manga_preview
Boruto TBV 07

"When it hurts to breath" - 01 - Já jsem Madara

Přišel jsem na svět v této kruté době za zatmění slunce.
Na počátku bez slunce.
Bez slunce, v němž vidím naději.
Bude tedy má budoucnost temná?

Vítr si pohrával s korunami starých, uschlých stromů, které společně s domy lemovaly prašnou cestu a bral jim poslední listy, které zdobily jejich holé větve. Prach se zvedal z cesty a ulpíval na již tak zaprášených a špinavých oknech domů. Domy samy působily dojmem, že je větší nápor větru rozhoupe a ony se zhroutí jako domeček z karet.
Těch pár kolemjdoucích, kteří touto ulicí procházeli, rychle spěchalo domů. Na obloze se totiž shlukovaly mraky a tvořily na nebi tmavou clonu. Brzy měla přijít bouře.
Ulice dokonale odrážela náladu jednoho z lidí, který po ní šel. Hlavu vyvrácenou, ruce v kapsách. Očima černýma jako uhel spaloval tmavou oblohu. Vysmíval se jí, potichoučku, sám pro sebe provokoval tu nezkrotnou přírodní sílu. Dráždil ji ve své hlavě, chtěl, aby mu ukázala svou sílu. Potřeboval to. Potřeboval něco, co by ho vytrhlo z těch nudných dnů plných čekání.
Celé dny čekal, potulujíc se po tomhle bídném městečku, čekal na svého otce, který se má vrátit z mise. Těšil se, až dorazí. Především proto, že než odešel, tak mu dal slib. Až jeho otec dorazí, začne ho trénovat.

Kluk zavřel černé oči. Tak moc se těšil na tu chvíli, až mu bude vřít v žilách krev v zápalu boje. Až se hrdě postaví do bitvy o tenhle svět po boku svého otce. Až porazí ty největší nepřátele jejich klanu a svět bude v jejich rukách. Nikdo se jim neodváží postavit. Nikdo.
Oblohou s rachotem projel blesk, jako ostří meče. Kluk i přes zavřená víčka pocítil jeho světlo, sílu, energii. Prudce otevřel oči a na tvář se mu vkradl posměšný úšklebek.
Lidé teď ještě více zrychlili krok, aby byli ve svých domovech dřív, než je zastihne prudký liják. Kluk odvrátil hlavu od tmavých mraků, posměšně sledoval spěchající lidi. V tu chvíli míjel starce, který se ploužil po ulici. V jeho postoji bylo však něco vznešeného.
Zachytil jeho pohled. Zdálo se mu, že se stařec udivuje, že ho tam vidí, pak se jeho pohled změnil na smutný. Téměř soucitný. Nezastavoval se však a pokračoval dál. Kluk se za ním překvapeně ohlédl, ale stařec tam už nebyl. Před očima se mu vybavil jeho pohled. Něco v něm mu říkalo, že se stalo něco strašného a týkalo se to jeho. Zatřásl hlavou, aby tu vidinu zahnal. Sám sebe přesvědčil, že za mouchou hledá schovaného slona. Z té nudy si vytvářel obrazy a situace, které by ho z ní vyvedly.

Došel až nakonec ulice. Vítr teď silně lomcoval okenicemi domů a větve starých stromů pod tím náporem zlověstně skřípaly.
Když už byl rozhodnutý, že se pomalu vydá domů, vítr v rozvalené suti kamenů z rozpadlého stavení uvolnil plandající dřevěná vrátka. Ta se zvedla do vzduchu a udeřila kluka prudce do ramene. Vyrazil tlumený výkřik překvapení a spadl bokem na zem. Druhou rukou uchopil místo na paži, kam ho udeřila dřevěná vrátka, která poskakovala opodál po zemi. Tiše zaklel a vyškrábal se na nohy.
Podíval se směrem, odkud vrátka přiletěla a přešel k suti kamenů a dřeva. Vítr mu již zlověstně pískavě hlučel do uší. Kluk kopal do hromady suti, až se na jednom místě trochu probořila. Pustil svou naraženou ruku a odhrnul nános prachu na místě přímo před ním. Když ruku zasunul do prázdného prostoru, rozhodl se i přes bolest zapojit druhou ruku. Za chvíli se před ním rýsoval tunel do země. Odhrnul poslední zbytky nepořádku a díval se do tmavého otvoru před sebou. Kleknul si na kolena a vzal ze země kamínek. Strčil do tunelu hlavu a řev větru se ztlumil. Hodil tam kamínek a zaposlouchal se. Jasně slyšel, jak se veze po betonové stěně až do ztracena. To byl jasný důkaz a povel k sestupu do neznáma, teď si totiž hoch byl jist, že se tunel jen mírně svažuje. Vytáhl hlavu ven a nadechl se. Pak se pomalu nasoukal do vstupu, kam by se dospělý nevešel. Nechal skučení větru za sebou a pokračoval tmou dál a dál.

