom z úst vypustil pobavené „heh“.
Po chvilce vzájemného zírání a dialogu mezi Miou a dikobrazem vyšlo najevo, že jak sensei, tak ani dikobraz nehodlají geniny uznat za válečníky. „Válečník nejsem a ani jím být nehodlám. Jsem spíš akademickej typ,“ spolknul kousavou poznámku. Sensei se rozhodla tuto napjatou chvíli ukončit kratším monologem, ve kterém zmínila, že pokud chce někdo říct něco ke stmelení týmu, má poslední možnost tak učinit. Medik zaťal ruce v pěst a těžce přemýšlel: „Pokud dojde k boji s tím zvířetem, chtělo by to mít předem nějakej plán. Ale nemůžu to to Mie a tý bestii dát jako na stříbrným podnose. No, malý divadlo občas nemusí úplně uškodit.“
Ieyasu tedy udělal něco, co by od něj čekal málokdo. Narovnal svá mírně shrbená záda, povystrčil bradu nahoru a vypjal ramena, načež se otočil proti Mie: „Já bych něco i řekl, jenže vy byste se určitě smála, páč by to byl celkem emotivní proslov. Takže určitě nebudete mít nic proti, když jim to řeknu v soukromí.“ Nečekal na svolení a pokynul svým kolegům, ať vytvoří menší čtverec.
Když se tak i přes očividnou nechuť zbylé části týmu, která ho momentálně měla nejspíše za blázna, stalo, začal Ieyasu mluvit a přitom mocně rozhazovat rukama, aby to vypadalo, že vede jakýsi srdceryvný projev. Ve skutečnosti však mluvil polohlasem a dával si záležet, aby sensei s dikobrazem nic neslyšeli. „Heleďte, teď máme jedinečnou možnost něco málo domluvit dřív, než se nám ti dva rozhodnou přinejlepším nakopat zadky. Pokud máte nějakej nápad, tak sem s ním. Takže za mě asi tohle. Pokud se budeme muset štvát s tou obludou, tak bych navrhoval zatáhnout to do lesa. Tam máme výhodu díky četnosti stromů a velikosti tý příšery. Jo, Satsuki, ty určitě umíš Kirigakure no Jutsu, viď? Až to začne, mohla bys prosím vytvořit jenom takovej mlžnej opar, skrz kterej je ale normálně vidět? Promiň, ale teď nemám moc času na vysvětlování,“ domluvil a zadíval se na černovlásku. Pak zvýšil hlas tak, aby mu dobře rozuměla i sensei a řekl: „Asi jsem neřekl všechno, máte ještě někdo něco na srdci?“

Trénink na ostří nože

-Den druhý
Mia Sashikizu
Mezitím co si čtveřice sdělovala své názory, oblak kouře se pomalu usadil.Vyvolaný tvor byl mohutný a urostlý jako dospělý býk a měl stejné krví podlité oči,ze kterých sršela divokost.Tady však veškerá podobnost s turem končila, protože,jak Ieyasu správně poznal, byl to obří čistokrevný dikobraz.Jeho dooranžova zbarvené zuby o sebe zaskřípaly,když se vydal směrem ke skupině a vzduchem se začal šířit pach zeminy a zatuchliny.Mezitím se Mie nedařilo překonávat škleb,který se ji neustále objevoval na tváři,když poslouchala čtveřici.Ne že by chtěla skrývat své pobavení,ale nechtěla její studenty zbytečně provokovat.Alespoň ne v tenhle moment."No Ieyasu budeme tu ještě pár dní a místní drogérie má zrovna zavřeno,takže by jste měli dávat pozor na to co vám říkám,protože sádrové obvazy tu jen tak neseženeme."Odpověděla se silným sarkasmem v hlase na zakuklencovu poznámku a otočila se směrem k nově příchozímu.
"Kapitáne"Oslovila stříbrnovláska dikobraza a znatelně se uklonila.Dikobraz-kapitán svým silně usopleným nosem nasál vzduch,zachřestil ostny a poklesl na přední končetiny,čím evidetně odpovídal na poklonu stejnou mírou."Mia-san."Proneslo zvíře hlubokým hlasem,který zněl spíše jako drhnutí dvou kamenů o sebe."Já...kapitán legie ti nabízím své služby."Mia obřadně poděkovala a opět se narovnala."Kapitáne tohle jsou moji studenti.Pulci!Ráda bych vám představovala jednoho z členů hrdého dikobrazího národa,se kterým mám podepsanou smlouvu."Představila přítomné a letmým posunkem naznačila geninům aŤ se pokloní.Doufala,že budou mít dost rozumu to udělat.Dikobrazi z Trhliny byli dosti bojovná nerudná stvoření,která se nechala snadno vyprovokovat."Válečníci...či bezejmení?"Zahluhlal dikobraz,když si změřil čtyřlístek před ním."Nooo"Začala Mia,která se nad tím zamyslela."Někteří z nich už prošli ohněm bitvy,ale čest ani jméno zatím nezískali.Proto bych ráda využila tvé služby a zkušenosti k jejich tréninku."Když uviděla jak dikobraz začíná popuzeně napřimovat své hnědočerné ostny,okamžitě přispěchala s dodatkem."Za což bude po právu následovat odměna v podobě hromady mrkve a další kořenové zeleniny."Ostny okamžitě zplihly a zvuk jejich třesotu se pomalu uklidnil"Dobře...pomohu."Zamručel spokojeně dikobraz.Stříbrnovláska se usmála a otočila se na své svěřence.
"Táááákže pulci,abych se taky vyjádřila k tomu co tu bylo řečeno,pro mě jste zatím jenom knučící drobotina,co by pravému bojovníkovi nestála ani za pozornost.Nezvádáte kontrolovat ani svoje emoce a vaše spolupráce jako tým je někde mezi příšernou a mínus sto.No pokud se chce někdo pokusit o to říct něco dojemně sentimentálního,co by vás všechny stmelilo dohromady jako jeden tým,má teď poslední možnost.Protože..."Rozšířila svůj úsměv Sado-maso sensei."..Za chvilinku začínáme."

Kitsune Saya
Tým B
loď

Nad senseiovou otázkou pokrčila rameny a jak už u ní bylo zvykem, s odpovědí si dala chvíli na čas. Během toho zvažovala, co jim sensei řekl o budoucí misi. Knězky, lišky... Ať chtěla nebo ne, určitým způsobem ji to zaujalo.
"Dětství je přeci nejzajímavější část lidského života," prohlásila nakonec a znovu se zahleděla na vodní hladinu kolem.
"Zeptejte se člověka, jaké měl dětství a zjistíte, jakým je uvnitř člověkem," dodala pouze stručné vysvětlení svého dotazu.
"Chodíte někdy do sirotčince, Yuujiro-sensei?"

