Když dítě pláče...

Konohou prosvítaly sluneční paprsky a jasně ozařovaly dětské hřiště, kde si hrála skupinka dětí. Postupně již slábly, avšak stále dávaly pocit tepla na kůži, po nebi se ploužily načervenalé mraky, které se chystaly přikrýt slunce, které se uloží ke spánku po dnešní pouti na cestě nebem.

Kolem hřiště procházela osoba, tváře ošlehané větrem a bičem bitev, které zažil se na něm daly znatelně rozeznat, jeho rysy tváře byly výrazné. Oči jako modré odpolední nebe a vlasy neupraveně spadající do tváře stejně žluté, jako slunce na té nebeské modři očí.

Zastavil se a pozoroval děti na hřišti, jejich nezbedné smějící se tváře a vyzývající oči ke hře. Vypadalo to, že se dobře baví. Sedl si na oprýskanou, vybledlou lavičku, kde měl na děti dobrý výhled. Slunce se mu opíralo do zad a příjemně ho hřálo. Poté rozbalil papír nanuku, který s sebou měl, obal sroloval a strčil ho do kapsy od kalhot. Nejistě ochutnal chuť ledového potěšení a vzápětí se do nanuku pustil.

Když už mu v ruce z nanuku zbyla pouze špejle, přelomil ji a hodil do kapsy za obalem od nanuku. V tu dobu si již rodiče chodili pro své ratolesti a odváděli si je domů. Až nakonec zůstalo hřiště prázdné.

Slunce již bylo skryto za kopci a o vládu se hlásila noc, Naruto se zvedl z lavečky a zamířil po té mu tak známé cestě z dětství domů. Po cestě bolesti, trápení a plné otázek. Vzpomínal na ty dny, kdy tahle trasa byla jeho každodenní. Pokaždé si procítil ta muka, když už byl na té cestě domů opět sám. Procházel podél vody, která se nádherně třpytila. Utápěl se pohledem v její tmavé hladině, stejně jako se utápěl v beznaději, smutku a nepochopených otázek, na které mu nikdo nedal odpověď.

Přišel do tmavého domu a hodil klíče na postel, kde se zaleskly v odrazu měsíčního světla, které svítilo do bytu. Jeho oči zesmutněly, již v nich nebyl ten jiskřivý pohled odhodlání. Znovu si po tolika letech, ať už jen ve vzpomínkách prožil to, co bylo dřív pro něj snad denní rutinou. Je zvláštní, jak vzpomínky dokáží člověka v daný moment ovlivnit, jeho chování. Může to být jen na kratičký okamžik, na den, měsíc, nebo i na celý život.

Naruto nevěděl, jak tohle bude mít dlouhé trvání, ale jedno věděl z jistotou, bylo to zase tu a dolehlo to na něj v plné síle. Zase se šouravě přesunul do toho rohu místnosti, nohy si přitáhl k tělu, vzpomínal, jak tu sedával téměř noc co noc. Někdy plakal a na špinavou zem padaly slané slzy. Kolena měl úplně promočená a jeho malé tělo se třáslo. Vyčerpáním pak usínal schoulený v rohu těch dvou stěn a probouzel se zase mezi nimi, nebo na podlaze. Po čase už jen tupě zíral na protější stěnu, bolest v jeho dětském srdci byla tak veliká, že už ani slzy ji nedokázaly zahnat a unavit jeho hlavu tak, aby vyčerpáním usnul.

Nyní v tom rohu seděl zas, po tváři mu sjela slza a na konci tváře se zastavila. Zaleskla se, jako mnoho jejích předchůdkyň v slabém měsíčním světle. V té kapce byla protkaná minulost, ty těžké dny jeho života s přítomností. Naposledy vrhla jemný záblesk a ve vteřině na to se roztříštila na podlaze, kde brzy uschne, ale pořád tam bude ta chuť soli.

Roztříštila se jako špatná minulost, kterou musíme zasunout do nejvzdálenějšího koutku naší hlavy, ať se již v našem životě leskla na výsluní sebevíc. Nikdy nezmizí, bude tam pořád, jako ta kapka na podlaze, i když není vidět.