♥Projektový den 4: "Už mám dost"

Další den ráno jsem myslela že se zblázním. Bolela mě hlava, žaludek, pořád sem vykašlávala krev…
“Dobré ráno.. jak se cítíš?” Vtrhla ke mě do pokoje mamka.
“Jo, deto..” Lhala jsem, no co! Nechtěla jsem ji přidělávat větší starosti o mě…
“OK.. jen jsem se přišla podívat jestli spíš..” A odešla. Tento den jsem neměla jít do školy tak sem jen bezmocně ležela… a kašlala…
-----
Vzbudila jsem se po čtyřech hodinách. Ani jsem nevěděla že jsem spala. Vzbudil mě zvonek. Mamka nešla do práce tak otevřela. Nezaslechla kdo to je, jenom že jde nahoru.
“Ahoj” řekla rozrušeně Hinata, “vypadáš příšerně.”
“Díík” usmála jsem se.
“Jak se cejtíš?”
“Jo, je mi líp.. mamka ti to řekla?”
“Ano..” Vypadala že si to dost vyčítá.
“Není to tvoje chyba..”
“Já ..já vím ale..”
“Ale nic, budu dobrá” Usmála jsem se opět.
“Dobře.. věřím ti… Jo a než na to zapomenu” usmála se zase ona, “pozdravuje tě Kimimaro.”
“Co??”
“No.. ptal se na tebe… jestli se může stavit?”
“Pro Jashina jo!!!”
“Ok.. vyřídím že může…” a chystala se k odchodu.
“Hej Hin” vykřikla jsem a chytl mě záchvat kašle.
“Hm?”
“Děkuju”
“Nemáš zaco, pa.”
“Ahoj”
----
Druhej den jsem spala až do odpoledne.. Ve dvě hodiny jsem se vzbudila… a zase jsem usla.
----
“Áááá!” Vykřikla jsem když sem se (zase) vzbudila..
“Jej, nekřič na mě!” Usmála se osoba co seděla u mě na posteli. Jakmile jsem si uvědomila kdo to je, vyvalila jsem oči a začala jsem kašlat.
“Promiň…” řekla jsem.
“To je dobrý…” Usmál se… Byl to Kimimaro!!!
“Donesl jsem ti úkoly a… dneska byl projekt.. posunuli to… Kiba to udělal sám.. ale známku ste dostali oba.. Dopadli sjte skvěle”
“Jo, paráda” pokusila jsem si sednout. Nepovedlo se.
“Nechceš něco?”
“Ne, dobrý.”
“A jak ti je?”
“Jo… skvělý..”
“Fakt?”
“Ano”
“Hele… ve třídě se povídá.. že… možná… ty… eh…” zčervenal, “ke mě.. něco.. cítíš…”
“Grrrr!” přikrila jsem si obličej dekou, “kdo to říkal?”
“Táák.. všichni.. je to pravda?”
“No…”
“Víš já…”
“Co?”
“Bych..”
“Ok..”
“Ok?”
“Jo..” Očividně nechápal. Po chvíli mu to asi docvaklo protože mi dal pusu… Pak odešel..
----------
Další den…. nevím co bylo. Ale vím co bylo až ten další. Vzbudila jsem se v nemocnici… Všude nějaký trubičky a hadičky a kdoví co všechno. Neviděla jsem na to moc. Ani jsem nevěděla co tam dělám. Pak jsem si všimla mamky. Seděla vedle mě na židli.. Spolu s ní sestra, Hinata a.. Kimimaro. Nevypadali šťastně..
“Co se děje..” pokusila jsem se mluvit.
“Pssst..” špitla mamka. Pak jsem zase usla.
--------------------
Další den… už sem byla sama… ale bylo mi hrozně… úplně heozně… necejtila jsem nohy…. necejtila jsem nic hezkýho.. jenom bolest… Už jsem měla dost… V tu chvíli mě zaplavil další záchvat kašle. Ale tentokrát to bylo jiné… začala jsem se dusit, A doktoři nikde. VŮBEC NIKDO MI NEPŘIŠEL NAPOMOC!!! Cejtila jsem.. jak končím… ale… ‘JÁ JEŠTĚ NECHCI UMŘÍT!’ Chtělo se mi křičet.. ale nešlo to.. Chtěla jsem zmáčknout na zvonek a zavolat sestřičku.. nemohla jsem hýbat rukama.. Nemohla jsem nic.. jen… se dusit… Ale.. po chívili to přešlo… zase jsem začala dýchat… Ale… už sem cítila konec.. že nebudu dýchat dlouho…
Po chvíli přišla mamka.. plakala.. ale hodně…
“Teď říkali doktoři že… tvoje šance na uzdravení jsou nulové a tak… by bylo lepší tě ušetřit trápení a.. odpojit tě..”
“Dobře..” Vyhrkla jsem.
“Dobře?!”
“Jo… mami já.. se už nechci trápit..” Odešla. Praštila dveřmi tak, že mě rozbolela hlava ještě víc. Nevěřím že jsem ji naštvala..
--- ---
Další den mě vzbudilo cosi voňavého.. Objetí?… Kimimaro…
“Co je?” Dostala jsem ze sebe. Na tu otázku se mi podíval do očí. V těch jeho byli slzy.. tvářil se jako by chtěl říct: seš totální kráva nebo to jen hraješ? Fakt debilní otázka..
Ale přemohl se na odpověď.
“Nechci aby tě odpojili…”
“Ale nebudu se trápit..”
“Ale já…”
“Nakonec si najdeš lepší holku, zdravou..”
“Ale..”
“zachvíli na mě zapomeneš..”
“ALE JÁ NA TEBE NECHCI ZAPOMENOUT! MILUJU TĚ CHÁPEŠ TO?!” Vykřikl na mě. Neodpověděla jsem. Jen jsem se na něj nevěřícně dívala.
“Bude to pro mě vysvobození..”
“Ale co já?”
“Říkám že zachvíli na mě zapomeneš..”
“Ale já nechci..”
“Stejně bych brzo zemřela..”
“Lepší pozdějc než teď..”
“Trápila bych se…. už teď trpím.. strašně to bolí… jeslti mě máš fakt rád, pochopíš to..”
“Ale..”
“Žádný ale… Prostě.. zejtra mě odpojej..”
“Už zejtra?! Počkej… ty si se už domlouvala s doktorama?”
“Ano.. nečekala jsem tvoji reakci, myslela jsem že ti to bude jedno.”
“No.. není…”
Usmála jsem se na něj.
“Kimimaro…” otevřela dveře sestřička, “musím tě poprosit abys odešel..”
“Jistě…..” zvedal se, “miluju tě…” a odešel..
“Tak… musím se tě zeptat, jestli jsi úplně rozhodnutá že to chceš..” zavřela dveře.
Váhala jsem.
“Ano..”
“Dobře.. tak.. teď už di spát…
“Jo, je to naposled..” Otočila jsem se a snažila se spát. Celou noc jsem ale probrečela.
------
Tak… a je to tu…. Vzbudila jsem se přesně ve chvíli kdy už u mne byli všichni doktoři a mamka…
“Tak…”
“Jdeme na to..”
Jen jsem se otočila.
“Mami… mám tě ráda..” řekla jsem… Pak jsem uslyšela její pláč. A pak jen jak mě odpojujou… pak už nic… Pak sem viděla světlo… a Kimimara… jak mě objímá… a svou rodinu… Hinatu… a pak.. nic…

KONEC!!!