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Yuujiro Matsumoto
Sensei týmu B
Loď
„Naše mise je tam,“ odvětil Riri. „Severovýchodně od hlavního města se nachází svatyně jménem Sakura, kterou obývají kněžky, který umějí ovládat chakru a uctívají lišky. Jejich vrchní kněžka požádala Kiri o pomoc, když její kněžky začaly mizet,“ vysvětlil.
Při Sayině otázce se na dívku otočil. Nechápal, proč se na něco takového ptala zrovna jeho, ale odpovědět mu nevadilo.
„Nevím,“ pokrčil rameny. „Moje první vzpomínky jsou až ze sirotčince, kam mě odložili. Upřímně nevím, co dítě cítí k matce, ale je dost možný, že matka je něco, za co považuju svojí vychovatelku,“ dodal. „Proč se ptáš?“

Riri Arui
Tým B
Přístav -> Loď

Riri cestou do přístavu zamyšleně pozorovala zemi a občas zvedla hlavu, aby viděla jestli jí její kolegové nezabočili někam jinam. Již to bylo pár let, co naposledy plula na lodi. Tehdá, ostatně jako vždycky plula jen jako pasažér. Nikdy se o loď nestarala jako námořník. Když sensei promluvil o cestě na Tokashiki nadlo-ji, že možná ještě jednou se vyhne námořničení. ”Co budeme dělat na Tokashiki? Je to jen přestupní stanice nebo je naše mise tam?“

Riri odvázala loď a čekala, až Saya vstoupí na loď. Sama vlezla z mola do lodi se vší opatrností. Loď se zhoupla pod její vahou jen trošku. Při tom přitakala senseiovy “Ano jsem zvědavá Sensei. “
Usadila se a poslouchala co si Sensei s Sayou povídají. Očima přitom pendlovala mezi horizontem a okolím lodě, pro případ, že by se je někdo pokusil přepadnout. Debata ostatních ji zaměstnávala a zabraňovala jí myslet na špatné věci co je mohli potkat.

Ieyasu Kitabatake
Tým D

Zvíře, které sensei pomocí Kuchiyose no Jutsu přivolala dosahovalo minimálně velikosti okolních kamenů. Technika a vše s ní spojené vyvolalo na palouku doslova menší bouři prachu. Ieyasu si instinktivně stáhl chemické brýle na oči a uskočil o pár metrů vzad. Když prach trochu slehnul, zamžoural skrze zaprášená sklíčka, která si otřel rukávem, na bestii. „No, nejsem zoolog, ale vzhledem k těm ostnům to vypadá na dikobraza,“ pomyslel si. Když však zjistil, že momentálně žádné přímé nebezpečí nehrozí – tedy pokud bude mluvit pravdu – popošel zase o několik kroků vpřed. Chvilku čekal, než se někdo ujme slova. Prvním odvážlivcem byl Yuri. Ten o medikovi a Kaijuovi neřekl ani slovo, ale místo toho se pokusil odlehčit situaci vtipem na účet Satsuki. Ieyasu musel uznat, že to nebylo špatné, ačkoliv odlehčit situaci, při níž musíte mluvit o ostatních pod výhružkou pořádného výprasku od ohromného zvířete, v podstatě není možné. Jako druhý promluvil Kaiju. Tomu medik ani Yuri evidentně nijak nevadil, což se ovšem nedalo tak úplně říct o Sat, poněvadž se do ní poměrně ostře pustil a vyčetl jí mnoho věcí. „Až se ti dva jednou navzájem zmrzačej, budu to muset pro nemocnici sepisovat já nebo Mia?“ zahloubal se medik do vlastních myšlenek. Z přemýšlení ho vytrhla až Satsuki. Ta nejprve také s vtipem oplatila Yurimu jeho poznámku. Potom se také rozhodla opětovat Kaijuovi jeho výtku. Byla také jediným členem týmu, který měl jednu poznámku vůči Ieyasuovi. A to ohledně jeho chemických substancí. „No, já... Já jsem vlastně ve vaší blízkosti ještě žádný jed ani nepoužil. Nehody se stávají, to musím uznat. Každopádně se neboj, v míchání protijedů mám celkem slušnou praxi. A jinak ano, věřím ti, že budeš rychlejší než ten jed,“ domluvil a nervózně se zasmál. „Tak, tohle bychom měli... Teď jsem asi na řadě já. Tákže – Yuri – nevím, co bych ti vytknul. Možná to, jak jsi udělal z Kaijua terč na házení shurikenů. Dlouho jsem se při ošetřování tak nezapotil. Ale trénink se hodí vždycky,“ doplnil zamyšleně. „Kaiju, teď ty. Chceš ochránit svojí sestru – to je více než ušlechtilý cíl. Ale nepřeháněj to tak s tím zápalem pro věc. Jako mrtvola jí budeš k ničemu,“ řekl pevným hlasem a otočil se k Satsuki. „No, já proti tobě nic nemám. Možná kdybys mi jen trošku míň vyhrožovala tou smrtí,“ ukončil svůj monolog směřovaný ke svým kolegům. Původně chtěl svůj vyčerpávající proslov ukončit, ale najednou si uvědomil, že ještě neřekl to, co si myslí, všem. Upravil si brýle, založil ruce na prsou a otočil se směrem k obludě a sensei. „Nejsem psychiatr a můžu otevřeně přiznat, že ženám vážně nerozumím. Takže bude těžký vás soudit, Mio. Jste celkem dost svérázná a nepředvídatelná, ale to je asi v tomhle týmu snad každej. Když mě ale příště varujete, že plánujete někomu dopřát menší leteckej den, aspoň tak den předem, budu vám vděčnej. Vezmu si s sebou pár sádrovejch obvazů a berlí navíc,“ ušklíbl se pod obvazy – to ale nikdo neviděl, takže celá tahle soustava vět vyzněla naprosto vážně.
Když domluvil, strčil si ruce do kapes a vyčkával, co sensei plánuje dál.

Tenshi Wakiya, tým A

Tenshi sledovala celé dění. Sensei dávala napít nezletilému a k tomu všemu na misi. To jí teda byla morálka, ale nic na to říct jim nemohla. Jestli panáček měl pomoct Takovi, tak ať si klidně dá ještě jeden. Schválně, jak se chová, když je pod vlivem, napadlo černovlásku. Přiblbe se usmála. Kdo ví, co se jí dál honilo v hlavě. Mikayo ji něco říkala, ale dívka byla tou dobou zabraná do svých myšlenek, ze kterých vytěsnila i svoji otázku, a prostě hleděla kamsi před sebe ignorujíc svět kolem sebe.

Následující den kráčela vedle Taka přístavem a prohlížela si všechno možné. Užívala si atmosféru obchodníků, kteří se překřikovali, aby prodali své zboží a pomluvili zboží ostatních. Tyhle hádky nikdy moc Tenshi nechápala, přišlo jí to absolutně zbytečné. Radši by šla k někomu tichému, který ji nebude vnucovat další malichernosti, jelikož se nechá celkem snadno ovlivnit.
"Za tu cenu bych si pořídila vybavení pro luk." zadrmolila si pro sebe. Strašně ráda by si koupila amulet, a také ráda by něco přivezla domů, jenže už slyšela svoji mamku, jak ji nadává, že kupuje zbytečné věci. Mohla by koupit pomeranče, když už teda jsou v zemi Pomerančů, takový hle dárek by od ní určitě nečekali. Začenichala ve větru. Rozhlédla se kolem sebe a její pozornost upoutal Bunchan s chobotnicí. Přikradla se k prasátku, které neopomenula podrbat na hlavičce, přičemž mu kousek grilované chobotnice uždíbla a ochutnala masíčko.
"Výborný vkus, Bunchane, přímo chválihodný." mrkla na prasátko.

