Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Jin fu-Kei
Tým Kuro
V lese
Jin se stále nějak nedokázal srovnat s tím, že se někdo stará a navzdory tomu, že to byla skvělá změna, vyvolávalo to v něm pocit nesouhlasu, který sice dokázal potlačit tak, aby ho nevyjádřil nahlas, ale né natolik, aby ho necítil. Bylo to jako se psem, který by nikdy nekousl svého pána, ale přesto by mu v hlouby duše zněla věta: "Zlý pes!".
"Tak..tak dobře."
Vysoukal ze sebe slova a v hlavě se mu ozvala ozvěna modrovlásčiných slov. Nechceme, abys odešel. Po několikátém odrazu se věta mírně odrazila a zněla trochu jinak. "Nechci, abys odešel." Jin se bezmyšlenkově otočil a pohlédl na Fujiko a najednou se mu nikam odcházet nechtělo. Neměl sice tušení proč, ale přesto věděl, že teď už neodejde.
"Ano, pane."
Odpověděl Ryuuovi pokorně, když mu rozkázal přinést nějaké dřevo na oheň. Nemělo tedy dál smysl tu zůstávat, když měl svou práci zadanou a rozešel se rychlejším tempem do lesa, kde ho po chvilce pohltili stromy.
Hledání dřeva nebyl nijak složitý úkol. Když se cvičil na boj v aréně, naučil se přežívat v různém prostředí a příprava ohně byla jednou z těch nejdůležitějších. Proto hledal cíleně relativně vyschlé dřevo. Netrvalo to nijak dlouho a našel dokonce celý spadlý strom, který nejspíše napadl nějaký hladový červík a společně se silným větrem ho dokázali před nějakou dobou vylomit. Bylo to nejspíše více dřeva, než potřebovali, ale bylo lepsí přinést více, než méně. Navíc měl strom suché větve. Chlapec ho v půlce přelomil vejpůl a když si ho chtél hodit na rameno, zaslechl kovové cvaknutí a bolestné zaúpění. Přišlo to odněkud zpoza křoví. Chlapec si tedy vyhodil zbytek stromu na rameno a s jistou dávkou funění, protože každá námaha jeho svalů mu dávala jasně najevo svůj nesouhlas, prošel hustým křovím. Na jeho druhé straně našel dívku, jejíž noha uvízla v železech. Pro dívku to musel být taktéž zajímavý pohled, protože Jin vypadal jako velmi pohublý fialovovlasý mládenec, který si jen tak na rameni nese skoro celý strom, který musel vážit mnohokrát více, než on sám. Jin chvilku hleděl na dívku a vypadal, že se snaží vymyslet, nak se situací naložit a poté jen shodil z ramene strom a pomalu se vydal k dívce. V chlapcově tváři a očích se dalo velmi snadno číst a rozhodně to nevypadalo, že by měl v plánu cokoliv nekalého. I tak to však vypadalo, jako kdyby si chtěl držet odstup. Pomalu došel k dívce a brz jediného slova se sehnul k železům. Stále si dívku držel na očích, jako kdyby měl naopak strach on z ní. Nakonec sklopil pohled k pasti a chvilku nejistě zkoumal její mechanizmus. Nezdálo se, že by ho nějak pochopil, ale nakonec uchopil obě čelisti a škubl s nimi, takže past prostě roztrhl. Na nic nalšiho dále nečekal a bleskově se zvedl, aby dívku zachytil, protože ta ztratila vědomí. Chlapec ji pomalu položil, roztrhl ze svéhl rukávu část a zaškrtil s ní nohu nad ranou. Bylo to jediné co mohl udělat, než ji donese k Ryuuovi. Poté si ji přehodil přes jedno rameno, druhou rukou popadl část suchého stromu a vláčejíce ho za sebou, rozběhl se nazpět. Nijak dlouho to nervalo a tak se brzy vrátil a bez řečí uložil dívku na zem vedle rudovláska.
"Byla chycena v tlamě ze železa. Nemohl jsem ji tam nechat, Ryuu-sama."
Vysvětlil situaci uctivě, jako kdyby byl Ryuu pánem včeho tvorstva a Jin stále jen otrokem v jeho řadách.
Yuu Haruko
Shiho trojka
Tajná lokalita mistra Shiho
Svítilo slunce. Byly i poměrně příhodné podmínky. Pohled, který skýtal, nádherně čisté jezero v lokalitě blízko kamenů, stromů, travnatých ploch byl nepopsatelný. Ne ovšem z pohledu Yuua, který cítil jezero daleko víc než nějaký malíř, co by tuto krajinu zachycoval na plátno. Dokonce ho i ochutnal. Už asi pětkrát.
Zatřepal vlasy a doplul ke břehu. Už na tom stojím dost dobře, ovšem s tou chůzí je to tak napůl. A s během nebo bruslením nemluvě. Ale já to nevzdám. Dneska to zvládnu. Nikdy nebyl nějak vyloženě extrémně průrazný nebo nadšený, když šlo o trénink. Ale motivaci měl. Tohle byl jeho další krok ke splynutí s přírodou. Když na něj Shi zavolal, podíval se na kroužek kolegů, vztyčil na něj mlčky palec a usmál se. Neznám je všechny do detailů, nebo nějak lépe. Ale... Teď jsou to mí jediní přátele. Mloky nepočítaje. Mloky... Na chvíli se ovšem zarazil, když se na břehu oklepával. Mloky! No jasně! To je ono, budu to dělat jako mloci. Saburo mi to jednou ukazoval. Ačkoli mloci mají drsnou, krunýřovitou, šupinatou kůži, dělají to tak, že do toho dávají množství chakry, při kterém vyrovnávají její hladinu a při odlepování nohou od vody dají více do stojící nohy. V podstatě vlní chakru proti hladině a když zvedají nohu, pošlou větší množství do stojící části těla. Tohle by mi mohlo pomoci při rychlejší chůzi. Aplikoval stejný postup, co dělal vždy. Teď už ale trochu jistěji. Nyní dloubnul nohou do vody, čímž vytvořil vlnky. Pozoroval krátce frekvenci vln vody. A opravdu, bylo to jako chození po stromě, akorát s vlněním. Nyní tolik ani nepřilnával k hladině vody. Udělal krok, přičemž prodloužil délku vlnek chakry v nohách. Jakmile ucítil ztrátu rovnováhy, vytvořil v nohách jen malý náznak vln, ale jinou intenzitou. Bylo to jako fyzika. A udržel se. Ještě udělal opatrně dva kroky, ale pak už si byl jistý a dělal běžné kroky bez problémů. Byly ovšem příliš pomalé. Po zhruba 10 metrech se vrátil zpět poprvé bez problému na břeh.
Stoupl si na jezero. Zkusím to rychleji. Zopakoval vlnění, ale jeho činnost přerušilo zvláštní zahvízdání Raikoudamy ukončené malým blýsknutím. Přestal se soustředit, a tak trochu "zakopnul" na vodě a sklouznul se po ní asi 5 metrů, asi tak jako bruslař, co se snaží dotknout ledu při jízdě. Jentaktak se udržel na vodě. Teď se vlnila. Skvělá příležitost na trénink zvlněného povrchu. Snad už to teď půjde. Voda jemně kmitala a Yuu po ní kráčel. Po alespoň částečném ustálení hladiny. Bavilo ho to. Propojil si své znalosti a zkušenosti z vedení chakry rukama, zbraněmi a tělem. Když zaslechl letmo, co chce Shi po Okami, vzpomněl si na svůj trénink vedení chakry zbraněmi či Shunshin no Jutsu, které ovládal lépe než na geninské úrovni. Všechno to bylo o chakře. Tak, a ještě jednou. Zahrnu do toho jak vlnění, rotaci, tření, tak mou náladu.
