Ameno 15

Jdi za hlasem

„Já to kytku snad nikdy nenajdu. Už tu bloudím dva dny a nikde nic. To místo snad ani neexistuje. A už si začínám povídat sám se sebou, fakt si potřebuji s někým promluvit.“

Tudy!
„Co? Začínám mít snad i halucinace?“
Nestůj tam jak přikovaný, pojď zamnou.
Shikamaru se zmateně ohlížel před sebe, za sebe. Nebyl schopný identifikovat kdo to mluví, natož pak odkud.
Tak šup!
Myslel si, že opravdu blázní. To, co slyšel, odporovalo zdravé mysli.
Já myslela, že hledáš Arniku. Nebo se snad mílím?
„Ne, to ne. Opravdu ji hledám.“ Shikamaru nejistě odpověděl na otázku od neviditelného člověka. Pořád nevěděl, co dělat, jak se zachovat.
Tak pojď zamnou.
Očividně mu ten hlas chce pomoct.
„Dobře.“ Shikamaru stále váhal. Mohla to být past. Zatím žádnou čakru nezaznamenal, takže ninja to není… Možná. Pomalu se rozešel kupředu.

Tam ne, na druhou stranu.
„Proč mi připadá, že si ze mě děláš blázny.“ Náhle Shikamaru něco ucítil. Netušil, co to mohlo být, ale vyvolalo to v něm pocit důvěry. Tomu hlasu věřil. Otočil se tedy a šel na opačnou stranu než původně zamýšlel. Hlas dlouho mlčel.
Jdu dobře? Nebo špatně? Shikamarovi neustále běhalo hlavou.
Teď doprava.
„Kdo vůbec jsi?“
To není důležité. Důležité je, že jsi čestný muž, který Arniku hledá pouze z čisté lásky.
„Jak víš, že ji nehodlám zneužít?“
Cítím to. A tvá mysl nevyzařuje žádné zlé úmysly.
„Má mysl? Ty mi snad vidíš do hlavy?“
Ne, ale cítím zlo a dobro. A lásku.
„Aha. A proč mi vlastně pomáháš?“
Právě kvůli tomu dobru a lásce. Na tomhle světě je toho málo a je třeba tomu pomáhat.
„Nechceš se mi ukázat? Je pro mě trochu zvláštní mluvit s někým, tedy spíš s něčím, co ani nevidím.“ Ale hlas neodpověděl. Bylo ticho.
„Halo?“ Bez odezvy. Zdálo se, jako by hlas zmizel.
„Jestli jsem řekl něco špatně, tak se omlou…“ Před Shikamarem se objevil smutný kus přírody. Zelené zakalené jezírko, polámané a uschlé stromy a tráva suchá a hnědá. V tom všem zářil kousek živého. Kousíček, který při životě držela snad jen silná vůle. A na tom malém, hezkém prostůrku seděla dívka, s vlasy jak havraní křídla, a plakala. Dívka byla hodně bledá. Shikamarovi se zdálo, že vidí skrz ní.

„Tak si dorazil na konec cesty. Tady je Arnika.“ Lehce se zvedla a s pláčem k němu nesla jeden květ.
„Proč pláčeš?“ Shikamara se zmocnila úzkost, když viděl tu dívku v tak hlubokém žalu.
„Nevím, možná štěstím, možná smutkem. Záleží, jak se to vezme. Květinu jsem opatrovala mnoho let, pak přišel jeden chlap, nevím, jak toto místo našel, ale odtrhal všechny květy. Jen tento tady zůstal, protože byl maličký. A já Ti ho teď dávám. Tím skončí mé střežení a nejspíš se odeberu Bůh ví kam.“ Dívka položila Shikamarovi květ do rukou a rozplynula se.
„Díky, Hiemetsu.“
Není zač a opatruj ho!
Jakoby z nekonečné dálky někdo zavolal.
„Slibuji.“ Shikamaru zašeptal a vydal se zpět do Suny. Hnalo ho pomyšlení, že se Temari brzy probudí. Promluví na něj.
Ani nevěděl jak, ale za dva dny stál před branami Skryté Písečné. Hlídači ho poznali a tak ho bez zbytečného zdržování pustili dovnitř. Namířil si to rovnou do nemocnice, doufajíc, že tam Kankura najde bez obtíží. Jen co vešel co dveří, vrazil do nějakého muže. Osud se rozhodl, že žádné hledání nebude. Narazil přímo na něj.
„To už si zpátky? Mě dneska pustili domů“
„Jo a mám tu kytku.“
„Fakt?“
„Jo a nebudeš mi věřit, co se mi stalo. Sám tomu nevěřím.“
„Půjdeme ke mně domů a ty mi můžeš ten příběh vyprávět. U mě se podíváme do dalších knih a svitků a vytvoříme protijed.“
„Začalo to tím, že jsem si začal povídat sám pro sebe a skoro jsem hledání vzdal…“ A Shikamaru povídal a povídal a povídal... Až dorazili ke Kankurovi. Shikamaru vytáhl květinu z pouzdra na kunaie a dal ji do vody.

Šťáva z listů.

„Co to bylo?“ Kankurou se rozhlížel po místnosti.
„To je ten hlas, o kterým jsem Ti povídal. Asi se úplně nevypařila.“
„Ale co to povídala?“
„Šťáva z listů. Myslím, že nám tím chtěla říct, aby si nic nehledal, že stačí s té květiny dostat šťávu a máme protijed.“
„Jsi si tím jistý? Jestli to uděláme a nezafunguje to, tak jsme nahraný.“
„Já vím, Kankurou, ale věřím jí.“
„Dobře.“ Kankurou vzal květinu a rozdělal jí na menší části. Shikamaru si jednu část vzal a schoval. Pak Kankurou se zbytkem odešel a za půl hodinky se vrátil s lahvičkou šťávy.
„Moc toho není.“
„Koukám, ale musí to stačit.“