NFFORPG - Kirigakure no Sato

Kaiju Hiyao
team D
Ostrov

Trénink na ostří nože. Den Druhý.

Kaiju stál schovaný za stromy a věděl, že o něm onen dikobraz ví. Proto tam jen stál a vyhledával Satsuki a její signál. V tom začal přemýšlet, co se s ním stane, když to náhodou posere. V hlavě mu proběhla nepřijemná věc. Když mu proběhla, projela jeho celým tělem husina. Tohle nechtěl zažít. Pak mu myslí proletěla i druhá myšlenka, která se mu taky nelíbila, ale byla příjemnější jak ta první. Nakonec se ozvalo 'Plesk' a na Kaijuových tvářích se objevili jeho dlaňe. 'Tady nesmím zemřít. Nesmím zemřít, kvůli sestřičce, která na mě čeká doma. Musím se domu vrátit a tak se mi to povede.' řekl si v duchu a nasadil odhodlaný výraz. Když se podíval znova na kapitána, uviděl Sat a připravil se. Stále ji pozoroval a čekal. Jakmile použila svoji techniku, Kaiju vyrazil a když přeskakoval onu vodu, sebral vlajku a dopadl s ní na zem, zády k ostatním. Položil položil vlajku na zem, praporem nahoru a pootočil hlavu, nikoliv tělo a pousmál se. Byl si jist, že se mu to povedlo a vlajku již dřímá ve svých rukou.

Yuki Makura
Tým G
Mýtina v lese

Makura byla vyklepaná i bez podivného plíživě ztísňujícího pocitu, který se kolem nich pozvolna začal rozlézat. Teprve letmý pohled na chlapcovu tvář, která byla oproti obvyklému sebejistému výrazu stažená úzkostí, v modrovlásce probudila znepokojující pocit, že něco je špatně.
Než tento pocit stihl vygradovat, ukončilo ho rychlé sforzato. Renjiro stačil udělat několik opatrných kroků, ten poslední z nich byl ovšem osudový. Pod chlapcovou nohou velmi hlučně zakřupalo sklo. Tak hlučně, že nemohlo jít o náhodu, snad jen kdyby měla štěstěna opravdu mizernou náladu.
Makuru vyděsilo samotné zakřupání, ale teprve hlas, který se ozval z chatrče po tomto nešťastném přešlapu (haha, doslova) byl vskutku strašidelný.
Chlapec, který ani v tak znepokojivé situaci neztratil hlavu, čímž Makuru opět ohromil, se rozhodl pro odvážný krok. To, zda bylo toto řešení moudré, se mělo ukázat teprve vzápětí. Ženskému hlasu, který se ozval z chatrče, Renjiro bez váhání odpověděl a dokonce mu neohroženě vykročil vstříc. Makura by už už bezhlavě vyrazila za ním, ale několik vteřin ztuhnutí hrůzou, které ji doslova přilepily na místě, poskytly jejímu mozku dost času na to, aby uvážil, že vyběhnout hned Renjirovi v patách možná není nejlepší nápad a zůstat ještě chvíli ve skrytu lesa a pozorovat situaci z povzdálí je zřejmě lepší varianta.

Mise v Zemi pomerančů

Tako Jahiro
Tým A
Ubytování
Tako si odložil batoh na zem a opřel se zády o stěnu, vedle okna, aby mohl dle libosti vyhlédnout ven a letmo se pousmál.
"Zatím to vypadá na běžnou dobrovodnou misi. Doprovodit kněźku a hurá domů. To je ten optimistickej náhled. Já ale počítám s nejhorším, takže jen "Zatím" neznáme nepřítele. Pozorně jsem poslouchal a nepadlo o tom ani slovo, takže zatím nikdo nečeká problémy, tedy kromně mě. Takže řekněme, že tu ta hrozba je a že o nás ví."
Tako se zhluboka nadech, aby dal čas myšlenkám se srovnat a pokračoval.
“Budeme cestovat ze svatyně do svatyně, takže nejzranitelnějším místem je samotná cesta a táboření mimo chrám. Na to bychom se měli zaměřit nejvíce. Dále je tu možnost infiltrace nepřátelských ninjů do služebnictva a proto by jeden z nás měl být kněžce neustále nablízku. Na to bych měl stačit já, protože jsem jedinej z nás tří na hlavně na blízko, jsem medik a navíc dokážu odhalit všechny jedy, podávané v jídle, nebo vodě. Proto se hlásím i jako ochutnávač. Stejně tak bychom měli být obezřetní při rituálech. Možná na jejich bohy nevěřím, ale nehodlám své přesvědčení vsázet na úkor naší mise.”
Tako zaujal velice vážný postoj, když o tomhle mluvil a vše co řekl myslel doopravdy vážně.
“Možná zním, jako skeptik, ale raději budu neustále na pozoru, než abych pak litoval svojí lehkomyslnosti.”
Tako si navíc nemohl dovolit žádnou další chybu. Jeho pohled nakonec trochu změkl a on se pousmál.
“To je alespoň můj názor.”

Mikayo Yuki
Sensei týmu A
Svatyně
„Děkujeme,“ kývla Mikayo. Poté nechala kněžku odejí a odhodila svůj batoh stranou. Usadila se do tureckého sedu k nízkému stolu, založila si ruce na prsou a zamyšleně zavřela oči. Chvilku ticha pak přerušila pokýváním hlavy a věnovala pohled svým podřízeným.
„Tak co vy dva na to?“ dotázala se jich.
Tohle byla jejich první společná mise a dívku zajímaly dvě věci. Za prvé chtěla vědět, jestli se Tenshi nějak dala dohromady od jejich posledního úkolu, a za druhé ji zajímal postup Taka. Aby byla upřímná, na mladíka vsázela více. Choval se zodpovědně a i přes ten malý vroubek, co u mizukage měl, velel už jedné misi.
‚Pche,‘ pomyslela si s vnitřním úšklebkem,‚vroubek za takovou věc u tý ženský vlastně není až tak vroubek.‘

