V pravý čas - objevení vlastní síly!

Malá, sedmiletá holčička se klepala obrovskou zimou. Zimou do morku kostí. Také aby ne, bylo dvacet stupňů pod nulou a Kira, tak se ta holčička jmenovala, měla na sobě jenom letní šaty. Takovou náhlou změnu počasí snad nikdy nikdo nezažil. Dalo by se říct z padesáti do mínus padesáti. Všude, kam jen očko malé holčičky dohlédlo, bylo bílo. Nekonečné bílo. Měla ráda sníh, ovšem nikdy ho neviděla tolik. Tolik té studené, zmrzlé vody, která každým dotykem proměňovala dívčinu kdysi krásnou, naoranžovělou pleť v modrou.
Kira tu byla sama. Nikde nikdo. Takové ticho. Člověk by slyšel spadnou špendlík. Její rodina, kamarádi, její dva bratříčci, nikdo tu nebyl, aby jí pomohl. Odnesl domů, do tepla. Ke krbu, ve kterém plápolá oheň. Oheň, kterého se kdysi lidé báli, následně ho uctívali a v dnešní době byl považován za samozřejmou věc. Ovšem, co by ona dala jen za maličkatý ohýnek.
Už počítala se svou smrtí. Krutou, pomalou smrtí. Umrznutí je strašná věc. Tak malá holčička a už by měla navždy odejít z tohoto světa. Někam do neznáma. Tam, o čem nikdo nemohl vyprávět, když už se tam podíval. Bála se, strašně moc. Nechtěla ještě zemřít. Měla tu všechny blízké. Z očí se jí začaly řinout slzy. Nejdřív jedna, druhá a po chvilce už tekly proudem. Zřejmě by i křičela, ale už neměla sílu. Začala vzpomínat, vzpomínat na nejhezčí chvíle svého krátkého života. Říká se, že člověk před smrtí by si měl uvědomit všechno dobré, co ho potkalo. Všechny chyby, kterých se dopustil. Aby tam nahoru mohl odejít s čistým svědomím.

Asi tak čtyřletá, roztomilá dívenka, s černými vlasy a očima téže barvy, seděla s širokým úsměvem na rtech na břehu rybníka a pozorovala, jak její bratři trénují.
„Onii-san, já už chci taky být ninjou. Naučíš mě to, že jo, bráško?“ zaprosila a udělala na bratra psí oči. Byl jí hodně podobný. Geny se nezapřou.
„Musíš počkat, ještě šest let a pak … pak půjdeš do akademie. Určitě budeš dobrá a nadaná kunoichi. Staneš se geninem, chuuninem a jednou z Tebe určitě bude jounin. Jako ze mě teď,“ odpověděl mile a rozcuchal malé černovlásce vlasy. Měl svou sestřičku rád. Celou svou rodinu.
„Ale já chci teď, teď a jenom teď. Už mě nebaví čekat, Itachi-san!“ rovztekala se holčička.
„Hele, kdo si počká, ten se dočká a navíc, do školy se vzteklouni nepouštějí. A když sem to čekání přežil já, ty musíš taky,“ ozval se poslední z těchto tří sourezenců. Také jako by těm druhým dvoum z oka vypadl.
„Sasuke-san, že mě tam pustí, musí. Už budu hodná. A budu si uklízet v pokoji, trpělivě čekat a .. a.. a, prostě udělám všechno. Ale jestli mě nevezmou, tak … o hodně přijdou,“ dostala ze sebe mezi vzlyky dívenka a začala dupat.
„Jó, jasně, Ty budeš první, koho vezmou, určitě...a teď už pojďmě domů, určitě už je večeře,“ nejstarší sourozenec, Itachi, se rozešel směr Uchiha čtvrť.
'Vážně ti věřím, sestřičko,' pomyslel si ještě v duchu.

Její dva bratříčci, vždycky na jí prudili, ale když se něco vážného dělo, byli na blízku. Ale teď, nikdo tu není. Akademie se nikdy nedočká, nikdy z ní nebude opravdový ninja. Nejsilnější. Snila o tom, stát se nejlepší ze všech. Ale její sen se nikdy nesplní. Už za tři roky by bývala nastoupila. Konečně by si nasadila tu úžasnou ochranou pásku. Čelenku se znakem Listové. Všichni v rodině jí měli.
Vlastně ani netušila, jak se sem dostala. Do sněhu, zřejmě daleko za brány Konohy. Za její rodnou vesnici. Někam do neznáma a ještě mnohem dál. Pamatovala si jen, jak šla zrovna z Ichiraku ramen. A najednou ucítila prudkou bolest v hlavě. A pak... nic, okno. Úplná díra v paměti. Ale teď je to jedno, hlavní je, že chtěla pryč. Domů...
A když o tom přemýšlela, Ichiraku ramen. Už nikdy neochutná ty dobré nudle. Voňavé a chutné, jako z pohádky. Nikdy nepotká toho kluka, co tam byl dnem i nocí. Uzumaki Naruto jméno jeho je.