Satsuki Min, tým D

Sensei zavelela k jídlu, i když už si dělali sami hostitele. Sat tahle varianta zcela vyhovovala, neboť znamenala, že nemusí jíst. Jenže když kolem ní všichni jedli, přišlo jí to lehce blbé, a tak si došla pro sušenky. Vůbec na ně neměla chuť ani hlad. Povzdechla si a pustila se s nechutí do jídla. Po jídle, pokud se dalo tomu tak říkat, si měli vše sbalit. Černovláska byla zabalená během pár minut a vyčkávala na klučičí část týmu, poté se dali všichni na cestu.
Satsuki pozorovala okolí. Snažila si zapamatovat toho co nejvíce. Mia byla tak laskava, že jim dokonce ukázala orientační bod, což jim velice ulehčilo malou část práce. Chtěla si ho nějak nenápadně označit, ale Kaiju ji předběhl. Pokrčila rameny a následovala tým. Díky Kaijuovi nemusela rýt nohou do země, o další práci méně.
Zastavili se na mýtině. Dívka si založila ruce na prsou a poslouchala následující dění. Měli prostě říct, co se jim na ostatních nelíbí. Už teď slyšela ty kecy na její účet. Zahleděla se na oblaka prachu. Co by to jen mohlo být? Co by jim ta potvora mohla udělat, kdyby se přetvařovali? Třeba od toho stvoření má Mia svůj zvyk vyhazovat lidi do povětří. Z jejího přemýšlení ji vytrhl hlas Yuriho. Tak tedy stěžování si na Sat právě začalo. V tichosti si vyslechla každého z nich, až na Ieyasum, ten se prozatím zdržel komentáře.
"Yuri, čas strávený s tebou, mě bude štvát, dokud budeš mít pirátskou nohu, protože tahle protéza je neskutečně pitomá. Pravda, mohl jsi mít obě nohy, kdybych asi byla rychlejší. Kaiju, nejsem namyšlená, jen nemám ráda lidi a stýkání se s nimi, je pro mě vyčerpávající. Co se týče té události, ty jsi hned spustil, že tohle dělat nebudeš a něco o své sestře, tudíž jsme měli závod ve třech. Kluci s placením neměli problém, dokonce jsem u jednoho z nich nebo u obou viděla menší úsměv, ty jsi jediný na to měl kecy. Možná tomu nebudeš věřit, ale i my máme své strasti doma, takže se přestaň sebelitovat a podobné věci. Když něco řekne Mia-sensei a zadá nám i tu největší pitomost, má to cenu udělat. Sensei v tom svém nákupu měla i něco pro nás, takže po tréninku svačinka neuškodila. Ieyasu, tobě nevěřím, co se týče tvých jedů. Jestli ti to bouchne poblíž mně, budu rychlejší než ten jed, věř mi." dohovořila svůj zdlouhavý monolog. Bylo na ni opravdu vidět, že mluvení je pro ni vyčerpávající. To, co řekla, byla pravda a stála si za tím. Sice se k nim chovala chladně, ale nikdy tak, aby je ohrozila. A co se týkalo namyšlenosti...v tom neměl pravdu, nikdy si nemyslela, že je něco více, prostě nechtěla si je pustit k tělu, tak si našla vlastní způsob odhánění.

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov

Trénink na ostří nože, Den Druhý

Kaiju čekal, co jejich Sado-Maso sensei napadne. Ta jen řekla menší poznámku k Yurimu a pak svolala ostatní k jídlu. Ihned po tom co si sedl k ohništi, jim bylo řečeno, že dneska jí to, co si najdou. Proto se neochotně zvedl a došel ke svému batohu. Tam si vyndal pár dalších zásob a dal se do jídla. Po deseti minutách to měl snězené a tak čekal na další instrukce. Měli si vzít výstroj a následovat ji. Sledovali ji do lesa, až k nějakému kameni, kde se zastavila a dala se opět do řeči. Kaiju nevěděl, jestli ji má poslouchat a nebo ignorovat. Přeci jen nevěděl co má v plánu a tak se rozhodl raději naslouchat. 'Tohle místo si máme zapamatovat? A k čemu nám to bude? Kam jdeme?' Položil si černovlasý kluk tři otázky. Nikdo mu na ně ovšem neodpověděl, protože si je položil v duchu a jenom sobě. Rychle načmáral do hlíny šipku, směrem k jejich táboru a následoval ostatní. Odpolední trénink nebyl zas tak těžký, Sensei po nich chtěla, aby říkali pravdu o všech ostatních. Kaiju už předem věděl, co řekne o ženských. Ale co řekne o těch dvou klucích, fakt nevěděl. Jednonožka se ujal řeči jako první a do hledáčku si dal Satsuki. Kaiju se pousmál. Když se nikdo další k řeči neměl, odkašlal si, jako znamení, že bude mluvit on. Ovšem si na pomoc povolala svého mazlička. Kaiju nevěděl co to je. Mohl jen tipovat, jako ostatní.
,,Mě na Satsuki vadí to, že je namyšlená. Myslí si o sobě, že je nejlepší a tak se chová i k ostatním. Jako tehdy, když sem se k vám přidal. Místo aby cenu jídla rozdělila na čtyři díly, rozdělila ji na tři a po nás chlapech, chtěla abychom to zaplatili i za ní. Tohle chování mi na ní vadí." řekl a otočil se na Satsuki. ,,Další je náš milý Sado-Maso sensei. Člověk řekne svůj názor na něco a hned nás trestá, místo aby se s námi o tom pobavila, tak nás hned hází přes půl vesnice a znaží se nás zabít." dořekl a kouknul na senseie. ,,Na medicovi mi nic nevadí, moc ho neznám a když sem po něm chtěl ošetřit rány, neměl s tím problém." Kouknul na medica. ,,Na Yurim už mi tuplem nic nevadí. On mi řekl, kdy se koná tento výlet, on se mnou trénoval, s ním si rozumím nejlépe z celého teamu." dořekl a trocha se pousmál. Nyní koukal na onu stvůru, co vyvolala sensei.

