NFFORPG - Kirigakure no Sato

Ieyasu Kitabatake
Tým D

Ieyasu došel na pláž a všechno kolem sebe doslova zaléval nadávkami, proceděnými skrze zuby. Na obličeji se mu skvěl jeho typicky rozmrzelý výraz. Trochu kulhal, ale kotník ho už tolik nebolel. Na chvíli si sednul do písku a pozoroval ostatní. Po krátkém uvážení zjistil, že na tom momentálně není zdravotně zase až tak moc hůře než jeho kolegové. Každý z nich měl na sobě alespoň nějaké ty oděrky od lezení po skále. „Ty jo, už jsem fakt vyšťavenej. Jestli po mně bude někdo chtít, abych ho léčil, tak po něm asi hodím příbalovej leták první pomoci. Zavázat si ruku snad zvládnou, ne?“ zatvářil se kysele už jenom při pomyšlení na další zbytečné plýtvání chakrou. To že moc dlouho přemýšlel poznal tehdy, když ho do hrudi dloubnul malý plátěný pytlík, který po něm hodila sensei se slovy „postřeh“, a jeho obsah se vysypal na zem. Ieyasu pomalu posbíral potravinové kuličky a vhodil je do pytlíku. Poté jednu z nich opět vyndal ven a opatrně do ní kousnul. Po zjištění, že kuličky chutnají celkem dobře, ji dojedl. Pytlík se zbytkem proviantu podal Kaijuovi. „Arigato, Mia-sensei,“ pravil znaveným hlasem.
„Zajdu se trochu opláchnout a dát si dohromady ten kotník. Cestou zpátky klidně nasbírám nějaké dříví. Pokud máte někdo pocit, že si se mnou chcete jen tak popovídat – o čemž silně pochybuju – nebo že potřebujete nějak akutně vyšetřit, tak klidně jděte se mnou,“ řekl bezděčně a nemotorně se zvedl ze země a vyrazil na cestu k táboru.
V táboře ze sebe ztrhal vestu společně s tunou dalšího vybavení. Vysvlékl se jenom do přiléhavého trička s dlouhými rukávy a sundal si rukavice. Zjistil, že konečky prstů má plné nevelkých oděrek od lezení. Z vesty odepnul lékařskou brašnu a připnul si ji k opasku. Krátce se rozhlédl po tábořišti a pak vyrazil směrem k malé studánce aniž by se ohlížel, zda jde někdo za ním.

Fun Kotoshi
Tým C
bedničky

"Okay!" Zareagoval jako vždy skoro bezmyšlenkovitě Fun, přestal otravovat Miki a jen tak spěšně zamával Isamuovi na pozdrav.
"Tak pohni, ať tam dlouho nečekáme." Zavolal na něj ještě s pobaveným výrazem, načež se rozhlédl kolem jen tak ze zvyku, jak se postupem času snažil naučit pohyby, které lidi dělají, když vidí. Je to trochu divný koníček, ale není se čemu divit. Jak často taky potkáte slepce, který se naučil sledovat svět jinak. Takových je jen pár. V podstatě se ale jen pokusil zjistit, jestli je ještě někdo kromě Miki poblíž a když nikoho neucítil, obrátil se na ni.
"Poběž nebo tam bude nakonec rychlejc než my." Řekl náhle, popadl Miki za zápěstí a táhl ji mlhavou ulicí směrem ke skladu.
Po cestě se pořád snažil rozeznat co nejvíc věcí a míst kolem kterých proběhli, kolik zvládl s dosavadním omezujícím dosahem své techniky. Čím dál víc mu to připadalo nedostatečné. "Po téhle misi se na tu techniku musím zase kouknout..." Pomyslel si.
"Hej Miki, vidíš támhletu střech - áá!" Začal, ale ani nedořekl větu, když v tom zakopl o křivou kočičí hlavu, která byla už po čase nejspíš poničená deštěm a tisícovkami kroků, které na ni dopadají každý den. Rychle vyskočil ze země jakoby se nic nestalo a pokračoval v běhu.
"Tak to vypadá, že bych měl zase začít nosit slepeckou hůl..." Zaculil se.
"Tahle restaurace je boží. Mají tam skvělý miso polévky a hromady mořskejch potvor." Houkl na Miki, mezitím, co probíhali kolem malé, nijak nápadné restaurace, poblíž vesnické hlavní knihovny.
"Jo a promiň, že se ti nekoukám do očí, když s tebou mluvím, ono je to docela složitý, když tě tak úplně nevidím." Zazubil se.
Poblíž akademie potkali senseie, který je na akademii učil taijutsu, jak si to štráduje ulicí s třídou prvňáčků.
"Zdravím sensei! Čau prckové." Zavolal spěšně a pokračoval ke skladu.
"Uf. Tak jsme tady. Tadááá!" Pronesl energicky a komicky k tomu vyhodil rukama, jakoby se snažil uvézt lejdy Kazekade do sálu plného důležitých politiků.

Trénink na ostří nože

-Den druhý
Mia Sashikizu
"Tááákže už jsme komplet."Zahlaholila Mia sedicí v lotosovém sedu na jedné z nižších větví stromu ,pod kterým skupina studentů... popadala?Mia je ani nemusela sledoval svou čakrou ,aby poznala ,že jim cvičení dalo do těla.Kaiju se Satsuki,která na ni vrhala pohledy jako divoká kočka co spadla do kanálu, se svalili tam kam došli.Yuri se udržel ve stoje,ale vypadalo to ,že každou chvíli se jeho dosud živá noha podlomí a odkuklenec Ieyasu se zrovna vracel z tábora za doprovodu četných nadávek a se zafáčovanou nohou.Co se týče samotného běhu,neměla Mia výhrady.Splnili to co po nich chtěla,i když se cítila dost zmatená ,když před ní doběhl Kaiju a začal najednou klikovat.
"Tedy Stezku znovuzrození jste zvládli všichni, i když vypadáte dost použitě...nu ujde to."Oznámila jim Mia a seskočila mezi ně."Teď když máme rozvičku za sebou,můžeme pokračovat v tréninku chaso."Pokračovala s úsměvem.Když však viděla jejich pohledy,trochu kysele dodala."No jo vždyť to byl vtip,i sensei má občas nárok na trochu humoru...postřeh Ieyasu."Pytlík,který z nenadání hodila mladíkovi byl plný mazlavých kuliček hnědozelené barvy.Vzduchem se začala šířit ostrá vůně,ve které by znalec bylin poznal pelyněk a zázvor."Energo-bomba přímo z podsvětí Kirigure!Postaví vás na nohy a nebude vám tak táhnout z chlebáren ,takže každý jednu.Až chytnete dech tak osvěžit,vyčistit a zavázat rány a umýt se.Pak nanoste dřevo na oheň,brzo začne pršet tak ať vám oblečení stihne trochu proschnout.S tréninkem budeme pokračovat až po obědě."Jakmile domluvila,vydala se Sado-Maso sensei směrem k táboru a přitom si vesele pohvizdovala.

