Ledové srdce

V místnosti se již zase, stejně tak jako včera a pár předešlých dní, pozvolna rozlévá všudy přítomný chlad a ticho. Před chvílí odešla jeho jediná pravidelná návštěva, kterou mívá. Muž opět nic nezjistil. Opět jeho tělo ztýral až na samotný práh smrti. Opět moc dobře ví, že jeho vlastní síla a schopnosti mu dovolí do zítřka zregenerovat všechna jím způsobená zranění. Opět mu řekl pouze tato slova: „Toto je tvůj trest. Trest za to, co jsi provedl. Provinil ses vůči mně a zradil si mou důvěru tím nejhorším způsobem. Právě ty bys měl nejlépe ze všech vědět, že já podobné věci nikdy neodpouštím. Ani tobě ne.“

Kap --- Kap. Kap --- Kap. Místností se pomalu a hlasitě rozléhá zvuk dopadajících kapek krve na podlahu. Jeho krve, ale už to slábne, jak jinak.

Jak jsem tu již vlastně dlouho, napadne ho vzápětí. V příštím momentu si sám uvědomí, že je to již týden. Už celý týden je tady uvězněný. Sám a připoutaný okovy ke stropu vzadu u zdi. Čeká. Čeká na to, až si pro něj konečně přijde smrt a vysvobodí ho z této jeho bídné existence. Nechce se již znovu uzdravit a zase to podstoupit, ale nemá na vybranou. Toto je přesně ten důvod, proč ho ten muž tak týrá. Ví, že nemůže sám ovlivnit fakt, jestli se bude hojit nebo ne. Někteří vymyslí svá vlastní nová jutsu nebo vylepší ta stávající. Někteří se naučí zakázané techniky. On naproti tomu dokázal rozvinout svoji schopnost manipulace s chakrou. Jako medic-ninja ji vždy mohl využívat k vlastnímu léčení, ale až donedávna měl omezené možnosti. Nakonec se mu to ale povedlo a dovedl to k dokonalosti. Nyní se jeho tělo samo dokáže průběžně uzdravovat podle potřeby. Protivník by mu musel způsobit rozsáhlá, četná a masivní zranění, aby na to jeho vlastní síla nestačila. Mnozí by za tento dar dali cokoli na světě. On sám ho ale nenávidí z celého srdce. Díky této schopnosti nemůže prakticky umřít. Alespoň pokud není překročena ona pověstná hranice, odkud již není návratu. Takto se pokaždé jeho fyzická síla znovu do druhého dne obnoví. Všechna zranění se zahojí a rány zmizí. Po krvi není ani památky, kromě stop, které zanechá na podlaze místnosti. Fyzicky je v pořádku, ale duševně je to něco jiného. Také jeho srdce již funguje pouze jako orgán, který zajišťuje krevní oběh v těle. Cítí, že mu bije v hrudi, ale to je také vše. Nic už necítí a svoji duši dávno zaprodal ďáblu. To, co z něho dělalo pořád ještě člověka, zemřelo spolu s ní. Od té doby už definitivně nemá srdce, ale kus ledu. Nic víc. A za toto vše může muž, který před chvílí odešel. Měl to vědět, měl předpokládat, že neodolá lákavé možnosti získat pro sebe démona. Ocasatých démonů moc po světě neběhá. A pokud máte možnost jednoho z nich získat, pak neváháte.

Zachrastí řetězy, jak slabě pohne rukama. „Promiň mi to, nedokázal jsem tě před ním zachránit. Kdybych to udělal hned na začátku, tak bys tu teď možná ještě byla. Jenže já tehdy jen slepě sloužil svému Mistrovi a ten vždy dostane to, co chce.“ Pak se mu podlomí nohy a on se propadne do milosrdného spánku, který ho posiluje. Nechce to, ale nemá na vybranou.

