New generace 40- Krev...

„Ake...?“
Trhnu hlavou, až mi málem upadne talíř od stolu a podívám se na mámu.
„Je ti něco? Už jsem se tě třikrát na něco ptala, ale ty neodpovídáš!“ vyhubuje mi máma a trochu se na mě zamračí.
„Promiń, musím pořád na něco myslet, teda... spíš na někoho.“ vypadne ze mně.
Máma se na mě tázavě podívá.
„No, jak mně volal Naruto, tak jsem dostala misi poslechnout hovor nějakejch ninju z Mlžný. No ale pak tam přišel Minato a vyrušil mě, takže mise byla v háji. No a já se tam pak vrátila a oni, ti ninjové tam byli taky a jeden z nich mě chytil do takový bubliny a málem mě udusila... ale když jsem to přežila, začal být hrozně milej. A řekl, že jsem dobrá. Navíc, ty jeho krásný oči a modrý vlasy a...“ chci pokračovat v rozplývání, jenže mamka mě přeruší.
„Cože? A nejmenuje se náhodou Aki?“ přeruší mě.
Já vytřeštim oči.
„Já už ti to řikala?“ vyhrknu.
Máma se podívá vyděšeně a začne mi sahat na ruce a nohy a pak na obličej.
„A...Ake, zlato, jsi v pořádku?“ zeptá se roztřeseným hlasem.
Já jen klidně přikývnu.
„Ten kluk...“ začne máma, ale zajíkne se.
„Ten kluk co?“ snažím se jí přimět ke slovu.
„Ten kluk je... víš, je to syn Mizukageho, prý je nějak psychicky narušený a... a když mu bylo deset, přemohl ho vztek a on vyvraždil celou vesnici, úplně sám! Říká se, že se ho každý bojí, je to monstrum, které se musí hlídat. Je nekontrolovatelný. Stačí, abys řekla jedinou věc a on je schopen tě zabít. Ake, chápeš, jaký jsi měla štěstí?“ začne máma a málem má na krajíčku.
Já na ní jen koukám. Přece není možný, aby Aki byl zlý, vždyť na mě byl tak hodný! A milý, nikdy by mi neublížil! Měl tak krásné, nevinné oči! Přece to nemůže být obyčejný vrah!
Myšlenky mi víří tak rychle, že si ani nevšimnu, že na mně mamka mluví. Uprostřed věty jí zastavím s tím, že musím jít, a jako smyslů zbavená letím ven. Nevím, kam běžím, nevím proč tam běžím, ale prostě musím. Nohy mě samy od sebe nesou k lesní tůňce. Nevnímám ani krásný vzduch ani zpěv ptáků. Doběhnu a udýchaně se zřítím k zemi. Nahnu se nad vodu a vezmu do dlaní trochu vody. Ústy jí nasaju do suché pusy a slastně polknu. Pak se svalím na záda a přemýšlím, proč jsem vlastně tady.
„Ahoj Ake!“ ozve se za mnou.
Ten hlas... ten hlas je přece A....
„Ahoj, Takumi!“ povzdechnu zklamaně.
Aka mi začne oblizovat mokré ruce a vesele vrtět ocasem. Musím se nad ním pousmát.
„Co tu děláte?“ zeptám se s hlavou stále zavrtanou v psích chlupech.
„Chtěli jsme se jít projít!“ řekne tiše Takumi a jedním plesknutím své dlaně o stehno si přivolá vrčícího Aka zpět. Já na něj nechápavě kouknu.
„Musíme už jít!“ vysvětlí, ale vypadá nějak divně. Jakoby smutně, že už... že by to pochopil? Ne, to si nemyslím. Už se ho chci zeptat, ale on se otočí a odchází. Moje zdvižená ruka se jako mrtvá zase sesune k tělu a já si s povzdechem odfouknu vlasy.
„Ake?“ ozve se kdysi znovu lehnu.
Ztěžka se zvednu.
„Takumi já ti musím... Aki?“ vyhrknu, když zahlédnu krásné, azurové oči.
„Ty si pamatuješ moje jméno?“ vyhrkne překvapeně Aki a zase nasadí ten milý úsměv. Ne! Ten nemůže být vrah!