Kaiju Hayo
Team D
Ostrov

Trénink na ostří nože - Den druhý

Kaiju se blížil ke svým oblíbeným horám. Poraněná ruka a 400 kliků plus dvě kolečka kolem ostrova ho už téměř vyčerpali. Se Skaliskami si dal načas. Přeci jen neměl skoro sílu a ještě mu zbývalo kolečko. Opět stanul na úpatí skal. Chtěl se napít, ale došla mu již voda. Proto si ji doplnil a hned vypil polovinu naplněné vody. Neochotně se dal do šplhání. Chtěl to mít rychle za sebou, ale zase neměl síly na rychlý šplh. Šplhal pomalu a bez přestávek, ale zase opatrně. S těmito skalisky měl špatně zkušenosti. Jenom cesta nahoru mu trvala třičtvrtě hodiny. Nahoře už měl náladu to vzdát, ale pak mu došlo, že by si z něj zlodějka dělala srandu. Nasadil odhodlaný výraz a vyrazil šplhat dolů. Cestou dolů šplhal opatrněji než cestou nahoru. Cesta dolů mu trvala o čtvrt hodinu méně než cesta nahoru. Tentokrát se mu to povedlo bez volného pádu a zranění. Pod skalisky dopoledne vodu a pokračoval kolem ostrova. Po pouhým pak metrech si udělal svých 50 kliků, které ho dost vyčerpali. Podle jeho běhu to muselo vypadat jako že brzy padne na zem a již se nezvedne. Zbytek kolečka sotva běžel. Když už viděl ostatní, jak tam na něj čekají, uvědomil si, že je poslední. Doběhl do cíle a ihned padl na zem. Otočil hlavu na bok, aby mohl dýchat. Celou dobu koukal na moře a nic nevnímal. Byl rád že konečně ležel a odpočíval. Kdyby jim teď sensei řekla, že mají jít do tábora, si odpočinout, Kaiju by zůstal tam kde je a ležel by dál. Již nemá sílu se zvednou, natož jít do tábora.

Satsuki Min, tým D

Položila levačku na skálu a už toto teď litovala. Určitě si teď někde sensei hověla a smála se jim, jak jsou nemožní a bůhvíco ještě. Opřela se čelem o skálu a chladila se. Po pár sekundovém odpočinku, minutu si nemohla dovolit kvůli Mie, se vydala vstříc poslednímu výšlapu po nových známých. Nohy ji bolely, ruce ji bolely, rána na ruce se moc ráda při idiotském doteku ozvala. Pokud by se teď kdokoli postavil před Satsuki, chudák by byl rozcupován na kousíčky poté, co by si jen a jen stěžovala.
Po dlouhém stoupání dosáhla vršku. Usmála se na propast pod sebou a přemýšlela, jestli skočit a konečně ukončit své trápení, nebo to sejít a čelit svému osudu. Pro její smůlu si zvolila druhou možnost. Ní kvůli tomu, že by konečně ukončila tahle muka, ale především že by to mohlo bolet a cesta na onen svět by byla zdlouhavá. Pustila se do seskakování. Už byla celkem vyčerpaná. Seskočila z posledního kamene na pevnou zem a rozeběhla se do cíle. Na krátkou chvíli se ohlédla na skaliska, které počastovala nemilým gestem a pohledem. Běžela nebo o to se aspoň pokoušela. Nohy se jí pletly, před očima se tvořily mžitky. Konečně, konečně doběhla. Padla na kolena, prsty zaryla do země a zhluboka dýchala. Pohlédla na Yuriho poté na Ieyasua. Medik vypadal stejně zničeně jako ona.
"Doufám...že se...skvěle...bavila." mezi slovy dávala menší pauzy na nádech. Odplivla se a sedla si na paty. Vzala si čutoru, ze které si pořádně lokla. Snad takhle nikdy ještě nedřela. Zavřela láhev a nechala ji spadnout vedle sebe. Rukama si prohrábla zpocené vlasy. Neměl ráda, když měla zpocené vlasy, byly zplihlé a takové fujky. Znovu si prohlédla kluky, jeden chyběl. Malinko se usmála. Nebyla poslední, i když to předpokládala, přeci kluci by měli mít lepší výdrž o proti ní.

Tenshi Wakiya, tým A

Nikdo se ji nevysmál, za to byla velice ráda, ale měla osobní problém s jejich argumenty ohledně výšky.
"Zkuste si s mojí výškou zajít do obchodu a nedosáhnout na vyšší regály a vyslechnout si od prodavače, kde máte rodiče." zabručela. Svoji výšku opravdu neměla moc ráda, avšak na druhou stranu se mohla lehce skrýt a být dobrá podpora zdálky. Nabručenost ji dlouho nevydržela a na tváři ji zahrál její milý úsměv. Podívala se na chudáka Taka, načež si k němu přisedla blíže. Položila mu ruku na záda a začala ho jemně drbat. Jelikož nebyla medik ani nijaký specialista na tohle, nevěděla, jak jinak mu může pomoct, než drbat na zádech. Ona zbožňovala, když ji někdo drbal na zádech, bylo to takové uklidňující, tak jen doufala, že u Taka to bude platit stejně. Zadívala se kamsi před sebe do dálky.
"Za jak dlouho myslíte, že tam budeme? Přeci nechceme, aby mužská část týmu na tom byla ještě hůře." podívala se na sensei a pořádně se zakřenila.

