Rudě žhnoucí úplněk

Moje první FF povídka, tak bych rád požádal ostřílené FFkaře a FFkařky o kritiku.
Velké poděkování Melian

Břicho se jí stáhlo, ucítila podivné brnění a naskákala jí husí kůže při myšlence na něj. Stáhla se více do sebe a zachumlala se do svého teplého kabátku. Byl večer a cestu jí ozařovala jen unavená světla lamp. Stýskalo se jí, tolik se jí stýskalo! Připadalo jí to jako věčnost, kdy se naposledy viděli. Ale teď už nemohli... Jedna jediná ledová slza se jí třpytla na tváři a jedna jediná myšlenka se jí zračila v mysli. Musela to udělat, říct mu ne, ale ona to nebyla její vina! Nebyla! Ach, ta prokletá noc! Stesk, vzpomínky, ticho a křoupání sněhu pod nohama…

***

Seděla na lavičce v parku a čekala. Čekala na něj a nad tou vzpomínkou se zarděla. Uhladila si své růžové vlasy a po chvíli váhání si nasadila svou oblíbenou stuhu do vlasů. Byla zde brzo a věděla to, ale toto vědomí si tiše užívala. Zachumlala se do teplého kabátku. Byla krásná studená noc. Úplněk. Obrovský měsíc na ní volal a ona se na něj v odpověď usmívala. Zaslechla šramot v křoví za sebou. To bude On! Břicho se jí stáhlo, ucítila podivné brnění a naskákala jí husí kůže. S úsměvem na rtech se otočila směrem po hluku. Nebyl to však On, byl to někdo jiný. Chtělo se jí křičet, ale v krku jí vyschlo. Neznámý vytasil kunai, podíval se na ni. Vykřikla, už však bylo pozdě, vrhnul se na ni. Parkem se ozvalo hlasitá rána a zoufalé zaječení prosebníka. Úplněk vše pozoroval a usmíval se na svět pod vousy své měsíční záře…

***

"Miláčku?"
Ošila se a odvrátila svou tvář.
"Stalo se něco?"
Zamáčkla slzu, která se drala na svět.
"Zlobíš se?"
Nezlobila se, že nepřišel, ale prostě mu nemohla říct, co se stalo.
"Kdes byla celý měsíc?"
Hořce se ušklíbla nad vzpomínkou na nemocnici. Vyděšené pohledy doktorů a sestřiček. Samota…
"Uvidíme se zítra večer?"
Zítra má být úplněk. Copak to nechápeš?! Nemohu.
"Miluji tě."
Zvedla se z lavičky a odběhla. Slyšela jeho nechápavé volání. Samota. Ale ona nemůže…

***

Stesk, ticho, jen křoupání sněhu pod nohama. Úplněk se vyhoupl na oblohu, oči se jí zalily strachem. Přidala do kroku, bylo však moc pozdě. Zkroutila se bolestí. Kolem ní se začala vířit krvavě rudá chakra, oči se jí protáhly a zrudly. Zrůdo! Už ne! Dnes ne! zaslechla v mysli poslední zoufalou myšlenku, nezáleželo však na ní… Úplněk se zlomyslně usmál. Stesk i ticho jí opustily. Dnes v noci nebude cítit pocit osamění. Ne, dnes ne. Plamenné oči se podívaly na svět úplňkové noci. Nocí se ozval hlas samotného Kyuubiho a na místě, kde kdysi stála osamocená dívka ležely jen cáry oblečení…