Přání krvavé Lilie

+44 - Lillian

Ozvěna rychlých kroků se nesla prázdnou chodbou velké budovy. Kráčely pomalu, užívaly si rozléhající se zvuky. Užívaly si samotu, která jim byla dopřána. Nesvítilo zde jediné světlo, nebyl zde jediný člověk. Jakoby se všechen život vypařil, zůstal nejistý a nehmotný. Jakoby nikdo krom ní nežil. Jaká zvláštní myšlenka jí to napadla. Být jediná na celém světě. Sama, bez rozkazů, bez rozhodování, bez odkázání na druhé. Jaký to ideální život.
Zastavila se až ve dveřích vedoucích ven. Hlavu unaveně opřela o futra a povzdechla si. Dnes bylo obzvlášť hodně práce. Únavné a jednotvárné. Taková práce, přesně pro ni stvořená.
Její obličej ozářil jasný svit měsíce. Zrovna dnes byl úplněk. Čas, kdy se sny a přání plní. Magická noc, která je všem dopřána jen jednou za měsíc. Pohlédla na něj. Na kulatý, zářivý měsíc, který přímo vybízel, aby do ticha zašeptala cokoliv, co by si přála. Cokoliv z jejího nitra. Nemohla dál odporovat. Zavřela oči a sama pro sebe svůj sen zašeptala.

„Hokage-sama!“ Cizí hlas křičel už pod schody vedoucími do velké budovy.
Natáhla krk, aby se podívala na přicházejícího shinobiho. V rychlosti vyběhl schody a udýchaně vletěl do dveří. Setkal se tak s překvapeným výrazem tmavovlasé dívky.
„Co se děje,“ zeptala se udiveně.
Ninja se neměl k odpovědi. Vyděšeně hleděl na její tvář tolik žádoucí po vysvětlení.
Zatnul pěsti a zkousnul si ret. Chtěl to tolik říct, ale nemohl. Něco v něm to odmítalo. Bál se, že kdyby to vyřkl, potvrdil by tak tu strašnou pravdu.
Chtěl zamířit co nejrychleji k hokagemu, aby ho informoval. Jen jemu to mohl říct, ale dívka z něj nespustila svůj tázající pohled.
Sklopil hlavu.
„To on,“ zašeptal po chvíli do ticha. „On to udělal. Zabil je všechny. Uchiha Itachi.“
Ty slova. Byly pravdivá? Ne, nemohly být. Nemohla uvěřit něčemu tak absurdnímu.
Vytřeštěně hleděla do jeho tváře. Nechtěla připustit, že to opravdu řekl.
„Tsch!“ odfrkla si hněvivě a chytila svého kolegu za lem chuuninské vesty. „Co to říkáš!“ zakřičela neovladatelně. „Jak můžeš vůbec něco takového-,!“
Nebránil se. Čekal tu reakci. Dokonce doufal, že přijde tvrdá rána, která by ho na několik hodin uvedla do nevědomého spánku. Ale nic, nic takového nepřišlo. Noční můra pokračovala. Otevřel ústa, ale jemná dívčí ruka povolila sevření.
Rozeběhla se po schodech dolů. Věděla kam má namířeno.

První strom, střecha, další strom. Nezpomalovala, mířila přímo za svým cílem. Slzy jí stékaly po tváři. Žádné slzy smutku nebo zoufalství, žádná zrada. Byl to pláč vzteku. Takový, který svírá a odmítá člověka opustit. Takový, který je příčinou neuvážených rozhodnutí.
Na to ale nemyslela. Jen ten hněv byl jejím spojencem. Žádný jiný pocit. Proč tady ale žádný jiný nebyl?

Konečně dorazila na místo. Oči se jí divoce zúžily když našla obyčejně živou čtvrť prázdnou a tichou. Žádný pohyb, hlas ani světlo. Ten chuunin byl první, který je našel.
Těla ležící na zemi v rudých kalužích krve. Tak to byla přece jen pravda. Skutečně to udělal. On, ten, kterého milovala. Ten, který se ještě včera večer usmíval do její tváře. Ten, který dokázal svou mluvou o ideálech vnuknout člověku úsměv na rtech. Ten, který dnes nejvíce zradil.