Tako Jahiro
Tým A
Loď
"Ne...opravdu jsem nemyslel dětský sen. To byl jenom takový slovní obrat."
Zadrmolil tiše, jen tak do větru, ale nepřerušil nikoho. Ze slušnosti vyslechl Tenshin sen o vílách a růstu a u Mikayo jen přikývl, jako kdyby to bral jako hotovou věc. Tak to samosebou nebylo. Jenom nemělo větší smysl zpovídat Mikayo, když o tok nechtěla mluvit, nebo neměla o čem. Ten, ktetého musel vyslechnout, byl kapitán. Ale teď na to nebyl vhodný čas. Jeho bledý obličej jasně ukazoval, že jeho nevolnost z vyčerpání své chakry stále přetrvává.
"Já si myslím, že je tvoje vejška dobrá. Náš tým je jen tříclenej, takže žádné útočné komando zrovna nejsme."
Pousmál se nad svým vtipem a pokračoval.
"Navíc máme chránit kněžku a k tomu jsme složení dobře. Ty, Tenshi, jsi na dálku a můžeš nás odněkud krýt, kdyby na to došlo. Já jsem na blízko, takže jsem ideální pro osobní ochranu a Mikayo-sensei..."
Na vteřinku se odmlčel a zkoumavě na ni pohlédl.
"Podle toho, co jsem zatím viděl, bojujete na střední vzdálenost, takže se budeme dobře doplňovat."
Pokusil se usmát, ale výraznějo pobledl a zavřel oči, jak se snažil překonat pocit, který mu protáčel žaludek naruby.

Riri Arui
Tým B
Cvičiště
Zelenovláskova otázka prolomila ticho a Riri bleskurychle přemýšlela, jak mu za to nestandartně, ale příjemně odpovědět:
Šlo to, ale večer budu muset zas, přeci jen cvičení dělá mistra. usmála se a pozorovala dovádějícího kocoura, v průběhu protahování, kterým vyháněla zbytky rozespalosti, jež nevychodila v ulicích.
Jak dovádějící kocour přišel pozdravit poslední dva příchozí, tak si jich všimla i Riri. Jen jim zamávala a pokračovala v protahování, ale jak je viděla, připomnělo jí to, když byla malá. Dědeček ji doprovázel na všechny její tréningy, protože její rodiče nebyli povinnou ninjovskou kariérou jejich dětí nikterak nadšeni a souhlasili s ní, jen kvůli dědictví, což nikdy nepřiznají.
Promnula si tváře a podívala se na Sayainy modré vlasy. Nějak si vzpoměla na Kenjira, svého bývalého kolegu.. Kdepak mu asi je konec? Proč tovlastně vzdal? Má otcovo rýpání nějaký smysl a taky to jednou vzdám?
Zachmuřeně si povzdechla, pak se donutila k úsměvu, aby zahnala ošklivé myšlenky a podívala se na Senseie. Co zajímavého a záludného nás čeká na dnešním tréningu?

Kitsune Saya
Tým B
byt senseie -> cvičiště

Když se na schodech ozvaly kroky, zdvihla částečně hlavu a podívala se jejich směrem, kde se vzápětí objevila hnědá záplava vlasů, patřící senseiovi. Modrovláska zběžně přejela pohledem přes jeho úbor a spocenou tvář. Takže byl běhat. Zajímavé, ale ne až tak překvapivé.
"Ne, to jsem si vážně nemyslela," odpověděla na jeho otázku prostě, jakmile kolem ní prošel. S otevřením dveří se odlepila zády od zdi a následovala senseie do bytu.
"Počítala jsem s tím, že budete trénovat. Jen jsem předpokládala, že trochu jinak," vysvětlila mu, zatímco se bokem opřela pro změnu o kuchyňskou linku a zcela zignorovala jeho výzvu k zapůjčení talíře. Namísto toho, aniž by se pohnula z místa, začala důkladně mapovat své okolí očima. Uspořádání nábytku, srovnané knihy, obrázky na zdech... Sayi oči po všem klouzaly a ukládaly do poměti i ty nejmenší detaily, které by druhé ani nenapadlo hledat. V chvíli, kdy se Yuujiro opět objevil, zamířila automaticky ke dveřím, ze kterých vyšla první. Než ale na chodbu vyšla, vrazila mu do náruče ruku se sáčkem.
"Snídaně. Před během jste nejspíš nejedl," informovala ho suše. Bok po boku a bez jediného slova s ním pak zamířila rovnou na trénink.
Jak se zdálo, zbytek osazenstva tam už byl. Saya sotva patrně natočila hlavu směrem k Yuujirovi, když jí polohlasem položil další otázku.
"Snídaně je důležitá součást dne, sensei," odpověděla zcela prostě, jako by její počínání bylo naprosto běžné a odpojila se od jounina, aby se připojila ke svému týmu.
"Dobré ráno."

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Anaka Kisho a Morio
Tým B
Cvičiště

Jen krátkou chvíli po zelenovláskovi dorazila na cvičiště i Riri. Chlapec jí s přátelským úsměvem pozdravil kývnutím hlavy a popřál jí dobré ráno. Zatímco pokračoval v protahování svých spánkem zlenivělých svalů a šlach, otevřel po chvíli mlčení přátelskou společenskou konverzaci. Ne, že by měl chuť po ránu řešit filozofické otázky, ale přišlo mu slušné věnovat nově příchozí dívce pozornost.
"Tak jak si se vyspala na dnešní jistě velmi dynamický trénink?" usmál se na svou kolegyni, ačkoliv při letmém pohledu si povšimnul, že nevypadá úplně dorůžova vyspaná.
Morio zatím se svou obvyklou nevyzpytatelností přepnul z módu nesnesitelně líný rozespalý kocour do módu hyperaktivní pošuk a začal se honit za drobnými muškami a poskakovat a válet se bláznivě mezi stébly trávy. Chlapec byl na jeho výkyvy zvyklý, takže jim nevěnoval přílišnou pozornost. Zaujal ho teprve příchod zbylých dvou očekávaných ninjů, kteří přišli bok po boku. I je zelenovlásek přátelsky pozdravil, jedním okem pozorujíc, jak sensei cosi Saye špitá. Morio se na chvíli přestal válet a vzpřímil se, aby si ověřil, kdo přichází.
V Kishově hlavě mezitím vyskočil maličký červík pochybností. Nemají snad spolu něco sensei a Saya? Některé náznaky mezi nimi jsou poněkud... zvláštní. Proč přišli spolu? No, třeba se jen potkali po cestě. A nebo..?