Několikrát se potom přesunul po hladině vody nyní už spíše nášlapy podobnými skokům. Už se cítil poměrně jistě, co se týkalo běžné chůze. Na chvíli se zkusil zastavit, aby si procvičil konstantní příval chakry během postoje. Mezitím pozoroval ostatní, zatímco trénovali. Měl z toho dobrý pocit. Z těch pár dní, za které potkal tyto lidi. Podrbal se na bradě a pokračoval. Byl už na vodě, zatímco na ní stál, skoro stejně jako na pevné zemi. Už jsem přešel těch 10 stejných metrů nejméně dvacetkrát. Zkusím něco dalšího. Rozhodl se, že se naučí rychlejšímu pohybu po vodě. "Teď zkusím sérii rychlejších kroků za sebou," šeptl si sám pro sebe, i přesto, že se téměř vše neslo ozvěnou tvořenou odrazem zvuků o vysoké balvany, které byly natočeny všelijak. Jak řekl, tak provedl. Ovšem s nepříliš dobrou rovnováhou. Pro jistotu už po několikáté trénoval souběžně vkládání chakry do loktů a předloktí, aby nezahučel do vody nebo zmírnil svůj pád. Přestože vypadal, jako by dělal dámské kliky, ušetřil si tím čas, který by zabral několikaminutové sušení. Vodu měl rád, ale schnutí rád neměl. Po zhruba 10 pokusech [pádech] si došel odpočinout k Okami. Byl unavený. Potřeboval pauzu. Sledoval, co dělá s kunaiem. "Potřebuju pauzu, jinak to můj chakrový oběh nedá," řekl spíše polohlasně do prázdna, přestože si neuvědomil, že je slyšet.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
Shiori přikývla na Tamakiho poznámku: „Dobře, to je dostatek času pro nás pro všechny.“ Zvedla se a došla ke svému batohu pro věci. Chvilku se v batohu prohrabávala, a pak se vítězoslavně zvedla, jelikož se jí povedlo najít všechny potřebné věci. „Tak jo půjdeme teda první. Za chvilku jsme zpět. Kdyby něco zavoláme.“ dodala. Počkala na Hikari ve dveřích, a pak se pomalu vydaly do umývárny. V chodbě se zeptala Hikari: „Budeš pak chtít umýt záda?“
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
*Takže přeci jen technika. Ta dívka je zajímavá. Moc zajímavá. Mám šanci získat její srdce?* ptal se sám sebe Razaki, když mu dívka vysvětlila, jak se to s tím elektrickým vlkem vlastně má.
"Děkuju. Snažil jsem se," pohledem přejel k Hikari, kterou tou rukou zachránil před soupeřem. Vypadala, že se na něj za to zlobí. Nechtěl, aby se zlobila. Myslel to dobře.
"Bolelo to. Poprvé. Ale pak už to bylo v pořádku a teď už s tím nemám problém kdykoliv," rozpovídal se Razaki a zněl při tom, jako když vysloužilá prostitutka popisuje svou kariéru od začátků.
Na Tamakiho návrh jen kývnul, když v tom si uvědomil, že vlastně neodpověděl na otázku ohledně mýdla a šamponu.
"Jasně, dámy první. Měl bys to mýdlo i pro mě?" zeptal se téměř provinile. Nemohl se té koupele dočkat. Byl rád, že nemusí umývat i svého společníka, protože na toho by asi vyplýtval veškerou vodu. Při té představě se usmál.
Slepá dívka se nabídla, že připraví vodu, což ho mile překvapilo. Co se schopností, které zatím předvedla, týkalo, vůbec ho neohromila a vlastně mu nepřišla nijak zvlášť zajímavá. Alespoň v tomhle ohledu by pro něj její srdce nic neznamenalo. Ale to všechno, co dokázala bez očí. To bylo fantastické.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les poblíž přírodního onsenu
Děti si začaly povídat, takže se Tamaki dál soustředil na vaření a poklidně se usmíval. Najednou mu jejich přítomnost nevadila. Už dlouho cestoval sám a na samotu si zvykl, ale teď, když měl okolo sebe někoho dalšího, byl jeho večer o něco veselejší. Možná nakonec nebylo tak špatné se o ta děcka starat.
Z myšlenek ho vytrhla Hikari. „Díky, Hikari-chan,“ obrátil se na své svěřence. „Jídlo bude za tři čtvrtě hodiny, takže máme hodně času. První půjdou dívky, pak já s Razakim, ať neplýtváme vodou.“ S tím se zvednul a vytáhl svitek, z nějž po odpečetění vytáhl mýdlo, šampón a pár ručníků. Nosil jich sebou víc, protože ne vždy měl čas čekat, až jeden jediný uschne.
Fujiko Yarui
Les
„Kam jdeš, Jine?“ nechápala Fujiko. Nemusela se však namáhat, aby ho zastavila. Udělal to Ryuu. „Ryuu-sansei má pravdu. Možná jsi byl Bakemono, ale teď… Teď jsi Jin a my nechceme, abys odešel,“ pousmála se, ačkoliv jí vůbec do smíchu nebylo. Přesto ho chtěla podpořit.
Ryuu jim dále vysvětlil, že jeho bratr Hachi určitě nic neudělá. Modrovlásce se to přesto nelíbilo.
Raději kývla na rozkaz, zavrtěla hlavou nad bratrovým zubením a vydala se do lesa.
Tam z kapsy vytáhla čistý kapesník, udělala si z něj košíček a začala sbírat. Kapesnník se tak postupně plnil borůvkami, brusinkami a ostružinami.
Chika Kokumotsu
Toulala se lesem byla opravdu hladová a celkem vyřízená, venku se spalo špatně, mimo jiné měla hlavu plnou toho, co teď bude s její rodinou nebo vesnicí. To všechno co se tam dělo nevedlo k ničemu dobrému. Byla odhodlaná se vrátit, jen nevěděla jak. Potřebuje zesílit, potřebuje něco čím ty lidi zastraší...pokud nebude příliš pozdě. Aby toho nebylo málo, zjistila, že přežít v lese je problém i po pár dnů natož dlouhodobě.
"Au!" Zaúpěla, jakmile se jí kolem kotníku bolestivě sepnula past na medvědy. Všechno to vyčerpání, hladovění a utíkání už jí sebralo veškerou pozornost, kterou měla věnovat tomu, kam vlastně šlape.
"Kuso!" Zavrčela podrážděně zatím co hledala kolem sebe větev, kterou by se jí mohlo podařit to vypáčit. Noha krvácela a bolela, nicméně takhle tu rozhodně nemohla zůstat. Aby toho nebylo málo, z dálky se ozval hluk v podobě praskání větví a podivného funění. Blížilo se sem bezpochyby nějaké zvíře, jenže křičet o pomoc uprostřed lesa nemohlo způsobit nakonec nic dobrého, ještě ho přiláká.
Nedaleko se po chvíli ozývalo šustění.
"No tak to potěš," pomyslela si, protože bylo celkem jasné, že je to něco velkého.
Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________
Taichi Yarui
Kdesi v lese
„No to je fakt bomba no. To to příště radši vodseď, než abys někomu nalít na nůž, oukej?“ ušklíbl se káravě Taichi a roztáhl se na mechu s rukama založenýma za hlavou.
Jin se poté měl kajícně k odchodu, ale než mu stihl modrovlásek něco říct nebo ho zastavit, udělal to Ryuu.
„Ryuu má recht. Teď si začal vodznova, tak se tý šance chop a udělej z ní to nejlepší kámo,“ zazubil se na něho, pohupující nohou, hozenou přes nohu.
„Takže to fakticky byl jeho brácha?“ zamyslel se poté Taichi, když je Ryuu ujistil, že je Hachi v bezpečí, a proč.
Trochu ho štvalo, že takové informace z Ryuua lezly jako z chlupaté deky, jako by na nich vůbec nezáleželo, ale ne dost na to, aby se ozval.
„Haaah? To je vopruz,“ zabručel poté mladík a protáhl náležitě obličej, než se převalil líně na břicho a zvedl.
„Doufam že aspoň mezitim uděláte vohniště nebo tak něco,“ rýpl si ještě do Ryuua během protahování, načež se na Fujiko rošťácky zakřenil a jedním skokem zmizel v korunách stromů.
„Dva zajoši, hned to bude,“ culil se o pár minut později, když na zemi chystal drátěné oko, do jehož středu položil nějaké výhonky, trávu, kůru stromů a mlíčí co našel. Poté si vylezl na protější strom, kde si udělal pohodlí, a s drátem v ruce a kapsou plnou borůvek, co si do ní předtím nasbíral, čekal. Ideální lov.
Dobrých pár minut se nic nedělo, dokud se neobjevil první ušák.
„Yosh!“ strčil si Taichi tiše další hrst borůvek do pusy a čekal, dokud zajíc nevlezl do oka.
Chvíli na to už si opět hověl na stromě, s prvním úlovkem přehozeným přes větev vedle sebe, a lenošící čekal na další kousek.