Renjiro Kaiba
Neznámý ostrov
„Dobře, tak do toho!“ přikývl Renjiro, když se shodli na svém plánu, a obrátil se k jedinému domku na mýtině, ze kterého se kouřilo.
Když se obezřetně rozmístili po okraji mýtiny tak, aby se každý mohl vydat ke stavení z jiné strany, Renjiro dal Yui s Makurou signál a oni se dali do pohybu.
Jenže namísto chladného klidu shinobiho, který pouze opakuje pro něho rutinní postup, využívaje svého okolí, měl Renjiro dojem, jako by se najednou celý prales, ne, celý ostrov stal jejich nepřítelem a oni se namísto k cíli, kterým mohl být sice kdokoliv, ale aspoň o nich nevěděl, plížili k nějakému monstru...
„Co je to se mnou...!?“ polkl bělovlásek na sucho, když se po zdolání dalšího úseku trasy přikrčil a otřel si zpocené čelo, načež zkontroloval Yui s Makurou.
To napětí a pocit úzkosti byly nesnesitelné.
Další krok to celé ale ukončil. Pod chlapcovou podrážkou zapraskaly střepy. Střepy, které tam neměly co dělat.
„Kuso-!“ stihl Renjiro pouze v duchu zaklít a shlédnout ke své botě, ale to už se z chatrče ozval hlas, který zněl, jako by patřil nějaké stařeně. Tak jednoduché to ale být nemohlo. Střepy, umístěné na kameni a zamaskované mechem, byla zcela jistě past, kterou zde musel nastražit leda někdo, kdo nevítanou návštěvu očekával a kdo byl dost pozorný na to, aby si takového zvuku všiml. Jinými slovy, ať už byl v té chatrči kdokoliv, do obyčejné domorodkyně musel mít velice daleko.
Renjiro, hledící zamračeně na stavení před sebou, znovu na sucho polkl, načež se nadechl a po krátkém zaváhání narovnal.
„Yare yare, to bylo mazané,“ usmál se s jednu rukou v bok a podrbal se druhou roztržitě za hlavou, jako by vlastně nešlo o nic víc, než o nějaké cvičení v plížení.
„Tak dobrá, dostala jste mě. Takovou past jsem tu vážně nečekal,“ vykročil si to bělovlásek ke vchodu do domku, aniž by se nadále snažil jakkoliv maskovat. Doufal, že to, jak mluvil pouze o sobě, bude stačit na to, aby Yui s Makurou pochopily, že mají zůstat skryté a čekat. Přeci jen se zatím prozradil jen on a to, že k němu ta osoba promluvila v množném, mohla být buďto psychologická lest, jak je donutit prozradit se všechny, a nebo ta osoba prostě jen nevěděla, kolik jich je, a tak jednoduše předpokládala, že jich je víc.
„Za to plížení se omlouvám. Nejsem nepřítel. Jsem jen opatrný,“ dodal Renjiro když už byl skoro u vchodu do domku. Celou dobu se při tom soustředil na proudění chakry ve svém nitru a připravoval se na hbitý úhyb nebo aktivaci techniky, bude-li to třeba.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tenshi Wakiya, tým A

S hlavou mírně nakloněnou poslouchala kněžku. Osm svatyň? Jak daleko asi mohly být od sebe? Měla krátké nožičky a jít to všechno pěšky|? Tohle určitě měla za trest, jen vědět, co udělala špatně. Jenže její myšlenky z delší procházky se přesunuly na otázku: Proč by chtěl někdo kněžku přepadnout? Tenshi to nedávalo smysl. Proč by byl někdo tak padlej na hlavu a pokusil by se přepadnout kněžku, která pouze dělá svoji povinnost? Možná zášť? Nebo neshoda? Nebo ani nemusí dojít k nějakému přepadu, s čím by se černovláska velice spokojila. Ovšem nějaký tichý hlásek jí říkal, že tak to rozhodně nebude.
Uklonila se velekněžce a následovala Tsubane-san do jejich pokojů.

Satsuki Min, tým D

Sledovala zraněného a čekala, co z něj nakonec vypadne. Omluvu nečekala, ale na druhou stranu si ji určitě zasloužila. Bez jediného slova si vyslechla jeho plán. Plán byl zajímavý a zároveň nechutný. Nechtěla si brát plynovou masku na sebe, když už ji někdo předtím měl. V tomhle byla prostě citlivka. Vzala si od něj masku a nasadila si ji. S maskou musela vypadat ještě děsivěji než normálně, ale to mohl zatím pouze posoudit Ieyasu. Dále si od něj převzala i bombu napichovanou kdoví čím, krom Ieyasua, ten to snad věděl. Už se měla na odchodu, když jí ještě kolega zdržel. Snad nikdo, krom mamky, jí neřekl, aby byla opatrná. Malinko se začervenala, bylo to velice milé. Naštěstí stála k němu zády, tudíž to nemohl vidět. Pootočila hlavu k němu a přikývla, toť byla jediná známka toho, že ho bere vážně a zmizela.
Co opravdu nečekala, že je kapitán tak rychle odhalí. "Jak nás mohl odhalit....jasně, čich... Jen tak tak se stihla uhnout na stranu, avšak noha ji sjela po kraji pukliny. Rychle se zachytila nejbližšího klacku a vytáhla se nahoru. Neměla čas si kontrolovat odřeniny a prostě vyrazila dál. Když je chtěl kapitán tak moc vidět, tak proč mu to nedopřát. Vyskákala na stromy a šla si pro svoji smrt. Seskočila z krajního stromu přímo na hlavu dikobraza. Ve vzduchu ještě propíchla onu bombu. Když dopadla, nehodlala tam setrvávat nějak déle, a tak se vydala na další cestu, tentokrát po bodlinách, které měla "zmapované". Byla ráda za Yuriho, který ve chvíli, kdy dopadla na druhou bodlinu, se vynořil z lesa jako pán a šel si také pro zmrzačení. Seskočila z dikobraza a dopadla vedle něj blízko šavle. Strhla si masku, složila pečetě na suiton: Mizurappa a vyplavila šavli mimo kruh směrem ke Kaijuovi, načež si rychle nandala masku zpátky a vyrazila směr les.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 2.