Asi tak před třemi měsíci…

„Hotaru, vždycky jsem říkal, že je to zvláštní jméno. Jestlipak dokážeš rozzářit můj život, když tvé jméno znamená světluška.“ Podiví se muž a otočí se zády k mladé asi dvacetileté dívce.
„Mistře, neměli bychom počkat? Vyléčil jsem jí všechna zranění, ale jestli jí ho budete chtít nyní odebrat, tak to nejspíš nepřežije.“ Odpoví mu mladší muž a posune si svoje brýle na nose víc nahoru.
„Kabuto, ona zemře tak jako tak. Víš dobře, že většina Jinchuuriki při vyjmutí démona zemře. Nezáleží na tom, jestli to bude teď nebo později.“ Odpoví mu druhý muž.
„Já vím, ale přeci jen, kdybyste mi dal ještě aspoň pár týdnů, Mistře. Dostal jsem se už tak daleko, když jsem jejím prostřednictvím zkoumal toho jejího démona.“ Brání se váhavě, ale s pokorou mladík. „Jen si to představte, ona s jeho pomocí dokáže ovládat a disponovat s pěti elementy. Pěti! Kdybych… kdybych měl jen o trochu víc času, mohli bychom pak manipulovat se všemi pěti elementy najednou. Jen si přestavte, co vše by se díky tomu dalo pak dokázat.“
Jeho pán a nadřízený v jedné osobě chvíli mlčí, pak k němu zvedne oči a konečně promluví. „Dobrá tedy, dám ti ještě pár týdnů, ale jedno si zapamatuj. Nezvykej si na ni, protože ta dívka zemře a nikdo s tím nic neudělá. Průběžně mne informuj o pokrocích, kterých jsi docílil.“ Pak se otočí a odejde pryč z místnosti.

Kabuto se zamyšleně za ním dívá, dokud nezmizí úplně z jeho dohledu. Ví, že jde trénovat se Sasukem. To znamená, že má nejméně tři hodiny klidu a může se soustředit na své výzkumy. Otočí se zpátky k dívce, dojde pozvolna k ní a chvíli si ji jen tak prohlíží. Není vysoká, spíš drobnější štíhlé postavy. Její vlasy jsou dlouhé a bílé. Vypadají přesně jako barva srsti jejího démona. Když jí pohlédnete do očí, je to, jako by se na vás dívalo samo nebe s veškerou modří nejčistších oceánů pod ním. Jasné, průzračné a nebesky modré oči. Výrazně dominují celému obličeji, takže si dalších detailů a drobností v její tváři ani nevšimnete. Ale to by byla rozhodně chyba. Přišli byste o pohled na její drobný nosík, neviděli byste jemnou linii lícních kostí s aristokratickými rysy a unikla by vám také překrásná jemně červená linie jejích rtů, těch drobných okvětních plátků vlčích máků. Je až neuvěřitelné, že tato drobná a zdánlivě nevýrazná osůbka před ním v sobě má jednoho z ocasatých démonů. Jenže on to viděl. Na vlastní oči viděl, co se s ní děje, když nad ní převezme kontrolu Houkou. Poté, co se změní, má podobu obrovského bílého psa s pěti ocasy. Každý z nich symbolizuje sílu jednoho z těchto živlů: blesk, voda, oheň, země a vzduch. Díky nim je schopna přivolat mnoho přírodních katastrof a způsobit neskutečné škody. Tenkrát jim dokázala přivodit hodně velkou škodu a jeho to stálo skoro život. Ještě že jeho lékařské schopnosti mu dovolí rychle regenerovat způsobená zranění. Přesto je v ní něco zvláštního a on to moc dobře ví. Z nějakého důvodu je mu s ní dobře. Cítí se v její přítomnosti příjemně a nemusí být tak obezřetný na každé své slovo. Co se to s ním u všech rohatých děje. Zaslechne zachřestění okovů a v příštím okamžiku k němu ona dívka promluví.