Celá se třásla. Její tělo toužilo udělat cokoliv, co by zahnalo alespoň malou část vzteku a dokázalo, aby její myšlenky nebyly tak zpřeházené.
Rozzuřeně kopla do kamene před ní. Párkrát se líně překulil a zase zůstal na místě.
V tu chvíli za sebou zpozorovala pohyb. Skoro nepostřehnutelný, ale přece tam byl.
Otočila se a trochu odskočila. Viděla ty oči. Rudě zářící ve tmě. Oči, které se smály když každý večer k jejímu oknu donesl lilie. Květiny znázorňující nevinnost. Ty měla nejraději.
On to věděl. Držel ji. Bílou lilii potřísněnou krví.

Bylo to jako bodnutí do srdce, když jí uviděla, ale nic…nic na světě teď nemohlo překovat ten hněv. Nevěděla proč zrovna tohle cítí. Měla by být zklamaná, smutná, zrazená. Ale její pohled v tuto chvíli upoutala jen ta květina.
Když promluvil, jeho hlas zněl vyrovnaně a spokojeně. Zněl jakoby s chutí zarazil jeden ze svých kunaiu do jejího břicha. Ten pohled jí říkal, že by se rád díval na její smrt.
„Pamatuješ? Když jsem ti jí dal poprvé, políbila jsi mě a řekla jsi, že jsem kus tvého srdce. Ještě pořád jím jsem?“
Jak nečekaná otázka. Neznala odpověď. Možná ano, možná stále byl tím kusem srdce.
„Kus srdce, který si osobně vyříznu,“ odpověděla třesoucím se hlasem.
Emoce jí pořád ovládaly.

Vzpomínala. Vzpomínala na něj, na šťastné i smutné chvíle. Na večery, kdy jí držel v náručí a sliboval, že pro ni udělá cokoliv. Cokoliv.
Lži, jediné slovo, které dokázala použít pro jeho počínání.
„Taky mě zabiješ?“ Otázka padla jako úder kladivem.
„Měl bych?“ opáčil tiše. V prstech stále svíral tu ubohou květinu. Nečekal na její odpověď. „Neneseš jméno Uchiha, nezasloužíš si zemřít.“
Jméno Uchiha, jméno nesoucí krvavý osud. Nesdílela ho. Vždyť byla úplně obyčejná. Jen další z řad shinobi, odsouzených k stereotypní práci.
„To je všechno?“ Najednou se na něj nemohla podívat, jen pevně sevřela pěsti. „To je jediný důvod?!“

Ticho. Tak hučivé a nepříjemné ticho. Takové, které člověk začne po několika sekundách nenávidět. Přesně ten typ ticha, kdy jeden čeká na slova toho druhého.
„Tvým osudem nebylo zůstat se mnou.“ Promluvil náhle.
Svraštila obočí, právě teď by ho chtěla udeřit. Zničit ten jeho výraz, nechat ho roztříštit jako sklo. Ublížit mu, vyrovnat se se vztekem.
Otočil se k odchodu.
„Kam jdeš!“ zakřičela okamžitě varovně.
Ještě se ohlédl přes rameno, jeho oči však zakrýval náhlý stín.
„Sbohem, Shizune.“
Hodil k ní bílou lilii. Místo, aby sledovala jak zmizel ve tmě, jako stín, jako přízrak, jako osoba, jejíž existence zůstane nepotvrzena, sledovala květinu u svých nohou několik dlouhých okamžiků než jí zvedla a přivoněla.
Ano, přesně jako každá, kterou od něj dostala. Ta vůně, tu si bude pamatovat do konce života.
Vůně bílé lilie, darované od vraha. A kde? Kde se teď poděl ten její sen, který vyřkla v úplňku?