Tesne potom ako sa Kapitán snažil definitívne vyradiť Ieyasua lístok vybuchol.
Nie! vykríkol som v duchu. Nevedel som totiž čo sa stalo s Ieyasuom. Dikobraz sa potom obrátil na mňa a zavrčal.
Oh, to nie je dobré, pomyslel som si. Kap znova zavrčal a potom som ucítil nejakú silnú arómu a došlo mi aký bol plán. Spravil som pečate na Bunshin no Jutsu a z poza stromu vyšli tri verzie mňa, vrátane originálu.
,,Som tu!" zakričal som a zahľadel som sa priamo do dikobrazových očí. Ak by sa za nami rozbehol, bol som pripravený aj so svojimi dvoma kópiami začať utekať preč do lesa.

Ztracený ostrov

Vypravěč Týmu G
Kdesi v pralese

Trojice se přibližovala k domku blíž a s každým dalším krokem sílilo okolní napětí. K tomu všemu se najednou zdálo, jako kdyby celý prales ztichl v němém očekávání a tím se stal tichý pohyb ještě náročnější, protože nastalo takové ticho, že mohl každý slyšet tlukot svého srdce. Každý z trojice navíc pocítil úzkost, jako nikdy před tím, až bylo skoro nemožné utřídit si myšlenky. Ten pocit trval ale jen okamžik, protože Renjiro v tu chvíli došlápl na skleněné střepy, skrývající se zákeřně pod lehkou vrstvou mechu na plochém kamenu a to vydalo onen ničím nezaměnitelný zvuk, který zlomil kouzlo okamžiku a prales opět ožil. Trojice se však nemohla stihnout ani rozkoukat, když se ozval ženský, lehce nakřáplý hlas.
"Budete tam venku stát dlouho, nebo konečně půjdete dovnitř?"
Ten hlas nebyl podobný nikomu, koho znali a zněl trochu, jako kdyby je ona osoba očekávala.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
„Urusai, konyo baka Renchan,“ zafrfňala dívka a založila si ruce uraženě na prsou.
Skupina dále postupovala k lesu a pocit žízně byl skoro k nevydržení. Stejně to určitě cítil i bělovlásek, jehož ruka se vydala k čutoře. Yui se celá orosila, jako kdyby okolo neubylo už tak velké dusno a nadechla se.
Jenže stejně jako se Renjiro nestihl napít, ani dívka neměla čas nic namítnout. Makura se zastavila a jejich kamarád ji hned zatáhl do křoví. I zelenovláska se raději klidila. Kde se tu najednou vzala obydlená chalupa?
„To je podezřelé-nyan,“ vykoukla z dívčiny kapuce Tsuki.
„To jo. Renchan myá pravdu,“ kývla Yui, složila pečetě a na jejích rukách se s tichým třpytivým zvoněním zformovaly skleněné drápky.

Kitsune Saya
tým B
Tokashiki -> chrám Tokashiki

Saya stočila pohled k Yuujirovi, když se zmínil o svém senseiovi a koutkem oka se na něj zahleděla. Nakonec však svůj pohled upřela zpět do získané mapy a nijak jeho odpověď nekomentovala. Teď na to nebyl ten správný čas. Pod schody vedoucími na vrchol skály mapu opět složila a zastrčila do vnitřní kapsy kabátu.
"Vy jste ale optimista, Yuujiro-sensei..." poznamenala k jeho odpovědi bez určitého výrazu a jako první začala stoupat vzhůru. V chrámu ještě nikdy nebyla, takže čím blíže mu byla, tím více její zvědavost rostla. Objevování nových míst bylo přeci jen vzrušující, přestože se jí zprvu příčilo opustit svůj domov.
U brány se na okamžik pozastavila před sochou, na níž se pátravě zahleděla. Sennin šesti cest... Jeho poslední skutečný následovník býval v Konohagakure, ne?
Saya přejela pohledem na Yuujira, jež je předem varoval před obyvateli chrámu.
"Když myslíte," hlesla, než se mu opět zařadila po boku.

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Ieyasu Kitabatake
Tým D

Medikův stav se trochu zlepšil, když prášky na bolest začaly účinkovat. Rozhodl se proto neplýtvat chakrou a přestal používat Shousen no Jutsu. Opatrně se zády opřel o velký poražený strom, za kterým se skrýval. Košatá koruna by poskytovala geninovi dokonalé krytí, kdyby se Kapitán neřídil pomocí čichu.
Ieyasu nevěděl, jestli Satsuki přijde. Snažil se tomu však věřit. Zalovil rukou v brašně a na zem rozložil trojcípý šátek. Vyměnil bombičku se stlačeným vzduchem a položil svoji plynovou masku na šátek. V příruční kapsičce našel papírovou kouli o velikosti pomeranče na dvoumetrovém kusu drátu s kanji znakem „uvolnit“. Vedle koule položil ještě jeden senbon a pět výbušných lístků.
Ozval se výbuch a tlaková vlna zamávala větvemi spadlého stromu. Medik vykoukl spoza úkrytu a zatvářil se spokojeně, protože výbuch uvolnil jed Kairen z bomby ležící vedle dikobrazího kapitána. Kapitán navíc možná ani nic nepoznal, protože temně modrý kouř byl do velké míry maskován vírem prachu a zeminy. Teď se uvidí, jestli je jed dostatečně koncentrovaný. Vzhledem k tomu, že se Kapitán orientoval pomocí čichu však bylo pravděpodobné, že se jedu dost nadýchal.
Ieyasu se odkulil zpět do úkrytu. Tam už dřepěla Satsuki s jejím typicky chladným výrazem na tváři. Hned mu připomněla, že jí zdržuje.
„Promiň, Satsuki, nezdržím tě dlouho,“ řekl tiše. Medik netušil, jaký má jeho kolegyně plán a navíc neměl moc času na rozmlouvání. Z toho důvodu přešel rovnou k věci. „Nebudu ti nic vysvětlovat, máme málo času. Tu kouli si uvaž kolem pasu a až se budeš blížit k dikobrazovi, propíchni ji tím senbonem zhruba na dvou místech.“ Ukázal na plynovou masku a řekl: „Tohle si dej na hlavu.“ Nakonec jí podal smotek výbušných lístků se slovy „pro jistotu“. Pak ji poslal pryč s tím, že je to vše.
Když odcházela, prohlásil ještě nejistým tónem: „Hele... buď prosimtě opatrná. Jeden mrzák stačí.“
Jakmile byla Satsuki pryč, přivázal si kolem pasu bombu s identickou substancí jako Satsuki. „Jakmile bude Satsuki s Kaijuem blízko, propíchnu já svou bombu u pasu také senbonem, stejně jako Satsuki. Mělo by to na chvíli zmást čich kapitána.