Kitsune Saya
Tým B
přístav -> loď

Cestou do přístavu jen mlčky kráčela za senseiem vedle svých týmových kolegů. Radost z cesty mimo vesnici skutečně neměla, stavěla se k tomu proto čelem stejně jako k jiným povinnostem, jež ji netěšily, ale vyhnout se jim nemohla. Byl to úděl cesty, kterou si zvolila. Dříve, než vstoupila na molo, se však zastavila na pevnině a dlouze se rozhlédla po okolí. Lodě, kotviště, bedny s naloženým zbožím, moře... Do přístavu nikdy nechodila a na molu nikdy nestála. Proto viditelně zaváhala, než se na něj odhodlala vkročit. Nikdy neopustila hranice Kirigakure a přístav v ní vyvolával nepříjemný pocit mizícího bezpečí, který ve známím prostředí měla. Viditelné však zaváhala až ve chvíli, kdy měla nastoupit na loď.
Saye sjel pohled nejprve k vodě omývající boky vypůjčené loďky a tříštící se o okraje mola, načež se nedůvěřivě zadívala do lodě. S očividným sebezapřením ale přeci jen nastoupila a usadila se přímo ve středu. Dostatečně daleko od obou okrajů a vody, ze které po vyplutí nespustila oči.
"Hm?" vzhlédla nepřítomně k Yuujirovi, když na ni po chvíli promluvil. Místo okamžité reakce na něj však zůstala několik dlouhých vteřin mlčky zírat, uvažujíc nad tím, jestli to měl být pokus o vtip. Rysy v jejím obličeji však náhle povolily a tvář se jí rozzářila širokým úsměvem.
"Jistě, Yuujiro-sensei!" zašveholila mile na odpověď. Na jejich senseiovi bylo něco zvláštního. Pokaždé, když se pokusil o odlehčení atmosféry, působil jako někdo, pro koho to není zcela přirozené. Viděla už pár takových a ti měli vždy co skrývat. Platilo to i o jejich senseiovi?
"Jací byli vaši rodiče, Yuujiro-sensei?" vzešla od Sayi otázka namísto odpovědi na jeho dotaz.

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Isamu Kenji
Tým C
přístav, jízda století

Nenalezl mnoho, když dorazil za zatáčku. Jen temný kout, kde se válely špalky, které patřily pravděpodobně někomu místnímu. Byla to jiná ulice, kterou přejel asi o dva bloky. Rozmýšlel, co udělá, ale pak si vzpomněl, že když sjede ještě víc dolů, bude jednoduché vystoupat ke skladišti. Vytáhl vozík ke stánku, který stal docela do kopce, aby se mohl rozjet. Tak tudy by to mohlo jít. Jedem.
Vozík vjel do ulic. Tedy ne sám. Isamu v něm byl ještě navíc. Byla to ale docela jízda, Isamu si to kupodivu užíval. Tedy v mezích. Nebojte se, už tam za vámi jedu... Jen... Mám trochu zpoždění, pomyslel si při přejezdu do užší uličky. "Pardoon! Omlouvám se! Lidé byli poměrně zděšení. Ani se jim nedivil. Co za blázna přece jen jezdí ulicemi ve vozíku? A ještě k tomu takhle malými uličkami... Vozík byl dostatečně odolný, a tak Isamu najel na trám, který ho vymrštil do vzduchu. Sklouzl se po markíze a bednách jablek, aby se vyhnul návalu lidí. Dopadl a už se blížila "křižovatka", a tak přibrzdil. Vozík kupodivu vydržel. A už byl na místě. "Tak jsem tady!" Postavil vozík před sklad a vběhl dovnitř.
Se dvěma krabicemi na ně zavolal: "Pojďte!"

Anaka Kisho a Morio
Tým B
Cvičiště -> přístav -> ostrov

Sensei ve svém plášti s kapucí vypadal jako elf z nějaké mangy. Téhle představě se Kisho jen ušklíbl a když začaly dopadat první mrholivé kapky, zastrčil bradu hlouběji do límce své bundy. Zato Morio kvitoval déšť nepříjemným zamrousknutím. O mokrý kožich rozhodně nestál.
Když dorazila i děvčata, pokynul Yuujiro celé bandě, aby zamířila do přístavu. Tam zařídil vypůjčení lodi a naskládal svá kuřátka k sobě do člunu. Kishovi létaly do obličeje pramínky zelených vlasů a on se je snažil úporně setřást, zatímco se šibalským světýlkem v očích sledovala ubíhající vodní plochu kolem.
Na senseiovu otázku odpověděl se smíchem. "Vy nás schválně napínáte,
sensei..."
Chlapcova nálada byla veskrze dobrá. Napjaté vzrušení smíšené s radostí z plavby (protože Kisho měl k lodím velmi kladný vztah) v něm převládlo nad starostmi a znepokojením. Doufal jen, že nakonec jim nezmrzne úsměv na tváři. Doslova.
Zrzavý kocour se v lodi uraženě stočil do klubíčka a zavřel oči. Měl pocit, že pro dnešek je té vody nějak nezdravě mnoho.

Shingo Kira
Tým C

Přístav
Shingo se posadil na jednu větší bednu a ještě jednou si prohlédl dokumenty. Jmen na nich bylo celkem dost, a dovedl si snadno představit, že shánět lidi ze seznamu bude celkem oříšek, a uměl si představit, že většina z nich bude velice nadšená z toho, že je někdo ruší mimo pracovní dobu. A věděl, že nejvíc nadšení budou ti, kdo mají v přístavu noční směnu a teď po práci spí. Ještě jednou se letmým pohledem podíval na list papíru se jmény. Byl to člověk, který měl silný smysl pro povinnost, ale také stárnoucí muž, který už neměl tolik energie jako dříve a který neměl rád komplikace. Nezbývalo mu, než se obrnit trpělivostí, připravit se na znechucené tváře pracovníků přístavu, kteří vstanou z postele jen kvůli starci, který se jich přišel zeptat na pár otázek. Vykročil tedy ze skladu a pátral očima po papíře po někom, kdo mohl bydlet někde blízko přístavu. Prohlédl si adresu, proměnil se v ptáka, vzal papír do zobáku a vylétl k nebi.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 2.

Mia mi pripomenula aby som nezabudol na otvor pre oheň, na ktorý som samozrejme nezabudol. Kaiju mi pomohol so stavaním a prikývol som mu na znak vďaky. Provizórny prístrešok bol hotový.
,,Nieje to nič moc, ale udrží nás to v suchu," zahlásil som. Sensei nám povedala, že teraz si zaobstarávame potravu sami. Zo svojho batohu som si vytiahol knedlíčky a spokojne ich zjedol. Po jedle bola dvadsať minútová pauza. Vyliezol som na svoj strom, vzal kunai a začal doň vyrezávať. Vyrezal som tam akýsi obraz obsahujúci štyri postavy v snehovej búrke pod stromami. Prestávka ubehla a Mia zavelila, že si máme vziať výstroj a nasledovať ju. Zoskočil som zo stromu a išiel za ňou. Míňali sme málo orientačných bodov, všetko sa na seba podobalo a cez koruny stromov sa pomaly nedalo pozrieť na oblohu, takže orientácia podľa hviezd neprichádzala do úvahy. Zastavili sme pred veľkým kameňom a sensei nám povedala, aby sme si ho zapamätali. Trochu som prižmúril oči. Potom sme pokračovali. Zastavili sme a Mia nám povedala o ďalšom tréningu, ale predtým nás ale čaká zábava.
Zábava, pff, to zas takmer prídeme o život, pomyslel som si. Mali sme povedať, čo nám na ostatných vadí. Moje oči ihneď spočinuli na Satsuki. Sensei ale nedohovorila, aby sa uistila, že vravíme pravdu, vyvolala nejakú obludu. Prekrížil som si ruky na hrudi.
,,Nieje to úplne tak, že by mi Satsuki vadila, jasné, štve ma jej prístup ku všetkému a tak, ale beriem to pozitívne, časom stráveným so mňou v tíme sa možno niečomu priučí a stane sa z nej lepšia osobnosť," usmial som sa keď som to povedal. Bola to menšie rýpnutie, ale inak to bola pravda.

