Shledání I. Rozhodnutí, část 5.

Kushina na ni otevřeně a nevěřícně zírala. Ohlédla se kolem sebe, když nevytušila cizí přítomnost, vstoupila.
Stavení tvořila jediná místnost. Poměrně dobře udržovaná. Kuchyně tvořila plotna s překvapivě čistým nádobím. V prvé části stála postel, vedle ní stálo něco co se podobalo kamnům. Prostředku vévodil stůl se dvěma židlemi. V zadní části se nacházela velká skříň. Skoro po celé délce stěny.
„Posaď se, prosím,“ zahuhlala stařena.
„Kdo jste?“ zeptala se Kushina.
„Na tom nezáleží. Přišla jsi mi odevzdat Naruta. Je to tak?“
Kushina zbledla. Je-li to možné, protože po tom co ji potkalo vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít. A ještě tohle. Náhle nevěděla co si má o tom myslet.
„Ne, já ho nikomu nedám. On je jediné pouto s Minatem, které mi zbývá.“ Ale najednou nevěděla jak to Narutovi vysvětlí, proč ho opustila a nebo proč si ho nenechala.
Stařena jakoby jí četla myšlenky odpověděla:
„Naruta mi tady musíš nechat. Bylo to jedno z posledních přání Yondaimeho. Zastavil se tady těsně předtím než udělal to co udělal. Musí vyrůst bez matky, aby z něho vyrostl shinobi, který bude instinktivně věřit v sebe sama.
„Až bude Hokage, který tu nebyl. Musí si být sebou jistý, aby ostatní v něho věřili.“
„Ne, ne,...“ Chtěla znovu obhajovat to co řekla předtím. Náhle si všimla, že na stole leží kunai se zvláštním tvarováním. Nebyl to typický tvar. Rukojeť byla klasická, ale čepel měla na tři části, ne jako u normálních kunaiů.
Vzala ho do ruky a potěžkala ho. Byl to Minatův kunai. Při vzpomínce na Minata si uvědomila co jí řekl o Madarovi.
„Tak dobře, Naruta vám nechám, ale slibte mi, že Naruto nikdy nepozná pravdu. Slibte mi to, prosím. Teď jsem si uvědomila, že musím vykonat jednu podstatnou věc.“
„Slibuji. Ta věc netýká se to Uchihy Madary? Ten kunai si vezmi. Je tvůj.“
„Jak to víte?“ divila se Kushina. Kunai si strčila pod šaty.
„Já vím spousty věcí,“ zasmála se, ale přepadl jí takový kuřáckej kašel.
„Jsem v pořádku,“ odpověděla stařena na Kushinin starostlivý pohled.
„Tak už běž. Nikdo tě tu nesmí vidět.“
„Dobře. Stavím se tu ještě, abych vám dala pro Naruta oblečení.“

Stavila se v bytě, který jí bude chybět. Pořád tu byla cítit Minatova přítomnost. Každou chvílí, kterou tam strávila úklidem, zakrytím nábytku, čekala, že se tam objeví s Narutem v náručí a s úsměvem jako sluníčko. Opět to nevydržela a rozplakala se. Se slzami v očích dala do podlahy věci, které chtěla uchovat. Oblečení a rodinné fotky a další maličkosti nacpala do neproniknutelného vaku, reagující pouze na chakru člověka, který tam cokoli dal.
Rozhodla se, že navštíví svou rodnou zemi. A co nejdřív zahájí lov na Uchihu Madaru. Od teď věděla, že ho nemusí najít, ale tušila, že žije. Oblečení skutečně staré ženě donesla.

„Kde se vlastně nachází ten váš byt.“ zeptal se Naruto.
„Ten byt znáš. Potom ti ho ukážu. Teď se přesunu o dva roky.“ A dala se opět do vyprávění.

O dva roky později.

„Jsem blízko. Cítím ho.“ Ta jeho chakra patří k nejzlověstnějším, které kdy poznala.
Najednou necítila nic.
„Sakra, zase mi zdrhl.“ Povzdechla si Kushina. Jediné co věděla, že patří k nějaké organizaci a loví Bijuu. (Ocasí démoni )
Čeká ji ještě dlouhá cesta. ,Ach, Minato...´ Řekla si v duchu Kushina.