Yuujiro Matsumoto
Sensei týmu B
Byt
„Sayo-chan?“ ozvalo se od jinud, než dívka pravděpodobně čekala. Yuujiro právě vystoupal po schodech. Na sobě měl běžecký úbor a na hlavě čelenku, která sála pot. Okolo krku mu vysel ručník a v ruce třímal flašku s vodou. Tvářil se trochu skepticky.
„Myslela sis, že ještě spím, co?“ prošel okolo ní, otevřel dveře od bytu a pokynul jí, aby šla dál. Dnes byl jeho byt prázdný a všechno dokonale uklizené.
„Můžeš si vzít talíř na tu snídani, rychle se osprchuju a můžeme jít,“ oznámil a zmizel v kuchyni. Voda tekla jen velmi krátce a zanedlouho byl muž připraven k odchodu.
Když dorazili na cvičiště, čekali na ně Riri a Kisho i s kocourem. „Mimochodem, proč jsi už po druhý přišla?“ šeptnul k modrovlásce jounin tiše. Netvářil se naštvaně, spíš ho to udivovalo.

Isamu Kenji
Tým C
přístav... zas

Stál tam jako panák, když za něj skočil Fun. Ale ne na dlouho. Vyhnul se mu, paradoxně přitom, když se Fun vyhýbal, a uskočil. Poslouchal senseie. Ježiš, já naprosto zapomněl na ty bedny v jejich původním smyslu! Kolik jich tam ještě tak může být? A vůbec, proč mě ještě nenapadlo... Tohle. Rozhodilo ho skákání Funa okolo něj. "Dobře," odpověděl a použil geninské Shunshin no Jutsu. Už stál za molem. "Tak pojďte," zavolal na ně.
Už zase letěl těmi stejnými ulicemi. "Fune, jdu zase pro ten vozík. Zatím tam Miki doveď a vysvětli jí to, prosím," zvolal, když odbočoval. Probíhal temnými uličkami, aby našel zkratku. Jenže ulice někdy byly příliš temné. A nepřehledné. Ve slepé ulici tedy Isamu vyhopkal na střechu jednoho z domů po parapetech a lešení. Zjistil, že to je činžovní dům blízko ulice, kde bydleli s dědečkem. Aha, tady to znám. Ale moment... Nemohl to ten zloděj vzít taky po střechách? Ten sklad přece má taky různé šachty. Po krátké chvilce přeskákal stříšky, až se dostal na zahrádku, kde strávil posledních pár let života. Dědeček byl na tržnici, a tak mohl vzít vozík. A už se hnal.
Nakonec sjel dlouhou ulici, která směřovala dolů, sedící na vozíčku. Div při tom nesrazil bedny s nákupy lidí. "Pardooon! Jakmile dorazil ke známému oblouku mířícímu ke skladu, rozběhl se k této budově. Nebyl si jistý, jestli tam už jsou nebo nejsou a předpokládal, že se mu ozvou.

Shingo Kira
Tým C

Sklad
"Výborně. Pokud je tam to, co říkáš, může nám to dost pomoci," řekl, a převzal si od Isama informace.
"V těchto bednách," ukázal Shingo na krabice vedle sebe, "jsou zbraně, které stěhujeme z jednoho skladu do druhého," odpověděl stařec Miki a pak začal očima přejíždět papír, který si převzal od Isama.
"Fune, dost," pokynul mu, když na chvíli sklonil dokument a náhodou při tom spatřil, čím se to nevidomý Gennin baví. Pak se opět věnoval četbě. Problém byl ten, že jmen bylo mnoho. Shingo tušil, že jeho žákům se asi nebude úplně líbit obcházet všechny ty lidi a čekat, co z nich jejich sensei vypáčí. Na Funovi už bylo vidět teď, že ho to tady úplně nebaví.
"Rozdělíme se, tedy alespoň na chvíli. Vy tři teď půjdete pro další bedny z druhého skladu. Ušetříme tak čas, pokročíme při pátrání i při plnění původní mise zároveň a Miki se alespoň dozví, odkud odnášíme bedny. Já se mezitím pokusím vyhledat a promluvit si aspoň z některými lidmi ze seznamu. Až budu hotov, počkám na vás tady," řekl.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Riri Arui
Tým B
Domov -> Cvičiště