Ten málem prošvihl, když se další zajíc vynořil z křoví naprosto bez varování a jako střela si to zamířil rovnou k oku.
„Ty seš mi ňákej hyper!“ vytřeštil Taichi oči a rychle škubl za lanko. Ani druhý zajoch mu tak neunikl.
„No vida, a je hotovo,“ usmál se mladý Yarui, když se zastavil u zajíce, houpajícího se ve vzduchu, a založil si ruce spokojeně v bok.
Šustící křoví, ze kterého ušák předtím vyběhl, ho ale donutilo se otočit. Když se z něho vynořil medvěd, bylo rázem jasné, proč měl zajíc tak naspěch.
„A jé,“ zašklebil se Taichi s tikem v oku, zatímco mu po čele stekla pomyslná kapka.
Shi¨
Shiho trojka
Shiho tajná lokalita
Při pohledu na všechny tři a poslechu toho, co umí a neumí, propletl prsty a položil si na ně bradu.
*Kdyby na tom byli podobně alespoň znalostmi.*
Yuu se pustil do tréninku rovnou. Shi musel ocenit jeho iniciativu, i když ho tihle aktivisté vždycky rozčilovali. Na druhou stranu to byl možná trochu pokrytecký pohled na věc.
Chvilku toho kluka pozoroval. Na začátek to nebylo špatné. Měl dobré podmínky, takže nemohlo trvat dlouho, než pochopí, jak na to. Pak už je to jen o zvyku. Vrátil se, když zachytil v Ariho slovech něco, co mu nesedělo. Přimhouřil oči, když se jeho mozek snažil marně zařadit jméno Botan.
"Kdo že tu je?" pozvedl podezřívavě jedno obočí. Pořád mu ještě nedůvěřoval. Ale komu z nich tady mohl? V přímém zápasu by ho neporazil nikdo z nich, ale dohromady už by šanci asi měli. Nehledě na to, že netušil, jestli ten nováček nemá schované kamarády.
"Jde ti to dobře, hlavně to nevzdávej!" zařval ještě naposledy na Yuua a pak se věnoval těm ostatním.
Začal Arim, protože promluvil první.
"Fajn. To není tak úplně pravda. Jasně, Jibashi je na tomhle založený. Akorát si při tom dávej pozor na vodu. Jednak můžeš zranit někoho, koho nechceš a především sám sebe. Navíc má voda většinou tendenci tu chakru brát po tunách, i když nechceš. Takže jenom na tohle si dávej pozor."
Cítil se povinen ho na to upozornit. Netušil, jestli o tom něco věděl. Gashi to takhle vysvětloval jemu, on to tak vysvětlí někomu dalšímu. Toť vše.
"To, co tě chci naučit, je trochu jiná práce s chakrou. Názorně ukážu."
Při vstávání si povyskočil a poodešel o kus dál. Vybral si široký strom, který mu měl sloužit jako cíl. Už dlouho tuhle techniku nedělal, takže si dal s přípravou na čas. Nakonec natáhl ruku, obrácenou směrem nahoru. Přihlížející mohli vidět, jak se kousek na dlaní začala formovat koule koncentrované elektřiny. Shi se usmál, udělal dva rychlé kroky a mrštil ji proti stromu. Na stromu to zanechalo téměř žádné následky.
"Tohle je Raiton: Raikoudama," vysvětlil krátce: "používaná, jako mnoho raitonových technik k paralýze nepřítele. Je účinná jen na střední nebo krátkou vzdálenost. Pokud ji bude používat na dálku, tvoje blbost. Přijdeš o chakru a navíc ze sebe uděláš blbce, protože ti v půlce letu zmizí tvá vlastní technika. Bez efektu."
Shi to neřekl nijak urážlivým tónem. Spíš jako logický popis situace, která klidně může nastat.
"Otázky?"
Nakonec se dostal k Okami. Ta na tom byla se znalostmi elementární chakry, alespoň z toho, co mu řekla, nejvíc bídně. Což nevadilo. Každý s tím někdy začínal. Jen doufal, že když už u ní někdo zanedbával základy, tak jí alespoň předal vědomosti v jiných odvětvích.
"Základy tě samozřejmě naučím. Raiton můžeš použít i při taijutsu a krk za to dám, že i techniky klanu Inuzuka by s tím mohly být silnější. Začneme prvním cvičením. Vezmi si kunai. To bude tvůj první předmět, do kterého budeš vpouštět chakru. Potřebuji, abys to proudění měla neustále pod kontrolou. Aby to nejiskřilo moc, ale ani aby to ustávalo. S tímhle tréninkem se to bude mít stejně, jako s chozením po různých terénech. Začneme s pevnými věcmi, budeme pokračovat přes vodu a nakonec zkusíme nějakou základní techniku. Souhlas?" usmál se povzbudivě. Konečně ho to senseiování začalo bavit. Snad to nakonec bude oboustranné.
Yuki Ryuu, Toshiro
Tým Kuro
lesní mýtina
Naposled obtočil obvaz kolem ošetřeného místa a uvázal jej. Zatím to bude stačit, ale musí se co nejdříve dostat k Ayane.
Ryuu přejel pohledem po rudovláskovi, který byl stále dost pobledlý ze ztráty krve, přeci jen ale už nevypadal jako vteřinu před smrtí. Proto sáhl do váčku na stehně, odkud vyndal kunai, a několika rychlými, přesnými řezy udělal z roztrhaných a zakrvácených kalhot relativně nositelné bermudy. Poté kunai opět schoval a zdvihl hlavu k Jinovi, který se právě belhal pryč.
"Jdeš někam?" zastoupil fialovláskovi cestu rychlým přesunem z místa na místo. Paže měl přitom založené na hrudi a zlatá barva se mu v očích přelévala jako roztavený kov.
"Nezabývej se tím, kým jsi byl. Přemýšlej o tom, kým chceš být. Pokaždé existuje cesta, jak toho docílit," promluvil na Jina s kamenným výrazem ve tváři, ale mírností v hlase. Poté zdvihl konečně pohled k Taichimu a Fujiko, kteří už neměli modré jen vlasy, ale i pusy.
"Kyori není idiot. Nikdo ve vesnici se nedozví, že na vás dva narazil," ujistil je o bezpečnosti pro Hachi. U svého bratra si byl jistý málo čím, ale o tomhle nepochyboval ani na okamžik. Jestli po něčem Kyori prahl, byla to jeho výhra. A té by sám nedocílil, kdyby proti nim poštval polovinu vesnice.
"Můj bratr je možná egoistický, sobecký zmetek, ale o Hachi se bude starat jako o poklad. Je to jeho trofej. Jediný způsob, jak mě donutit přijít."
Ryuu po poslední větě sklopil pohled zpět k Jinovi, který se sotva vláčel. Když se jej ale Ryuu dotkl dlaní na čele, aby se přesvědčil o jeho skutečném stavu, ukázalo se, že kromě únavy a vysílení mu nic horšího není. Ten fialovlasý chlapec si nesl dost zvláštní tajemství. Temné tajemství.
"Když už ses vydal na procházku, sesbírej trochu dřeva na oheň," pokynul hlavou přes rameno.
"Fujiko, ty sesbírej lesní ovoce. Měly by tu být borůvky, ostružiny i maliny. Pár metrů odsud je houští, ale pozor na zvěř. Žijí tu i medvědi," ukázal Fujiko směr na východ.
"A ty se pokus chytit nějaké králíky. Aspoň dva," rozdal poslední úkol Taichimu, než zamířil zpátky k Toshirovi.
"Nechoďte zbytečně daleko. Zdržte se na doslech," upozornil je ještě. Rozhodně neměl v úmyslu znovu riskovat nevítanou návštěvu. A to jakoukoliv.