Najednou se ozvalo nepříjemné zažvatlání obřího kapitána. Obr se stůj co stůj rozhodl dorazit Ieyasua a vyřadit ho z boje. Medik nečekal a s bolestným zasyčením se prudce postavil na nohy. Složil pečetě na Shunshin no Jutsu a problesknul o několik málo metrů na stranu. Jen tak tak se mu podařilo uniknout pádu do propasti, která kolem vznikala. Jeho zásoba chakry teď navíc dostala velice zabrat kvůli používání Shousen no Jutsu. Musel s ní teď šetřit.
Když zhodnotil situaci a uvážil, že se ocitá mimo nebezpečí, propíchl jehlicí svou bombu u pasu a odkulhal pár metrů dál. Jeho kolegové by teď měli mít dostatek času na útok, poněvadž silná levandulová vůně oné chemické substance musela nejen překrýt pach Ieyasua a Satsuki, ale i na chvilku ochromit dikobrazův silný čich. Navíc teď kapitán cítil dva stejně zapáchající cíle na dvou místech najednou.

Mise v Zemi Pomerančů

Tako Jahiro
Tým A
Chrám kněžky - ubytování
Tako pozorně poslouchal, ale neopoměl dávat pozor i na okolí. Bylo to tu celkem mizerně zabezpečené a bylo tomu tak nejspíše proto, že se tu již dlouho nikdo o žádný útok nepokusil. Tento národ byl naučen na jisté tradice a bylo jasné, že před nimi bude kněžka v bezpečí. To však neplatilo o ostatních. Tako se pokusil vžít do role vraha, který by rád s kněžkoi zkoncoval a který počítá s kirigakurskou ochranou. Pokud byla tato ochrana poskytována i v minulosti, bylo jasné, že s tím počítá i nepřítel a chlapec hledal zkulinku, kterou by proklouzl. Přímý útok zde nepřipadal v úvahu. Nejjednodužší tedy bylo, zbavit se kněžky cestou, v noci tam, kde budou spát a nebo jedem při nějakém obřadu, popřípadě při hostině. To všechni byli jen spekulace, protože Tako neměl ponětí o tom, kdo by mohl být nepřítel a tak bylo velice těžké odhadnout, co by dotyčný udělal. Proto musel být připraven na jakoukoliv situaci.
Když si je dívka vyzvedla, chlapec ji věnoval jen letmý pohled, při kterém ji jen zařadil do určité kartotéky, jinak však nedal znát, že je v jeho blízkosti nějaká krásná slečna, jak bývalo běžně zvykem.
'Nejlepší by bylo, abych byl jejím osobním ochráncem a ochutnavačem. Tak by se dalo předejít prakticky všemu. Kawai-chan i Sensei jsou lepší na dálku a kdyby bylo potřeba, Mikayo se může nejrychleji přesouvat. Zajímalo by mě, jestli je kněžka zvyklá na ochutnavače. To by mohl být lehký problém, ale možná to bude nezbytné. Musím to probrat s Mikayo.'
Tako se mírně rozhlédl, kdyz došli až k domu, jako kdyby celou cestu úplně vypustil a trochu ho to překvapilo. Nakonec ale jen děkovně kývl hlavou k Tsubame a vstoupil do příbytku, aniž by promluvil. Práce byla přednější, než cokoliv jiného a Tako hodlal splnit misi na sto procent. Než ale něco navrhl, počkal na to, co jim řekne Mikayo.

Yuki Makura
Tým G
Na mýtině

Na dohady ohledně toho, kdo se napije pochybné vody jako první a případně hrdinsky zahyne, Makura raději nereagovala. Měla úporný pocit, že ne ani jeden z dvojice, ale právě ona by měla být obětním beránkem, protože je celé skupině největší přítěží.
Ponořená do myšlenek zaregistrovala mýtinu s několika staveními jen letmo a už vůbec si neuvědomila její potencionální nebezpečnost. Když ji Renjiro násilně zatáhnul zpátky mezi stromy, zalapala po dechu.
Na chlapcův plán ohledně obklíčení jen plaše kývla. V domku s kouřícím komínem se mohla schovávat přívětivá stařenka, kterou trefí šlak, když uvidí tři ninji, kteří se plíží kolem stavení. Jenomže stejně jednoduše se uvnitř mohl skrývat i kanibal, vrah nebo nukenin. Už jen při pouhé představě, co by na ně uvnitř mohlo číhat, se Makuře zježily vlasy na zátylku. Tasila katanu a její rukojeť sevřela v lehoučce se třesoucích rukou.