Riri se probudila jako už po několikáté této noci. Špatně se jí spalo, pořád se jí zdálo o jejím tréningu s Yo. Akorát v jejích snech zabil ji místo jejích kopií a to ji vždy probudilo. Venku se ještě převalovala tma, sladce nevědoucí o přicházejícím slunci, byla to však její poslední hodina. Riri vstala z postele a přešla pokoj ponořený do naprosté tmy. Došla do koupelny, kde si chrstla trochu vody do tváře. Nejdřív koukala jen do umyvadla, nějak se nechtěla podívat do zrcadla. Nakonec však zvedla hlavu, aby viděla svou nevyspalou tvář. Nebylo to tak hrozné, jak se bála. Letmí pohled na hodiny v koupelně jí prozradil, že jít spát nemá cenu.
Po krátké koupeli se vrátila do svého pokoje, z kontrolovat své věci. Když se ujistila, že je vše v pořádku, šla se nasnídat. Při snídani se několikrát přistihla, že přemýšlí o věcech co jí Yo řekl. Po snídani se oblékla, sbalila svých pár švestek a vyrazila.
Venku první ranní paprsky líně rozháněli tmu a dávali předzvěst velké zlatoorandžové kouli. Riri vyrazila z domu víc jako hodinu dřív, než bylo potřeba, ale to nevadilo. Potřebovala se projít a pročistit si hlavu, už jí začínalo štvát, co se jí furt honí hlavou. Cestou na cvičiště šla oklikou, pozorovala ranní shon, rozespalé lidi jdoucí do svého zaměstnání, zívající ninji, kteří nejspíš měli noční hlídku a mnoho dalších.
Když konečně došla na cvičiště, už tam byl kocour i jeho pán. Oba je pozdravila, sundala si batoh a začala se rozcvičovat. Né, že by chtěla býti tak akční, ale zelenovlásek ji inspiroval.
Nic moc neříkala, ale trochu čekala, jestli Kisho zahájí konverzaci.

Ieyasu Kitabatake
Tým D

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 2.

Ihneď som pokračoval ku skalám. Únava sa na mňa tlačila. Prišiel som k nim. Poriadne som si ich pohľadom premeral od spodu až po vrch. Ešte som si trochu rozcvičil svalstvo a pustil sa do toho. Ako aj predtým, aj teraz som nakoncentroval chakru do rúk a nôh. To by sa mi mohlo vymstiť pri poobednajšom tréningu, no našťastie bojujem väčšinou za pomoci taijutsu. Počas lezenia na horu som chvílu zastavil. Držal som sa o skalu a pohliadol dole. Hlava sa mi zatočila.
Uf, nepozeraj dole... Radšej mysli na niečo pozitívne. Na kvety, ktoré máš doma. Dúfam, že ich Aeda nezabila, pomyslel som si a ukľudňoval som sa. Chvíľu som tam len tak nebezpečne stál, no potom som začal znova liezť. Vyliezol som až na vrchol. Tam som sa na chvíľu posadil a napil.
Nesmiem pochabiť, opakoval som si v hlave. Bolo by oveľa ľahšie tu ostať, hodiť problémy za hlavu a potom sa trochu preletieť. Ale to neurobím, nielen preto, lebo by úder od Mii bolel, ale hlavne preto, lebo chcem prekonať sám seba. Pustil som sa do zostupu. Bolo to ľahšie ako vyliezť hore. Snažil som sa utekať na pláž, no zmohol som sa iba na také rýchlejšie krivanie. Skoky po stromoch neprichádzali do úvahy. Cesta bola nárožná, no nakoniec som druhé kolo dokončil. Dalo mi zabrať aby som sa nezvalil na zem, no udržal som sa na nohách.

Mikayo Yuki
Sensei týmu A
Moře
„Bejt malej není na škodu, když seš ninja. Čím menší jsi, tím si nenápadnější, takže bych se takovou věcí nezabejvala. Navíc seš na dálku, takže se nemusíš bát, že bys měla málo síly,“ uklidnila modrovláska Tenshi logickým argumentem.
Takův dotaz ji zase napnul a tak se musela znovu přetvařovat. „To už si nepamatuju. Jen jsem o nich slyšela z vyprávění strejdy, ale nevim ani jména, ani národnost. Beztak na tom nezáleží,“ oznámila konzervativním tónem, zatímco přemýšlela, jestli si mladík vůbec uvědomuje, že chodí okolo dost nebezpečného tématu. Také doufala, že se nesebere a nepůjde otravovat jejího strýce. Ten se tak dobře přetvařovat neuměl. Asi udělala chybu, když ho zmínila.

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov

Trénink na ostří nože, Den druhý

Kaiju se snažil ignorovat tu ranku, na své ruce, ignorovat. To se moc nedařilo a když se špatně chytnul, ona ranka ho zabolela tak, že se pustil. Zase ho čekal volný pád se skalisek. Svoji nezraněnou rukou rychle vytáhnul kunai a zasekl do do skal. Zase visel za svůj kunai. 'Zase sem se proletěl.' řekl si v duchu. Chvíli tam visel a když se onen kunai začal uvolňovat, začal šplhat dále. Nahoře si dal opět několik svých kliků. Cestu dolů si snažil urychlit, aby to měl za sebou. Cesta dolů byla lepší jak cesta nahoru, ale to i minule, vlastně. Dole opakoval to co minule. Napil se a zase vyrazil. Po pěti minutách se dal opět na klikování. Čím víc kliku udělal, tím víc ho bolelo tělo. Takhle to pokračovalo až ke startu. Tak opět udělal svých 50 kliků a pokračoval. 'Příští kolo si udělám takové oddechové. Nebudu nikam spěchat a poběžím pěkně zvolna.' řekl si Hisayo v duchu a pokračoval ke svým "nejmilejším" skalám.

Kitsune Saya
Tým B
nevěstinec -> byt senseie

Jako každé ráno, když hodiny ukázaly přesně pět, rozevřela modrovláska oči dokořán a zadívala se na dřevěný zdobený strop ve svém pokoji. Na dřevěných tmavých prknech byly natisknuty zlaté ornamenty, které se stářím už místy olupovaly, stále však tvořily zvláštní dekoraci z dřívějších dob, která se objevovala i v dalších pokojích. Saya neměla nejmenší ponětí, proč někdy něco takového bylo oblíbené a dokonce si to nacházelo oblibu ještě nyní, nijak zvlášť ji to však ani nezajímalo. Po druhém mrknutí se zdvihla do sedu, odkryla deku z holých nohou a vklouzla bosýma nohama na podlahu. Aniž by se měla k oblékání, vyšla ze svého pokoje, prošla dlouhou chodbou a přes dřevěný balkon nahlédla dolů do salónku, kde bylo prázdno. V tuhle hodinu tam nikdy nikdo nebýval. Zákazníci byli pryč a ženy vyspávaly. Proto Sayu nikdy netrápilo, že se procházelo pro nevěstinci jen v bílé košilce po kolena a speltenými vlasy do copu.
Již podle zvyku sešla po klenutém schodišti do přízemí a zašla do zadní části podniku, kde se nacházela kuchyně. Příprava snídaně pro všechny obyvatelky nevěstince byla z nepochopitelných důvodů jednou ze Sayiných nejoblíbenějších činností. Jakmile tedy měla hotovo, roznesla talíře s vonícími omeletami do všech pokojů, kde je nechala odložené za dveřmi na ozdobných stoličkách stojících pod lampami, a zamířila zpět do svého pokoje. Znovu vyšla až poté, co byla připravená odejít na trénink. Namísto cvičiště však stejně jako předešlý den zamířila k domu, ve kterém bydlel jejich sensei. Zády se opřela vedle rámu dveří do jeho bytu, chodidlo levé nohy položila na zeď a s překřížením paží na prsách zůstala vyčkávat, až se hnědovlásek odhodlá vyjít. V ruce přitom svírala papírový sáček s čerstvým sladkým pečivem. Muži přeci bývali po nocích obvykle vyhladovělí.

