Narushi no makimono .. 1

To místo bylo ponuré, temné.. A nezměněné. Stála jsem tiše před vstupem do zakázané části Konohy. Cedule a upozornění, že se na tato místa nesmí, byly po celém prostoru vyhrazeném pro můj klan. S chladným výrazem jsem se rozešla dovnitř, bez jediného zaváhání prošla kolem varujících cedulí a došla na konec krátké ulice. Vinula se podél staré svatyně a vedla přímo k mému bývalému domovu.
Dveře se se zaskřípěním otevřely a rovířily tak prach pokrývající podlahu. Vešla jsem dovnitř a nakrčila znechuceně nos. Ačkoliv tu nikdo již několik řádek let nebydlel, stále tu byl vzduch prosycený pachem krve a smrti. Pachem mého zvráceného klanu. Netušila jsem, jak dlouho vydržím žít v tomhle domě, ale nic jiného mi zatím nezbývalo, a tak jsem se pustila do utírání prachu.
Po krátké chvíli jsem zjistila, že v tom domě nedokážu trávit svůj veškerý čas, musela jsem z něj znovu odejít a myšlenka, že se tam vrátím až na večer, mi připadala vcelku příjemná. Můj žaludek trýznil nepříjemný hlad, tudíž jsem se donutila si dojít pro něco k snědku. Zašla jsem do Ichiraku, pohodlně se usadila, přehodila si přes židli plášť a objednala si.. Jídlo bylo vkskutku vynikající a já si vychutnávala každé jeho sousto, v tom jsem něco uslyšela.. Plíživý povědomý hlas, vtíral se mi do mysli a scvrkával mi žaludek, odstrčila jsem od sebe mísu s jídlem a čekala, až ona osoba projde... Čím blíž však její hlas byl, tím více mě vytáčel, ten hlas zuřivě odpovídal nějakému druhému, podivně lenivému hlasu.. Ušklíbla jsem se a odkašlala si. Hlasy byly už tak blízko, že jsem čitelně rozpoznala o čem se baví, zježily se mi vlasy na týle a obličej mi ztvrdl, tělo znehybnělo.
„Cože? O čem to mluvíš, Naruto?“ Ozval se ten lenivý hlas a ke své lenivosti mu dodalo mohutné zívnutí.
„No vážně-ttebayo! Ona je z Akatsuki..“ známý hlas ho přesvědčoval o svém názoru.
„Hum? ... A co pak tedy dělá tady? Není to snad nepřítel?“
„Já nevím! Nic o ní nevím, to mám teprve zjistit... vím jen její jméno..“ Odfrkl si znepokojeně.
Napřímila jsem se... Takže on má o mně něco zjistit, ano ? ... Tušila jsem, že mě ta prsatá Hokage nechá sledovat, ale proč zrovna tímhle tupcem? To se jí moc nepovedlo.. Heh.. Stejně se nic nedozví. Ušklíbla jsem se a vstala, zaplatila nedojedené jídlo a vyšla ven, málem jsem se tak srazila s tím tupcem Narutem..
„Dávej pozor kam čumíš!“ povýšeně jsem se na něj podívala, i přes fakt, že byl o hlavu vyšší.. Jeho sytě modré oči přejely zkoumavě můj obličej, pak se zamračily. Už už se nadechoval, že mi odpoví, ale já jen prudce zvedla ruku a zavrčela: „nesnaž se,“ následně jsem spustila ruku a odešla pryč. Přišla jsem si, že od něj utíkám a cítila jsem se trochu trapně, ale ten pocit byl ihned vystřídán jiným pocitem.. Takovým, který byl těžko rozpoznávatelný, a tak jsem se jednoduše rozhodla ten pocit nevnímat. Do mého starého domova jsem se ještě vrátit nechtěla, tížila mě přestava, že tam budu muset ještě být. Zastavila jsem se tedy na půli cesty a přemýšlela co dál.. Sedla jsem si na lavičku. A ačkoliv jsem nesměla, moje mysl zabloudila k nevítaným vzpomínkám..
„Ahoj,“ ozvalo se tiché, přesto nebojácné pozdravení, s nezájmem jsem natočila hlavu.. Byl to ten kluk, co mě předtím tak zuřivě pozoroval, podrbala jsem se na hlavě a zavřela oči.
„Kdo jsi a co chceš? Jsi nevítaný!“
„Hyuuga Neji a já jsem vítaný všude...“ řekl to tak sebevědomě, až jsem se musela usmát, pohlédla jsem na něj a pozvedla obočí:
„Chyba.. U mě jsi nevítaný, tak odprejskni!“
„Chceš se snad bít?“
„He.. tebe bych zvládla i jednou rukou, človíčku. Nemám zapotřebí se s tebou bít.“ Vstala jsem a cvrnkla ho lehce do čela. Otočila jsem se a lehce si povzdechla. Proč mě všichni otravují? A za neustálého přemýšlení jsem opustila dalšího otravného a nezvaného shinobiho. Tentokrát jsem si sedla vysoko do koruny stromu a tiše rozjímala. Pohrávala jsem si s přívěškem na krku a zamračeně sledovala stmívající se oblohu. Chladný kov přívěšku mi chladil už tak studené prsty, obvykle by mi to bylo nepříjemné, ale ten přívěšek byl téměř jedinou pamatákou na mého senseie. Vážila jsem si ho víc než vlastního života.
„Doufám, že je vám dobře, senseii..“ zamumlala jsem do tichého podvečera a zavřela posmutnělé oči. Už to byly tři roky od chvíle, co jsem odešla z Akatsuki a od svého trenéra, ale stále mi to připadalo čerstvé, bolestivé.. On byl jediný, kterého jsem si za celý svůj život vážila, ke kterému jsem vzhlížela.. Kterého jsem milovala...
Bezmyšlenkovitě jsem si přitiskla chaldný kov přívěšku na rty a znovu otevřela své zářivě žlutozelenné oči.
„Ale přestaň!“ okřikla jsem se a moje prsty opustily chladný kov. Bylo to pryč, všechno a já začínala od znova. Zavanul vítr a polechtal mou holou kůžu, zimouřivě jsem se otřásla a natáhla ruku po svém plášti, ale nic jsem nenahmatala.
„Sakra!“ zasyčela jsem, když jsem si uvědomila, kde jsem ho nechala.. Ladně jsem seskočila ze stromu a rozeběhla se k Ichiraku pro svůj plášť..
Když se mi náhle něco připletlo do cesty a vykolejilo to mou dosavadní dráhu.. Zastavila jsem se a zamračeně se otočila...