Znechuceně nakrčil nos. Čím víc sestupoval dolů, tím víc to v tunelu páchlo. Měl také dojem, že slyší vodu. Jeho odhad se mu potvrdil za malou chvíli, když ruce položil do smradlavé vody. Rychle je zvedl a přikrčeně si sedl. V dálce naproti němu se linula žlutá záře. Musel ji vydávat oheň. Matně prosvětlovala okolní prostory. Před ním se nacházela stoka. Byla o trochu vyšší než tunel, z kterého sem přišel, ale ne o moc. Tunel tady ústil do rozlehlého prostoru, něco jako hlavní místnosti, po jejíchž stranách se nacházely další tunely, přivádějící sem vodu. Stékala se tu ze spletitého bludiště rour, které místnost lemovaly po stranách. Kluk si jen povzdychl a opět ponořil ruce do odporné zelené vody, která vytvářela odlesky na stropě místnosti.
Brodil se po čtyřech směrem ke světlu. Když postupoval dopředu, doléhal k němu víc a víc zvuk hučící vody. Když byl na konci místnosti, narazil na rouru ve zdi, která byla velikostí asi stejná jako tunel, kterým sem přišel. Voda z ní s hukotem spadala dolů, do říčky pod ní. Kluk se nasoukal až na konec a spatřil podzemní místnost. Byla kulatá, s kopulovitým stropem. Ozařovalo ji světlo z loučí, umístěných po stranách. Její hrubé stěny zdobily nákresy a ornamenty, kterým nerozuměl. Některé z nich však přece jen matně poznával. Chvíli mu trvalo, než si složil barvy a nákresy ve výsledný obraz. S leknutím si však po chvíli uvědomil, že přímo naproti němu na něj hledí oko. Nebylo pochyb. Ze zdi naproti němu ho pozorovala chlouba jeho klanu. Sharingan.

Vytřeštěně na něj upíral své vlastní uhlově černé oči, oněmělý úžasem. Takhle zůstal do doby, než se na oku mihnul stín člověka, který v mžiku zmizel. Kluk se pomalu vzpamatoval a nahlédl přes rouru s vodou dolů do místnosti.
Do kruhu tam seděli lidé. Na tvářích se jim rýsovaly zlověstné stíny a na nejrůznějších místech oblečení měli znak klanu Uchiha. Něco si mezi sebou horlivě říkali a jeden z nich přitom divoce gestikuloval. Přes hučící vodu rozuměl jen útržky rozhovoru a někdy jen slovo z celé věty. K jeho spokojenosti se však rozhovor začínal odvíjet čím dál hlasitěji, jak byli lidé pobouření a chtěli prosadit svůj názor.
Opatrně je pozoroval, mírně nakloněný tak, aby na ně viděl. Kruh, v němž ti lidé seděli, nebyl úplný. Na některých místech jakoby chyběli někteří členové. Na chvíli se jeho pohled zastavil na jednom muži. Byl to stařec, ten stařec, kterého potkal, když procházel ulicí. Opustil pohledem starce a podíval se po ostatních. Většinu znal, ale jen od vidění.
„Začíná nám to přerůstat přes hlavu! Pokud okamžitě nezakročíme, klan Senju bude takhle pokračovat, až padnou poslední z nás! Zabili víc členů našeho klanu, než kdo jiný! Před týdnem to byl Akaji! Kdo bude následovat po něm, co?! Já nehodlám sedět tady na zadku a čekat, až nás vyvraždí!“ Rozčiloval se muž s rozsáhlou spáleninou na obličeji. Táhla se mu přes celou pravou půlku tváře.
„Co tedy navrhuješ, Hebiru?“ Ozval se klidně stařík.
„Musíme si opět upevnit naše postavení, naší prioritou…,“ dál už jej kluk neposlouchal. Hlavou se mu honila jen ta jedna věta: „Před týdnem to byl Akaji! Kdo bude následovat po něm, co?!“ Přestavoval si zkrvavené tělo, roztrhaný znak klanu Uchiha na oblečení a ledově vytřeštěné oči. Oči, jenž tak důvěrně znal, oči, které slibovaly pro něj a jeho klan lepší svět, lepší zítřek, lepší budoucnost.