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Fun Kotoshi
Tým C
sraz na 80%

Funův výraz spokojenosti se nezměnil ani když se Shingo dobelhal zpět a vytasil nové zprávy. Po všem tom co už zažil si stále zachovával dar hledat na všem to pozitivní. Nyní to byl fakt, že se opět trochu pohnou s pátráním a také to, že se Seiichi doma rychleji uzdraví.
Mlha kolem nich proplouvala stejně líně jako doposud a vlhkost vzduchu se pomalu ale jistě srážela na Funových narůžovělých tvářích a vytvářela na nich nepatrné kapičky.
Chvíli si hrál s myšlenkou rozpustit si vlasy a chodit kolem jako tarzan, ale pak byl nucen zapojit se do rozhovoru omýlajícího dosavadní problém. Isamu je obeznámil s pár novinkami, kterých ale nakonec nebylo ani z daleka tolik, aby ho zaujaly a jakříkajíc udržely mu oči otevřené... Místo toho se jen zamyšleně pohupoval a usmyslel si, že nechá složité analýzy na senseiovi a ostatních. Přecejen se Fun nikdy nepovažoval za génia v této specifické oblasti.
Párkrát jen líně přikývnul a bavil se tím, že pokaždé, když Miki nasadila výraz hlubokého zamyšlení, naklonil se k ní a štípl ji do ruky. Proti případným protiútokům se bránil následným úskokem a schováváním se Za Isamua.
Když ho přestalo bavit využívat lidský štít, usadil se na zem a doufal, že brzy nastane chvíle fyzické námahy. To byla zase jeho parketa.

Satsuki Min, tým D

Zpola běh po skále, zpola šplh, tak vypadal její cesta vzhůru po kamenných obrech. Měla toho plné zuby. Zpocená od hlavy k patě a s rozcuchanými vlasy se spustila dolů. Jestli někde nezapomene plíce a přežije tenhle den, už ji nikdy nic nezabije a nepřekvapí, protože tohle byl nový druh pekla. Seskočila poslední kameny a dala se znova do běhu. Nejradši by byla doma u mamky a pomáhala by jí klidně i v bylinkářství, dokonce by se dohadovala s babičkami o čemkoli, než ještě jednou běhat tohle to. Rychle se přibližovala ke startu nového kola. Ještě jedno, ještě jedno blbé kolečko a plácne sebou o zem a zůstane tam ležet, dokud se plíce nevrátí k ní a dokud někdo neodtáhne k táboru, kde ji nechá spát opravdu dlouho. Byla zabraná v myšlenkách, což se jí pěkně vymstilo. Zaškobrtnula o vlastní nohu, načež se zanořila do země. Věčně elegantní a ničím nedotčená Satsuki se válela na zemi. Zvedla se ze země, oprášila se a vydala se na poslední kolečko. Poslední kolečko. I kdyby po něm měla hodinu čas, vybodla by se na to. Nohy ji každou chvíli musí dát výpověď a ruce téže namítaly. Plíce měla jako v jednom ohni. V dáli již viděla své milované skály. Nato, že na ně lezla pouze dvakrát, je chtěla srovnat se zemí. Určitě budoucí děcka, která si sem se senseiem skočí na trénink ji budou velice vděčné.

Tenshi Wakiya, tým A

Hleděla do dáli před sebe a nechala myšlenky plynout. Měla vzácné okamžiky, kdy dávala pozor, co lidé říkají kolem, tudíž zachytila vše. Sensei se elegantně vyhnula odpovědi na dětský sen. Dětský sen, dětský sen...Měla dva větší sny, stát se nejlepší lukostřelkyní a být jednou sensei, ale vyloženě dětský. Z ničeho nic se začala smát.
"Jeden vyloženě dětský bych asi měla. Když jsem byla malá, tedy menší," opravila se,"chtěla jsem být vílou. Se svým vzrůstem nijak těžce dosažitelný cíl, ale opak byl pravdou. Vílou jsem se nestala. A jelikož nějaké biologické zákony mi nedovolí už moc vyrůst, budu navždy prťavá s tímto se pojí další sen. VYRŮST!" Založila si ruce na hrudi a nahněvaně odfoukla pramínek vlasů. Otočila se směrem k týmu a čekala, že se jí budou smát. Jenže v tuto chvíli by jí to bylo putna, měla je ráda. Někde v hlouby duše věděla, že to nebude výsměch.

Tako Jahiro
Tým A
Loď
Tako se pousmál, když se k nim připojila i Tenshi a zhluboka se nadechl, aby potlačil ten nepříjemný pocit z vyčerpání chakry. Mikayo začala mluvit o známých Shinobi v první linii a Tako zpozorněl. Bylo to poznat na tom, jak se jeho oči zůžili a nepatrně je i přimhouřil. Znal všechny veřejně dostupné záznamy o lékařských shinobi a o hrdinech Kirigakure všeobecně, protože hledal nějaký vzor, kterého by se mohl držet, ale nenašel nic vyhovujícího, kromě legendárních šermířů. Samosebou mohla mít lepší přehled jako Jounin a tím pádem mohla být i zrojem informací pro Taka.
"A které máte konkrétně na mysli? Z jaké byli vesnice?"
Otázka byla položena tak neopatrně, jako kdyby si ani neuvědomoval, jak by to pro něj mohlo být nebezpečné. Když byla otázka zamluvena, chlapec jen pohlédl s úsměvem na Tenshi, ale bylo jasné, že na svou otázku chce velmi detailni odpověď.