Trénink na ostří nože

-Den druhý
Mia Sashikizu
"ČO TO?VYLEŠTE VY UŠOPLENCI!"Zaryčel obří dikobraz,když se zasažený Ieyasu zdejchnul a zbytek mláďat zůstal schovaný kdesi v lese.Když se mu nedostalo odpovědi, mocně zafrkal a nasál do nozder okolní vzduch"...Krev...to bude ten zasažený,co se balí do těch divných kůží...a u něho...tfuj byliny a kořínky...to bude ta holka..."Vůně Satsuki dikobraza dráždila a zároveň mátla,neboť ji cítil i z okolí.Ulpívala na kamenech,padlých stromech i na něm samotném,jako nějaký jemný povlak.Kapitán znal Miu dost dlouho,aby věděl o senzibilech a jejich schopnostech,nekolik jich taky společně porazili.Tohle mládě,co se drželo po celou dobu vzadu,evidentně něco takového ovládalo.Znovu začenichal a teď ucítil i Yuriho ohnivou vůni z lesa a slabý odér lidského potu za jeho zády."Nejdřív tyhle dva.."Pomyslel si a předními packami rychle složil znamení.
"MÁM VÁŠ!Doton: Doryuu Katsu!"Zavrčel a praštil do země pod ním.Směrem ke spadlému stromu,za kterým se schovávali Ieasu se Satsuki,se od dikobraza začala šířit hluboká puklina a země se pod nohama obou geninů začala rychle bortit.Nestačil si ani připravit hrst kamení,kterou plánoval hodit po utíkajících geninech,když uslyšel svistot letícího kunaie,který kolem něho proletěl a všimnul si lanka s výbušnými lístky na něm uvázanými.O pár okamžiků později se ozvalo hlasité "prásk" jak lístky detonovaly.Kapitán,který raději odskočil od výbuchu,vyváznul bez většího zranění,ale přišel o část ostnů na jeho pravém boku,po kterých mu zbylo jen pár černých pahýlů."GRRRRR"Vydralo se z jeho hrdla,mezitím co nenávistně sledoval strom,za kterým se kryl Yuri."GRRRRR!"
"Ajaj."Ozvala se Mia,která se rozhodla svůj další fakt raději nechat na později.

Renjiro Kaiba
Neznámý ostrov
Yuino sdělení, že se raději napije ona, až na to dojde, Renjira nejprve zaskočilo, ale chvilku na to mu už ve tváři opět hrál jeho typický, lišácký úsměv.
„Haah~? Slyšel jsem tu právě přiznání, že jsem lepší než ty, marimo-chan~?“ přiložil si dlaň k uchu, jako by snad špatně slyšel. Ve skutečnosti ho ale dívčina nabídka potěšila, i když jí nehodlal vyjít vstříc. Už nikdy nedopustí, aby se někomu z jeho přátel něco stalo. Nikdy.
Skupinka poté pokračovala hlouběji do lesa, během čehož se začínala žízeň stávat nesnesitelnější a nesnesitelnější.
Renjirova ruka sklouzla k jeho čutoře a on s pootevřenými ústy na sucho polkl. Bylo na čase risknout to a napít se...
Než tak stihl bělovlásek ale učinit, málem vrazil do Makury.
Stromy se bez varování rozestoupily a před nimi se zjevila mýtina s na první pohled opuštěnými domky. A co víc, z jednoho se kouřilo.
Renjiro se zamračil a popadl modrovlásku před sebou za opasek, načež ji stáhl zpátky do lesa.
„Ten domek bysme měli obklíčit a vzájemně se krýt, až se k němu budem přibližovat,“ navrhl oběma dívkám, když se dokolečka přikrčili v houští, aby probrali co dál.
Tohle byl stejně podivný zvrat, jako když v lese našli vodu. Naštěstí o něco méně podezřelý, takže z něho měl Renjiro podstatně lepší pocit. S trochou štěstí by tu mohli najít ověřeně pitnou vodu, něco k jídlu, a kdo ví, možná i spojence. Dokud se ale nepřesvědčí, kde to jsou, musí předpokládat, že je v tom domku nepřítel.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Mikayo Yuki
Sensei týmu A
Svatyně
„Zdravím vás, Seimori-sama,“ uklonila se Mikayo. Věděla, že v Zemi pomerančů je zvykem oslovovat lidi příjmením. Neměli tady ninja vesnice, takže se nemusely tajit klanové příslušnosti.
Ryouko se mírně usmála. „Jak už jistě víte, vaším úkolem bude doprovázet mě a moji družku okolo země. Při své cestě musím obejít všech osm svatyní, kde provedu rituál, který ukončím návratem sem. Vy mě při tom budete hlídat. Samozřejmě byste si nejdříve měli odpočinout po dlouhé cestě. Proto vyrazíme až ráno. Tsubame-san,“ oslovila fialovovlásku, která hned kývla, „nasměruj mé ochránce do jejich pokojů, ať si mohou odpočinout.“
„Jistě, Seimori-sama.“ Dívka se zdvořile uklonila a pokynula trojici, aby ji následovala.
Vyvedla je z hlavní budovy chrámu a zabočila k menšímu domu po straně. „K dispozici máte dvě místnosti,“ odsunula jedny papírové dveře a ukázala na další. „Rozestláno již máte. Večeři vám přineseme navečer.“

Yuujiro Matsumoto
Sensei týmu B
Tokashiki > Chrám Tokashiki
„Byl,“ odvětil. „Jednou nás sem sensei vzala za odměnu.“ Jeho výraz se při sdělení této informace nijak nezměnil.
Při Ririně otázce se tajemně pousmál. „Když to přežijeme, proč ne?“ Bylo kouzelné, jak počítala s tím, že misi úspěšně ukončí. Proč ji trochu nepozlobit?
Jeho zrak se opět stočil k Saye. Ta stála nohama pevně na zemi, a dokonce si pořídila mapu. Měl pocit, že na ni bude největší spoleh. Ty dva byli ještě děti.
Po hodině cesty je čekal výstup do prudkých schodů. Chrám se nacházel na vysoké skále až nad úrovní mraků. Cestou se pěkně ochladilo.
Yuujiro si shrnul rukávy a zapnul bundu.
Když prošli branou, jako první na sebe upozornila socha Sennina šesti cest, jak kyne rukou kamsi do dáli.
„Bude to asi poprvý, ale teď se setkáte s následovači Ninshuu,“ oznámil děckám s rukama v kapsách.