Do očí se mu draly slzy, nedokázal utišit vzlyky, ani se to nepokoušel. Když byl jeho otec naživu a byl s ním, nikdy nebrečel. Před ním ne. Představoval pro ně zdroj síly, důvěry a bezpečí. Když byl s ním, slzy neměly žádnou šanci. Jedině slzy štěstí.
Kapky křišťálových slz dopadaly do špinavé vody, přimíchaly se do ní a spadaly hlučně do říčky. Slzy odplouvaly rychle, bolest a smutek se tak rychle nikdy neztratí. Snad je někdy dokáže zahojit čas. Snad.

Prudce se otočil a vydal se zpět. Už je nechtěl poslouchat! Nemohl, nedalo se to vydržet!
Do říčky spadlo naráz větší množství vody. Doteď do debaty zabraní Uchihové se ohlédli po rouře, z níž vytékala voda. Jako jeden muž se postavili, až oheň v loučích zlostně zaprskal. Nahrnuli se k vodopádu stoky, i přes spád vody slyšeli, jak se někdo rychle brodí špinavou vodou od nich.
„Někdo tam je!“ Zakřičel rozčíleně Hebiru a zlostně zkřivil obličej. „Uhni!“ Odstrčil jednoho Uchihu, který stál k rouře nejblíže. Poskládal rychle pečetě a mocně se nadechl. „Katon: Karyuu-Endan.“
Celá podzemní místnost se najednou prosvítila. Světlo a žár se nyní přibližovaly ke klukovi. Ten se jen zděšeně otočil a přes mokré oči rozmazaně uviděl, jak se celou místností na něj řítí obrovský oheň. Zachvátila ho panika. Co nejrychleji se snažil dostat k tunelu, odkud sem přišel. Rychle přebrodil místnost a vlezl do tmavého tunelu. Prudce oddechoval, začínalo se dostavovat vyčerpání a jeho srdce tlouklo jako o život. Co nejrychleji stoupal mírně vzhůru, nemohl se pořádně natáhnout a byl nucen dělat menší a rychlejší posuny. Navíc mu to klouzalo. Tunelem totiž stékal pramínek vody a ještě více tak mokřil jeho kluzké zdi. Venku se již musela rozpoutat bouře. Cítil žár ohně na zádech. Najednou, když dával koleno dopředu, si podrazil ruku. Ztratil rovnováhu a spadl. To byl jeho konec. Než se opět postavil, oheň mu už olizoval chodidla.

„Hebiru, to bylo od tebe hodně nerozvážné!“ Pokáral zlostně stařík jmenovaného a zlostně se do něj zabodával pohledem. Hebiru mu to oplácel.
„To, co jsme tu právě řekli, musí zůstat mezi námi! Chcete, aby se to dozvěděli špehové?! Proč se jinak scházíme tady! Kvůli tomu, aby se to nikdo nedozvěděl!“ Stín mu zlostně tančil po obličeji. Jeho vrásky se prohloubily.
„To nebyl špeh. A podle mě má právo vědět, co se stalo. Měli jsme mu to říct dřív. Neměl se to dozvědět takhle.“ Povzdychl si stařík.
„Tak kdo to byl?“
„Madara.“

Malý Madara cítil, jak sebou jeho tělo škublo, a pak narazilo na rozbahněnou zem. Dopadaly na něj kapky a silně bušily do jeho těla. Celý se třásl a mohutně oddechoval.

„Pak teda, jestli to byl Madara...“ Zašeptal zděšeně jeden z Uchihů. Stařík přikývl, Hebiru jen zlostně sykl.
„Ale nemusíte se o něj bát, asi už je v dobrých rukou.“ Odpověděl stařík a měl se k odchodu.

