Chuť pomsty 01 - Nový život

Zrada, hořkost prohry, jistá smrt, nechtěná záchrana, nenávist svých nejbližších, chuť pomsty!
Zrada, za to, že ho tam nechali.
Hořkost prohry kvůli zpřelámání svého těla od nepřítele. Kvůli své slabosti!
Ležel tam v blátě, v dešti a ve své krvi, v očekávání posledního vydechnutí.
Jeho nepřítel mu poskytl pomoc ve chvíli, kdy se k němu jeho vlastní tým otočil zády a nechal ho napospas smrti.
Nenávist vůči přátelům za jejich lhostejnost k němu samému.
Jediné, na co teď myslel, byla pomsta! Krvavá pomsta, kterou si vychutná, až bude zabíjet všechny bývalé přátele!
Na stolku vedle postele ležel balíček cigaret a zapalovač. Neváhal a hned si jednu dopřál. Obláčky kouře líně pluly místností až ke stropu. Žárovka blikala při menších otřesech půdy. Kolem dveří čas od času někdo prošel. Čekal několik hodin, jestli za ním nakonec někdo vkročí. Nikdo však nepřišel. S velkým přemáháním bolesti vstal na nohy. Ve skříni byla pouze jedna věc, plášť. Ten plášť, který tak nenáviděl, teď bude nosit. Černý plášť s červenými obláčky. Znak Akatsuki, copak je teď jedním z nich? Jestli ano nebo ne, na tom teď nezáleží. Jestli budou ochotni pomáhat mu v jeho pomstě, klidně se na potřebný čas stane členem téhle zločinecké organizace.
Chytil rukou za kliku a hlavou mu probleskla vzpomínka. Ležel v kaluži vlastní krve a kolem něj jeho tým, jeho nejbližší přátelé. Všem stékaly slzy z očí, ale i přesto ho tam nechali a odešli.
Proč?
To ho nezajímalo. Otevřel dveře, aby mohl vstoupit do chodby. Nikdo tam nebyl. Pokračoval dál, dokud nezaslechl zvuky. Šel za nimi po zeleném koberci. Po chvíli rozpoznal několik hlasů.
„Je to úplná blbost.“
„Měl jsi ho tam nechat zhebnout!“
„Přišlo mi to jako dobrý nápad.“
„Příště nech myšlení na někom, kdo má mozek.“
„Nehádejme se, mimoto, náš nový host právě stojí za dveřmi.“
Nevěděl, komu patří který hlas, ale když uslyšel, že o něm ví, vstoupil. Nádherně vyzdobený obývací pokoj s krbem a několika křesly kolem něj. Větší stůl a kolem něj pár pohovek. Nechyběl ani bar. V místnosti seděli tři lidé v pláštích.
Blonďák s patkou přes jedno oko zíral do ohně a vůbec nevěnoval nově příchozímu pozornost. Bělovlasý muž se skleničkou v ruce nového návštěvníka zaregistroval a věnoval mu úšklebek. A poslední osoba v pokoji...
„Zetsu, to mě můžeš děkovat za svůj život.“ uklonila se ta hříčka přírody.
„Hidan, ten, kterej ti nakopal řádně p***l.“ pozvedl skleničku na přípitek.
Blonďák chvíli mlčel, ale nakonec: „Deidara…“ a vystrčil ruku zaťatou v pěst s vztyčeným prostředníčkem.
„Proč?“ podíval se tázavě na svého zachránce.
„Proč? No, my nejsme takový, abychom se dívali na umírajícího člověka a neposkytli mu prvotřídní lékařskou pomoc, že? Jistě. Mimoto jsi vypadal trošičku... jak to říct? Překvapený, naštvaný z toho, že tě všichni opustili? Ne, my takový nejsme, neopouštíme své lidi a ty jsi nyní jedním z nás. Jsi jedním z Akatsuki! Vítej!“
Pachtovat se s nepřítelem, ale teď to už není nepřítel, je to cenný spojenec. Nástroj, který můžu využít ke své vlastní potřebě a osobní pomstě! Jediný důvod, proč mě zachránil je v tom, aby mě využili a já se jim odvděčím tak, že využiji je a pak je všechny do jednoho zabiju. Přinutím je zabít se navzájem. Díky mně tu všichni pochcípáte, ale ne dřív, než budu chtít já sám. Vy jste moje figurky.
„Jaké je vůbec tvoje jméno?“ Natáhl Zetsu ruku.
„Sarutobi, Asuma Sarutobi.“ Stiskl nabízenou ruku a foukl mu obláček kouře do tváře.