Stála před Ichiraku ramen a brečela. Zapomněla si doma peníze. Dneska si asi bude muset ramen odpustit. Asi si jí bude o něm zdát.
„Ahoj, ty si Sasukeho ségra, ne? Proč brečíš?? To se určitě spraví -ttebayo!“ bloňdák se ztřeštěným úsměvem jí poklepal na rameno. Ten se měl, určitě byl strašně bohatý.
„Jo jsem... Chtěla sem jí na ramen, ale nemam peníze,“ odpověděla ubrečeně.
„Počkej, to přece vůbec nevadí. Pozvu tě, chceš? Ale nesmíš sníst víc než tři porce, páč taky nejsem zrovna pracháč,“ zasmál se Naruto.
„Jasně, moc díky,“ rozzářila sem černovláska. A tak se přece jenom ramenu dočkala. Seděli tam, povídali si, jejich hlavní téma rozhovoru byl povětšinou Sasuke, smáli se a při tom všem ještě jedli.
S Narutem v Ichiraku pak ještě párkrát a stali se z nich celkem dobří přátelé.

Hm, Naruto jí bude strašně chybět. To jeho nikdy nevzdávání. Co by v tu chvíli asi řekl nebo udělal? Ten by se z této zmrzlé situace nějak dostal. Ale on je alespoň ninja a umí skvělá jutsu. Ten jeho Rasengan je bomba. Ale vždyť ona přece také trénuje. Se svým otcem. A tolik se při tom snaží. Možná to nebude všechno beznadějné.
'To ohňový jutsu se mi nikdy nepodařilo, ale tentokrát … je to má jediná šance,' přemýšela. Taková malá a už tak chytrá. V nouzi se teprve pozná, co člověk dokáže. Zamyslela se nad tím, co jí otec říkal.

„Kiro, musíš se pořádně nadechnout, soutředit veškerou chakru do plic, všechen vzuch přeměnit na oheň a pak plivnout. Dívej,“ řekl dívčin otec a vyplivl pár ohnivých koulí, „a k tomu ještě říct: Katon: Housenka no Jutsu, jasný? Zkusto.“
Černovláska provedla dvě pečetě, vykřikla, nadechla se a plivla. Jediné, co jí z úst vyšlo byl jakýsi kouř. Zkusila to ještě dvakrát, třikrát... ale nikdy nic.
„Musíš se víc soustředit,“ reagoval na její nezdařilé pokusy její otec.

'Jasný, tak soustředit a... prostě to zvládnu,' dodávala si odvahu Kira. Složila pár potřebných pečetí, sice pomalu, s promrzlýma rukama to nešlo moc dobře.
„Katon: Housenka no Jutsu!“ vykřikla z plných plic a zhluboka se nadechla. Šlo to těžko, studený vzduch jí štípal, ale stejně to nevzdala. Otevřela ústa a pomalu plivla. Vyletěl malinký plamínek. Ale byl to. Nedalo jí to a zkusila techniku znovu. Tentokrát plivala ohnivé koule do všech stan. Sníh se rozpouštěl, mlha mizela.
'Páni, moje jutsu je snad účinější než tátovo, Itachiovo i Sasukeovo,' pomyslela si nadšeně dívka a pomalu, s námahou, vstala a rozhlédla se po okolí. Už bylo mnohem lépe vidět. Kira s překvapením zjistila, že v dálce vyčnívá Konožská brána. Kdyby to věděla, určitě by tolik nepanikařila.
„Jednou se stanu sedmým Hokage a budu nejlepší, teda po Narutovi -ttebayo,“ s výkřikem těchto slov a úsměvem na tváři se rozeběhla domů. A v očích jí poprvé zaplál sharingan. O této doby nikdy nic nevzdá. Bude se snažit být lepší a lepší a trénovat každý den. Ještě si usmyslela, že poděkuje Naruto, díky němu se nevzdala...