Toriko
Tým Goku
obchod pana Tsubasi
Nad odpovědí, kterou od řezbáře obdržela, jen pokrčila rameny. Jestli byl takového mínění, hádat se s ním nebude. Byl to přeci jeho obchod a kecat obchodníkům do práce většinou nikdy nepřineslo úrodu. Leda tak pár neslušných poznámek na její adresu nebo nabubřelé obličeje. Toriko ze zad stáhla postroj se svými věcmi a s bouchnutím o zem ho nechala ležet u svých nohou. Ihned na to se prostě usadila rovnou na místě, kde stála, a vytáhla zpoza opasku malý svitek. Ten si rozvinula na klíně a se zkoumavým pohledem se do něj zahleděla. Podle soustředěného výrazu na její tváři se zdálo, že v něm pečlivě studuje, ačkoliv ve skutečnosti na měl byly pouze tři velké znaky. Nic jiného. Až po několika minutách civění do papíru konečně na jeden ze symbolů položila ruku a s obláčkem bílého kouře se jí kromě svitku objevila na klíně i větší dřevěná truhlice. Toriko svitek zase pečlivě srolovala, zastrčila ho zpátky za opasek a s vrznutím víko těžké truhlice z tmavého, lakovaného dřeva otevřela. Očima přejela po jejím vybavení, načež se chopila středně velkého dláta, železné palice a s bouchnutím bednu odložila ze svého klína na podlahu vedle svých věcí. V tureckém sedu se pak po zadku šoupavým poposkočením přisunula ke špalku, přiložila k jeho vršku dláto a s napřažením do dřeva udělala první rýhu, až kus kůry a suku odletěl. Přes obchod tak začal rezonovat zvuk kovu narážejícího o kov v pravidelném rytmu, doprovázený zvukem praskajícího dřeva. Toriko ani na okamžiknepřišlo na mysl, že by mohlo být trochu nepraktické sedět téměř uprostřed ochodu a dělat kolem sebe takový binec z odlétajících třísek a kusů nepotřebného dřeva. Jakmile poprvé udeřila do dřeva, zcela se ponořila vědomým do své práce a přestala tak vnímat své okolí. Nevšímala si kluka, který ji ostražitě sledoval, ani dění v obchodě. Natož pak pana Tsubasi. Neměla ani potuchy o tom, kam všude kusy dřeva byly schopné zaletět a jaká kolem ní vzniká hromádka nepořádku, zatímco soustředěně otesávala špalek dřeva a dělila ho za pomocí dláta a palice na pět různě velkých kusů neidentifikovalteného tvaru.
V okamžik, kdy jí před koleny zůstaly kromě prachu a třísek válet dva delší a dva kratší válečky společně s jedním velkým a něčím, co připomínalo mnohohranou kouli, otočila se Toriko zpátky ke svojí bedně, kterou s vrznutím opět otevřela, zaprášené dláto pečlivě otřela do hadru, který z bedny vytáhla, a vrátila jej zpět na místo. Teď pro změnu vytáhla o něco menší, kulaté dlátko, dřevěné víko zaklapla a přitáhla si na klín největší kus dřeva, do něhož začala o něco pomaleji, s viditelnou pečlivostí, znovu zarývat špičku a odlupovat tak malé kousky dřeva, jež se stáčely do dlouhých hoblin, a padaly jí z klína na zem. Jak se postupně, ránu za ránou, z neforemného válce začalo stávat tělo pravidelných tvarů, byla frekvence cinkavé zvukové kulisy vycházející od Toriko rychlejší a kratší. Dlouhé, silné rány vytřídaly malé, rychlé údery, načež opět ustaly, plavovláska odložila své nářadí vedle sebe a se zdvihnutím torza před obličej si ho několikrát prohlédla ze všech stran. Hrudník s náznaky dvou dívčích ňader, plynule přecházely do úzkého pasu, který se opět rozšiřoval do boků a končil jako nekrytý klín. Celý kus dřeva byl plný ostrých hran od kulatého dlátka, ale na výrazu Toriko a jejím bezděčném pokývání hlavou bylo patrné, že je s výsledkem spokojená. Proto když tělo odložila stranou, sáhla rovnou po jednom z větších válců a dala se znovu do práce. Úplně stejně jako předtím, za pomoci nejprve dlouhých a pomalých úderů, jež vystřídaly po čase krátké a rychlé, se v jejím klíně z kusu dřeva stávala jedna, a po čase i druhá noha. Od kyčle přes oblé stehno, od kolene přes lýtko a od paty přes chodidlo až k náznaku prstů. Toriko byla do své práce natolik zapálená, že ani nepostřehla, jak hodiny neúprosně útíkají a přesouvají se z odpoledne k podvečeru. A než se vedle ní v řadě objevily vedle těla a částí nohou i kusy paží a nakonec i hlava s ostrými, neopracovanými, ale přesto patrně dívčími rysy, ukazovaly hodiny už téměř večer. Teprve tehdy se Toriko na svém místě napřímila, ale jen proto, aby konečně odložila kulaté dláto a vyměnila je za stejně velké, avšak ploché, a mohla tak pokračovat ve svojí práci.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Někde v lese
Modrovlásčino zvolání jeho vlastního jména ho vrátilo do stavu uplného vnímání a on pohlédl dívce do očí. Z jejího hlasu čišela starost, což bylo sice něco, na co si stále nemohl zvyknout, ale o to více to bylo pro chlapce povzbuzujíci. Z onojo dobrého pocitu ho však vytrhla Ryuuova otázka na jeho stav, ale než ji stačil zodpovědět, věnoval mu Taichi jeden ze svých káravých pohlavků. Chlapec se zatvářil omluvně a i když to nedal nijak extra viditelně najevo, vypadal, jako kdyby se snažil být menší a menší, což z hlediska, že se ani nepohnul, nešlo nijak lehce.
"Občas se mi při boji stane, že se přestanu ovládat. Jako kdyby mi v tu chvíli někdo nasadil rudej pytel přes hlavu a...já pak ani nevím co dělám. Většinou se pak proberu zase zpět ve své cele s rukama od krve. Proto mi říkají Bakemono. Pokaždé chtěli vidět jeho..."
Mladík se na chvilku odmlčel a pohledem uhnul stranou. Tam náhodou zahlédl své okovy a velmi pomalu, jak mu to tělo dovolilo, aniž by na něj muselo ječet, si je opatrně nasadil a zacvakl. A bylo to tu zase. Opět byl on ten, který sem nepatřil. Cítil se jako dravé zvíře, které se snaží kamarádit s ovcemi, jenž ho u seve nechtějí kvůli tomu, čím je. Pomalu se zvedl na nohy.
"Půjdu svojí cestou. Nechci vám bejt na přítěž a...ohrožovat vás."
Pravil jako hotovou věc a pomalu se začal kulhat pryč, aniž by věděl kam. Nejspíše by mohl normálně chodit a běhat, ale nemělo smysl svoje tělo dál přepínat. Bylo snažší a pohodlnější se prostě přizpůsobit pohybu s nejmenším odporem.
Hikari
Les poblíž přírodního onsenu > Chata
K chatce pro pocestné dorazili jen tak tak.
Zatímco si ji ostatní prohlíželi, Hikari se prostě zastavila uprostřed a zaposlouchala se do zvuku vrzající podlahy a kapek, dopadajících na střechu.
Tamaki se poté opět ujal přípravy jídla. Hikari mu nejprve chtěla nějak pomoct, ale než se na cokoliv zmohla, muž se do vaření tak ponořil, že si dívka raději s menší, pomyslnou kapkou zase sedla. Už když na něho narazila se přesvědčila, že bude patrně víc než schopným ninjou, ale když šlo o vaření, měla pocit, že by mu skutečně jen překážela, a to se za špatnou kuchařku vážně nepovažovala.
Když padl dotaz na koupel, Hikari se zaradovala stejně jako Razaki, na rozdíl od něho ale jen v duchu. Už to byla chvilka, co si mohla takový luxus dopřát a teď, když byl na dosah ruky, začala se na něj vážně těšit.
„Já bych si od vás ten šampón půjčila,“ řekla. Mýdlo měla, ale šampón ne. Když odcházela, utíkala. Tehdy ji při balení nenapadlo vzít si i věci jako byl šampón nebo kartáček na zuby. Až bude příležitost, měla by to napravit. Na chvilku se zarazila. Doteď byla tak soustředěná na svůj cíl, že ji ani nenapadlo o podobných věcech přemýšlet. Znamenalo to, že polevila ve svém odhodlání-!?
„Huh?“ vytrhl ji z myšlenek dotaz Shiori.
„Moje ruka?“ nechápala nejprve a tak obě dlaně pozvedla a párkrát zatnula.
„Aha, tohle. Ne, nebolí. Taijutsu trénují už hodně dlouho a na podobné věci jsem zvyklá. Je to v podstatě součást mého stylu boje,“ ujistila Shiori, když jí došlo, že myslí její odřené klouby, věnovala jí nepatrný úsměv, načež se po chvilce zvedla.