Yuujiro Matsumoto
Sensei týmu B
Cvičiště > Přístav > Loď
Yuujiro už na cvičišti dávno stál. Na sobě měl dlouhý plášť s kapucí spuštěnou na ramenou, opíral se o zábradlí se založenýma rukama na hrudí a hleděl do nebe. Začalo trochu mrholit, takže si užíval studené kapičky na tváři. Počasí v Kiri měl rád. Nebyla nouze o vodu.
Děti se zase postupně slezly. Muž trpělivě počkal na posledního a pak se rozešel k přístavu, kam dorazili za několik minut.
„Támhle si půjčíme, co nás vezme na Tokashiki. Bude to tak hodina a půl jízdy, takže nepotřebujeme velkou loď,“ oznámil jim a rozešel se k molu, kde rychle vyřídil zbytek papírů pro vypůjčení plavidla.
Počkal, až si nasednou jeho žáci, odvázal lano a sám se usadil na zadní sedadlo vedle motoru s kormidlem.
„Sayo-chan, buď tak hodná a varuj mě, kdyby se nám něco dostalo do cesty. Říká se tomu háček,“ usmál se na ni a otočil klíčkem. Motor zavrčel a plavidlo se rozjelo.
„Tak co, děcka? Jste zvědavý, kam jedeme?“ napínal je zvýšeným hlasem.

Ieyasu Kitabatake
Tým D

Ihned poznal, že za ním někdo jde. Bylo mu to však naprosto ukradené. Sám se teď musel soustředit na to, aby znovu špatně nedošlápl na pochroumaný kotník, čímž by jeho práce přišla vniveč. Za pár chvil ho předběhla Satsuki, řekla mu, že jde první. Potom na něj spiklenecky mrkla a vyplázla na něj jazyk. „No jo, dámy mají přednost,“ prohodil suše a koutky úst se mu zakřivily do tenkého úsměvu. Když mu Sat zmizela z dohledu, zastavil se, poněvadž se ke studánce nechtěl dostat v nevhodnou chvíli. Na chvilku se sednul jen tak zíral do země – na přemýšlení byl opravdu hodně unavený.
Studánka se zdála být „neobsazená“, a z toho důvodu se medik rozhodl přijít až k ní. Pořádně se rozhlédl a pak se svlékl jen do trenýrek.Všechno ostatní oblečení prostě vzal a hodil ho do vody. Chvíli se sedl na okraj studánky a máchal si v ní nohy, aby pro něj nebyl skok do vody takovým šokem.
Za chvíli se už spokojeně máčel ve vodě. Když si koupání užil dosyta, vylezl z vody a pomocí Shousen no Jutsu kompletně uzdravil svůj kotník. I tak si ho ale obvázal čerstvě vypraným obinadlem ze své lékařské brašny. Vzhledem k tomu, že za dobrých pětačtyřicet minut na nikoho z týmu nenarazil, usoudil, že Yuri a Kaiju tu už byli před ním. Oblékl si čerstvě vyždímané, ale pořád mokré kalhoty a vydal se zpět do tábora.
Po svém návratu si Ieyasu všimnul velkého přístřešku ve větvích s dírou pro oheň vprostředku. Pověsil svoje mokré oblečení na větev a převlékl se do suchého trička a kalhot. Poté si sedl k ohni a zpozoroval sensei, jak jí svoje zásoby. Z toho mu hned začalo kručet v břiše. Došel si do přístřešku pro svitek s kanji znakem pro „jídlo“, položil ho na zem. Poté složil příslušné pečetě a se slovem „kai“ položil ruku na svitek. Najednou se před ním objevilo několik váčků s potravinovými pilulemi. Pár si jich vzal do hrsti a zbytek opět zapečetil, načež svitek odnesl zpět do batohu.
Zbytek času promlčel nad svým zápisníkem. Když pauza skončila, vzal si veškeré své vybavení, přesně tak, jak sensei řekla. Pak chvíli bloudili lesem, než došli k velkému kamenu, porostlému mechem. Měl si toto místo zapamatovat – tedy alespoň podle slov Mii. Mia ale nezastavovala a šla hlouběji do lesa. „Tohle se mi fakt nelíbí,“ pomyslel si.
Po krátké procházce lesem se sensei zastavila na malém paloučku, který vypadal, jako by tam někdo dostal záchvat vzteku a zničil vše, co mu přišlo pod ruku. A pak to přišlo. Mia je vyzvala, aby řekli ostatním, co jim na nich vadí. „To tu máme jako mít nějaký psychologický sezení?“ zamumlal si sám pro sebe. Mia se ale rozhodla čtveřici geninů přesvědčit, že odmítat není dobrý nápad. Po několika mocných gestech provedla přivolávací techniku a na palouk se tak dostala velká bestie. Chvíli se koukal kolem sebe, ale zvířený prach mu bránil koukat se kolem sebe. Proto si rychle stáhl svoje chemické brýle na oči a čekal, co bude dál.

Riri Arui
Tým B
Cvičiště

Informace o misi vyvolalo v Riri spoustu smíšených pocitů.
”Jupí.” Nejdřív nadšení.
“Eh...tak já ...uhm… “pak to byl strach, protože si uvědomila, že tam klidně mohou potkat někoho jako byl Yo někoho, kdo bude soupeřem pro Senseie a ne pro ně a oni budou… nechtěla o tom přemýšlet.
”...si skočím zabalit.”
Cítila nutkání se hned zeptat Senseie na detaili ohledně mise, ale cítila se zmatená a nechtěla, aby to její kolegové postřehli, i když se tak nejspíš už stalo.
Rychle posbírala věci na cvičišti a vyrazila rychlou chůzí směrem domů. Snažila se soustředit na to co si všechno zabalit, aby toho nebylo moc, ale neopomněla ty důležité věci.

Doma bylo prázdno, všichni už byli v práci a na stole byla svačina připravená pro Riri, kterou tam ráno nechala a vedle ní lístek od mamky, který asi ráno při všem tom přemýšlení přehlédla. ”Než pudeš zalej zahradu.” Riri si povzdechla, neměla na to čas ani chuť, ale dostala nápad, vzala velou sklenici s vodou a hodně se napila. Pak vyšla nahoru na balkón. Zaujmula pevný postoj, soustředila svou chakru do úst a udělala pečeť hada ”Suiton: Haki.” poslala proud do vzduchu, někam nad zahradu. Když viděla svůj odhad pochopila, že je potřeba na takovouhle nepřímou střelbu ještě trénovat, ale zahrada většinu schytala i když ne uplně tak jak bylo v plánu, ale máma vychladne, než se Riri vrátí..
Pak rychle zabalila, svou koženou zbroj si vzala rovnou na sebe. Vzala si sebou teplé oblečení, jak jim Yuujiro nakázal, drapla svačinu a pospíchala na cvičiště.