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov

Trénink na ostří nože, Den Druhý

Kaiju neměl ani čas reagovat a vymyslet další postup, protože na něj letěla sprška kamenů. Joch vyskočil hned ještě víš, aby ho ty kameny minuly. Po přistání na kameni, se začal bortit i ten a tak uskočil jen tak tak stranou. Potom se ihned schoval za stromy. Jakmile na něj někdo promluvil, škubnul sebou a otočil se za zdrojem toho zvuku. Pousmál se a řekl: ,,Nech to na mě." řekl a otočil se na dikobraza. Snažil se najít onu šavli a nejrychlejší cestu k ní. Následně se snažil proplížit za dikobraza, aby měl krátkou cestu k šavli. Teď již jen čekal na signál od zlodějky.

Tým G
Vypravěč
Ztracený ostrov

Voda byla čistá a s trochu jinou chutí, než bylo v Kirigakure běžné, ale nezdálo se, že by byla nějak otrávena. Kolem trojice se rozléhal prales s neutuchající směsicí stovek různých zvuků a vůní. Makura se jako první vydala dál, hlouběji do džungle, kam ji následovala i trojice. Cesta byla čím dál obtížnější, protože po chvilce nebylo po zvířecích stezkách ani památky a k tomu všemu se navíc přidali i neodbytní komáři a všudy přítomné vedro. Všechno nasvědčovalo i tomu, že se jim prales snaží ztížit cestu jak to jen jde, když tu najednou, po několika hodinách cesty, narazili naši dobrodruzi na uměle vytvořenou mýtinu, kterou si pomalu prales začal brát zpět, kde se tyčilo několik polorozpadlých domků. Místo vypadalo opuštěně, až na jeden z domků, kterému stoupal z děravé střechy kouř. Všechno nasvědčovalo tomu, že se do půlhodinky setmí a kromě toho začala trojice pociťovat i hlad.

Satsuki Min, tým D

Sledovala celé dění ze svého úkrytu mezi stromy. Rozhodně nechtěla být na místě Ieyasua. Kdyby někdo po ní hodil skálu, chudák dotyčný by si oproti ní připadal jako malé dítě. Včas si uvědomila, že Kapitán hodlá poslat jednu várku kamenů do lesa, a tak se rychle schovala za kmen stromu. Nehodlala skončit jako cedník. Mezitím co Mia jim vykládala další zajímavý fakt o dikobrazovi, přišel blíže k ní Kaiju.
"Kaiju, prohlédni si dobře cestu k šavli. Vyplavím ji z dosahu kruhu. Ale potřebuji se nejdřív zastavit za Ieyasuem. Kdy se dostat na místo poznáš, zase tak rychlá nejsem v té technice. Hlavně buď připravenej, celkem spoléhám na tvoji rychlost." rychle mu vysvětlila plán, načež se vydala za zlomeným žebrem. Byla moc ráda, že se dala na dráhu senzibila, v tomhle okamžiku se to více než hodilo. Když na ni houkl Yuri, neodpověděla mu. Nechtěla, aby Kapitán zas tak rychle zjistil, kde se raněný nachází.
"Kazíš mi plán. Co potřebuješ?" dřepla si k zakuklenci. Satsuki nikdy nebyla fandou dávání citů najevo a nehodlala s tím začít ani teď. Stačilo ji bohatě vědět, že Ieyasu nebude další trofejí v dikobrazí noře, popřípadě nebude muset zachraňovat dalšího z týmu.

Tenshi wakiya, tým A

Tenshi sledovala dění kolem sebe. Dívka nevypadala, že by ji nějak Tako vyváděl z míry, spíš se zdála, že je na to zvyklá. Tenshi nevěděla proč, ale měla škodolibý pocit. Našel se někdo, kdo se mladíkem nenechá jen tak rozhodit. Ztracená ve svém škodolibém pocitu málem zapomněla se rozejít za svým týmem. Udělala pár rychlejších kroků a už je měla.
U vstupu do svatyně se zastavila na chviličku, aby se mohla upravit, načež vešla. Nechtěla tam vstoupit jako vandrák, i když tak vůbec nevypadala, ale pak by ji hryzalo svědomí. Na vyzvání si sedla na volný futon. V sedě si ještě srovnala popruh na luk, poté už jen vyčkávala, co se bude dít.
Chtěla jejich chráněnce odpovědět, proto se radši kousla lehce do rtu. Neměla nejmenší tušení, jak se v těchhle situací má chovat. Pomalu začínala panikařit, avšak snažila se na sobě nedat nic znát.

Riri Arui
Tým “B”
Moře > Tokashiki

Riri vystoupila s ostatními, ještě měla zmáčené myšlení debatou na lodi. Spousta lidí, jejich šlápot a hlasitého mlučení jí přinutili více vnímat realitu. Všimla si, jak se Saya zařadila vedle senseie, chtěla se zařadit na druhou stranu, poslouchat co si povídají, ale narážela by do lidí, protože ulička v davu nebyla dost široká. Zařadila se tedy za mezeru, mezi nimi. Po otázce modrovlasé Geninky počkala až Sensei odpoví a pak položila otázku vlastní. “Yuujiro Sensei, podíváme se na zříceninu až úspěšně dokončíme misi?” Neptala se ani tak proto, že by se tam chtěla podívat, jako spíš se snažila vloudit do debaty.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 2.

