♥Projektový den 3-"To jako fakt?!"

‘Pf, tak je to tady.. moje rande s Kibou… to bude OKAY..’ Pomyslela jsem si když jsem stála před zrcadlem.
‘Vlasy, dobrý, oblečení, dobrý, pleť, dobrá…. fajn, sem ready!’
Seběhla jsem dolů a chvíli jsem si sedla do kuchyně než si mě příde Kiba vyzvednout. Ani sem se pořádně neusadila a zazvonil zvonek.
“Jdu tám!” Vykřikla jsem
-
“Ahoj, wow… sluší ti to!” Vyhrkl. Očividně byl v rozpacích.
“Děkuji… tak.. jdeme?” Usmála jsem se neobvykle mile.
“Jo.”
---
Po chvíli cestě do jedné malé restauraněco jsem byla udýchaná.
‘Co se to se mnou děje?! Ani po třech hodinách běhání v kuse nejsem tak zadýchaná, a teď jsem ušla pár metrů a sotva stojím na nohou?’ Třásla jsem se.
“Jsi v pohodě?” Zeptal se mě Kiba starostlivě. “Kdyžtak tě odvedu zpátky domů.”
“Jo, to asi bude nejlepší.. promiň.. udělalo se mi nějak špatně… nevím co se to děje.. “Snažila jsem se ho uklidnit. Marně. Jeho obava o mě byla znát. Viděla jsem mu to na očích, poznala jsem to ve způsobu chování.
--
Bylo mi trapně když jsme došli domů. Celou cestu mě musel podpírat abych neupadla a i tak se párkrát stalo.
“Promiň Kibo, mrzí mě to.” Začala jsem mluvit. Nešlo to… Už jen pi nádechu mě plíce boleli jako by mne do nich někdo bodal. Bylo to opravdu nesnesitelné.
“To je dobrý, vyjde to někdy příště. Zvládneš už dál sama..” Nenechala jsem ho to dokončit:
“Hele, vyjít patnáct schodů a mít vedle něco na přidržení eště zvládnu… Upaluj domů… zatím pa”
“Měj se”
----
Druhý den ráno nebylo líp. Naopak.. Bylo mi ještě hůř. Mamka mi večer ještě dávala nějaký něco, kdysi bývala lékařský ninja, teď ovšem má z toho všeho okno. Tak věděla jen recepty na mastičky nebo tak. Ale nepomohlo mi nic.
“Dobrý ráno.. jak se cítíš?” Zeptala se mě mamka když vešla do mého pokoje.
“Nemohla bych dnes zůstan doma? Fakt..” Začala jsem kašlat. Ale ne jen tak obyčejně. Nahlas, zadýchávala jsem se, vykašlávala jsem krev…
“Notak, lehni si!” Vykřikla mamka a v jejím klepavém hlase byla poznat obava.
“Jo, dneska teda do školy nepůjdeš… Dám vědět Hinatě ať tě omluví… Teď lež ano..”
“jo.. dík..” další záchvat kašle. Měla jsem pocit že mě to zabije.
---
“..No a pak začala kašlat krev. Mám o ní vážně strach.” Uslyšela jsem ze zdola mamčin hlas.
“Ok, podívám se na ni.”
Tsunade?! Co dělá tady… to jen kvůli mě přišla až sem?! Wow…

“Taaak.. kdepak tě máme… jdu se na tebe podívat ano..” Ušklíbla se, což měl být vlastně přátelský úsměv. Pokusila jsem se zvednout, kdyby mi nepomohla zůstanu ležet. Začala mě prohlížet. Vzala mi vzorky krve, ani nic moc neřekla a zase odešla. Teď se ale tvářila dost vážně.

“..Tak…,” Opět její hlas z našeho obýváku, “vzala jsem ji krev, udělala vyšetření… nevím ale.. nelíbí se mi to…” ztichla. Pak jsem uslyšela pláč. Má mamka.
“Ale!” pokračovala Hokage, “já přece neřekla že to musí být ono…”
“ALE!” Začala moje mamka křičet. Možná I přitom rozbila nějakou vázu. “CO KDYŽ JE TO ONO! VÍŠ ŽE SE TA NEMOC NIKDY NEVYHUBILA A NENÍ NA TO LÉK! NECHCI ABY TRPĚLA JAKO JINÍ! VÍM CO TA NEMOC OBNÁŠÍ.. VÍM JAKÁ TO JE BOLEST! NACHCI ABY SI TÍM PROŠLA.. ABY PÁR LET TRPĚLA ABY PAK UMŘELA!”
‘Vážně řekla.. umřela?! Já nechci umřít!’ po tváři mi stekla slza… A pak… Další záchvat kašle. Au.
----
Další den přišla Sakura, že ji posíla Tsunade s výsledkama. Chvíli bylo ticho co k nám přišla. Pak jsem ale uslyšela to co jsem slyšet nechtěla. Mamky pláč… Vždy když jsem ji slyšela nebo viděla plakat, rozbolelo mě srdce. V tomto případě nevím jestli to bylo opravdu z toho…
Po chvíli jsem uslyšela vchodové dveře, Sakura asi odešla. Pak kroky.. Po schodech… až k mému pokoji..
“Já… tohle… ti musím říct…” Začala brebtat mamka. Ani sem ji pořádně nerozuměla. Chtěla jsem se zvednout, dojít k ní a obejmout ji ale už jen otočit se na bok mi dalo dost práce.
“Ty… máš…”
“Došlo mi to” Zaskočila jsem ji. No, asi ji víc zaskočilo to, že sem u toho tak klidná.
“Měla bys vědět co t čeká…”
“Jo, to taky vědět chci.”
“Fajn tak.. u každýho to je trochu jiný… Záleží jak dlouho tu nemoc má. Pokud dlouho, umře dřív a naopak. U tebe se zjistilo že… tu nemoc máš… vlastně od narození… takže…” už nemohla pokračovat. Svalila se ke mě a rozbrečela se ještě víc. Teď sem se přidala i já. Jen s tím rozdílem že jsem tolik neřvala.
“Mami.. to bude dobrý…” Snažila jsem se ji uklidnit.
“NE NEBUDE!” Vykřikla na mě. Přímo do očí. Z jejích očí jsem vycítila smutek ale zároveň vztek. Bylo to divné.
“TY UMŘEŠ CHÁPEŠ TO?!”
“Jo, chápu.. ale tím že na mě teď budeš takhle řvát mi nepomůžeš..” A další záchvat kašle.
“Promiň…”
“Jdi se dívta na televizi nebo číst, prostě se uklidni ano? Bude to v pořádku… Když už mám umřít, chci ty zbejvajíví dny dožít pořádně a naplno jasný?!” Vykřikla jsem opravdu nahlas. Přitom mě ale rozboleli plíce, v krku a srdce takže jsem začala zase kašlat. Krev… A já mám bílý povlečení! Sakra…
“Okey… jak si přeješ… ale…”
“Mami! Sem už velká… a sem dobrá skoro-ninja. Tohle mě nesmí srovnat dřív ok!” Usmála jsem se už normálně. Odešla.. S pláčem samozřejmě… Po několika hodinách byl klid. Asi usnula.
‘No paráda… tak já za pár let umřu.. nebo za pár dní… tak, kde mám diář… jdou se plánovat akce.'