„Proč to děláš?“ Zeptá se ho.
„Co?“ Zeptá se jí on a podívá se jí přitom do očí. Zase ta neskutečná modř.
„Proč mu pořád sloužíš.“ Upřesní svoji otázku Hotaru.
„Díky Orochimaru-sama mám možnost provádět své experimenty a mohu objevovat nové věci. Nikdo mi nikdy nedal tolik možností jako on.“ Odpoví jí a poodejde ke stolku s lékařským vybavením.
„Víš, že za to jednou také nejspíše sám zaplatíš? Zabije tě, jestli zjistí, že před ním něco tajíš.“ Pokračuje dál v rozhovoru dívka, jako by nestála připoutaná ke zdi a před pár minutami jí nehrozila smrt.
„Všichni jednou zemřeme, víš. Je jen otázkou jak a čí rukou. Já ovšem mám ještě mnoho práce. Navíc dokud jsem pro něho nepostradatelný, jsem v bezpečí. Vím, že jednou to pomine, ale prozatím to tak není. Já potřebuji jeho a on svým způsobem mě. Prostě jsme si vzájemně prospěšní. To je celé.“ Řekne jí a natáhne se k její pravé paži s jehlou a odebere jí trochu krve. I ta její krev je zvláštní, pomyslí si Kabuto. Má jaksi víc sytě červenou barvu a jisté zvláštní aroma. Cítíte z ní neskutečně omamný podtón něčeho prastarého a tajemného. Hloupost. Zatřese hlavou a otočí se ke svým zkumavkám a mikroskopu. Opatrně vstříkne krev na pár Petriho misek a přikryje je jejich víčky. Pak postupně nabere několik dalších látek a ty následně aplikuje k vzorkům krve pod víčky.
„Proč si mu nedovolil, aby mne už zabil. Měla bych teď už klid a ty bys mohl získat i tak moji krev.“ Zeptá se ho najednou Hotaru klidným hlasem.
Kabuto k ní zvedne svoje oči. „Měl bych sice tvoji krev, ale já tě potřebuji živou. K čemu by mi byla krev bez tvého těla se schopnostmi toho bijuu.“ Odpoví jí a opět skloní obličej k mikroskopu. Opatrně do něho vloží jednu misku a soustředěně zkoumá její obsah při několikanásobném zvětšení. Zase nic. Jak je možné, že odolává všem jeho pokusům o izolování alespoň stopového množství po tom démonovi. „Jak to, že jsi schopná žít s ním v takové symbióze.“
„Podobně jako ty a Orochimaru jste si vzájemně prospěšní, jsme si prospěšní i my dva navzájem. Já mu dobrovolně umožňuji používat mé tělo a on mi na oplátku pomáhá v případě, když to potřebuji.“
„Copak není v tobě zapečetěný?“ Zeptá se jí mírně nervózním hlasem Kabuto.
„Ale ano, jinak by to ani nešlo. Jen je pro nás mnohem výhodnější spolu vycházet po dobrém než abychom neustále bojovali.“ Odpoví mu.
„Takže nad tebou nemůže plně převzít kontrolu a uvolnit se?“
„Ano a ne.“
„Jak to myslíš?“
„Může převzít kontrolu nad mým tělem a to se pak často proměním do jeho podoby, což si ostatně sám viděl. Já pak částečně získám jeho sílu. Nemá ale plně kontrolu nad mým vědomím. Jediné čeho je schopen, je že může prostřednictvím mé mysli promlouvat k okolí.“
„Cože? To myslíš vážně?“ Podivil se znovu Kabuto, ale dál se věnuje své práci.

Chvíli bylo ticho. Hotaru přemýšlela. Soustředěně přemýšlela a pak se rozhodla, že mu předvede, co tím myslela. Nemá ostatně už co ztratit. Tak jako tak za pár týdnů zemře. Slyšela dobře toho předchozího muže a neměla jediný důvod nevěřit mu, že to není pravda. Poté zavřela oči a v duchu se chvíli připravovala. Pak ho ve své mysli zavolala jeho jménem.