„Chtěl jsem se ti omluvit! Nechtěl jsem tě zabít! Musíš mi věřit!“ řekne tiše a provinile se zadívá do země.
Já na něj jen čučim, neschopná slova. On se na ke mně nahne a podá mi malou, roztomilou růžičku. Já jen zůstanu koukat do svých dlaní, kam květinu položil.

„Já nevím, co říct. Květinu jsem ještě nedostala!“ mžourám na něj nevěřícně, ale jeho klidný pohled plný nevinnosti a lásky mě uklidňuje.
„Taková krásná dívka a nikdy nedostala květinu? To jsi asi moc slušných chlapců nepotkala!“ zatváří se trochu dotčeně Aki.
Já se jen zazubím a znovu pohlédnu na květinu. Pak si ale vzpomenu na mamčiny řeči a chtě nechtě se na něj podívám.
„Aki, ty jsi syn Mizukageho a vyvraždil jsi vesnici?“ vybalím na něj takovou rychlostí, že stíhá akorát mrkat.
Ještě chvilku vstřebává informace, ale pak se smutně posadí a naznačí, abych si sedla k němu. Já to udělám a podívám se mu do obličeje. Nejsou mu vidět oči, protože mu přes čelo spadlo několik pramínků vlasů.
„Ano, je to pravda...“ řekne tiše a pro jistotu skloní hlavu ještě níž.
Zúží se mi panenky. Po zádech mi přejede mráz a naskočí mi husí kůže.
„Víš, já..., otec mě nikdy neměl rád! Nebyl jsem totiž jeho! Moje matka nebyla zrovna nejvěrnější, vlastně byla to coura známá po celé vesnici. Otec se do ní zamiloval a vzal si jí. Ona samozřejmě přijala. Velký dům, hodně peněz, žádná práce... Jenže její „práce“ jí asi chyběla. Zřejmě si nedala pozor a tak jsem přišel na svět já. Aby se neřeklo že žena Kage zahýbá, řekl že jsem jeho, ale upřímně, je to dost vidět! Jsem úplně jiný. Oba mí rodiče mají hnědé vlasy a matka má zelené a otec šedé oči. A já jsem modrooký modrovlásek. Otec mě nesnáší a já ho taky nějak nemusím. Jenže když jsem byl malý, tak jsem nebyl moc dobrý ninja. A tak na mě otec nechal udělat experiment. Jenže ono to nevyšlo a já, stal jsem se monstrem. Mám dvě osobnosti. Jedna je tu teď. To jsem hodný, milý a mám rád lidi. A pak je tu ten druhý, ten je zlý! Rád zabíjí a nevadí mu brutalita! Mezi těmito dvěma dušemi nic není. Neumím být prostě jen normální!“
Já nestíhám zírat. Znám mně asi tak hodinu a vypráví mi tu svůj životopis. No je mi ho hrozně líto! To je strašněj osud! Pak mě ale něco napadne. Zvednu ruku k jeho ruce, ale při tom se píchnu o trn růže. Usyknu bolestí, ale hned na to zapomenu a pokračuju. Chytnu Akiho za ruku a podívám se na něj.
„Aki? Kdy nebo jak se probouzí tvé druhé já?“ zeptám se, ale odpovědí je mi takový podivný smích.
Podívám se na něj. S pohledem, upřeným na mou ruku, po které teče pramínek krve, se olízne.
„Krev...“ řekne a zvedne hlavu.
Místo obvyklého milého výrazu a tyrkysových, nevinnýh očí na mně kouká monstrum. Ďábelský úsměv a krvežíznivost v narůžovělých očích, upřených na kapku krve stékající mi po zápěstí. Lehne, uchopí mou ruku a přitáhne si ji k ústům. Já se snažím vytrhnout, ale on mě nepustí. Ještě chvilku kouká na rudou cestičku, ale pak jí jazykem slízne. Odporně se zašklebí a já mu ruku vytrhnu.
„Čas... zabít!“ řekne a podívá se na mně.
Já spadnu na záda a snažím se vyškrábat na nohy.