Z poza stromu som sledoval dianie. Ieyasu schytal zásah od Dikobraza a to ho na chvíľu knokautovalo.
To nie je dobré, pomyslel som si a v tom po mne Kap hodil ďalšiu smršť. Musel som premýšľať. Kaiju povedal, že sa do kruhu nebudeme musieť dostať, ale stačí ak odtiaľ tú vlajku dostaneme. Skrivil som ústa. Dobrý plán, ale Kapitán ho teraz poznal. Satsuki naňhu potom skríkla, pravdepodobne niečo plánovala a medzitým, Ieyasu nebol nikde v dohľade. V ruke som zovrel dva výbušné lístky, drát a kunai. Navliekol som naň lístky a jeden koniec uviazal o kunai. Prešiel som o pár stromov ďalej, za Kapitána a hodil som kunai tak, aby mu presvišťal popri nohách a zabodol sa do stromu oproti, pričom v strede, približne pod Kapom boli lístky. A v tom skríkol Ieyasu na Sat.
,,Satsuki, Kaiju, ak ste niečo plánovali, spravte to teraz!" zakričal som a čakal som na Dikobrazovu reakciu a vtedy som lístky odpálil.

Anaka Kisho
Tým B
Loď > Tokashiki

Yuujiro-sensei na Kishouovu poznámku zareagoval napůl suše, napůl smířeně. S nečekanou rychlostí ovšem zelenovláskovi také ubalil neočekávaný pohlavek. "Omlouvám se." řekl tiše chlapec, spíš s pokorou než se vzdorem. Nemyslel tu hloupost vážně, ale uvědomil si, že v současné situaci byla poněkud nemístná. Vlastně, nejen v současné situaci. Sám ještě nestihnul prožít jako shinobi nic, ale uměl si alespoň z části představit, kolik pohnutých věcí za sebou už musí mít Yuujiro. Nebylo možné, aby byl člověk ninja a nikoho neztratil ani nikomu neublížil, ničeho nelitoval a nic ho tiše nedusilo zevnitř.
Kisho se tak pohroužil do sebe, že už by málem začal přemýšlet o svých rodičích a o strýčkovi a Ririiny poznámky jen tak tak postřehnul, ale ze zasmušilého zamyšlení ho naštěstí vytrhnul blížící se břeh. Popadnul Moria, který okamžitě zpozorněl, protože vycítil nepříjemně nebezpečnou blízkost vody. Jakmile stanuli na břehu, kocour se vytrhnul z chlapcova náručí a elegantně přistál na zemi vedle něj.
Chlapec následoval Yuujira a Sayu na břeh a spolu s nimi se vpletl do košatého davu lidí. Ti ho definitivně odřízli od temných myšlenek, alespoň pro tuto chvíli. Pozorování lidí bylo odjakživa jeho oblíbeným koníčkem. Výstřední chlapíci, krásná děvčata, roztomilé i otravné ubrečené děti, starostlivé ženy, sem tam nějaká shrbená stařenka nebo nerudný dědoušek. Jeho oči se zaujetím rozšířily, čas od času se mu kolem nohy otřel jemný zrzavý ocas jeho kocoura, který se nenechával lidmi ani v nejmenším rozptylovat a zřejmě vyzařoval naprosto speciální důstojnou auru, protože ho jako zázrakem nikdo nezašlápl.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Yui zbledla. „A-ale Renchan, nyá nechci, aby se ti něco stalo,“ fňukla, hledíc střídavě na mladíka a na svou čutoru. Za prvé byl přeci její kamarád – nemohla po něm něco takového chtít. A za druhé…
Zelenovláska polkla a zvedla zrak od nádoby k Renjirovi. Tvářila se odhodlaně.
„Dobře,“ kývla a opatrně i nabrala. „Ale až bude potřeba, nyapiju se nyá. Ty jsi z nyás nejschopnější a… s… tebou bude mít mise větší úspěch,“ oznámila mu. Nemohla dovolit, aby se mu něco stalo.

Ieyasu Kitabatake
Tým D

Medikův plán uspěl. Použil Kawarimi no Jutsu, nebyl zasažen a bomba s jedovatým plynem zůstala ležet bez povšimnutí v účinné vzdálenosti od nepřítele. Vše se zdálo být ideální. Ieyasuovi však hodně rychle došlo, že jednu část svého plánu nedomyslel – útěk.
Ieyasu problesknul na místo, kde původně ležel dřevěný špalek. Nebyl zrovna dvakrát zkušený v používání této techniky a musel provést mnoho úkonů najednou, takže nestačil ani pořádně zastavit svůj pohyb. Právě proto teď udělal dva neohrabané kotouly a přistál na všech čtyřech. Neměl Kawarimi rád, vždy byl po použití tohohle jutsu neskutečně dezorientovaný. Zmateně si promnul obličej a otočil se směrem k dikobrazovi. Trvalo mu to ale příliš dlouho.

Kitsune Saya
tým B
Tokashiki

Z lodi vylezla se stejnou ostražitostí, s jakou do ní i nastoupila. Dokud nebyla od vody v dostatečné vzdálenosti, necítila se klidně. Teprve ve chvíli, kdy opustili všichni molo, přemístila svou pozornost k lidem kolem nich.
Kupodivu ji masa cizích obyvatel a návštěvníků ostrova neděsila, ani jí nebyla nepříjemná. Vlastně si v proudícím davu připadala více než klidně. Bylo to spíše... příjemné. Mezi tolika cizími lidmi šlo tak snadno splynout s okolím a pozorovat, co kdo dělá nebo o čem mezi sebou mluví...
Přestože Saya většinu své pozornosti upírala k lidem kolem sebe i blízkému okolí, nespouštěla senseie ze zorného pole. Takže ve chvíli, kdy se při procházení kolem větší skupinky hlučných mužů na malou chvíli od svého týmu oddělila a ztratila v davu, dokázala se stejně nenápadně opět připojit jen o několik metrů dále.
"Už jste tu někdy byl, Yuujiro-sensei?" hlesla, když se mu zařadila po boku a roztáhla si před sebou mapu ostrova.