Tako Jahiro
Tým A
Loď - Země pomerančů - Nijishima
Tako se ušklíbl, když přijal placatku a odšrouboval uzávěr.
"Ničeho se nebojte Ningyo-Sensei (Mořská vílo), já jsem tady doktor a tohle je medicína."
Pravil mile a pořádně si z placatky zavdal, jako kdyby to byla voda. Prakticky ihned poté, co polkl, se zakuckal, ale bylo jasně vidět, že se mu díky tomu vrátila barva do tváře.
"khechrm...ehh...to je lék! Ehrmm.."
Vydal ze sebe uznale, když mu to hrdlo dovolilo a dokonce se i usmál, jak vracel Mikayo placatku nazpět.

Na druhý den, po vylodění, kráčel Tako za Mikayo přístavem, po boku s Kawai-chan a s Bunchanem v náručí a bystrým pohledem sledoval okolí. Byl to malý přístav a vládla tady přátelská atmosféra, což bylo velice příjemné. Bunchan otáčel hlavičkou za každým stánkem s mořskými dobrotami tak často, že musel Tako koupit dvě grilované chobotnice na špejli, aby se Bunchan přestal vrtět. Chobotnice byla výborná, ale chlapec měl pocit, že ho rq paní chtěla sprostě okrást, když si řekla o 150 ryou. Handlování ceny na 75 ryou chlapce trochu zdrželo a když je konečně doběhl, oběvil se obchodník s amulety. Ty Tako okázale ignoroval, protože moc peněz neměl. Zařizování nového bytu ho vyšlo pekelně draho a on zase tak dloubo nevydělával, aby mohl pokrýt všechny náklady sám. Proto se musel zadlužit. To byl důvod, proč nerad utrácel za cokoliv.
Bunchan byl naprosto spokojen a chroupaje chobotnici, usmíval se na celej svět.

Mikayo Yuki
Sensei týmu A
Moře > Země pomerančů, Nijishima
Mikayo se poťouchle usmála, když zmínil zdravotní panáček. „Strejdovo pití ti nabízet nebudu, to bych tě potrestala, ale nosim sebou placatku,“ vytáhla z kapsy kovovou nádobu a podala ji chlapci. „Na, přihni si, ale nikomu ani muk, kapiš?“
Tako se rozpovídal o misi a dívka se zahleděla do nebe. „Jo, po dlouhý době klidná cesta.“
Tenshi se zase měla k pomoci a modrovláska mávla rukou. „Nech to teď byť, však zejtra doplujem.“
…
Druhý den krátce před polednem loď zakotvila u břehu Země pomerančů. Tým A si zabalil své věci a vydal se do vesnice, kde sídlila kněžka, kterou měli chránit.
„My tu máme taky kšeft, tak se uvidíme, až to doděláme, jo?“ volal za nimi ještě Kichiro a teprve teď bylo poznat, že má přízvuk podobný tomu Mikayinému, když je naštvaná.
„Jasně! My zas dem do Nijishimy. Měj se!“ odpověděla mu jeho neteř a dál vedla svůj tým po dlážděné cestě malým útulným přístavem.
Kromě dalších lodí tu byla i spousta obchůdků s tamními specialitamy, některé z nich místo jídla nabízely suvenýry tolik typické pro svou Zemi – totiž různé masky božstev a jejich služebníků, amulety a podobně.
„Neváhejte si pořídit ochranný amulet požehnaný samotnou Seimori-sama! Za pouhých 300 ryou!“

Ryou na koruny

590 CZK, no nekup to

Trénink na ostří nože

-Den druhý
Mia Sashikizu

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov

Trénink na ostří nože, Den Druhý

Kaiju ležel na písku neschopný pohybu. Slyšel sotva třetinu toho, co sensei řekla. jak tam tak ležel, u hlavy mu přistál nějaký balíček. S obrovskou námahou si vytáhl jednu pilulku a dal si ji do pusy. Po pár minutách byl schopen pohybu a tak vstal a balíček odnesl sensei. Od ní se vydal ke svým věcem a vyndal si čistější oblečení. Zamířil si to moře, kde si položil čisté oblečení na písek a špinavé vedle toho. Následně odešel do vody, kde strávil dobrých třicet minut. Relaxoval a přemýšlel nad sestřičkou, jak se ji asi daří a co dělá. Když si připadal dostatečně čistý, vylezl z vody a oblékl se do čistého. Vzal špinavé oblečení a došel si ho ještě vyprat do vody. Přeci jen, ho mohl použít příště, jiné čisté oblečení neměl. Když ho vypral, rozešel se do tábora. Nohy měl sice od písku, ale to mu nevadilo a tak šel bos. Cestou do tábora nikam nespěchal. šel pěkně pomalu a dával pozor, ať si něčím nepropíchne nohu. Po příchodu do tábora zjistil, že tam jíž všichni jsou. Svoje prádlo si pověsil na pár větví, co byly kolem, aby mu ono prádlo uschlo. Pro dřevo už nemusel, jak zjistil a tak se podíval nad sebe a zjistil, že tam někdo staví střechu z mechu. Ani mu nemusel říkat, jestli mu pomůže a Kaiju instinktivně šel posbírat nějaký mech. Mech mu pak podal, a když to nestačilo, šel pro další. sbíral mech, dokud ho nebylo dost a pak se posadil ke svým věcem a čekal, co jejich sado-maso senseie napadne dál.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 2

Dorazili sme všetci a potom sa tam objavila sensei. Dala nám nejaký balík.
Priamo z podsvetia? To sa mi nepáči, pomyslel som si a skepticky som sa pozrel na guličku, ktorú som potom zjedol. Chvíľu som ešte sedel na zemi a potom som sa vybral do tábora. Neplánoval som sa ísť opláchnuť. Vodou som si iba opláchol ruky, utrel a dlane obviazal obväzom. Potom som sa vybral nazbierať nejaké drevo. Vzdialil som sa iba trochu od tábora, ale pozorne som sa obzeral, aby som náhodou nenarazil na nejakú divú zver, alebo horšie, či tu sensei nenechala nejakú pascu. Keď už som mal dostatok suchého dreva, doniesol som ho späť do tábora. Po ceste som minul Satsuki.
,,Ak chceš ísť po drevo, tak už ho nesiem," povedal som jej. Potom som sa pozrel nad seba a naozaj to vyzeralo, že bude pršať. Vzal som kunaie a vyliezol som na jeden strom, ktorý sa lemoval nad našim táborom. Natiahol som na ne nitky a druhý koniec som zaviazal na ďalšie kunaie. Tie som zabodol do stromu oproti a to isté som spravil aj s druhým párom stromov, takže nad táborom teraz bola sieť vytvorená z nití. Nazbieral som mach a väčšie listy z pláže a tie som poukladal na sieť aby som nás uchránil pred dažďom. Celý tábor avšak nebol zakrytý a čas sa krátil.
,,Pomôžete mi s tým? Potrebujem ešte nejaký mach a veľké listy... Teda ak nechcete zmoknúť," ozval som sa k zvyšku tímu.