„Tu koupel připravím, Tamaki-san,“ oznámila mu spíš, než že by se nabízela, načež se jala udělat, jak řekla. Ve skříni u zdi našla dva hrnce, které naplnila vodou z jednoho ze sudů v místnosti, jeden položila do ohně a druhý odnesla do umývárny.
Když začínala voda nepatrně bublat, vyndala hrnec z ohně pomocí improvizovaných chňapek, vyrobených z obvazů, a odnesla ho k druhému.
„Kdo chcete jít první?“ optala se poté, když vyšla z umývárny.
Okami Inuzuka
Tým Nekomi
Shiho tajná lokalita
Mlčky jsem seděla a dívala jsem se na Yami, která ležela na Yuuově noze a pak se podívala na mě. Jen jsem se na ní usmála a pak jsem se podívala na ostatní. Shi se bavil s nováčkem, tak jsem je dále poslouchala a dívala jsem se okolo.
‘Vypadá to, že Yuuovi nevadí, že si z něj Yami udělala polštář,‘ pomyslím si a pak se podívám na onu novou osobu. Nevím proč, ale pořád se mi moc nezamlouval, ale raději jsem to neřešila.
Když se pak Yuu zvedl, tak si Yami lehla na zem. Pak se podívám na Shiho. „No, abych řekla pravdu, tak raiton neumím ještě vůbec ovládat, protože jsem ještě neměla čas se učit nějaké techniky, ale pokud mi pomůžeš aspoň se základy, tak to bude super,“ řeknu mu a lehce se na něj usměju.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
Bezděčně se zvedla očí k nebi. Chvilku pozorovala mraky, zabručela: „Hmm,“ a zas se podívala zpět. Očekávala odpověď od Tamakiho, a jelikož za něj odpověděla Hikari, Shiori docela popíchlo. Skousla jazyk za zuby a připravila se na cestu. Na druhou stranu musela s Hikari souhlasit. Pokud se déšť blíží tak rychle jak říkal Tamaki, mokrá rozhodně být nechtěl.
Dům byl v přijatelném stavu, žádná polorozpadlá chatrč. Shiori automaticky prohledala dům, než si vybalila věci, byl opravdu prázdný. Zalíbilo se jí tu. Sice menší dům, než ve kterém žila, ale v jistém slova smyslu útulný.
„Taky bych se ráda umyla. Ono na to vůbec vlastně nebyl čas,“ odpověděla Shiori. A pak dodala: „A díky, ale šampón mám vlastní, aspoň se tenhle hned nevyplácá.“ Otočila se na Razakiho a pronesla: „Ehm. No. Neee. Nebyl to mazlíček. Jen-jen technika, kterou mě jednou naučil můj sensei. Ale díky." Usmála se pro sebe. Potěšil ji. Se svým elánem jí připomínal Kotara, kamaráda z týmu. Taky byl takový. A sama spontánně vyhrkla: „Ta tvoje ruka byla taky něco. Musím říct, že jsem se jí dost lekla. Něco takového vidím poprvé.“ Když se na to rozpomenula dodala se starostí v hlase: „A nebolí tě to? Vždyť přece jen. Tvoje ruka.“ Otočila se na Hikari: "A-a co ty Hikari. Co tvoje ruka. Nebolí to?“
Fujiko Yarui
Les
Dívka kvůli okřiknutí mlčela, dokud se neprobudil fialovovlásek. „Jine!“ vyhrkla Fujiko a klekla si k chlapci, který se právě probudil. Taichi odpověděl na chlapcovu otázku za ní a nabídl jí pro tom borůvky. Modrovláska si od něj vzala pár bobulek a obrátila se na Ryuua, který se měl k dalšímu vysvětlování.
„Kiri?“ vyvalila oči a znovu se prudce postavila. „Jestli bude Hachi v Kiri, už se pro ni nemůžeme vrátit,“ nechápala. „A co když se tam někdo dozví, že byla s námi? Manzo a Toryuu jsou schopni všeho!“
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
Na vysvětlování obou lidí kýval jako pominutý, i když vůbec nechápal. Vlhkost vzduchu. Asi se jí bude muset naučit vnímat, protože teď mu přišel vzduch úplně stejný, jako kdekoliv jinde.
To místo, na které je Tamaki dovedl, bylo fantastické. Když ho navíc ještě provonělo jídlo, nedokázal si Razaki představit, kde jinde by byl raději. Samozřejmě, jedna osoba mu tady stále chyběla, ale všechno mělo svůj účel. To měl také od něj.
"Já se chci umýt!" zareagoval okamžitě Razaki, protože od jeho poslední koupele v teplé vodě už uplynula nějaká doba.
Když měl chvilku času, obrátil se na Shiori.
"To, co jsi udělala při tom souboji v lese. Co to vlastně bylo? Nějaký tvůj mazlíček?" nadšeně vzpomínal na elektrického vlka, který se mu posledně tak zalíbil. Pokud to byl mazlíček, bylo by to neuvěřitelně zajímavé. A pokud technika, evidentně tu bylo srdce, o které usilovat.
Taichi Yarui
Kdesi v lese
„Pfff,“ odfrkl si Taichi a uhnul ledabyle pohledem, když je Ryuu okřikl.
Dál ale už nic neříkal a jen mlčky nabídl hrst borůvek Fujiko, tvářící se už zase uvolněně.
„Yo,“ zvedl na pozdrav dlaň, když se Jin probral, „ruplo ti v bedně a málem ses nechal zabít, to se stalo,“ pokrčil opřený dlaněmi za zády rameny, jako by o nic nešlo, načež se vyhoupl dopředu do tureckého sedu a vrazil Jinovi pohlavek.
„Co to mělo bejt huh?“ zamračil se na něj vyčítavě s lokty opřenými o kolena, ale z jeho výrazu bylo poznat, že to zároveň nebral moc vážně.
Ryuu poté smetl dívčiny obavy ze stolu a ujistil je, že bude Hachi s Kyorim v bezpečí.
„Takže toho týpka znáte? Co je zač?“ zajímal se dál Taichi a strčil si do pusy namísto popkornu další hrst borůvek.
Pan Tsubasa, Shou
Země Čaje, městečko Hama
Shou sledoval plavovlásčino podivné zkoumání výtvorů v dílně se značnou nelibostí, ale jelikož jeho sensei nic neříkal, mlčel i on.
Mlčky přešel řezbář i dívčiny poučky a lekci o smlouvání, načež se na ni trpělivě usmál.
„Myslím, že i ty se máš co učit, děvče. Teď už si ale pospěš a směle do práce, přes noc tě tu nenechám,“ poradil jí, načež se s dlaněmi spojenými za zády vydal do dílny za závěsem kousek od pultu. Děl měl v dílně možná mnoho, ale zaprášené nebylo ani jedno z nich.
Shou chvilku nechápavě přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, načež s ním zakotvil na Toriko, naprdle se na ni zamračil a šel něco dělat ke dveřím, pro případ, že by chtěla pláchnout i se dřevem.
Yuki Ryuu
Tým Kuro
lesní mýtina
Zranění rudovlasého mladíka bylo mnohem vážnější, než se na první pohled zdálo a Ryuu musel jednat co nejrychleji, aby o nohu nepřišel zcela. Nebo rovnou o jeho život. Proto se maximálně soustředil na léčbu a hojení poškozené tkáně, čemuž štěbetání a protesty modrovlasých sourozenců nijak nepomáhaly.
"Přestaňte vyšilovat!" okřikl je Ryuu v jeden okamžik přes rameno, když už toho měl upřímně dost. Nebyl zase tak dobrý medik, takže si uvědomoval, že Toshira dokáže vyléčit jen z toho nejhoršího, ale doléčit se bude muset jinde. Naštěstí nebyli zase tak daleko od místa, kde mu mohli poskytnout plnou péči.
"Jsi v pořádku, Jine?" promluvil po chvíli naprostého ticha opět Ryuu, když se fialovlásek probral a zmateně rozhlédnul kolem sebe. Rána na Toshirově noze ale postupně srůstala, šlachy i cévy se opět spojily a nakonec po hluboké řezné ráně zůstala na pohled jen jizva. Ryuu s hlubokým oddechnutím odtáhl od rudovláskovy nohy ruce a se sundáním vaku ze svých zad začal hledat potřebné věci k tomu, aby povrchovou ránu očistil a zavázal.