„Hej, ty! No tak, vstávej! Budíček!“ Řval mu někdo silně do ucha, aby přehlučil déšť a třásl s ním. Hoch otevřel oči. Těžké kapky mu narazily do očí, až zlostně zamrkal.
„No konečně!“ Uchechtl se kluk, co se tyčil nad ním. Pustil ho a trochu se v sedu narovnal. „Měl ses vidět, to bylo teda něco! Málem jsi tam natáhl bačkory a to jsi byl metr od východu!“ A dal se znovu do smíchu.
Madara ležel v blátě a moc ho nevnímal, co říká. V uších mu zněl zvuk deště a ten podivný štěkavý smích toho kluka, co ho zachránil.
„No tak, snad tu nebudeš ležet věčně a půjdeš domů,“ řekl, když se trochu uklidnil a přestal se smát. „Ksó, máti mě pěkně sjede, jsem promočený jak myš! Tak zatím!“ Zvedl se a jeho tmavá silueta se ztrácela v dešti.
Madara se přinutil zareagovat.
„Počkej!“ Křikl s námahou a snažil se vyhrabat na nohy. Tmavá silueta se zastavila a otočila se k němu.
„Je libo snad ještě nějaké přání?“ Optal se pobaveně.
„J-jak se jmenuješ?“ Nevěděl proč se ptá. Jindy by to přešel mávnutím rukou, takové maličkosti jako jména ho obvykle nezatěžovaly.
„Snad by bylo slušné představit se první. Vidím tě tu poprvé.“ Odpověděl uštěpačně.
„Madara, Uchiha Madara.“ Sám se podivil, jak to jméno vyslovil. Jméno, které dřív vyslovoval s hrdostí v hlase. Nyní však znělo chabě.
„Hmm, tak Uchiha jo?“ Řekl zadumaně, Madara ho téměř přes déšť neslyšel. „Tak to je dobrý!“ A dal se opět do smíchu.
Madara ho měl chuť praštit. Ne, že by se na to cítil. Rukama se opíral o kolena a pořád nemohl zklidnit dech. Vlasy a oblečení se mu lepily nepříjemně na tělo a třásl se zimou.
„Já jsem Ookami, taky jsem nějaký Uchiha, teda, aspoň otec to tvrdí.“ A dal se znovu do smíchu. Madara ho nechápal, proč se směje? A tak zvláštně. Znělo mu to téměř podobně jako psí štěkot.
„Tak se měj, Uchiho Madaro!“ Otočil se, zvedl ruku na pozdrav a jeho tmavá silueta zmizela v dešti.

Poznámky: 

Heh, ono to samo!! Laughing out loud Já si nemohla pomoci, tohle mě napadlo celkem dávno, ale než jsem si uspořádala, jaké klacky v životě Madarovi budu házet pod nohy a sednout k Pc a napsat to Laughing out loud Asi to znáte, no.
Tak já jen doufám, že se bude líbit.

4.733335
Průměr: 4.7 (15 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Rawera
Vložil Rawera, Čt, 2009-09-24 13:03 | Ninja už: 5305 dní, Příspěvků: 208 | Autor je: Prostý občan

je tak toto bolo super chudak madara skoro sa uskvaril =D


Obrázek uživatele Raizo
Vložil Raizo, Út, 2009-05-12 05:33 | Ninja už: 6043 dní, Příspěvků: 4 | Autor je: Prostý občan

Chtel bych se zeptat . Kdy bude dalsi dil ? Smiling

Obrázek uživatele hAnko
Vložil hAnko, Čt, 2009-02-12 12:08 | Ninja už: 5903 dní, Příspěvků: 5771 | Autor je: Editor ve výslužbě, Zatvrzelý šprt

K tomu mám jediné slovo - p-e-r-f-e-k-t-n-í! Smiling
Vážně, ovečko, je to napsané poutavě a hrozně zajímavě. Madara jako malý kluk tu už sice párkrát byl, ale tvoje vyprávění mě upoutalo hned ze začátku. Takže jen tak dál, budu se těšit na pokračování. Eye-wink

~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie

Obrázek uživatele Yamata no Orochi
Vložil Yamata no Orochi, Čt, 2009-02-12 11:15 | Ninja už: 5889 dní, Příspěvků: 3064 | Autor je: Prostý občan

To je úroveň, tststs Sad Čtou, ale komentář nenechá nikdo, lenoši leniví Eye-wink
Tak ti sem písnu alespoň já. Madara je tajemná postava, každý spekuluje co dělal, kdy, jak, proč a s kým celou dobu po odchodu z Konohy. Tvé povídání chápu jako začátek vysvětlení toho, proč se stal takovým, jakým nakonec byl.

FFkaři, prosím, čtěte Pravidla FF sekce!!! Evil

Kdo umí číst a psát, je gramotný. Kdo umí pouze psát, stává se spamerem!