„Co chceš.“ Ozvalo se jí v hlavě.
„Pomoz mi. Chci mu ukázat něco málo z našich dovedností.“ Odpověděla.
„Víš, že to může proti nám použít. Že ano?“ Zeptal se jí jen Houkou.
„Vím, ale jediné skutečné nebezpečí tady hrozí mně. Pro tebe už dávno mají připraveno řešení, kterým tě uvolní. Jediný, kdo tu zemře, budu já. A ty to sám moc dobře víš.“
„Dobrá tedy. Co po mě přesně potřebuješ.“ Zeptá se jí démon.
„Chtěla bych tě požádat, abys s ním promluvil přímo ty.“
„Staniž se tak, jak si přeješ. Musíš mi ale umožnit částečný přístup do tvé mysli.“
„Vím to. Také vím, že s tím nebude žádný problém. Ty znáš moji vlastní sílu a víš, že mohu po libosti manipulovat se svojí psychickou silou, jak uznám za vhodné. Tak si to pamatuj pro případ, kdyby tě napadlo něco nepatřičného.“
„Proto vybrali zrovna tebe, aby ses stala mým vězením. Musím ale říci, že toho nakonec nelituji. Je s tebou mnohem větší legrace než bych čekal. Teď už mne pusť ven.“
„Hm, takže ty jsi ten medic-ninja, o kterém Hotaru mluvila.“ Ozvalo se hlubším hlasem.
Kabuto zvedl hlavu od mikroskopu a zkoumavě pohlédl na dívku patnáct kroku od něj. Její oči, napadlo ho okamžitě. Její oči měly nyní jantarovou barvu. Přesně takovou barvu očí měl i ten její démon, když se proměnila. Takže s ním musí mluvit právě on. „Kde je teď Hotaru.“ Zeptal se ho prostě.
„Pořád je tady se mnou. Nikdy nejsme jeden bez druhého.“
„Takže teď slyší, co si povídáme?“
„Samozřejmě, že to slyší.“
„Zajímavé.“ Pošeptá si pro sebe Kabuto.
„Ty sám jsi velmi zajímavý, mládenče.“ Řekne mu jen Houkou.
„Jak to myslíš?“
„Odpověz mi na něco. Proč se tak moc snažíš udržet ji naživu? A nechoď na mě s těmi pohádkami o pokusech a tak podobně.“
Ticho. Nic než ticho.
„Vidím, že si budu muset odpovědět sám. Jak ubohé…“ Ozval se opět démon v dívčině těle. „Tobě na ní totiž záleží. Sám si to nedovedeš vysvětlit, ale něco k ní svým způsobem cítíš. Proto se ti vždy v její blízkosti zvýší tep a srdce ti tluče o něco rychleji. Člověk by si toho nevšiml, ale oba vím, že to já nejsem.“
Kabuto na to nic neřekl. Nemohl a z nějakého důvodu ani nechtěl lhát. Vlastně pořádně nevěděl proč. Prostě se zvedl, ze stolu vzal odebrané vzorky a papíry s poznámkami a chystal se k odchodu. Pak si to rozmyslel, otočil se a pronesl směrem k démonovi: „Řekni Hotaru, že teď se tu pár týdnů neobjevím. Leda bych potřeboval zase její krev na další vzorky. Vždy ale někdo přijde, aby ji na chvíli uvolnil okovy. Pak se bude moci trochu projít po této místnosti. Také jí pokaždé někdo přinese něco k jídlu. To je ale vše. A ještě jedna věc,“ a podíval se démonovi do očí. „Nepokoušejte se toho zneužít k útěku. Nepovedlo by se vám to a Orochimaru by ji pak zcela jistě okamžitě zabil.“ Poté se za ním zavřeli dveře místnosti a Hotaru ani Houkou ho neviděli několik týdnů. Přesně jak řekl.

Zpátky v současnosti…

Kabutovi se zhoupla hlava a on se najednou probral ze svého spánku. Podvědomě zachrastil řetězy u stropu. Podíval se nahoru na své ruce. Přesně jak očekával, krev už netekla. Místo toho měl opět hladké ruce. Nebyla na nich ani stopa po řezných ranách. Chytl se pevně oběma rukama za oka řetězu a zapřel se. Díky tomu se dokázal zpátky postavit na nohy a mohl tak trochu ulevit svým zapěstím od bolesti, kterou jim způsobovala váha jeho vlastního těla. Jasně cítil, že všechna vnitřní zranění jsou pryč. Zase je v pořádku a zdráv. Zatraceně!

„Dneska to musím dokázat.“ Promluvil sám k sobě. „Musím ho donutit, aby to udělal. Já už víc nechci. Nechci tu být a zase mu sloužit. Jeho vlastní cíle jsou už jiné než ty moje.“

Jako by to bylo kouzelné slovo, které přivolává onu osobu, o níž je řeč, se v příštím okamžiku otevřeli dveře a v nich stál Orochimaru. Muselo uběhnout daleko víc času, než jsem si myslel, napadlo Kabuta okamžitě. Jeden ze tří legendárních Sanninů došel až k němu. Chytl ho pravou rukou za bradu a donutil ho zvednout k němu pohled. Ve chvíli, kdy se mu podíval do očí, Kabuta zabolelo u srdce. Uviděl se totiž v jejích očích. V očích, které patřily jediné osobě, kterou kdy ve svém mizerném životě miloval. Takže to nakonec udělal. Prostě si vzal její podobu a teď ho tím mučil. Zavřel na moment své vlastní oči. V duchu s ní promlouval, i když věděl, že ho nemůže slyšet. Hotaru, omlouvám se. Nedokázal jsem tě před ním ochránit. Pak mu znovu pohlédl do tváře a promluvil. Teď už přímo k němu.