"Kyori není oinin. A nehledal vás dva," promluvil konečně směrem k Taichimu a Fujiko, zatímco si připravoval gázu s dezinfekcí a obvaz.
"Byl poblíž místa, kde jsme byli a při boji ucítil mou chakru. Proto přišel. Ale i když vezme Hachi sebou zpátky do Kiri, nestane se jí nic."
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les poblíž přírodního onsenu
Než stihl Tamaki otevřít ústa, odpověděla Razakimu s Shiori Hikari. „Přesně tak. Ale nejspolehlivější je vlhkost vzduchu. Mraky můžou klamat.“ Ještě než vyrazili, zavadil mladík pohledem o rozpraskaný kmen zašpiněný od krve.
…
Pršet začalo prakticky hned, jak skupinka dorazila do prázdné chaty. Domek tvořily dvě místnosti. Ta větší byla využívána jako obytná. Uprostřed ní se nacházelo otevřené ohniště v podobě mělké díry, v níž byla naskládána suchá polena a vedle třísky na podpal. Okolo byly rozházeny sedací polštáře.
Hnědovlásek hned rozdělal oheň a začal připravovat večeři. Zanedlouho místnost provonělo dušené kančí a rýže. Shinobi vhodil poslední špetku soli a dal se do krájení dalšího kusu syrového masa na velmi tenké plátky.
„Bude se někdo z vás chtít umýt? Potřebuju vědět, kolik dát ohřát vody. Mám mejdlo a šampón.“
Ari Shigeru
Tým Nekomi
hromy - blesky
Když od něj psík rychle odběhl a zastavil se u chlapce který stál naproti, Ari trochu posmutněl, ale v mžiku byl zase jako nový. S neutuchajícím elánem pokračoval v prohlížení si nových tváří a když jeho pohled zastavil na chlapci, ke kterému naposledy utekl ten chlupáč, na jeho tupé zírání odpověděl zazubením od ucha k uchu.
Z jeho pobaveného výrazu, kdy na Yuuho vyplazoval jazyk, ho vytrhl hlas Shiho.
"Hee?" Tupě zamrkal a otočil se po hlase toho laskavého chlapíka.
"Pár silných? Paráda!" Zaradoval se a špicoval uši, aby zaslechl instrukce, které Shi nejspíš tahal dost z paty a bylo vidět, že je mu ta situace neznámá, ba dokonce i tošku nepříjemná.
..."Jasný! Dokud je tu Botan, tak se nikomu nic nestane." Dodal, jakoby samozřejmě a se vším klidem Ari a dál čekal co se bude dít.
"Takže to je Yuu..." Zamyslel se, když zaslechl, jak chlapce Shi oslovil a poslal ho čváchat se do vody.
"Voda je teplá! Jak jsem říkal!" Zavolal na něj ještě z dálky a urychleně se zase otočil na Shiho, páč teď přišla zase řada na něj, aby odpovídal na otázky.
"Budeme se něco učit." Rozzářily se mu oči ještě víc. "Je vidět, že jsou fajn...." Hrálo mu v hlavě čím dál víc...
"Umím Raiton: Jibashi, takže je mi docela fuk do čeho budu tu elektřinu vpouštět..." Řekl zamyšleně. "Stačí jen pár pečetí."
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Někde v lese
Jin se s trhnutím posadil a trochu zmateně se tozhlédl kolem. Byl na nějakém palouku, vedle něj ležel nějaký mladík, kterého Ryuu-san léčil a opodál postávala modrovlasá dvojice. Nikde se však nebojovalo a nikde také necítil onu odpudivou chakru, což ho uklidnilo a tak se začal pomalu zvedat. Jeho tělo se sice vzpouzelo a dalo mu jasně na srozuměnou, že požaduje úroky po posledním boji, ale nebylo to nic, co by Jin nedokázal přejít. Naposled si pamatoval, že bojoval s šedovlasým a poté nastoupila rudá mlha, kvůli které si nedokázal přesně vybavit, co se dělo. Pamatoval si jen na šílenou zuřivost, ale to bylo vše. Pohlédl na své ruce, ale nebyla na nich krev. To muselo znamenat, že nikoho nezabil. Nejspíš.
"Co se stalo?"
Optal se trochu zmateně a protáhl své bolavé tělo.
Hikari
Les poblíž přírodního onsenu
Dřevo pod jejími pěstmi praskalo a prohlubeň uprostřed kmene se zvětšovala s každým dalším zásahem.
Ti tři jen tak tlachali, takže buď věděli, na co si dát u slepce pozor, a nebo skutečně neměli co skrývat. Faktem ale bylo, že jediný, kdo jí o sobě něco řekl, byl Tamaki. Razaki s Shiori mlčeli, což nahrávalo tomu jeho příběhu. Jestli se k němu také přidali teprve nedávno, byli na tom patrně stejně, jako ona.
Ne, stejně ne.
Hikari se zamračila. O zrak možná přišla, ale i tak to celé pořád viděla, jako by to měla přímo před sebou.
Na kmen dopadla další rána a dřevo znovu zapraskalo.
Jejich tváře by dokázala popsat do posledního detailu. Nikam se před ní neschovají. Nikam!
Další zapraskání bylo hlasitější, než ty předešlé, a spolu s ním se z kmene odštípl kus dřeva, který odletěl lehce potřísněný krví stranou.
„Hah... hah... hah...“ oddechovala dívka, zatímco jí po spánku stekla kapka potu, načež se uvolnila, narovnala a přejela si bříšky prstů po kloubech pravačky. Už zase...
Hikari si povzdechla a zalovila v taštici, aby si pěst obvázala.
„Dobře,“ obrátila se na trojici, která k ní mezitím dorazila, pomocí zubů fáč přetrhla, utáhla a uložila zbytek zpět do taštice.
„... Podle tvaru a barvy mraků, tlaku a vlhkosti vzduchu, hádám,“ odpověděla na Razakiho dotaz za Tamakiho, když k nim přišla blíž. Potřebné znalosti sice měla, ale vzhledem k tomu, že jich sama mohla použít jen omezené množství, nebyla na tom s odhadováním počasí zatím o moc líp.
„A jestli nechceme zmoknout, neměli bychom se po cestě zbytečně zdržovat,“ dodala, když natočila hlavu směrem k Shiori, načež se obrátila na Tamakiho.
„Půjdeme?“
Fujiko Yarui
Les
Ryuu jim stále neodpovídal. Fujiko by se nejraději zastavila a začala protestovat, jenže pokud jejich mentor takhle pospíchal, měl pravděpodobně proč, a ona nechtěla být přítěží. Proto ho dál následovala a kontrolovala Toshiroovu nohu, dokud se nezastavili.
„Později?“ nechápala dívka. „Kdo ji ale do té doby ochrání?“ Taichi přišel se svou teorií a dívka vyvalila oči, když jí něco došlo.
„Co když… Co když přišel pro nás?“ stiskla ruce v pěst. „I když… tohle by si asi vynutil někdo z Yarui… Každopádně, jestli je to takhle, musíme zpátky! Nemůžeme tam Hachi nechat! Ona za nic přeci nemůže! Vždyť ani není z Kiri!“
Yuu Haruko
Shiho trojka
Tajná lokalita pana Shiho
Právě přemýšlel nad posledním soustem instantní polévky. Jak se tak koukám, dnes mě čeká ještě dlouhý den. Trénink chození po vodě a určitě i spoustu další práce. Všiml si, že zbyla ještě polévka v teplé fázi v polním hrnci. Přiložil drobné dřívko. A pak šel zkontrolovat svůj batoh. Nic moc zvláštního v něm neviděl, co by taky mohl... Z jeho táhlých myšlenek ho vyrušily rozhovory okolo ohně. A taky fenka, která si lehla na jeho nohu. Malinko nadzvedl obočí překvapením a usmál se. Podrbal Yami za uchem a uvolnil se, aby měla pohodlí. Prohlížel si je všechny. Často si sjížděl lidi pohledem a civěl na ně jako idiot. Ale věděl, že tady to zrovna vadit nebude. Po delší době měl pocit jistoty.