Satsuki Min, tým D

Nemotorně vstala ze země. Sensei z nich měla evidentně dobrý den, protože tohle pojmenovat stezka znovuzrození je velice originální název. Rozhodně se necítila znovuzrozená, spíše byla na pokraji umření. Mia vytáhla nějakou energy-cosivěc. Satsuki zasáhl pach velice známých ingrediencí. Ohrnula nad tím nos, ale vzala si od Ieyasua jednu a podala sáček dále. Umýt se, to slovo znělo jako požehnání. Neváhala ani vteřinku a už mířila do tábora. Sundala si ozdobu z vlasů, vzala náhradní oblečení, menší ručník a šla za odkuklencem. Oba měli stejný cíl.
"Jdu první." vyplázla na něj špičku jazyka a mrkla. Nehodlala čekat a přeci dámy mají přednost. U studánky zkontrolovala zda nikde není žádný čumil, poté se svlékla do naha. Vlezla do studené vody. Chvíli tam stála a přivykala si teplotě, pak se rychle opláchla a jak to jen voda dovolila, umyla i vlasy, které řádně vyždímala. Když vylezla z vody, rychle se osušila a zalezla do čistého. Zpocené oblečení rychle přemáchla. Čistá, jak jen to šlo, se vydala zpátky k táboru.
"Užij si vodu." pronesla k Ieyasuovi, když jej míjela. Došla do tábora. Oblečení hodila na vak a odešla zpátky do lesa pro nějaké to dříví.

Tenshi Wakiya, tým A

Stále drbala Taka na zádech. Ten vypadal jako spokojená kočka. Koukla na sensei a zasmála se. Evidentně menší lidé mají prokletí zůstávat poptáváni zdali jsou s nimi rodiče.
"Asi nám je to souzeno, Mikayo-sensei." pokývala veledůležitě hlavinkou. Zadívala se opět nějak do dáli. Jenže, co teď měla dělat. Tak až moc přesně shrnul, co nějak udělali, ale co teď. Jako pro ni si najít zábavu nebyl nějaký velký problém, prostě by šla spát. Tahle aktivita ji nikdy nedělala problém a na moři předpokládala, že bude zcela v pohodě.
"Moc ráda s čímkoli pomůžu, stačí řict!"

Tako Jahiro
Tým A
Plavba
Když pocit zvracení odezněl, Tako se pousmál. Tenshino drbání bylo velice příjemné a navíc ho nesmírně potěšila Mikayina starost. Z néjakého neznámého důvodu se mu v hlavě oběvil pocit stezku po jeho bývalém senseii, kterého nesnášel. Zažil s ním tvrdý teror a velmi drsnou školu, ale na druhou stranu mu to dalo víc, než čekal. Vzpoměl si na svůj první tréning, kdy musel použít vojenské pilule, aby se vůbec dostal do závěrečné části, kde ho jeho sensei málem připravil o život tuctem shurikenů, které mu nasekal do těla, když Tako zakolísal. I přez to všechno se však dostal tam, kde byl.
"Čerstvý vzduch a kdyby byl nějakej zdravotní panáček, nezlobil bych se. Rozproudí mi to krevní oběh a budu v pohodě."
Nahodil zářivý úsměv a spokojeně se zavrněl, jak mu Tenshi přejela nehty kolem páteře. Tohle měl být jeho tým, ne jeho harém, ale takovou pozornost si nechal líbit. Jen ještě kdyby se svlékli. Tako okamžitě zaplašil onu úžasnou představu a opět nasadil profesionální přístup. Byli to přecijen keho kolegině.
"Když si odmyslím to jídlo, je to docela dobrej začátek naší mise. Mě se konečně povedlo zdokonalit svou techniku, alespoň myslím, Tenshi se naučila chodit po vodě a nevypadá to, že by nás chytla bouře. Ještě kdyby mise proběhla bez problémů a bude. Třeba konečně poznám krásy země pomerančů na vlastní..oči."
Tako se mírně zasnil u dívek oblečených jen do tří slupek od pomerančů a zálibně se pousmál. Potom mu tam skočila Mikayo s Tenshi ve stejném provedení a Tako musel zavrtět hlavou, aby tyhle představy vyhnal z mysli. Moc to ale nešlo, když doslova cítil rozličné vůně děvčat. Bylo to hlavu-motající, ale Tako se hrdinsky držel.

Mikayo Yuki
Sensei týmu A
Moře
„To budem,“ souhlasila Mikayo ráda, že už se nenimrá v její poznámce o lékařských ninjích. Pak se obrátila na Tenshi a povytáhla obočí.
„Aj já jsem malá,“ pronesla pobaveně. „Je mi devatenáct a jsem jounin. Mě se na rodiče neptaj prodavači, ale kolegové,“ svěřila se s pár na první pohled nepříjemnými zkušenostmi i ona, ale vypadalo to spíš, jako kdyby pro ni byla hloupost některých lidí velmi úsměvná.
„Nu, ale teď máme na práci důležitější věci,“ pleskla se do stehen, opřela se o ně a vstala. „Tako, jseš furt děsně bledej. Nechceš pomoct do kajuty? Nebo sem přinýst přikrývku, jestli ti čerstvej vzduch dělá dobře? Můžu ti sem donýst i ňákej proviant.“

Kitsune Saya
Tým B
cviiště -> nevěstinec

"Mise?"
Ve tváři modrovlásky se neobjevilo nadšení, ani vzrušení, nebo snad překvapení nad oznámením, které jim sensei přichystal. Oproti ostatním se jí ve zdánlivě nehybném obličeji zobrazilo výrazné znepokojení.
Mise... Saya měla jen přibližnou představu o tom, kde se ostrov Tokashiki nachází, tak jako tak však věděla, že to nebyl výlet na pár hodin. A dost možná ani na pár dní. To nebylo právě příjemné zjištění.
Ano, celou dobu na Akademii si uvědomovala, že k tomuhle nakonec dojde a ona začne s týmem opouštět vesnici, ale teprve teď, když tomu čelila tváří v tvář, si uvědomovala, jak moc jí je proti srsti opustit svůj domov. Ne však proto, že by jí to místo tak přirostlo k srdci nebo že by nedokázala opustit svoji matku.
"Fajn," zareagovala pouze na informace a pokyny, než dlaněmi vklouzla do kapes svých světlých kalhot a volným krokem zamířila z cvičiště zpět domů. Tohle byla opravdu zbytečná cesta. Mohl jim to oznámit skrze dopis a dát jim tak více času na přípravu. Hodina. Co mohla stihnout za hodinu?