„Víte, že si její tělo nemůžete dlouho ponechat, Orochimaru-sama. Není pro vás dost silná a nevydrží to dlouhou dobu.“
„Vím. Stačí mi to jen tak dlouho, dokud budeš naživu ty.“
„Pak je ovšem rozhodnuto.“ Řekl jeho směrem a od skel jeho brýlí se odrazilo světlo z chodby.
„Není, Kabuto, to rozhodně není. Nehodlám tě zabít. Ještě ne. Napřed musíš hodně trpět, abys pochopil, jaká to byla chyba.“ Syčel na něho Orochimaru svá jedovatá a ostrá slova.
„Když jste si vzal její tělo, Mistře, na něco jste přitom zapomněl.“ Pronesl jen k němu.
„Ano? A na copak jsem zapomněl.“ Zeptal se ho posměšně starší muž.
Kabuto se místo toho usmál. „Zapomněl jste na to, že ona žila se svým démonem v symbióze. Byl v ní sice zapečetěný a nemohl ven. Na druhou stranu s ní sdílel všechny její prožitky a city. Cítil to samé, co cítila ona. Viděl to samé, co viděla ona. A toužil po podobných věcech jako ona. Proto spolu dokázali tak vycházet.“
„A co jako. Ona je teď mrtvá. Není už víc než prázdná schránka pro mého ducha. A pokud jde o toho démona, pak na tom může jen vidělat. Neexistuje moc lidí, kteří by dokázali tak dlouho obelhávat smrt, jako se to daří mé maličkosti. To bys měl sám vědět nejlépe ze všech Kabuto. Až pro mne její tělo ztratí význam, mohu ho osvobodit. Víš, že to dokážu, když budu chtít.“
„Ano. A také vím, že budete chtít. Je pro vás mnohem lepší mít v něm spojence nežli protivníka.“
„Přesně tak, ale dost řečí. Máme práci.“ Pronesl zlověstně k připoutanému mladíkovi.

Další minuty probíhalo to, co každý předchozí den. Orochimaru ho zraňoval a způsoboval mu různé druhy bolesti. Různé druhy fyzické bolesti, na něž si jen dovedete vzpomenout. Z rukou už mu zase kapala krev na podlahu. Kabuto úplně cítil, jak z něho odchází doslova každičká kapka krve. Co bylo ovšem mnohem horší, byl fakt, že s její psychickou silou mu dokázal působit i neskutečnou duševní bolest. Bylo to jako by vás týral samotný Itachi prostřednictvím svého Mangekyou Sharinganu. Minuta se zdála jako hodina, ale zrovna tak mohlo klidně uběhnout půl roku a vy byste nic nepoznali. Vaše vlastní mysl byla lapena někde v prázdnotě, odkud nebylo úniku.

S čím ovšem Orochimaru nemohl počítat ani ve snu, bylo to, že Kabuto využije svoji vlastní sílu k tomu, že s její pomocí přiživí vlastní fyzická zranění. Záměrně si přidával a hnal se tak pomalu ale jistě za hranici. A pak to přišlo. Tiše a téměř neznatelně sebou cuknul. Skoro nebylo nic slyšet a nebýt v místnosti právě ticho, nezaznamenal by to ani Orochimaru. Kabuto jen zatnul svoje pěsti a v příštím okamžiku mu spadla hlava dopředu. Orochimaru se ani neobtěžoval zjistit, jestli ještě žije nebo ne. Nebylo to třeba, věděl moc dobře, že je mrtev. Ostatně to jasně řekl sám, když předtím pronesl, že je rozhodnuto. Ještě jednou mu zvedl hlavu a podíval se mu do nyní již pokojné tváře. „Blázne, sám sis vybral.“ Pak jej pustil, otočil se a odešel. Za ním v místnosti zůstalo jen mrtvé tělo mladíka, který až ke konci svého smutného života pochopil, že existuje něco cenného. Bohužel o to nedokázal dostatečně bojovat. Ztratil to a bolest, která po té ztrátě zůstala, byla tak veliká, že jeho vlastní srdce proměnila v kus ledu. Chladný stejně jako smrt.