Miki Yuki
Přístav
Shingo sensei týmu se vydal za kolegou který utekl někam pryč. Ještě před tím řekl Funovi a Isamovi aby Miki nové kolegyni objasnili jejich misi. Funa plně poslouchala aby ji nic neuniklo. "Hmm jo jasně," přikyvovala.
Za nedlouho přišel sensei, ale bez toho rudovlasého klučiny. Že by to ten kluk vdal?, pomyslela si Miki,ale moc se s tím nezabývala. "Myslím, že mi toho řekli dost o té misi", otočila se na senseie. Isamu přinesl dokumenty které by nám mohli celkem dost pomoci. "To se hodí", přistoupila a nahlédla do dokumentů. "A nechoval se někdo ze skladu divně? Jo a víme co je v těch bednách? To by nám mohlo taky pomoci", napadlo dívku a obrátila se na své kolegy.

Mikiin trénink

Isamu Kenji
Tým C
stále přístav

Byl nepřítomen. Bylo to jen takovou chvilku od toho, co odešel z akademie. Ještě stále viděl ten obraz toho momentu, kdy si poprvé nasadil čelenku a stal se shinobim. Stále toho měl hodně před sebou. Všechno ho teprve čekalo...
Mezitím, co se Fun bavil s novou rudovlasou příchozí členkou týmu vypadal, jako by mu uletěly včely. Nebo jako by tam vůbec s nimi nestál.
"Shingo je sensei, Seiichi je náš kolega," řekl chvíli potom, co se zeptala. Tedy, "chvíli"... Opět vypadal jako drogově závislý.
Znovu se probral, když Fun dovysvětlil jejich bytí v přístavu. "Jo," souhlasil s ním a pokračoval trochu tišeji, "já se zrovna byl zeptat jednoho úředníka, co nás těmito úkoly pověřil, na nějaké informace. Dostal jsem od něj tyto dokumenty." Tím dokončil původní větu, když přišel. Pak lehce nadzvedl ten štos, co měl v rukou. Položil ho na krabici, co ležela venku. Kus dal Funovi a kývnul na Miki, že se taky může podívat. V tu chvíli přišel Shingo.To snad ne, co se zase stalo se Seiichim? Asi to bude kvůli té jeho ruce. Shingův výraz zhodnotil tak,
že by si přál vědět, zda na něco přišli. "Já... Myslím, že jsme to vysvětlili dost. Tady jsem vyfasoval nějaké dokumenty, můžete se také podívat. Obsahují hlavně to, kdo má přístup ke skladu, kdy tam mají přístup a tak podobně," řekl a pak se odmlčel. Stejně se mu něco nezdálo. Že něco přehlídli.

Mikayo Yuki
Sensei týmu A
Moře
Mikayo se usmála. „K tréninku patří i odpočinek a ty si ho včil zasloužíš.“
Tako se dal do vyprávění. Dívka si všimla, že se k nim přidala i Tenshi, a tak se posadila vedle chlapce z druhé strany. „Vůbec to nezní pitomě. V historii existovalo několik velkých lékařských shinobi, kteří bojovali v prvních liniích a málokdo se jim vyrovnal.“ Nechtěla zmiňovat, že má na mysli konkrétně dvě kunoichi z Konohagakure. Vždycky uznávala zásluhy bez ohledu na národnost, ale to se u ní doma přeci neslušelo.
Následovala otázka na sen z mládí a její koutky se rozšířily v bezstarostném úsměvu. V přetvařování byla vždycky výborná. Kdyby ne, stiskla by právě ruce v pěst a zahleděla se do země, jak se jí před očima mihly záblesky minulosti. Měla sen, ale o něm se nesměl nikdy nikdo dozvědět. „Jsem ještě moc mladá na to, aby se mi nějakej sen splnil. Každopádně nic takovýho jako dětskej sen nemám. Co ty, Tenshi?“

Ieyasu Kitabatake
Tým D

Trénink na ostří nože: Den druhý

Po doběhnutí prvního kolečka začínal Ieyasu pociťovat známky únavy. Dýchal mnohem rychleji než při startu a srdce mu bilo jako o závod. Přemýšlel, kde se teď asi tak můžou nacházet jeho kolegové. „Yuri to musí mít s tou nohou fakt těžký. Mavíc pochybuju, že ho sensei hodlá nějak šetřit,“ pomyslel si medik. Svým způsobem mu bylo Yuriho líto a chtěl se ho zeptat, jak se mu ta nehoda přesně stala. Tu myšlenku ale hodně rychle zavrhnul.
V poslední době sám sebe dost překvapoval. Nevyhýbal se kontaktu s ostatními – ať už vědomě či nevědomě – a navíc se k ostatním snažil být přátelský. „Asi má na mě tenhle tým špatnej vliv,“ ušklíbl se pod zadýchanými obvazy. Obvazy byly natolik mokré, že už to nevydržel a strhl si je z obličeje. Krůpěje potu stékající k bradě ho nepříjemně šimraly na kůži.
Když dorazil k obřím skaliskům, zpomalil, aby se se vydýchal. Poté se rozběhl a začal stoupat nahoru. V chození po zdech se už rapidně zlepšil a na jeho šplhu to bylo vidět. Z předchozího výstupu už měl navíc vytipovanou přibližnou cestu.
Po slézání hory následoval ještě dlouhý běh, který medika opět dovedl k táboru, kde napil a vydýchal. Neměl už moc času nazbyt, a proto se rozhodl běžet aspoň poslední, třetí kolečko.

