Nezapomene

Zůstanou po nás nějaké stopy? Jestli-že zemřeme, budou si nás ostatní pamatovat? Protože, kdyby si nás neuchovali v paměti, je to téměř jako bychom nežili. Proto chci, aby na mě alespoň někdo nezapomněl. A když už někdo nám blízký nebo ať to byl kdokoli umře, měli bychom si ho uchovat v srdci, protože je každý vyjímečný a zaslouží si, abychom na něj vzpomínali v dobrém. A on bude žít v nás…

Toto se stalo chlapci, který se statečně držel až do chvíle, kdy přišel jeho čas…..

Tehdy mu byly pouhé tři roky. Velice vážně onemocněl. S podporou přátel se jen tak tak držel při životě…a trpěl tou bolestí. A dotáhl to daleko. S tou bolestí žil přes dvanáct let. V hlavě se mu pokaždé rozeznělo tisíce zvonů a on si myslel, že se mu hlava rozskočí. Častokrát ho bolelo i srdce. Nic jiného nedělal než se jen v bolestech svíjel v posteli. Bolelo to….tak moc, že chtěl umřít. A mě to rvalo oči. Že vidím jak můj přítel umírá. Ale s ním trpěli i jeho blízcí. Nejvíce přátelé, kteří viděli jak hrozně ho to zabíjí. Jeho největší kamarád stál pořád při něm. Snažil se najít způsob jak ho vyléčit, ale nešlo to. Lékaři byli příliš slabí. Ostatní si chodili na různé mise, chodili se koupat, byli venku a hráli si se svými kamarády, jen on ležel doma v posteli a tiše se modlil ať se mezi ně také může vrátit. Pokaždé, když zkusil jít ven a chtěl trénovat, vždy se svalil na zem a nehybně ležel. Taková to byla bolest.... Dokonce sama Tsunade řekla, že se má vzdát snu být zase ninjou. To ho zlomilo. Přestal doufat.

Až jednou….se rozhodl. Když nemohl být ninjou a plnit své povinnosti s přáteli, to raději nebude žít. Řekl si. Sen, že jednou překoná svého rivala se rozplynul. Ale alespoň na ostatní bude dohlížet tam ze zhora.
A i když nechtěl svým rozhodnutím ovlivnit jiné životy, stalo se. Jeho nejlepší kamarád se rozhodl jít s ním. Nechtěl ho při umírání nechat samotného. Už to nechtěl vidět. Jak ho samota při umírání zžírá.

Opřel se o berle a vyrazil s ním ven. Až k lesu. Zrovna zapadalo slunce a měsíc už se chystal nastoupit na jeho místo.
„Není to krása?“ řekl zesláble a ukázal na malou rostlinku, co právě kvetla.
„Ano, to je,“ on mile odpověděl.
„Jaká škoda, že už tohle neuvidím.“
Chytli se za ruce. Vzali kunaie a napřáhli se. Chtěli umřít spolu.
Nemuseli si nic říkat, pouze se na sebe podívali a věděli, co ten druhý chce říct.
„Říkal si, že ti bylo ctí, že jsi mě poznal.“
„Ano.“
„Mně taky.“
„Neboj se, půjdu všude s tebou.“ A nakonec oba se bodli. Jejich duše se vypařily. Již nejsou mezi živými, ale v našich srdcích budou žít dál. A my na ně budeme s radostí vzpomínat. Na jejich skutky a hlavně na ně samotné. Jak nám spolu bylo hezky. I když už neuvidíme jejich vřelé a milé obličeje před námi a budou nám chybět. Vždy budeme vědět, že tam nahoře se mají také dobře. A jednou, půjdeme i my tam za nimi….a budeme už navždy spolu.