Dokud dýchám... //7.část//

„Tak aby bylo jasný zrzko, *můj ultra mega giga nasupený výraz* budeš se držet dál! Nehodlam prohrát jen proto že sebou táhnu takovýho haranta!“ Co si o sobě ten blbec vůbec myslí?!
„Tak aby bylo jasný blonďáku! Tobě je kolik.. chm... 13? No a? Mozek máš jak slepičí bobek, neznáš nic jinýho něž gel na vlasy a pilník na nehty a považuješ se za boha! Mě je 11 a stojim nohama pevně na zemi krásko! Takže jestli mě chceš štvá pocuchám ti tvoje úžasný háro!“ sjedu ho opovržlivě pohledem. Chvilku trvá než pobere co jsem právě řekla. Mohutně se nadechne, zvedne ruce ale bohužel jeho proslov preruší gong který oznamuje začátek druhé zkoušky.
„Měla jsi štěstí zrzko... příště ti přelámu všechny kosti v těle!“ sykne mrazivě. Nasadím cool super znuděnej výraz, obejdu ho a pomalým krokem vejdu za bránu číslo 12. Tohle bude vážně sranda!
***
„Copak krásko? Už nemůžeš?“ křiknu za sebe kde běží Minato. Přimhouří oči na docela maličké štěrbiny a přidá tak, že zahlédnu jen žlutou šmouhu mizející přede mnou. Odfouknu si z čela vlasy. Tohle nebyl zrovna nejvhodnější tah! Ale co! Já jsem Kushina Uzumaki a rozhodně nehodlám prohrát!!
***
Huráá!! Konečně jsem, jazyk na vestě!, doběhla Minata. On vypadá jak kdyby právě vyšel ze salonu krásy, zadýchaný není ani trošičku a ještě k tomu jeho tvářičku zdobí rádoby opovrživý úšklebek.
„Copak zrzko? Už nemůžeš?“ pronese a se smíchem opět přidá. Nebýt tak paličatá // a hloupá!// mohla bych jít pomalu ale to už bych nebyla já! Takže vykřesám ze svých hubených nožiček zbytky energie a funím za ním. Jestli mu někdy řeknu větu podobnou „už nemůžeš“ prosím nafackujte mi někdo!
***
Hvězdy už hodnou chvíli svítí na koruny stromů ale Minato běží dál. Už ani necítím pálení na chodidlech, ani mi nebrní kolena, vlastně... už nějak nevnímám nic! Já už totiž napůl spím. Jenže říct mu že už nemůžu to tu radši umřu! No.... moc daleko tomu nejsem! V jednu chvíli se mi jedna z nohou jednoduše podlomím a já už nenajdu sílu zpět najít ztracenou rovnováhu. Jediné co mi v tu chvíli proletí hlavou je že je to vlastně jedno. Jestli spadnu budu aspoň ležet!
„Zrzko?“ trochu dezorientovaně pootevřu oči. Minato mě drží za ramena a podpírá mě. Já, taková celá pokroucelá a křivá pořád ještě stojím na stromě.
„Co je? Měla jsem rozvázanou tkaničku! Klidně zase běž krásko!“ zahuhlám a opřu se o strom. Minato zamlaská a přehodí si mou ruku přes rameno.
„Co to děláš?“ vykvíknu ale složím se na něj celou svou vahou. Trošku se rozkročí aby mě byl schopen držet.
„Přiznej si to zrzko! Už nemůžeš!“ šeptne a seskočí se mnou na zem.
„To vůbec není pravda!“ hádám se a stáhnu ruku z jeho ramena. „Jsem úplně v pohodě!“ Minato nasadí jakýsi úžklebek typu: no jasně a hodí na zem batoh. „Zůstanem tady!“ sotva to dořekne nechám svůj batoh spadnout na zem, já zpadnu hned za ním a stočím se do klubíčka vedle něj.“Tak fajn! Dobrou!“ řeknu a zavřu oči. Takhle rychle jsem tedy ještě neusnula!
***
Ráno mě probudí až praskání a štiplavý kouř deroucí se mi pod víčka. Nesouhlasně je otevřu.
„Á princezna se nám probudila? Tak co dostala jsi včera pořádně do těla?“ ušklíbne se Minato sedící vedle ohýnku na kterém ohřívá konvičku s vodou a opéká dva chleby.
„Ne! Jsem naprosto v pohodě!“ zavrtím hlavou. Hned na to se musím kousnout do rtu abych nezačala křičet bolestí. Necítím nohy, ruce,bolí mě snad i to mluvení! I myslet mě snad bolí! Minato nahodí výtězoslavný úšklebek a hodí po mě jeden chleba. „Na!“ naježí se mi všechny chlupy na těla. „Jsem snad pes?!“
„Jo! A pěkně zpráskanej!“ cosi neidentifikovatelného zachroptím a s vypětím všech sil si stoupnu.
„Nechci! Děkuju pěkně!“ prsknu a kopnu do chleba. Auuu...
„Jak myslíš!“ zvedne ramena a sám se zakousne do svého jídla. Teatrálně zvednu bradu, au au au... a kulhavým, křivým, pomalým, mrtvolným krokem se ploužím do lesa kde kousek od nás cítím vodu. Slastně se usměji při pohledu na malou tůňku uprostřed zeleného křoví. Než by řekl švec, no tedy v rámci možností!, jsem ve vodě. Je příjemně vlažná, lehká a čistě modrá. Moje ztuhlé tělo její poklidné vlnění vítá s otevřenou náručí. Máčím si upocené vlasy, smívám špínu z čela a krev z chodidel. Páni těch puchýřů!
„Zrzko?“
„Co tady chceš ty úchyle!“ vykřiknu a moje ruce instinktivně vystřelí na nahá, choulostivá místa.
„Někdo tady je!“ odpoví Minato který stojí kousek od křoví zády ke mně. Sotva to dořekne vyskočí ze křoví...
„...srnka? Páni ty jsi fakt dobrej že jsi to uhádl a teď laskavě vypadni!“rozkřiknu se. Slyším jeho nádech ale v tu chvíli těsně vedle mojí hlavy proletí shuriken. Vypísknu vysoké C a když mě bohužel nic jiného nenapadá ponořím hlavu hluboko pod hladinu.
„Dohaj*lu!“ zaslechnu ještě Minatův výkřik a na průzračnou hladinu dopadne pár kapek jasně rudé krve...