Cesta, po které kráčím

Jen jsem tak přemýšlela nad Sasukem. I když své emoce neprojevuje jako ostatní, ale i on je má. Přemýšlela jsem co skrývá za tou kamennou tváři. Jak se asi celou tu dobu cítí.
Že jediné co potřebuje je jen pochopení, proč to špatné dělá.

Moje vzpomínky jsou jako každé jiné. Ať jsou krásné nebo děsivé, šťastné nebo smutné. Ať jsou jakékoli vždy v člověku vzbudí zvláštní pocit zamyslet se nad nimi. Byli správné některé věci udělat nebo to bylo předurčeno, aby se to stalo.
Osud?
Dá se změnit?
Nebo je pro každého určen jako cesta, po které musí jít, ze které nemůže vybočit nebo se snad vrátit. Je to cesta, která má pro každého stejný konec.
Smrt.
Avšak na každém z nás je jak rychle po ní půjdeme. Koho po té cestě potkáme, co po té cestě vezmeme nebo co na ni zanecháme.
Ale konec nezměníme.
Já to však dokázal. Odbočit na jinou cestu, vyhnout se konci mé prvé cesty a vybral si jinou cestu.
Začal jsem od znova. Avšak vzpomínky na tu prvou cestu budou pořád, jako kamínky, které překážejí na každém kroku. Kamínky se snažím na své cestě odhodit, aby mou cestu nekřížili. Některé jsou tak těžké, že je sám nezvednu. Ani nikdo jiný mi je nemůže pomoct zvednout, musí tam zůstat, abych věděl, že život není pořád krásný, abych věděl, že svět je stejný, ale lidé se mění. Každý se změní, ať chce nebo ne.
Je to můj osud, moje cesta.
Nerad na to vše vzpomínám. V mé minulosti se odehrálo spousta věcí jaké si nikdo nedokáže představit.
Ty šťastné chvilky co jsem zažil, však nezahladí tu hrůzu. I když zavřu oči pořád je vidím ty dva lidi co to vše způsobili.
I když už to nejsou, i když došly ke konci své cesty, zanechali tady spoustu vzpomínek svým obětí.
Vzpomínky, které nejdou vymazat. Musíme je přijmout se vším všudy. Ti co to nedokážou, nenajdou novou cestu jako já. Nezačnou znovu.
Sám mám dosud zlé sny, vše se mi vrací, ale vím, že se jednou probudím a vše bude pořádku. Už jsem si začal zvykat. Sny jsou pořád stejné.
Jsou to pořád ty stejné kameny, co nejdou odhodit. Ty, které se musí překročit.
Ale mezi těmi kameny jsou i úzké cestičky, které mi dovolují postupovat dál. Jsou to ty krásné vzpomínky, jen krátké chvilky, které mi na tváři vždycky vykouzli úsměv.
Vždycky zahřejí srdce a rozjasní oči.
Moje tmavé oči, plné utrpení, samoty, ale s malou jiskřičku, jiskřičku naděje.
Něco mi stále vrtá hlavou, proč to vše, kde to vše začalo. Co mě změnilo. Co způsobilo ten převrat v mém životě.
Byl to snad můj osud?
Byla to snad moje chuť mstít se těm co mi způsobili utrpení, tu samotu?
Na tohle odpověď však neznám.
Teď jsem skrývám tvář.
Ze strachu sám ze sebe.
Tolika lidem jsem ublížil, ale nikdy jsem ji navracel to přátelství tu lásku, kterou mi po celá ta dlouhá léta dávali.
Tohle jsem si uvědomil teprve až jsem to vše ztratil. Až už mi to přátelství a tu lásku nedávali. Když už věděli, že jim ji neopětuji. Ale teď už na vše pozdě.
Ale jak jim vysvětlit, že jsem se změnil, že jsem přišel na jinou cestu s jiným cílem a koncem, než byla ta předchozí.
Jak jim mám říct, že jsem je měl ve skutečnosti rád.