Její první kroky vedly po návratu rovnou do jejího pokoje. Saya za sebou tiše zavřela dveře a rozhlédla se po prostorné ložnici se sníženým stropem a dlouhým paravanem vedle postele. Zamířila rovnou za něj, kde se kromě skříně s oblečením u zdi v rohu krčil i sbalený vak. Saya měla už od začátku Akademie průběžně sbalené nejdůležitější věci, kdyby někdy musela z nějakého důvodu okamžitě opustit tenhle dům. Když tedy přibalí ještě pár věcí navíc, klidně to může využít jako vybavení sebou na misi. A ušetří tím alespoň drahocenný čas. Proto sebrala batoh, který pohodila na ustlanou postel a postupně jej doplnila o pár nezbytností. Při uzavírání přitom ohledem zmapovala celý pokoj při hledání, jestli by ještě něco přeci jen neměla vzít sebou. Neměla potřebu táhnout toho zbytečně mnoho, jen to nejpodstatnější, co se mohlo hodit.
Její oči zakotvily na stole, kde měla rozložené ampulky, kotlíky a lahvičky, sáčky a další nástroje, jež používala k práci s bylinkami a živočišnými látkami. Že by...?
Modrovláska přešla několika dlouhými kroky ke stolku, kde zaklapla malou dřevěnou krabičku a uschovala ji na vrch svého vaku. Ten vzápětí zatáhla a s přehozením přes rameno opustila svůj pokoj. Nezamířila však zpět na trénink, ale do matčiny pracovny. Musela jí říci, co a jak po dobu, kdy bude pryč. Saya byla sice jen čerstvý genin, ale svou samozvolenou roli v nevěstinci brala naprosto vážně. Starat se o tamní ženy a svým způsobem i svou matku byla věc, která ji přišla snad i důležitější, než péče o vesnici. Protože zatímco vesnice někdy bojovala sama se sebou a byly v jejích kořenech rozepře, nevěstinec měl svá vlastní pravidla, kterými se řídil. Bez podrazů, beze zrady, bez vypočítavosti. A na Saye bylo, aby v jejich zdech zůstali všichni v bezpečí.

Zpět na cvičiště dorazila modrovláska těsně v časovém úseku, který jim Yuujiro určil. Sbalená sice byla za chviličku, ale rozhovor s matkou a následné ujištění, že je vše tak, jak má být a na svém místě, ji zdrželo až příliš dlouho. Bez toho však nemohla odejít. Chtěla si být jistá, že až se vrátí, bude to vše v takovém stavu, v jakém to opustí. Ale ani nedostatek času ji nedonutil pospíchat. Proto přišla stejně poklidným tempem, kterým z místa i odešla, a beze slova se zařadila zpátky na místo jako prve ráno. Yuujirovu výzvu o teplém oblečení vyřešila poměrně snadno. Jediné, co si vzala navíc, byl temně fialový kabát.

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Anaka Kisho a Morio
Tým B
Cvičiště - Domov - Cvičiště

Senseiova slova Kisha okamžitě zbavila všech poťouchlých myšlenek. Mise?! Fíha, čekal jen další trochu stereotypní trénink! Nadšení mu vlilo zdravý ruměnec do tváří. Za misi stojí dokonce i otravná cesta zpátky domů.
Aniž by Kisho cokoliv řekl, uchopil rozespalého Moria do náruče a vyrazil sprintem a s hlavou plnou vzrušených myšlenek domů. Teprve když ho začalo píchat v boku a docházel mu dech, trochu zvolnil své šílené tempo. V tu chvíli také začal uvažovat trochu rozumněji. Mise je na jednu stranu vzrušující podnik, ale na druhou může být pěkně nebezpečná, zvlášť pro takové beznadějné zelenáče jako jsou oni. Navíc se Kishovi ani trochu nezamlouvala skutečnost, že budou v nějakých mrazivých zasněžených končinách. Jestli se něco zvrtne a oni zůstanou místo "teplého hotelu" uprostřed ledové pláně, zmrznou jak živé nanuky.
Jakmile doběhnul domů, rychle na staříka vychrlil novinu o misi a jako šipka vystřelil se zrzavým kocourem stále v náruči do pokoje, kde začal házet do batohu potřebné věci. Mimo to, co jim nakázal vzít Yuujiro do svého batohu přeci jen přihodil tenkou ale teplou deku stočenou do malého smotku. Pár set gramů navíc nikoho nezabije a představa zoufale umrzajících ninjů uprostřed ledové pustiny se Kishovi ani trochu nezamlouvala.
Zpátky na cvičiště už chlapec nasadil poněkud rozumnější tempo. Navíc se rozhodl, že tentokrát zrzavého chlupatého lenocha neponese a většinu času strávil pobízením Moria, ať s ním aspoň trochu drží krok.

Yuujiro Matsumoto
Sensei týmu B
Cvičiště
„Měl jsem malou snídani, ale díky,“ odvětil jí a pytlík si převzal. Před během nebylo dobré jíst příliš, takže mu sladké pečivo přišlo vhod.
„Nazdárek, děcka,“ zvedl ruku s pytlíkem na pozdrav. „Na dnešním tréninku nás nečeká trénink, ale mise,“ odpověděl hned Riri a zvědavě si prohlédl obsah snídaně, co mu Saya přinesla. Rozhodně příjemně voněl a některé kousky byly ještě teplé.
Muž vzhlédl ke svým svěřencům a dal ruce v bok. „Dneska ráno jsem dostal zprávu, která nás povolává k plnění úkolu. Ten se odehrává na ostrově Tokashiki, kterej se nachází na severovýchod od země vody. Jděte si sbalit základní věci, jídlo a tak obstaráme po cestě. Spacáky netřeba, na tom ostrově je momentálně zima a celej je pokrytej sněhem, takže se budeme válet v hostelu. Teple se oblečte. Detaily vám řeknu, až se vydáme na cestu. Sejdeme se za hoďku u brány.“

Miki Yuki
Přístav-Trochu posunutí mise
Všichni začali uvažovat a přemýšlet o tom kdo by mohl být podezřelý z krádeže.Přemýšleli všichni až na hyperaktivního Funa, který se začal bavit tím, že otravoval Miki. Dívčina však mu moc pozornosti nevěnovala i když měla chuť ho proměnit v nanuka,aby se trocha schladil a když na to přišlo tak jen změnila svojí pozici z jedné strany na druhou o metr dál od Funa. Když stařec ukázal v kterých bednách jsou zbraně, které údajně přemisťujeme z jednoho skladu do druhého, zamyšleně se na tu bednu zadívala. Aby tak někdo na černo nepašoval zbraně do jiné vesnice. proletělo Miki hlavou to už, ale sensei rozdělil úkoly. "Hai" přikývla. Isamu už šel napřed pro vozík takže se setkáme až na místě.
Už sem se chystala vyrazit,ale Fun ji najednou popsdl za zápěstí a táhl jí jakousi mlhavou ulicí. "He?Co blbneš není to nějaký závod a co víc stejně říkal že jde pro vozejk takže si myslím, že stejně tam o chvilku dřív budem i bez nějakýho extra běhání jako o život" vyhrkla a potom se mu snažila vysvětlit, že není třeba to brát jako závod. "Hmm?Co?" než Fun stačil dopovědět větu zakopl a skončil na zemi.Jak táhl Miki za sebou málem ji vzal sebou,ale dívka to vyvážila a ustála to. Než se stačila zeptat jestli je v pořádku chlapec hned vyskočil na nohy a pokračoval dál v běhu jako by se nechumelilo.Během cesty na místo minuly menší restauraci o které Fun básnil také potkali jakousi třídu a Fun se nebál zahoukat na senseie té třídy. Ááá nějak až moc energetickej ne. pomyslela si pobaveně.
"Jsi v pohodě? Spadl si celkem tvrdě." pohledem si ho sjela od hlavy až k patě. Za nedlouho by měl dorazit jejich kolega Isamu s vozíkem.