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Yuki Makura
Tým G
V pralese

Když Makuru ostatní vytrhli ze zasnění byla pořád ještě trochu vyjukaná. I proto naslouchala Yuiinu překotnému vyděšenému vyprávění o všemožných nebezpečích, která na ně číhají, s hlavou nechápavě nakloněnou na stranu.
Po krátkém přemýšlení Renjiro pokynul dívkám, aby si přeci jen naplnily čutory a modrovláska tak bez okolků učinila. Na Renjirovy logicky dokonalé úvahy se odvážila odpovědět jen tichou poznámkou, která ji napadla jakoby mimochodem. "Otázkou je, kde narazíme na pitnější vodu než je ta, která je označená nápisem pitná."
Zatímco mluvila pozorovala svýma velkýma modrýma očima dráhu letu velikého pestrobarevného motýla, který se před ní objevil. Na chlapcovu rytířskou nabídku, že se ujme role dvorního ochutnavače nijak nezareagovala a když měli všichni nové zásoby vody, vykročila poněkud bázlivě směrem hlouběji do lesa.

Tako Jahiro
Tým A
Chrám v zemi Pomerančů
Tako se usmál, když se jejich pohledy střetly. Podobné pohledy znal a bylo velice zábavné s nimi pozdéji bojovat, protože takovéhle ženy se museli dobívat. Nezáleželo na tom, jestli již měli chlapce a už vůbec né na tom, jestli chtěli být věrné, protože vždy existovala cesta k kejich srdci. Byla to všechno jen hra, která končila raněnými city ve chvíli, kdy on stratil zájem. Tady se ale musel krotit, protože na tom závisela mise a reputace Kirigakure. Proto dívku bez váhání následoval.
Jako každý chrám, byli stěny z papíru a tím pádem naprosto nevhodné na obranu před kýmkoliv. Chlapec se nad tímto poznatkem lehce ušklíbl a dál se rozhlížel kolem, jako kdyby si místo mapoval. Když došli do přijímacího sálu, poklekl a čekal. Tyhle formality se nikdy nenaučil, proto čekal, až ho někdo k něčemu vyzve. Byla to totiž nejjednodužší cesta k tomu, aby neudělal žádné fopá. Kněžka byla mladá a celkem hezká holka a proto se Takovi v mysli rozeznělo zvonečky, které zaháněli představy, jak by asi taková kněžka vypadala bez šatů.

Trénink na ostří nože

-Den druhý
Mia Sashikizu
Výbuch poskytnul Ieyasovi dost času na jeho techniku,takže když se dikobraz otočil a seknul packou po geninovi,zjistil že místo pulce zasáhnul jen kus dřeva.Nakvašeně srazil špalek s pořád aktivní bombou stranou a čichem zapátral po geninech.Tři z nich byli skrytí za stromy mimo mítinu,za to čtvrtý z nich...."HLOUPÉ TRIKY!PŠELUDY A ÚŠKOKY!ŠTEJNĚ VÁM TO BUDE K NIČEMU!"Zaryčel dikobraz a popadnul nejbližší kámen,který byl skoro stejně velký jako on sám.Ještě jednou začichal,pak se otočil směrem na toho zakukleného,který od něj nebyl daleko a mrštil proti němu skálu.
V tu chvíli po něm druhé mládě mrštilo další výbušninu.Kapitán rychle otočil hlavou a zapátral po útočníkovi.Ten však společně s dalším jen měnil pozice a byl pořád skrytý mezi stromy.Dikobraz jen zavrčel a nazdařbůh mrštil do lesa další smršť kamenů.
"Fakt druhý..."Ozvala se znenadání Mia,mezitím co si kunaiem čistila nehty."Divocí dikobrazové sbírají kosti,kterými si následně brousí své zuby a drápy a taky si tím doplňují minerály.Národ dikobrazů z Trhliny,ke kterým patří i zde Kapitán,to dotáhnul ještě dál,kdy každý z jejich bojovníků má ve své noře celou sbírku kostí poražených nepřátel.Občas připomíná svou velikostí taková sbírka menší horu,protože i ve volné přírodě existuje jen málo lovců,co si troufnou na dikobraza a ještě méně co jsou ve svém lovu úspěšní."

Mikki Yuki
Tým C
Přístav - mise
Všechny bedny z prvního skládku byli odneseny na určené místo. Když se celý tým zapojil šlo to hned rychleji od ruky. Fun vymýšlel nějaký bejkárny zatím co Miki s Isamem si všimli ptáka co přiletěl jejich směrem. Nevěděla, že to je sensei , ale měla tušení. Šla tedy směrem k tomu ptákovi, který se pak přeměnil na senseie. "Už jsme to vyložili ty bedny z jednoho toho skladu. Co Vy máte nový informace a ztracených věcěch?", zeptala se dívka.
Když si všimla, že Fun nikde není otočila se na něj a houkla "Fune poď sem je tu Shingo-sensei"

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov

Trénink na ostří nože, Den druhý.

Kaiju sledoval odezvu dikobraza na útoky kolegů. Spršku kamenů, jen na něj poslal nepřítel, snažil vybojovat. To se mu nepovedlo u všech a tak dostal nějaké rány. Po konci kamenného útoku, vybouchl poslední lístek a dikobraz tak otočil hlavu k výbuchu a toho černovlásek využil a schoval se. Sledoval dění a snažil se využít situace na vymyšlení nějakého plánu. Nic jiného nenapadalo a tak byl stále schovaný. V hlavě si zopakoval úkol od senseie. Najednou se zarazil.
,,My do toho kruhu nemusíme lést. Stačí dostat vlajku z kruhu ven a pak ji sebrat. Ale jakou technikou? Kdo by to dokázal?" řekl Kaiju. Nebyl si jist, jestli ho někdo slyšel nebo ne. Sledoval ostatní a v duchu si říkal, zda by to dokázali nebo ne. Nevěděl o nich skoro nic a o jejich technikách. Proto jen čekal na nějaký signál od kolegů. Nakonec na něj křikla Satsuki jeho jménem. Ukázala mu směr a tak se tam vydal. Aby dikobraz neprokouknul jeho úmysl, hodil mezi něj a sebe poslední kunai s výbušným lístkem. Když byl na pozici, schoval se za strom, kde vyčkal dalších šancí.