Takjo. Tohle bych měl zvládnout. Jen se soustředit na vlnění. Yuu stál na břehu vodní plochy a jen letmo poslouchal Shiho s ostatními. Sundal si svou bílou čelenku a svůj bílý přehazovací plášť. Vše přistálo na hromadě. Sundal si i tričko a nechal si jen kalhoty. Boty si opřel o strom, přece jen, potřebovaly vyvětrat. Od druhého břehu se naskytl pohled na člověka, který se tvářil odhodlaně. Ignoroval okolí a soustředil se jen na vodu a své nitro, poměr chakry a fyzické síly. Kapilární jevy mu zabraňovaly v tom, aby dosáhl toho, čeho si žádal. Soustředil kompresí chakru do chodidla a pak ho přiložil k hladině. Stále se sice udržoval druhou nohou, ovšem už cítil, že se drží, a tak se zkusil vyrovnat a těžiště srovnat na rozumnou úroveň. Držel se, a tak opatrně vpustil do druhého chodidla také chakru, ovšem nezapomínal na to, na kterém se držel. Snažil se více nehnout, když měl obě dvě nohy na hladině. Držel se, ale cítil, že brzo se trochu namočí. Měl za sebou mnoho chakrových cvičení, zejména chození po stromech a hlavně vpouštění chakry do zbraní, což mu zde dost pomohlo. Ninjutsu navíc bylo jeho hlavní odvětví boje, téměř stejně jako bojutsu. Tohle docela jde-EEEEE Sakra! Voda vyšplouchla a Yuu byl v ní. Docela příjemná. Ještě si netroufl na to, aby to zkusil hned vzápětí z vody, a tak "doplaval" (spíše se ten metr doplácal) ke břehu. Oklepal se. Tak a znova. Opakoval předešlý postup, ovšem zanedbal ve výpočtech vlnění. Dopadl tedy stejně. Nyní se zkusil přichytit stejným způsobem, ovšem zkusil rozvlnit chakru ve svých nohách. Vlnil ji tak moc, že už šestkrát "plaval" zpět. Tak dost. Teď se mi to povede. Aspoň pár sekund. Bylo to jako vibrace, a tak se pokusil napodobit všechno, co znal z vlnění těles. Jakmile šla vlnka proti němu, on upravil chakru ve své noze tak, aby šla kolmo vlně. Udělal první krok. Ale... Kdo by to čekal, že spadne. Zase.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
Nooo konečně. Nahodila neutrální výraz. Tohle dělala nerada, ale už se chtěla někam pohnout. Neměla ráda, když musela něco říkat, ale ještě víc nesnášela to ticho. Někdy jí to nutilo říct cokoli, jen aby ho protrhla.
Postavit se své minulosti? Ne, to není tak jednoduché. Jsou prostě případy, kdy to nejde. Ze zachmuření ji vytrhl Tamaki.
Pod vousy zabručela: „No jo a jak to bylo těžký. Hodnou chvíli jsem si to zkoušela pro sebe.“ Pak se ale na Tamakiho usmála a dodala: „A navíc nikdo by neměl být dlouho sám. Samota je ubíjející.“
Zvedla se a začala si balit věci spolu s Razakim. Bezděčně se koukla na nebe po Tamakiho poznámce. Jak to ví? Než se stačila zeptat Razaki jí s otázkou předběhl. Znova se pousmála. Ne, tenhle den není tak špatný a déšť ho nedokáže pokazit. Nakonec se musela Tamakiho zeptat na jejich budoucí kroky. „Tamaki-san co bude dál je to vážné? Budeme se hnát za tím chlapem nebo půjdeme naším tempem? Já jen, jestli bychom nepokračovali v tréninku. Ráda bych navázala tam, kde jsme skončili s Razakim.“
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
Věci se nakonec vyvinuly ve prospěch celého týmu. Jejich skupina získala dalšího člena, tudíž byla, podle Razakiho manažerských schopností, silnější a on se v ní mohl cítit více v bezpečí. Slepá dívka jistě bude velkým přínosem do jejich týmu. pokud tak dlouho dokázala přežívat sama, musela být silná.
Skleslý pohled v Razakiho obličeji se změnil společně s dopadem Tamkiho ruky na jeho vlasy. Bylo to neuvěřitelně uklidňující.
"Jak jsi poznal, že bude pršet?" zeptal se se zaujetím sobě vlastním. Netušil, podle čeho se poznává, jaké počasí přijde.
Po cestě vyzvedli Slepou dívku. Kamenný společník za ním poslušně kráčel svým dunivým krokem. Kápi měl staženou hluboko do tváře. Razaki vlastně ani nevěděl, proč to dělá. Že by i kameny měly pocity?
Taichi Yarui
Kdesi v lese
„Oi!“ domáhal se Taichi odpovědí. Čím déle běželi, tím nervóznější byl. Nelíbilo se mu, že by tam měli Hachi jen tak nechat.
„Hmch!“ zabručel, ale nakonec si rusovláska přeci jen na záda hodil a rozeběhl se za Yukim.
„Co bude s Haa-chan!?“ tázal se znovu a důrazněji.
Ryuu jim ale nakonec odpověď dal. Do uspokojivé měla sice daleko, ale lepší než nic.
Modrovlásek se proto jen mlčky zamračil a zahleděl se před sebe, na neexistující cestu mezi stromy, které míjeli jeden za druhým.
Běželi a běželi. Kdo ví kam. Proto mladý Yarui mlčel a šetřil dech a síly. Netušil, jestli je někdo pronásleduje, ale Ryuu patrně ano a pokud běžel on, běžel i Taichi.
Zastavili se až dobrých několik kilometrů daleko, v úplně jiném lese, v němž jejich patron našel mýtinu.
Když Taichimu řekl, ať položí poraněného mladíka na zem, odolal modrovlásek nutkání ho tam spíš hodit, a položil ho na zem.
Ryuu jim poté slíbil, že se pro Hachi vrátí, načež zmlkl a dal se do léčení rusovláska.
Taichi se na něho chvilku podmračeně díval, načež zkontroloval pohledem Fujiko. Byla celá. Nic jí nechybělo. Chlapcovi rysy konečně povolily a on se svezl do trávy vedle své sestry.
„Co to bylo za typana? Kromě Yukiho a oinina teda, páč to bylo celkem jasný. A kdo se má jako postarat vo Haa-chan, huh?“ optal se po krátké odmlce Ryuua, načež si strčil do pusy hrst borůvek a opřel se dlaněmi za zády.
Yuki Ryuu
Tým Kuro
jezero pod horskou vesničkou, les
Ryuu bez jediného slova či odpovědi na otázky modrovlasých sourozenců pokračoval hlouběji do lesa až k místu, kde nechal Toshira s Hachi. Rudovlasý chlapec byl stále opřený zády o strom s roztrženou nohavicí, která odhalovala velkou část zjizvené tkáně táhnoucí se po lýtku až ke koleni a patrně ještě dál, kde ji skrývaly zakrvácené zbytky kalhot. Hluboká řezná rána byla ovázaná krví nasáklou gázou a Toshiro byl v bezvědomí. Ryuu i s Jinem na svých zádech klekl na levé koleno vedle rudovláska a zběžně překontroloval jeho stav. Nebyl právě dobrý, ztratil velké množství krve, ale dech byl stálý a jistý.
"Taichi, vezmi ho na záda. Fujiko, kontroluj jeho nohu," vytáhnul se znovu na nohy a pohlédnul krátce na modrovláska s modrovláskou. Poté se k nim natočil zády a zahleděl se někam mezi stromy. Chakra byla stále blíže místu, kde právě stáli. Museli pryč, okamžitě.
"Jdeme," oznámil pouze kamenným tónem a rozběhl se na východ do hlubin lesa.
"Hachi bude v pořádku. Postará se o ni," odpověděl konečně na jejich otázku s nečitelným výrazem ve tváři.
"Hm?" zastavila se zelenooká kunoichi náhle na jedné z větví stromů a dlouze zavětřila ve vzduchu. Bělovláska, která ji doprovázela, zastavila na větvi pod ní a tázavě k ní vzhlédla.
"Děje se něco, Aoi?"
Růžovláska přimhouřila oči, až se jí mezi obočím vytvořila znepokojená rýha.
"Jako bych právě cítila... Taichiho," odpověděla, aniž by polevila ve svém soustředění. Bělovlasá Yuki obrátila zrak stejným směrem, kterým se kunoichi dívala.
"Myslíš, že by tu-"
"Aoi, Tsuki! Tady jsem!" přerušil je Kyoriho hlas několik metrů od nich. Obě kunoichi okamžitě obrátily svou pozornost k němu.