Shingo Kira
Tým C

Přístav
Shingo se díval do Seiichiho očí a čekal na odpověď. Chlapec se ale ale k odpovědi na jeho otázku moc neměl. Místo toho odsekl, sundal si čelenku a nakonec utekl pryč. Shingo nic neříkal, jen sledoval utíkajícího chlapce, pak pohlédl na čelenku. Povzdechl si, sehnul se pro ni a schoval si ji. Neměl zájem se hnát za chlapcem, neboť to považoval za zbytečné. Chtěl nechat chlapce, aby si urovnal myšlenky, aby se uklidnil a aby se posléze rozhodl, co udělá. Pak se otočil, a vrátil se pomalou chůzí do skladu. Během toho se snažil vytlačit myšlenky na Seiichiho útěk jinam, neboť teď bylo třeba si lámat hlavu tím, kam zmizely bedny. Když přišel, rychle přeletěl pohledem přes své tři žáky. Byl rád, že byli pohromadě, až že už nemusel nikoho shánět.
"Seiichi utekl pryč, takže tu na práci zbýváte jen vy tři a já. Miki, vysvětlil ti někdo, co v tuto chvíli děláme, nebo je potřeba ještě něco dovysvětlit ode mne?" zeptal se.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 2.

Zostup zo skaly bol ešte ťažší. Nemohol som sa zdržiavať, tak som aj teraz nahromadil chakru do nôh aj rúk a ako pavúk liezol dole. Avšak, vyrušlo ma nejaké vypísknutie. Zľakol som a pošmykol.
Oh nie, pomyslel som si a začal som padať. Vo vzduchu som sa horko-ťažko otočil a na poslednú chvíľu som sa chytil skaly.
Presne podľa plánu, zaklamal som sám sebe. Ale aj keď nebol pád plánovaný, urýchlil môj zostup. Bol som už iba pár centimetrov od zeme, tak som zoskočil. Nestrácal som čas obzeraním a vyrazil som. Tak ako aj predtým som začal skákať po stromoch. Tí traja už boli určite dávno na začiatku. Nestrácal so čas obzeraním sa. Potreboval som sa napiť, no na to nebol čas. Smäd ma trýznil, no ja som si povedal, že sa napijem až keď dôjdem na začiatok. Po chvíli som už došiel na miesta, kde sa stromy už nelemovali, takže som musel dôjsť na začiatok po zemi. Uvidel som Kaijua ako kľukuje na zemi a hneď ako som tam ja došiel, on vyrazil. Vzal som si fľašu a celú som ju vypil.
Teraz... Aspoň... Ešte raz... pomyslel som si a na tvári sa mi zjavil bolestivý úškrn. Nezastavil som sa a rozišiel som sa smerom ku skalám.

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov

Trénink na ostří nože - Den druhý

Zbylá část běhu kolem ostrova nebyla tak těžká. Tak běžel svým tempem, které ho nevyčerpalo. Nevšímal si okolí a jen běžel dál, tak jak byl zvyklí ze svého tréninku. Aby si to trochu znepříjemnil, tak sám sobě dal jedno pravidlo. Každých deset minut, udělá 50 kliků. 'Je to trénink a na tohle sem zvyklý, takže proč to nedělat i tady?' řekl si v duchu. Jak běžel, tak po zhruba deseti minutách se dal do klikování. Těch pár kliků ho moc nevyčerpalo, ale běh mu zpomalili. Takhle pokračoval kolem ostrova až do cíle. Tak se opět zastavil a začal dělat kliky před senseiem. Soustředil se na svůj cíl tak, že ignoroval všechno kolem sebe. Nakonec se dal do běhu a konečně stanul před skalisky. Pod nimi se napil z láhve a dal se do šplhu. Dal se do šplhu. Ranku na ruce už necítil, nebo ji spíš ignoroval co to šlo a tak mohl šplhat .

Anaka Kisho a Morio
Tým B
Domov > Cvičiště

Zelenovláska probudil první sluneční paprsek, který ho zašimral na nose. Nepatřil mezi osoby, které vstávaly na poslední chvíli za řezavého zvonění budíku a potom musely na sraz běžet s jednou botou a úplně prázdným žaludkem. Nejradši si nejdřív vychutnal pořádnou snídani a teprve potom byl ochoten se ztrhat námahou a vrhat se do šílených dobrodružství. Bez ranní snídaně byl akorát nevrlý a nepříjemný.
Potom, co se tedy pořádně nadlábnul a prohodil několik slov s dědečkem, se mu dokonce podařilo z peřin vytáhnout to líné pra-... tedy, svého líného kocoura, a vyrazil svižným krokem na cvičiště.
Než dorazili i ostatní jal se protahovat a prokřupávat si klouby tak intenzivně, že nezúčastněný pozorovatel by mohl mít pocit, že chlapec se musí každou chvíli rozpadnout na kousky.

Tenshi Wakiya, tým A

"Vy...vy jste sledovala náš trénink?!" zrudla od hlavy k patě. Jestli viděla trénink, byla tu vysoká pravděpodobnost, že viděla i to. Otočila se na patě a vydala se ke kajutě.
"Jen si pro něco dojdu." pronesla do vzduchu. Myšlenkami byla u tréninku. Co asi všechno viděla? Třeba odešla dřív, než se to stalo. Než praštila Taka a to předtím... zatřepala s hlavou a vstoupila do kajuty. Rozhlédla se po místnosti. Nešla za ničím určitým, jen se potřebovala projít. Zhluboka se nadechla a vydechla, poté opustila kajutu. Otevřela pusu, že něco řekne sensei, ale ta zmizela. Užuž zase málem ječela na celou loď, ale stihla se zastavit. Další kázání nepotřebovala slyšet. Proč se takové věci musely stávat převážně jí. Chytla si vlasy a vydala hrdelní skřek a vydala se pátrat po svém týmu.
Po pár minutách a x náhodných setkání s různými lidmi se konečně dostala na palubu, kde našla její tým. Zdáli se, že mají příjemnou chvilku. Potichu se k nim přikradla a uvelebila se vedle Taka. Nic jiného.