"Už jdeme!" houkla Tsuki na odpověď, než se znovu zadívala na růžovlásku. Ta pouze přikývla na souhlas a následovala ji. Když obě doskočily na zem před Kyoriho, jejich pohledy zmapovaly poničené okolí nesoucí jasné známky boje i ledem znetvořenou mrtvolu holohlavého muže.
"Co se tu stalo?" obrátila Aoi tázavý pohled ke Kyorimu, který stál s trochu porušenou fasádou, ale jinak nevzrušeným výrazem ve tváři naproti ní.
"Narazil jsem na skupinu nájemných lovců. Zrovna se snažili chytit tohle pískle," trhnul hlavou za své rameno. Obě ženy se téměř automaticky naklonily do strany, aby nahlédly za Kyoriho záda, kde se krčila malá, vyděšená plavovláska.
"Další těla jsou na pláži."
Ryuu pokračoval stále dál skrz les, daleko od jezera, bratra i Hachi. Nemluvil, jen udržoval rychlé tempo a zlatýma očima sledoval stromy, které po kilometrech míjeli. To, jak se celá situace vyvinula, mu byla více proti srsti než Taichimu nebo Fujiko, ačkoliv to na svém výrazu nedal ani na okamžik znát. Zuřil uvnitř, až mu ve zlatých očích bouřlivě vířilo. To bylo však v tuto chvíli to jediné, co mohl dělat. Uvnitř běsnit a utíkat.
Teprve tehdy, kdy všichni vyběhli z lesa, přeběhli travnatou pláň a dostali se do dalšího lesa, si dovolil Ryuu zastavit u mýtiny a odložit bezvládného Jina i s těžkým závažím na měkkou, trávou a borůvčím porostlou zem.
"Polož ho sem," ukázal Taichimu na místo vedle fialovláska, než se k rudovlasému mladíkovi sklonil, znovu překontroloval jeho stav a rozvázal jeho ránu.
"Pro Hachi se vrátíme. Později," ujistil oba modrovlasé sourozence tlumeným, ale pevným hlesnutím, než se ponořil do soustředění a z dlaní mu začala vycházet nazelenalá záře lékařské chakry.
Toriko
Tým Goku
obchod pana Tsubasi
Když poslal starý řezbář svého pomocníka pro dřevo, přejela pohledem ještě jednou po celém krámku. Musela si pořádně prohlédnout výtvory toho dědy. A že jich tam bylo nespočet. Od dřevěných rámů až po marionety. Toriko pomalu ukročila doleva, načež po podlaze přisunula pravou nohu a ještě jednou stejným šouravým způsobem, který působil dost komicky, ustoupila do boku, aby si mohla trochu lépe prohlédnout jednu z visících panenek. Nevypadala špatně. Hladké obliny, žádné zbytečné rýhy, ani ostré hrany. Plavovláska zatahala marionetu za pravou nohu a cvrkla jí ukazováčkem do ruky, aby otestovala pohyblivost. Ta byla ale stejná, jako u většiny takových panenek. Svůj pohled od výtvoru pana Tsubasi odvrátila ve chvíli, kdy jí před nohama přistál dřevěný špalek. Toriko k němu sjela pohledem, načež se tázavě zadívala na staříka.
"Ha?" vyšlo z ní nechápavě. Vzápětí si založila paže na hrudi a přimhouřila podezřívavě oči.
"Co to má za logiku, ojii-chan? Když udělám patvar, necháš si ho, a když to bude slušnej kousek, zaplatím ti jenom dřevo? To je přece úplnej nesmysl," přenesla váhu na pravou nohu.
"To by mělo být přece úplně naopak," vztyčila poučně ukazovák před sebe.
"Tobě sem asi nechodí moc lidí, že ne, ojii-chan?" předklonila se vzápětí směrem ke staříkovi.
"To chce umět smlouvat, ojii-chan. Tákže, co kdybych ti z tohohle kousku udělala velkou marionetu, která ti sem přivede spoustu zákazníků, a ty mi na oplátku zajistíš o něco víc tohohle dřeva?" poklepala špičkou boty na dřevěný špalek před sebou a zeširoka se na řezbáře zazubila.
"Zadarmo."
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les poblíž přírodního onsenu
Tamaki se na Shiori zazubil. „I ty ses mě ze začátku bála.“ Následně mu stekla kapka po čele nad Hikari, která mu tak blahosklonně dovolila jí pomoci. Jeho vnitřní já se však tetelilo. ‚Taková roztomilá tsundere říznutá himedere. A co je vlastně Shiori-chan? Deredere? Kuudere?‘
Mladík si všiml i Razakiho smutného výrazu a bratrsky mu rozdrbal vlasy, přičemž se na něj povzbudivě usmál. „Hlavu vzhůru, všechno bude dobrý.“
Tamaki se ozhlédl a zkontroloval okolí, plesknul se dlaněmi do stehen a postavil se. „Tak! Navrhuju teď sbalit tábořiště, zamazat stopy, to udělam já, hehe, a nakonec se přesunout zase někam trochu jinam.“ Vzhlédl k nebi a jeho oči zkušeně zhodnotily mraky.
Když uklidili tábor, zastavila se skupinka u cvičící černovlásky. Hnědovlásek měl bezstarostný úsměv. „Přesouváme se. Dneska v noci bude lejt jak z konve a déšť za náma schová naši přítomnost tady. Asi padesát kilometrů odsud je chata pro pocestný, můžeme se schovat tam. Je tam i ohniště, takže si můžeme dát něco teplýho. Do večera je času dost, takže můžem cestou ještě natrhat nějaký plody. Půjdeme?“
Fujiko Yarui
Jezero
„J-jine!“ vyhrkla dívka a starostlivě ho chytila za ruku. Chlapec byl naprosto vyčerpaný a zraněný. „Vydrž, Jine!“ pomohla s ním Taichimu na záda.
V tu chvíli se k nim vrátil jejich sensei. Dívka se polekaně otočila. Chtěla vědět, jak je na tom, muž, se kterým Ryuu ještě před chvílí bojoval, ale ten tam jen stál.
„Sensei! Co Hachi?“ rozeběhla se za svými kolegy. „Taichi má pravdu! Nemůžeme ji tam přeci nechat! To nemůžete myslet vážně!“ nechápala. Co to jen Ryuua napadlo?
Shi
Shiho trojka
Shiho tajná lokalita
Takže další ninja. Shi se na moment zamyslel nad tím, jestli to vážně ve světě nukeninů takhle chodí. Že si prostě jedinec nakráčí do skupinky a najednou se v ní usadí. Pokud ano, bude si na to muset zvyknout.
Přirozeně mu nevěřil. Měl o něm několik teorií, z nichž se nejvíc přikláněl k té, ve které ten kluk byl zloděj, který je při první příležitosti okrade i o to málo co mají a zmizí za svitu měsíce. Což už oni kvůli podříznutým krkům nebudou vůbec vnímat.
"Jsem Shi. Tohle je skupinka lidí, se kterou teď cestujeme. Pokud chceš, můžeš se přidat. Víc lidí, víc bezpečí. Supermega silný techniky mi ještě nejsou známy, ale nějakou silnou umím."
Poslední větu, kterou nechal vyznít do prázdna, řekl takovým jiným, tajemným hlasem. Byla v ní totiž jak nabídka, tak varování. Shi mu vážně nehodlal tolerovat jedinou chybu. V Ariho vlastním zájmu doufal, že není náměsíčný, protože jedne špatný pohyb směrem k němu a už ho nenajdou.
"Jak jsem říkal. S bleskem můžu pomoc," zopakoval ještě jednou pro nově příchozího a pak si vyslechl Okami. Byl rád, že nevyvádí. On za to, že neznal techniky jejich klanu přirozeně nemohl, ale některým lidem by se i takováhle samozřejmost musela zdlouhavě vysvětlovat, zatímco by agresivně vyváděli.
"Fajn! Dojezte, tady je plán. Yuu se začne učit chození po vodě. Vy dva...co z raitonu už umíte? Zajímá mě hlavně to, do čeho všeho umíte tu elektřinu vpouštět. Pevná látka, kapalina. Vždycky je to jiné. Učil vás to někdo?" začal pomalu, ale trochu se do toho zamotával. Nikdy nikoho předtím nic pořádně neučil.